Příběh Ukrajinské povstalecké armády a soudobá heroizace OUN-UPA

O aktivitách Vjatrovyče opakovaně hovořil předseda Ukrajinského židovského výboru Eduard Dolinsky. Dolinsky obzvlášť kritizoval zákon, který umožnil označit všechny členy OUN-UPA za účastníky nepřátelských akcí. Poukázal na to, že tento zákon se vztahuje také na ty, kteří se účastnili židovských pogromů na západě země, a označil to za „popírání holocaustu, přepisování dějin, výsměch paměti miliónů nevinných obětí různých národností“. Co si myslíte o aktivitách OUN-UPA a jak hodnotíte skutečnost, že na Ukrajině budují památníky a instalují pamětní desky těmto historickým postavám?

Organizace ukrajinských nacionalistů byla založena v roce 1929 ve Vídni. K jejím základním ideologickým rysům patřil vypjatý nacionalizmus, antisemitizmus a rasizmus. Je zajímavé, že již v roce svého založení byla tato organizace v Československu zakázána. Svůj protičeskoslovenský postoj vyjádřila OUN mimo jiné v roce 1938, kdy podpořila požadavky Henleinovy Sudetoněmecké strany. Zjednodušeně se dá říct, že UPA, která vznikla mezi lety 1942-1943, byla ozbrojenou organizací OUN, ačkoliv nikdy nebyla jednolitým celkem s jednotnými pohledy na vývoj dění na Ukrajině. Kromě desetitisíců Poláků a Židů, které OUN-UPA během etnických čistek zavraždila, má na svědomí i několik set Čechů.

Pamětní desky a památníky se příslušníkům OUN-UPA budovaly na Ukrajině již před rokem 2014, tak jako se po nich pojmenovávaly ulice, nicméně v naprosté většině případů se jednalo o regionální západoukrajinský jev, který mnozí považovali spíše za určitý folklór. Po roce 2014 začalo docházet i v obcích mimo západní Ukrajinu k pojmenovávání ulic či parků zvláště po Banderovi a Šuchevyčovi a k budování památníků ukrajinským nacionalistům, nicméně ne vždy s pozitivním výsledkem, docházelo i k soudním rozhodnutím o nezákonnosti takového aktu a k odporu místního obyvatelstva. O to více se především v Haliči začaly objevovat pamětní desky a památníky věnované příslušníkům OUN-UPA a to včetně těm, kteří se podle židovských obcí účastnili pogromů či jiných etnických čistek nebo likvidovali např. partyzány v Bělorusku. Za vrchol cynizmu je možné považovat glorifikaci ukrajinské divize zbraní SS Galizien, po níž je v oblastním městě Ternopil pojmenována ulice. V Ivano-Frankivsku a ve Lvově jsou ulice pojmenovány po Volodymyru Kubijovyčovi, jednomu z organizátorů ukrajinské divize SS, který byl mimo jiné v letech 1939-1940 profesorem Ukrajinské svobodné univerzity v Praze. Příkladů je celá řada.

​Proti heroizaci OUN-UPA pravidelně protestují židovské a lidskoprávní organizace, nezřídka i vlády cizích států. Jeden příklad za všechny. Na jaře tohoto roku byl v Ivano-Frankivsku odhalen památník Romanu Šuchevyčovi, veliteli UPA a kolaborantovi s nacisty. Proti tomuto počinu oficiálně protestovali velvyslanci Polska a Izraele na Ukrajině, kteří připomněli, že „stále žijí lidé, kteří přežili masové vraždy, při kterých hrál Šuchevyč rozhodující roli“. Nutno přiznat, že i přes snahu Ukrajinského institutu národní paměti o rozšíření úcty k Banderovi a Šuchevyčovi mimo západní Ukrajinu zůstávají tyto osobnosti stále do velké míry regionálními západoukrajinskými hrdiny (kromě liberálnější Zakarpatské oblasti), a nejsou přijatelné pro většinu Ukrajinců. 

 

Jak se měnilo vnímání sovětské minulosti na Ukrajině

Můžeme si připomenout iniciativy Ukrajinského institutu národní paměti týkající se vzdělávacího systému. Eduard Dolinsky také kritizoval hru pro žáky, v níž je démonizován obraz sovětských partyzánů. „Studentům se neříká, že partyzáni Kovpaka bojovali s nacisty, že existovala koalice proti Hitlerovi v 53 zemích, že miliony Ukrajinců bojovaly v Rudé armádě proti nacismu a v té době proti nim UPA páchala sabotáže,“ napsal Dolinsky. Odehrává se podle Vašeho názoru na Ukrajině pokus o revizi dějin 2. světové války v rámci současné obecné vlny dekomunizace? Je možné ovlivnit historické vědomí ukrajinské společnosti?

K zásadnímu posunu ve vnímání a výkladu novodobých dějin došlo v souvislosti se zvýšenou aktivitou Ukrajinského institutu národní paměti. Jestliže dříve byli Ukrajinci považováni za spolutvůrce SSSR v pozitivním i negativním slova smyslu a se všemi důsledky z toho plynoucími, po roce 2014 se dovídáme, že naopak byli jeho obětí, respektive že byli okupováni. Deklarovaná nenávist vůči veškeré sovětské minulosti mívá absurdní důsledky. Ukrajinci výraznou měrou přispěli v rámci SSSR k vítězství ve 2. světové válce, přičemž počet civilních a vojenských obětí na Ukrajině patřil k nejvyšším. Výročí ukončení 2. světové války vždy patřilo na Ukrajině k nejvýznamnějším svátkům. Nový výklad dějin nicméně upozaďuje význam Ukrajinců, kteří bojovali v Rudé armádě, neboť bojovali společně s dnes nepřátelskými Rusy a za totalitární stát. Nacizmus je dáván naroveň komunismu. Před touto relativizací a srovnáváním nacizmu s komunizmem varují nejen židovské obce, ale třeba i již zmíněné Centrum Simona Wiesenthala.

​Oslavy ukončení 2. světové války jsou na Ukrajině za poslední dobu velice rozpačité, protože pro veterány je těžké slavit a pomíjet dobový kontext, kdy sovětské symboly jsou až na výjimky zakázány. Nezřídka bývají průvody s veterány napadány nacionalisty, kteří hledají zakázané sovětské symboly a dochází ke skandálům. Vítězství v rámci SSSR se upozaďuje, a naopak se zdůrazňuje činnost UPA a její vítězství v lokálních, nevýznamných bitvách, přičemž se zamlčují nebo bagatelizuji etnické čistky, které prováděla.

Nicméně o tom, že národ Ukrajiny nenechá ovlivnit své historické vědomí a nesouhlasí s určitou oficiální revizí dějin, svědčí i drtivé vítězství Volodymyra Zelenského v prezidentských volbách. Podle mnohých analytiků k porážce Petra Porošenka významnou měrou přispěl svojí činností a svými skandály právě Volodymyr Vjatrovyč. Neodpustím si ještě jednu zajímavost z prezidentských voleb na Ukrajině. V Ukrajinou kontrolovaných částech Doněcké a Luhanské oblasti, které přímo sousedí se separatistickými republikami, tzv. DNR a LNR, a tudíž by tam strach z ruské agrese měl být největší a logicky by měl zvítězit Porošenko, vyhrál jako v jediných oblastech proruský kandidát Jurij Bojko.

Postoj českých politiků k banderovcům. Je možná odborná společenská debata?

Volodymyr Zelenskyj během volební kampaně prohlásil, že předseda UPA Stepan Bandera je „hrdinou pro jisté procento Ukrajinců a jednou z osob, které bránily svobodu Ukrajiny“. Začátkem ledna 2019 předseda Senátu Parlamentu ČR Jaroslav Kubera řekl, že prezident Miloš Zeman má obavy z pokusů o glorifikaci banderovců na Ukrajině. Může „téma banderovců“ ovlivnit vztah mezi Kyjevem a Prahou?

Samotné téma „banderovců“ vztahy mezi Prahou a Kyjevem výrazně neovlivní, protože bohužel kromě prezidenta Zemana, který je glorifikací banderovců na Ukrajině znepokojen a opakovaně se k ní vyjadřuje, není snad kromě představitelů KSČM, kteří se ne vždy opírají o historická fakta, výraznou kritiku od jiných ústavních činitelů slyšet.

V lednu tohoto roku vykonal ministr zahraničí Petříček, jenž si zakládá na lidských právech, návštěvu Ukrajiny, která byla ze strany Kyjeva hodnocena velice kladně. Během návštěvy údajně otevřel i téma banderovců, nicméně byl prý ujištěn představitelem Ukrajinského institutu národní paměti a představiteli neziskových organizací, že negativní obraz o nacionalizmu a banderovcích na Ukrajině je přehnaný, že situace není tak závažná, jak se objevuje v médiích. Celá problematika byla bagatelizována tím, že banderovci vlastně nebyli jediní, kdo páchal válečné zločiny. Z médií nevyplývá, že by se zmínil o několika stovkách zavražděných volyňských Čechů nebo o příslušnících československých ozbrojených složek a civilních obětech zavražděných během nezákonného pobytu UPA na území Československa. 

K tématu se po svém vyjádřil i Volodymyr Vjatrovyč, který uvedl, že volyňští Češi byli zavražděni kvůli tomu, že „podporovali polské podzemí nebo sovětské partyzány“. Dalo by se to pochopit i tak, že podporovali nepřítele a vlastně si za to mohli sami. Ukrajinský ministr zahraničních věcí celou záležitost shrnul tak, že ve sporech o česko-ukrajinskou historii vidí prsty Kremlu. Obviňování odpůrců banderovců i v České republice z toho, že jsou pod vlivem sovětské nebo ruské propagandy, je klasickým nástrojem určitého psychologického nátlaku jak ze strany oficiálních míst Ukrajiny, tak i příznivců ukrajinského nacionalizmu.

Odborná debata o banderovcích a nacionalizmu vůbec v českém prostředí není téměř možná, protože poukazovat na zločiny OUN-UPA, antisemitizmus na Ukrajině apod. znamená být označen za šiřitele ruské propagandy, a médium, které podobný názor otiskne, nezřídka riskuje oficiální stížnost od Velvyslanectví Ukrajiny. Pokud je mi známo, tak zastupitelský úřad Ukrajiny v tomto duchu odeslal stížnosti vedení České televize, Českého rozhlasu a iDNES, a to vlastně nejen kvůli banderovcům, ale např. i kvůli tomu, že příslušné médium dalo prostor k vyjádření opoziční novinářce a bývalé ukrajinské poslankyni Oleně Bondarenko. Oproti tomu česká reakce na případné konfliktní situace v česko-ukrajinských vztazích bývá spíše zdrženlivá, anebo až pasivní. Na konci roku 2017 přivedli ukrajinští nacionalisté před českou ambasádu v Kyjevě živého kozla, který měl symbolizovat prezidenta Zemana, a hrubým způsobem zesměšňovali prezidenta pro jeho výroky. Z médií nevyplývá, že by Ministerstvo zahraničí ČR tuto akci odsoudilo, spíše se odsuzovaly výroky prezidenta. Mluvčí ministerstva uklidnila veřejnost tím, že „demonstrace byla poklidná“.

V zásadě v českých politických kruzích platí názor, že Ukrajinu není v současné době hybridní války s Ruskem dobré oslabovat kritikou, kdy téma UPA je dílem považováno za nafouknuté v důsledku ruské propagandy, a dílem nestojí za to, aby se kvůli němu kazily vztahy s Ukrajinou.