Jak je to s produktivitou práce a mzdami u nás

Nejprve trocha teorie

Trocha teorie nikoho nezabije, takže nejprve si odlišme produktivitu práce od intenzity práce. Mnozí lidé říkají: „dřu jako Bulhar“, ale mzdu mám třetinovou v porovnání s Evropou. Jak je to možné?“ Zaměňují přitom produktivitu práce za intenzitu práce. Nejprve tedy definice a poté vysvětlení obou pojmů:

Intenzita práce = množství práce vynaložené za určitou časovou jednotku, obvykle hodinu. S jejím růstem se zvyšuje pracovní výkon a tím i vyrobená produkce.

Produktivita práce = schopnost pracovníka vyprodukovat určitý počet výrobků za určitou časovou jednotku (hodina, směna apod.).

Budeme-li tedy pro lepší vysvětlení rozdílů srovnávat např. 2 kopáče s krumpáči, pak ten, který bude pracovat s větší intenzitou (rychleji kopat, dělat méně přestávek atd.), vykope ve stejném terénu za hodinu delší výkop než ten druhý. Pracuje totiž s větší intenzitou práce a bude mít i větší produktivitu práce. Totéž platí i v jiných oborech, vč. již zmíněné výroby srovnatelných výrobků.

Pokud ale jednoho z kopáčů přeškolíme na bagristu a posadíme ho na bagr, pak bude dosahovat výrazně větší produktivity práce, a to i s menší intenzitou své práce. Za hodinu vybagruje více, než ten druhý kopáč vykope, i kdyby v průběhu té hodiny ještě svačil. A nenadře se přitom. Podobně tomu bude i u produkce srovnatelných výrobků, pokud jeden z pracovníků dostane k práci výkonnější stroj. Lidskou práci tak nahrazuje výkonnější práce strojů. A v tom tkví základní podstata věci. Jak si ale řekneme dále, tento pozitivní vliv na zvyšování produktivity práce není jediný.

Příčiny nižší produktivity práce u nás

Nedostatečná modernizace naší výroby a vysoká náročnost práce na pracovní síly je jednou z příčin, proč je u nás u mnohých našich výrobců nižší produktivita práce. Souvisí to totiž s nedostatečnou modernizací jejich výroby. Nikoliv náhodou se u nás mluví o velké náročnosti práce na pracovní síly.

Tento handicap se výrazně zvýší v souvislosti s průmyslovou revolucí 4.0 a se související robotizací mnohých výrob, pokud na tento vývoj nebudou naši výrobci včas reagovat. Jestli ale postupovali v minulých 30 letech podle „doporučení“ Washingtonského konsensu (konkurence nízkou cenou výrobků s nižší přidanou hodnotou), pak na tu modernizaci nebudou mít finanční zdroje. Zatím jdou přitom naši podnikatelé vesměs setrvale opačnou cestou, kdy namísto modernizace své výroby a strojního parku naopak navyšují počty přechodných zaměstnanců pracovníky z dovozu (zatím vesměs z Balkánu), neboť na nich „ušetří“ a tak mohou ještě chvíli prodávat za dumpingové ceny a z „ušetřené“ části mezd na těchto pracovnících vytvářet svůj (často nevelký) zisk. Češi za těchto podmínek již pracovat nechtějí, stát zvyšuje minimální mzdu (či se o to alespoň snaží) v opožděné snaze problém řešit. S tímto jevem se dnes setkáváme v každodenním životě.

Existují ale i další příčiny uváděné nižší produktivity práce u nás. K nim patří především:

• Špatná organizace práce ze strany managementu a z toho pramenící zaměstnanci nezaviněné prostoje v práci či špatná organizace činností v podniku;

• nevýhodné zapojení do dělby práce (např. přílišná koncentrovanost na výrobu součástek, kdy součet jejich cen se nerovná ceně hotového výrobku, orientace na výrobu v některých oborech citlivějších na recesi apod.);

• nedostatečná efektivnost výroby (či jí obdobné produktivní činnosti);

• nízká ziskovost prodeje výrobků na úrovni podniku související s nevhodným způsobem jejich prodeje (export přes prostředníky v EU, hl. v Německu, což je téměř 90 % exportu z ČR, kdy zisk z výroby zůstává v převážné míře prostředníkovi, zatímco v ČR oslavujeme tuto ztrátu pro nás jako bůhvíjaký výdobytek, že jsme „navýšili náš export do EU“);

• podtržená (uměle oslabená) koruna

• příčina historická

Zastavím se u posledních 2 uvedených příčin, neboť si zasluhují detailnějšího vysvětlení než ty další výše uvedené. Tak tedy:

Podtržená koruna

V souvislosti s dalším „doporučením“ Washingtonského konsensu z počátku 90. let 20. století jsme přešli na „lacinou korunu“. Nejprve tzv. „transformačními polštáři“ tehdejšího ministra financí V. Klause, později se této role ujala ČNB. Výsledkem jejich činnosti je dnes rozdíl mezi směnným kurzem koruny a paritou její kupní síly více než 40 %, o které je koruna záměrně oslabena.

To nejen náležitě prodražuje naše dovozy, ale znehodnocuje i náš vývoz, neboť za naše výrobky dostáváme o více než 40 % ve volně směnitelných měnách (jako je US dolar či EUR) méně, než za kolik jsou srovnatelné výrobky cizích producentů prodávány na zahraničních trzích. (Řeč je nyní o srovnatelných výrobcích s nižší přidanou hodnotou), kdy jsme takto při exportu „biti“ hned dvakrát a při exportu přes prostředníky dokonce ještě potřetí). V tuzemsku je ten rozdíl našim výrobcům fakticky dotován státem v korunách. Vyvážíme tak v podstatě část naší práce do zahraničí zdarma a její výsledek dotujeme našim výrobcům sami.

Jestliže si pak uvědomíme, že produktivita práce jednotlivých zemí je v té nejjednodušší podobě srovnávána jako podíl jejich ročního HDP k počtu odpracovaných hodin za rok, přičemž HDP je vyjádřeno pro srovnání členských zemí v EUR, je jasné, že naše produktivita práce musí být nižší než v dalších zemích, nebude-li ve skutečnosti vyšší o nějakých 45 % oproti dalším zemím, aby tak bylo možno pokrýt náš handicap z titulu podtržené koruny.

Je zřejmé, že prodražení dovozů a nedostatek rezerv k modernizaci výroby bude v souvislosti s vynucenou modernizací tlačit české výrobce zanedlouho do kouta. Jaký tlak to pak bude vyvolávat na státní pokladnu z hlediska výplat podpor v nezaměstnanosti, si čtenář bude umět představit již sám. A případným přechodem na euro v ČR našim výrobcům za jejich produkty nikdo v zahraničí jejich cenu v eurech nezvedne. Je proto v nejvlastnějším zájmu našeho státu, aby začal podporovat modernizaci u českých výrobců namísto vzniku dalších montoven, z nichž žádný užitek nemá.

Příčina historická

Do roku 1990 jsme u nás měli nižší mzdovou ale i cenovou úroveň, některé služby byly tzv. zdarma (zdravotnictví, školství), jiné byly velmi laciné (veřejná doprava, byty, vstupenky na kulturní a sportovní akce atd.). Jednalo se v zásadě o poskytované „benefity“, avšak chybnou propagandou (je to zdarma) a plošným poskytováním se z toho stala automatika, které si nikdo nevážil. Mzdy byly tehdy proto cca o třetinu nižší, než by za jiných okolností bylo odpovídající.

Tomu adekvátně nízké byly i ceny zboží, energií, služeb ale především bytů.

Poté, kdy jsme začali „budovat kapitalismus“, začaly se postupně v něčem až dramaticky zvyšovat ceny zboží a služeb. Noví majitelé zprivatizovaných podniků převzali tyto podniky i s pracovníky a s jejích mzdovou úrovní. Ti (stejně jako náš „nový“ stát) lidem žádné benefity již nevypláceli. Mzdy jim ale také adekvátně nenavýšili. Začaly se tak otevírat pomyslné nůžky mezi rostoucími cenami a stagnující mzdovou úrovní (platy nových manažérů, bankéřů či některých pracovníků v administrativě se z toho vymykaly). Bylo to velmi lákavé i pro zahraniční investory, kteří si tuto praxi u nás též rychle osvojili. Tady vznikl počátek dnešní cenové nerovnosti s dalšími zeměmi EU, jakož i světem.

A přidáme-li počínání polistopadových vlád, zejména té Topolánkovy s Kalouskem, co by ministrem financí, kdy jsme v souladu s „doporučením“ Washingtonského konsensu zahájili dokonce soutěž s rozvojovými zeměmi, kdo bude se svými výrobky a cenou práce na mezinárodních trzích lacinější, nazývanou obecně „závody ke dnu“ (tedy kdo dříve tam skončí), je zřejmé, že Babišova vláda má co dohánět, aby alespoň zčásti napravila důsledky popsaného počínání svých předchůdců. Současná situace je totiž taková, že jsme dohnali či dokonce předehnali Německo v cenách zboží a služeb, zatímco v oblasti mezd máme i nadále v průměru pouze třetinovou výši mezd německých.

To, že Babišovu vládu za to někdo z řad viníků tohoto stavu (především ODS) ještě kritizuje, je neuvěřitelné pokrytectví či spíše drzost. Je totiž nutné vzít v úvahu, že narůstající problémy ve zdravotní a především v sociální oblasti (avizovaný nedostatek peněz na důchody) s tím úzce souvisejí. Máme-li totiž srovnatelné sazby odvodů s dalšími zeměmi EU, avšak jen třetinový (mzdový) základ, z něhož jsou odvody vyměřovány, mohou na důchodový fond přijít odvody pouze ve výši té třetiny. Na toto poznání, kde především je “zakopán pes“, není třeba důchodové komise. Stačí selský rozum. Nechme tedy výmluv na silnější ročníky „Husákových dětí“, které přijdou zanedlouho do penze (předtím totiž po celou dobu svého produktivního věku odvody platili, důchodový účet by tedy teoreticky měl být naplněn, leč není), připomeňme si ale pro pořádek, jak si z tohoto fondu v rozporu se zákonem „půjčil“ V. Klaus 300 mld. Kč na zahlazení schodku hospodaření své vlády a nikdy nevrátil, stejně jako později Topolánek s Kalouskem dalších 70 mld. Kč. Rezervy na důchodovém účtu pro horší časy v oblasti důchodů tedy vyčerpali v předstihu jmenovaní na přechodné pokrytí špatných časů, které sami svým hospodařením státnímu rozpočtu vytvořili.

A hodnotíme-li dnes předchozích 30 let, je třeba si uvědomit, že na některé problémy, které nás nyní dohonily, jsme si „zadělali“ sami již v 90. letech, a že jsme je dosud nenapravili, ač jsme na to měli času dost. To, že to nedělaly tehdejší pravicové vlády, není překvapením. To, že to nedělala ani po nich příchozí vláda sociální demokracie, je smutné. Všechny dopustily, aby se pomyslné nůžky mezi průběžným nárůstem cen a stagnující úrovní mezd (navíc převzatých z minulého režimu ve sníženém základu) otevřely do obtížně řešitelné podoby. Myslícímu člověku musí tedy být zřejmé, že náš sociální systém nějaký větší počet migrantů odkudkoliv, kteří nebudou u nás pracovat, za této situace „neutáhne“ a zkolabuje.

Montovny cizích firem v ČR

Ty tvoří do značné míry samostatnou kapitolu, kterou lze stručně charakterizovat asi takto: Management a organizace práce výborná, práce normovaná, bez (zbytečných) prostojů, avšak využívající shora popsané mzdové hladiny v ČR. Jinými slovy, srovnatelná produktivita práce našich pracovníků v montovnách se zahraničím, avšak za výrazně nižší mzdy než např. u pracovníků stejné firmy v Německu apod.

Rozpor je i mezi deklarovanou produktivitou práce a mzdovou úrovní v ČR

Přes shora uvedené příčiny nižší produktivity práce v ČR (vč. té uměle vytvořené oslabením koruny) u nás existuje zásadní rozpor v tom, že je-li produktivita práce u nás uváděna na úrovni 70 % produktivity práce v zemích západní Evropy, pak by alespoň tomu měly odpovídat i průměrné mzdy v ČR. Ty se ale nacházejí na úrovni 1/3 průměrné mzdy v EU (tj. necelých 48 % podle uváděné míry naší produktivity práce).

Často je ze strany českých podnikatelů namítáno, že „to nejde, že by zkrachovali“. Zde se dlouhodobě projevuje škodlivost přijatých neoliberálních pravidel a dopadů Washingtonského konsensu, které jdou beze změny stále na úkor našich zaměstnanců.

Shrnutí

Jak je zřejmé, otázka produktivity práce a příčiny její nižší úrovně u nás nejsou z více pohledů jednoznačné. Jde o celý soubor příčin. Některé příčiny její nižší úrovně mají již historické kořeny, aniž by byly kdy odstraněny, další jsou aktuální a souvisí s orientací na výrobu a prodej výrobků s nízkou přidanou hodnotou za dumpingové ceny podle „doporučení“ Washingtonského konsensu, často jde o práci příliš náročnou na pracovní síly namísto její modernizace, v případě další příčiny je úroveň produktivity práce zkreslena podtrženou korunou (opět jako důsledek „doporučení“ washingtonského konsenzu). V těchto případech tedy víme, kde je problém.

Jsme dlouhodobě země s proexportní ekonomikou (cca 67 % průmyslové produkce jde na export). Při realizaci výrobků s nízkou přidanou hodnotou spočívající v jejich vývozu za nízké ceny ovlivněné záměrně podtrženým kurzem koruny a přes prostředníky, u nichž zůstává podstatná část zisku, vytvořeného odíráním našich zaměstnanců (jiný prostor při srovnatelných cenách materiálů a energií ani nezbývá), jde o pohromu mimořádného rozsahu pro náš stát i nás, občany, a to průběžnou, nikoliv jednorázovou.

Pokud si k tomu připočteme ještě cca půl bilionu korun, které formou zisku odtékají každoročně do zahraničí z podniků a bank vlastněných u nás zahraničními firmami, rýsují se již jasně důvody, proč jsme označováni za „krmelec Evropy“. A když si člověk uvědomí, že za těchto podmínek „lákáme“ ještě další cizí firmy, aby se k nám přišly také „napást“, tak to „rozum nebere“.

Je teď jen na nás, zda tento krmelec začneme v našem vlastním zájmu odstraňovat či nikoliv. Čím dříve, tím pro nás a naši životní úroveň lépe. Bez systémové změny to ale nepůjde. Stejně tak to nevyřeší ani další dovoz laciných pracovních sil do ČR, což je krok opačným směrem.

Jinou otázkou je ale nižší mzdová hladina u nás i oproti té deklarované 70procentní produktivitě práce. A tuto disproporci je třeba odstraňovat, a to bez otálení a průběžně, ačkoliv to bude narážet na limity nastavené v minulosti „doporučeními“ Washingtonského konsensu (viz výše). Inu, vše souvisí se vším. Někde se ale začít musí, ač to v současné praxi u nás znamená zatím jen „nesmělé krůčky“ správným směrem. Řešením je totiž modernizace výroby, její orientace na výrobky s vyšší přidanou hodnotou a na návrat k exportu výrobků vlastními silami, nikoliv v tlaku na zachování neúměrně nízkých mezd a v dovážení laciné pracovní síly ze zahraničí.

Každopádně je jasné, že:

• potřebujeme naši vlastní politiku ekonomického rozvoje;

• bude zapotřebí změnit zčásti strukturu naší vlastní výroby a způsob našeho zapojení do mezinárodní dělby práce;

• musíme přejít k modernizaci naší výroby a k produkci nových výrobků s vyšší přidanou hodnotou;

• bude nezbytné zajišťovat si odbyt těchto výrobků na zahraničních trzích vlastními silami a v této souvislosti vrátit se k potřebné diverzifikaci odbytových kanálů;

• cizí montovny nejsou pro nás přínosem, právě naopak – jejich další podpora ze strany našeho státu je v rozporu s jeho vlastními zájmy, neboť se stala kontraproduktivní;

• bez účinné podpory našeho státu se tato zásadní změna neobejde.

Na závěr nechť si každý čtenář ještě zodpoví otázku, zda jsme schopni tyto změny realizovat v rámci EU, která nám předurčila zcela závislou pozici, z níž se právě shora uvedenými kroky musíme snažit v ekonomické oblasti vymanit. A dospěje-li k negativní odpovědi, je na místě se zamyslet, jak dále postupovat.

Každopádně platí, že stále rostoucí část světa již odmítá neoliberální teze (k nimž patří i washingtonský konsensus) jako chybné, které se v praxi prokazatelně neosvědčily. V tomto smyslu vyznělo i shodné vyjádření prezidentů Ruska, USA a Číny na závěr nedávného summitu G-20 v Ósace. A je jen na nás občanech, jak dlouho a za jakých vícenákladů chceme ještě v dosavadní praxi pokračovat.