Patrick Ungermann
19. 11. 2019
Současné rozměry západního světa začal tvořit raný středověk. Starověký Řím by našemu pojmu západ neporozuměl. Řím byl na západě (Hispánie) i na východě (Galácie), byl na severu (Británie) i na jihu (Numídie). Snad bylo možné nazvat Řím severem a starověký Egypt jihem. Až francké císařství, jako jistá protiváha císařství byzantského, vlastně utvořilo západ. Až první křesťanské schizma (rozvod) mezi církví římsko-katolickou a byzantskou (později pravoslavnou), až toto dělítko o něco přesněji vyměřilo západ.
Západ, řízený papežem (původně jedním z biskupů) a franckým (posléze německým) císařem. Západ se stal pozoruhodnou geopolitickou silou. Přežil slábnoucí vliv papeže vzhledem k císaři. Přežil slábnoucí vliv císaře vzhledem ke šlechtě. Vždyť Německo se stalo územím rozdroleným do spousty knížectví, šlechtických, později konstitučních panství. Západ nakonec přežil i odchod posledního císařství a vznik a provoz republik.
Nezbývá, než uvěřit, že západ je v rámci možností nadčasový, svého druhu duchovní prostor. Přesáhl hmotnou rozlohu konkrétního politického útvaru. Přežil zhroucení konkrétních pilířů moci. Vyvinul si totiž metodiku, soubor mechanismů k praktické sebeúdržbě. Na západ se vešlo jisté křesťanství i jistý ateismus, snad i jistý islám, jakkoli by se Karel Martel divil.
Moderní západ přišel i s koncepcí naprostého zespolečenštění života v komunismu, o což se později snažila sovětská „laboratoř“. Západ představil také koncepci stavovského souručenství s naprosto plánovanou modernizací národů, fašismus. Německý národní socialismus, který hýbal národy a plemeny v poněkud opačném smyslu, než to dělá liberalismus, také reorganizoval Evropu. Sociální liberalismus (to je levicový směr) dnes ani tak nekvete na způsob svobod, ale na způsob požadavku zásadně přeorganizovat – přetvořit mezilidské vztahy a vazby. Západ prostě přichází s dopodrobna schematizovanými idejemi, s jakousi umělou variací na skutečné systémy. Ty pragmaticky schematizované ideje, kterými západ skutečně žil, vždycky podporovaly sebepotvrzení západu v obchodních stycích. A dostaly širokou podporu elit. To, co drží západ při životě, nejsou ani císařové, ani revoluce proti císařům. Západ je udržovaný pragmatickým spojením systematizujícího a výnosného. Systém má svou metodiku, kterou se ve školách neučíme, a má své jisté metody, které se často vtělí do zákonů. Neúspěšné systémy bývají opuštěny. Někdy na ten způsob, že se dvě ideje utkají. Západ umí revidovat scénáře a nepotřebných se zbavuje. Proto žije, zatím úspěšně, za každého počasí. Nezávisí na jediné víře nebo církvi, na jediném postupu sociálních inženýrů, na jediném managementu. A, jak to pozorujeme, téměř nezávisí ani na svých tradičních národech a obyčejích. Ano, je pružný. Ano, těžko se v tom hledá jeden jediný vymezený a pevný charakter.
Jenže: Spojení systému s výnosy neustále vrací fenomén západu do tělesného světa. Do spotřeby. Do bojů o vůdčí úlohu na politické mapě světa v kolečku příčin a následků. Sama demokratizace poměrů zde působí také v souvislosti s výnosy. Demokracii (lidovládu) západ jako výnosnou zřejmě nevyhodnotil. Nedávno jsem se znalcem německého prostředí hovořil o tom, proč navzdory stovkám zavražděných západoevropanů spolupracují německé finanční elity s ideou globalismu. Muž ve středních letech mi vysvětlil, že muslimů se obává spíš dělnická a střední třída. Vlastníci a vrcholní ředitelé obchodních domů vidí hlavně to, že s příchodem milionů migrantů se poptávka po pečivu zvedne o miliardy rohlíků…
Souhru idejí a výnosu neklade západ jen na bedra svých duší. Západ se touto cestou šíří. Své skutky obrací i ven. Ukažme si to na příkladu dočasně největšího jihoevropského státu: Teď budu hovořit o Evropském hospodářském společenství, ale také o Spojených státech amerických. Západ se po celou dobu existence Jugoslávie stavěl k tak rozlehlému balkánskému státu dvojím způsobem. Chvílemi Jugoslávii poskytoval půjčky – šlo o jakousi podporu ze strany západu, jindy naopak Jugoslávii nepodpořil. Země NATO správně vnímaly Titovu Jugoslávii jako jakousi opozici vůči sovětské stalinské a později brežněvovské linii. Za tohoto stavu věcí byla Jugoslávie jako větší evropský stát pro západ výhodná. Po rozpadu Sovětského svazu západní země nepotřebují velký jihoevropský stát, který by pravděpodobně vytvořil větší společné trhy a pravděpodobně by západoevropskému zboží dovedl i konkurovat. Zejména ve spolupráci s Bulharskem a s Řeckem. Západ potřeboval Jugoslávii rozklížit.
Slova „přítel“ a „nepřítel“, „spojenec“ a „protivník“, „dobrý“ a „zlý“ se v politice vázané ziskem lehce stávají neupřímnými glosami. Přetvářku v mezilidských vztazích, tím spíš, jde-li o vztahy složitě organizované, poznali snad všichni dospělí. Míře a úloze přetvářky odpovídá způsob komunikace. Třeba, že nepříjemná opatření nazveme nenápadnými nebo i líbivými slovy, aby to tolik nebolelo. Na západě se vesměs povedlo vypracovanou ideu, doplněnou souborem metodických pokynů, rozmluvit v konkrétních situacích zcela konkrétní slovní zásobou. Dnes takový slovník spadá pod kapitolu politické správnosti. I za komunistů jsme byli přinejmenším napomínáni, abychom mysleli politicky. I tenkrát vytvářelo politické myšlení četné nesmysly. A zpravodajství se zas jednou zacyklilo ve smyšleném jazyku. Jazyk, smyšlený ve prospěch idejí, má naši mysl ovládat a směrovat tak, abychom nabyli dojmu, že jsme, přes veškeré ztráty, stále inteligentní.
Západ má nesporné nadání k pořadatelské činnosti. Západní novověk zahrnul lidstvo filosofickými soustavami. O tom, že se tak stane, dával ještě před příchodem novověku tušit Tomismus – filosofující teologie. Na západě je mnoho set let patrný velký smysl pro hmotu, matérii. To kupecké civilizaci vlastně otevírá dveře. To, že zbožnost u některých tamních myslitelů splynula s výpočty, kolik andělů dokáže obsadit špičku jehly, to není ojedinělý výron, senzační odchylka od normálu. Je to jen konkrétní případ sladění matérie a ducha s podprahovým důrazem kladeným na hmotu. Nepřekvapí, že podvojné názvosloví živé přírody vzniklo na severním okraji západu. Nepřekvapí, že hnutí encyklopedistů vyrostlo rovněž na západě.
Jako milovník přírody a chovatel mám velice rád německé encyklopedie i podrobnější literaturu o přírodě. Německá systematičnost a důkladnost způsobuje, že tyto knihy dovedou být přehledné a vyčerpávající zároveň. Systémovost a náklonnost ke hmotě dokázaly na západě vydobýt obrovskou nadvládu v technologiích. Úsloví, že Německo je motor Evropy, je rčení technické. Průmyslová revoluce musela přijít na svět v zemích strojníků. Strojník, to je původní význam slova inženýr. Zvláštním odvětvím průmyslové výroby je nejen soudobá nanotechnologie v lékařství, ale i něco z opačné strany, zbrojní průmysl. Soupeření o vynález a využití atomové bomby bylo zprvu klání mezi západem a západem, mezi Spojenými státy americkými a Německem. Zprůmyslněný Sovětský svaz vstoupil do „hry“ až jako třetí.
Nejednou se řeklo, že západ bytostně prožívá napětí mezi materialismem a idealismem, a že z takového napětí vzniká jeho tvůrčí impulz. Odtud vystupuje i velice jasné rozhraní mezi západem a středem Evropy, ačkoli hranice států byly formálně smazány, aby se ze států formálně staly ne-státy.
Vraťme se do doby, kdy rozhraní mezi západem a středem světadílu vznikalo v lidech, a vznikalo na podkladě jmenovitých skutků. Vynucenou ztrátu rodné víry Slovanů, ačkoli ani to se nestalo ráz naráz, nahradila v samém srdci Evropy snaha zasvětit nové víře jazyk. Konstantino-metodějská mise darovala lidem Krista prostřednictvím jazyka, staroslověnštiny. Od nás (z Velké Moravy a z Čech) získali Krista Poláci a svým dílem i Rusové. Rusové prostřednictvím našich vyhnaných kněží. Slovanské kněze od nás vyháněly mocenské struktury západního latinského křesťanství. Na západě totiž, po vzoru posledních římských císařů, hbitě uchopili novou víru vladaři. Uchopili ji pyramidálně – mocensky. Rozkvět nové víry a rozkvět feudálního úspěchu šel u Franků i u Anglosasů ruku v roce. Také na latinu a na latinskou mši se nahlíželo jako na akt moci. Touto řečí mluví papežské křesťanství. Byzantské – císařské křesťanství mluvilo zejména řecky. U nás jsme novou víru uchopili především domácím slovem. Našim lidem vlastní řeč se stává posvátnou řečí, jazykem, ve kterém jsou udíleny svátosti. To je pro nás důležité, a také to v nás zůstalo jako způsob provádění jakéhokoli národního obrození. Obrazu domácí vrchnosti, co podlehla západní módě a nakázala ji obecnému lidu, se také nějak nemůžeme zbavit. Už od dob, kdy se rozhodovalo o platnosti slovanské a latinské mše. Ideje, spojené s šířením moci, a slovo, vedoucí nás k duchu, to bude ona hranice mezi západním a středoevropským rozměrem. Samozřejmě neběží o tenké ostré dělítko. Příhraničí se v různých lidech promítá různým způsobem. Ani netvrdím, že každý Pepa jde slovy k duchu, zatímco každý Joachim, Bernard a Bill se hodlá chopit moci. Na druhou stranu, odlišné strategie přežití se na západě a ve středu světadílu dávno staly skutkem. Pojmy západ a střed mají oprávnění existovat. Většinou a déle tlačí západ směrem na střed. A střední Evropa odpovídá dvojím způsobem: Jednak si brání své. A druhak se snaží vyrovnat se západu. Někdy se obě strategie doplňují. Jindy jedna druhé podráží nohy.
Vraťme se do současnosti: Třicetileté výročí Sametové revoluce podtrhuje v pamětnících (to jsme my, lidé středního a staršího věku) snahu bilancovat. Zvažovat, co jsme chtěli a co ne. S čím souhlasíme a s čím ne. Západ vynakládá ohromnou energii i sílu intelektu, aby za každého počasí přežil jako pořadatel světového dění. Snaží se o to i v nastupující členité, vícepolární době, která by podle logiky pluralismu měla dát prostor mnoha totožnostem najednou. To se rozhodně děje, ovšem západ se novým totožnostem nezřídka zdráhá přiznat kvalitu nových nezávislostí. Raději by cizorodé identity přepracoval. Raději je tak trochu spolknout a ubytovat v sobě samém, než je nechat uzrát netknutě… Proces takového spolknutí vyvolává těžké trávení a pravdivý pocit, že něco je dokonce nestravitelné.
Vím, že mnozí lidé v mnoha západoevropských zemích dnes nežijí v bezpečí. Kdo nežije v bezpečí, nežije volně. Ti lidé se vlivem koloběhu příčin a následků, a také vlivem nátlakové a příkazové politiky dostávají do služebného poměru například vůči náboženským, národnostním (v širším smyslu rasovým), pohlavním a názorovým menšinám. Povolený a politicky podporovaný aktivismus se nezřídka stává noční můrou a sehrává úlohu napůl ze řetězu puštěného psa. Nakonec pojem „hlídací pes“ je v mediální politice oblíbený. Naporoučené mechanismy chování mnozí vnímají jako součást otročiny. Navíc bylo vytvořeno ovzduší dvojího – trojího metru. Ovzduší, ve kterém je velmi těžké nacházet bližního všude kolem sebe. Středo a jihoevropské země, které patří Evropské unii, plnou parou zažívají takzvanou sdílenou státnost. To je státnost, co v Českých zemích náleží Čechům stejně tak, jako Němcům, Švédům, Španělům, a mohl bych vyjmenovat všechny državy EU. Už to není naše státnost. Už je to volný papír pro projekty obchodních a politických euro-manažerů. Součástí takzvané sdílené státnosti je ztráta skutečných hranic. Na hranicích se vždycky vědělo, kdo se k nám dostává, na jak dlouho a co si veze. Arabista Petr Pelikán přiznává, že ani policie neví, kolik set či tisíc migrujících cizinců se po České republice pohybuje. Uvážíme-li, že mezi arabskými i černošskými migranty byli prokázaní četní vraždící teroristé, zbývá doplnit, že Evropská unie se požadavkem na ztrátu hranic stala nebezpečná holému životu.
Po jistém čase budování a rozšiřování jakékoli unie dospějeme do bodu, kdy chtě nechtě budujeme říši – impérium. S růstem impéria roste administrativní zátěž kladená na všechny zúčastněné. Stupňující se počítačové papírování prý umožňuje poctivost prováděných úkonů. Administrativa se také vydává za jakéhosi hlídacího psa. Od okamžiku, kdy papírování znemožňuje učitelům učit, lékařům ordinovat, lesníkům starat se o les, vlastníkům pozemků dál nerušeně vlastnit pozemky, a tak podobně, sedí v psí boudě vlk, aby nás sežral, nebo alespoň pokousal. Administrativní zátěž je rovněž druh nesvobody, a ve výsledku jde po krku impériu, které ji vymyslelo.
Středoevropské národy jsou naočkované jednou podstatnou situací a z jejího průběhu a výsledku mohou čerpat poučení i víru. Středoevropské národy už jednou, nebo vícekrát, přišly o vlastní stát, a většinou i o vlastní úřední jazyk. Se situací se nesmířily a obojí si vydobyly zpět. Prokázaly vůli k životu těsně před pádem do nezvratného zapomnění. U nás prostě národní a státní život patří mezi kladné společenské hodnoty. Mezi hodnoty, které běžně neodhazujeme, abychom se chytali výnosnějších plánů. Také síla vlasteneckého slova patří v našem prostředí k pudu sebezáchovy tradičně a dlouhodobě. Českobratrská trojice: kostel – škola – tiskárna má předobraz už v konstantino-metodějském působení skrze rodný jazyk, jednou provždy zapsaný. Důsledkem téže tradice jsou jednotlivá národní obrození, kdykoli je třeba léčit. Jsem v mírném sporu s těmi, kdo národní obrození řadí k jednomu z mnoha historických procesů ve zcela konkrétní době. Oponuji, že národní probuzení (obrození) je ustálená obranná reakce a léčebná kúra zároveň. Cesta i cíl. Činy i vyhlídky. Myšlenkové prostředí v Českých zemích je svého druhu podhoubí, kde sice „Pepa nemusí znát Karla,“ ale v čase pohnutých rozhodnutí jednají „Pepa s Karlem“ společně. Dávají sílu jistému pohybu. Pohyb vytváří dění a dění tvoří dějiny. Budování společného myšlenkového prostoru, to je pohyb, jako hrom!
Další tradičně silnou stopou ve středu Evropy je touha po mimosmyslových zážitcích. Touha po duchovním světě. Touha pracovat na další zralosti lidstva. Je to touha překročit krátké materiální vyhlídky, které nabízejí světské režimy. Překročme časoprostor konzumní huspeniny směrem k poznání nesmírných kosmických záležitostí. Tady už se stroji a stroječky nevystačíme. Do posmrtné existence si, nakonec, nic takového neodnášíme. Nevystačíme s intelektuálními tanky, které se zaměřují na změny v zákonech, na změny v medializaci, na změny v řízení naší světské situace.
Ruští vědci velice pokročili ve výzkumech paměti vody. Rusko se vůbec nebrání spojit vědu s duchovním prostorem. Jurodivost úctyhodných starců a osudy myslitelů vyzdvižených z feudální vesnice takovému procesu proklestily cestu. Číst ve věkovité paměti vody, to už jsou písmenka nové abecedy. To už je slabikování nové zralosti. Přitom momentální situace Ruské federace je velmi těžká. Rusové jsou vlastně jediný slovanský národ, který podléhá jen sám sobě. Rusové nesmějí polevit v pozornosti. Musejí obstát v přežívajících se mocenských půtkách, a ještě si mají chystat pracovní stůl pro zázrak jménem budoucnost. Budoucí úlohu Ruska mnozí vizionáři vidí jako obdarování. Přitom Rusko nemá k práci na takové úloze klid.
Tady někde bych tok myšlenek zastavil. Rozhraní mezi západem a středem Evropy bude čím dál čitelnější a jednoho dne založí skutečnou hranici. Ta hranice bude mít mnoho příznaků, které se rodí a sílí. Hranice mezi možností vyjadřovat většinu svých myšlenek a mezi předem daným a hlídaným projevem? Hranice mezi národními totožnostmi a mezi jednoznačně beznárodním plánem? Hranice mezi konzumním taháním za nos a mezi skutečným koumáctvím? Takhle mohu vnímat budoucí rozhraní dnes. Ale dnes nevíme o zítřku. Navíc nepůjde jen o hranici v zeměpisném smyslu slova. Půjde o hranici v konkrétním prožívání a jednání konkrétních lidí. Myslím, že ve skutečnosti připravuje čitelnost oné hranice dynamika nové zralosti lidstva. Bude to hranice mezi profesionalitou tržního liberalismu a mezi profesionalitou pokročilejšího vědomí.
Osobně jsem si své místo zvolil. S tou volbou jsem se, nakonec, narodil. Něco mi říká, že skutečné rozhraní bude definováno na jedné straně vyprazdňováním, na druhé straně zabydlováním. Víc a víc lidí se prostě nebude chtít v určitém systému nacházet. Lidé začnou svou soudržnost se systémem opouštět, vyprázdní svoji loajalitu.
