 |
| Prof. Ivo Budil |
10.11.2019 ParlementníListy
Na jedné straně skepse, na druhé bezbřehý optimismus. Jaký je podle vás vývoj za posledních deset, dvacet a vlastně celých třicet let od sametové revoluce? Dostal určitý směr nebo level naším vstupem do EU nebo zařazením se do NATO?
Myslím, že moderní české dějiny lze chápat jako sérii diskontinuit, které jsou často pokládány za historické „prohry“ či „selhání“, ale jež mohou být zdrojem důležitých historických zkušeností. V roce 1938 jsme se dozvěděli, že nelze spoléhat na žádné zahraniční spojence a že bez aktivní, i když zdánlivě beznadějné obrany národní svrchovanosti se stáváme pasivním objektem vnějších mocenských zájmů. V roce 1948 jsme se přesvědčili, že legitimní touha po sociální spravedlnosti by se neměla upínat na utopické radikální a aktivistické projekty. Rok 1968 nám přinesl lekci o potřebě promyšlenější a realističtější strategie při prosazování národních emancipačních zájmů. Rok 1989 se vymyká tím, že z něj vlastně žádné historické ponaučení nevyplývá. Byla to kolektivní oslava konce studené války, kterou za nás vybojovali jiní.
Po zkušenostech se vstupem do EU nebo do NATO víme, že žádný „konec dějin“ nebo „konečné řešení české otázky“ neexistuje. Nikdy se nestaneme součástí žádné mezinárodní politické či vojenské instituce, která by byla zcela v souladu s našimi národními zájmy. Vždy se budeme znovu a znovu ocitat v situacích, kdy budeme muset volit mezi loajalitou vůči vlastní národní komunitě a podřízeností vnějším silám, které ohrožují naši národní svrchovanost a morální integritu. Schopnost správného rozhodnutí v krajních historických situacích na základě demokratické souhry mezi vládnoucími elitami a širokými lidovými vrstvami je dokladem národní zralosti a moudrosti.
Dvacáté století k nám nebylo příliš milosrdné. Vybavilo nás však instinktivní schopností rozpoznávat hrozby, kterým západní, historicky šťastnější národy přímo před našima očima podléhají, a které zahrnují různé varianty neomarxistického radikalismu*), globální korporativní znevolnění, nezvládnutou migrační krizi či klimatický alarmismus podrývající ekonomický a technologický rozvoj. Máme proto ojedinělou příležitost vytvořit svébytné svobodné a prosperující národní společenství vycházející z naší tradice, mentality a dějin, a imunní vůči ideologickým iluzím a lžím. Nebude to snadné, protože čelíme početným nositelům výše zmíněných postojů, jejichž agresivita a netolerance roste úměrně s tím, jak jejich vliv v mezinárodním prostředí slábne.
Je podle vás u nás svoboda? Různí lidé si jistě svobodu představují odlišně. Máme ji chápat jako v názvu polské vládnoucí strany, tedy „právo a spravedlnost“?
Jestliže jste ochotni se vzepřít ideologickému tlaku mainstreamových médií a levicově liberálních kruhů, řídíte se zdravým rozumem a šíříte jej společně s pozitivními emocemi ve svém okolí, vysmíváte se mediálním štvanicím, pomáháte a otevřeně se zastáváte svých bližních, vystavených kvůli svým názorům represím, a poctivě pracujete na svém osobnostním růstu, a to vše navzdory trvalé hrozby profesní a lidské likvidace – pak jste svobodní.
Svoboda dnes předpokládá statečnost, k níž se musíte sami odhodlat. Obdobně jako v době normalizace však nelze nic vyčítat těm, kteří kvůli ochraně a starosti o své rodiny se rozhodli tuto zkoušku nepodstoupit. Právo a spravedlnost jsou důležitější než svoboda, protože by se měly vztahovat i na ty, které kvůli jejich osobním omezením či závazkům nelze za plně svobodné jedince pokládat.
Václav Klaus byl na Hradě oceněn prezidentem za privatizaci. Ta ale neproběhla bez problémů, naopak, s jejími následky jsme se potýkali ještě léta. Byli jsme v tomto natolik zvláštní, odlišní od privatizace ve zbytku postsovětského bloku?
Václav Klaus starší nebyl oceněn primárně za privatizaci, ale za celoživotní přínos českému politickému životu. Václav Klaus se bezpochyby, jako každý politik, vícekrát mýlil a některými osobnostními rysy si zbytečně odcizil řadu potenciálních stoupenců. Jsem nicméně přesvědčen, že jde o nejvýraznějšího českého státníka po roce 1989. Mediální ostrakismus, jemuž je vystaven, si nezaslouží.
Pamatuji si, jak v prvních měsících roku 1990 bylo zřejmé, že lidé bezprostředně obklopující Václava Havla zcela postrádají vizi dalšího společenského vývoje. Jeden francouzský diplomat mi tehdy s lehkým úsměškem řekl: „U vás se vlastně vůbec nic nezměnilo.“ V této době vystoupil Václav Klaus se svou představou standardní demokracie založené na soupeření politických stran. Vybudoval první skutečnou pravicovou stranu, která byla dlouho hlavní silou politických a ekonomických reforem. Rozdělení Československa, které osobně nezavinil a jež považuji za závažnou geopolitickou chybu oslabující celou střední Evropu, dovedl do nenásilného a pragmatického vyústění. Také díky tomu jsou vztahy mezi Čechy a Slováky nejlepší v historii. Uvědomoval si úlohu národního kapitalismu a finančnictví představujících záchytnou kotvu v éře divoké globalizace.
Nevím, zda bylo možno za daných okolností realizovat hospodářské reformy v devadesátých letech minulého století lépe, každopádně ale nikdo nevystoupil se stejně uceleným a věrohodným alternativním programem, který by dokázal politicky prosadit. O údajných chybách a nedostatcích Václava Klause zde hovořit nechci, protože jich případný zájemce nalezne v mainstreamových médiích nepřeberné množství.
Někdo hovoří o něžné, sametové revoluci, například Karel Schwarzenberg, jiný o předání moci, tak hovoří Petr Pithart. Jistě za odměnu je první polistopadový předseda vlády, jinak normalizační komunista Marián Čalfa, ve vedení Plzeňské teplárenské. Jak jsme se vůbec vypořádali s minulým režimem?
Je poněkud plýtváním intelektuální energie zabývat se tím, jak co nazývají obě výše zmíněné osobnosti, a profesní dráha prvního polistopadového předsedy vlády mě nezajímá. Normalizační komunisté zaujímají v tomto státě různá významná a prestižní místa, přičemž média a „vlastníci pravdy a lásky“ k nim přistupují nápadně selektivně. U jistého nejmenovaného generála ve výslužbě, který dokonce aspiruje na nejvyšší úřad, je členství v komunistické straně považováno za přidanou hodnotu, protože mu umožnilo náležitě „prozřít“, „pochopit“ a včas zaujmout „ideově správný postoj“. Kromě toho bylo ještě zveřejněno, že umí zabíjet holou rukou, což je u budoucího prezidenta kvalifikace poněkud znepokojivá.
S minulým režimem se nejlépe vypořádáme tím, že jej po všech stránkách materiálně a morálně překonáme. Během třiceti let jsme k tomu měli příležitostí a času dost. Musíme si proto upřímně odpovědět na otázku, zda jsme opravdu lepší společností, než jsme byli před rokem 1989? Jsou vztahy mezi lidmi kvalitnější? Existuje větší míra solidarity? Jsme tvořivější? Vynalézavější? Známější a uznávanější ve světě? Věříme více v budoucnost? Jsme spokojenější se svým životem? Máme lepší vzdělání, školství, vědu a sport? Jestliže na tyto otázky odpovíme kladně, pak jsme se s minulým režimem opravdu vypořádali a jeho démony můžeme už nechat definitivně spát.
Kdo byl vlastně hybnou silou a spouštěčem změn v bývalém sovětském bloku koncem osmdesátých let? Gorbačov coby duchovní vůdce perestrojky, závody ve zbrojení, kdy Ronald Reagan a USA „uzbrojily“ Sovětský svaz, nebo aktivity Charty 77, polské Solidarity a dalších opozičních „podzemních“ organizací?
Edward Gibbon kdysi napsal, že pád Říše římské představuje jeden z nejpozoruhodnějších a nejzáhadnějších úkazů dějin. Troufám si říci, že něco podobného platí i o kolapsu sovětského impéria. Jak ukazují příklady Číny či Vietnamu na straně jedné a Severní Koreje a Kuby na straně druhé, zánik komunistické hegemonie nebyl historicky neodvratitelný.
Aktivity polské Solidarity či mnohem méně vlivné Charty 77 a jiných disidentských skupin neměly, při vší úctě, na zhroucení komunismu podstatnější vliv. Většina jejich členů byla dramatickými událostmi stejně zaskočena jako představitelé komunistických stran. Asertivita Reaganovy administrativy byla určitě důležitým faktorem, ale nezapomeňme na to, že komunistický režim na Kubě ustál mnohem silnější americký ekonomický a politický tlak trvající několik desetiletí.
Západní mainstreamová média, intelektuálové a akademické kruhy často sympatizovali se …. …. ….
