Jiří Jírovec
19. 11. 2019
Jako klikatým bleskem projela mozkem vzpomínka na Orwella. Volně podle Nerudy
Začíná přenos chvilek z pláně. Tak nějak začíná fašizmus. Jednoduchá hesla vykřikovaná jednoduchými vůdci. Lidé bez názoru se houfují. Uniformy i sjednocující pozdrav přijdou později s těmi, kteří převezmou velení.
Politici, kamuflovaní jako normální občané, jsou zatím kdesi v davu. Pokud se jich někdo bude ptát, sesumírují větu či dvě chválící občanskou společnost.
“Nemám čas,” říká mi do telefonu jeden známý, “jdu na Letnou.” Na otázku proč, nemá odpověď. Snad v tom je ten Babiš. Namítám, že jeho vládě, spadly dlouho neřešené problémy do klína. Upozorňuji na 10% populace, která žije na hranici chudoby, na lichvu, exekuce a na nedostupnost bydlení.
Po chvíli ticha zazní kategorické: “O politice se nebudu bavit.” Známý odešel. Na letenské pláni možná zahlédl i klauna, ale ani ten neřekl víc než přítomní šaškové.
Letná byla o snaze změnit poměry, aby se řešení sociálních problémů dalo odsunout. Až se moc bude cítit ohrožena, nasadí fízly, provokatéry, těžkooděnce s obušky, gumovými projektily i něčím ostřejším, hrdinné psy, vodní děla a slzný plyn.
S obušky se zatím musí opatrně, protože zůstávají vítaným symbolem minulého útlaku: tloukly naše děti. Tehdy kvůli myšlenkám na lepší budoucnost. To se změní, až nuzota z lidí učiní lotry, kteří se vlámou třeba do prázného Hrádečku a nebo nějaké střešovické vily. Pak to bude kvůli majetku.
Je neděle večer. Jedu tramvají z návštěvy. Vezu igelitku a v ní krabičku s dortem. Naproti sedí bezdomovec. Pivo z láhve stačí dopít než vystoupí na Palmovce. Možná směřuje na Krejcárek, aby přespal pod nějakým keříkem. Tramvaj tam dnes nejede, je výluka.
Přestupuji na Karlově náměstí. Všude se rojí lidé, na trávníku před Ignácem se děje davová kultura. Na lavičce na nástupišti sedí bezdomovec. Je sám. K davu nepatří a k takovým se nepřisedá. Má taky igelitku, jenže větší. Víc majetku nemá.
Podávám mu tu svoji. “Je to kus dortu, kdybyste měl chuť na něco sladkého,” říkám.
“Děkuji, šéfe,” zní překvapené poděkování. Ale hovno, říkám si pro sebe. Nejsem šéf, abych něco změnil. Jsem vlastně stejný nýmand, jako dutolebci, kteří ještě tančí na palubě Titaniku a těší se na závěrečnou hymnu.
