Tři otázky k Sametu (1. díl)

Listopad – prosince 1989 “Havel na Hrad” 

redakce

18.10.2019 E-republika

Vzhledem k blížícímu se výročí sametové revoluce jsme se rozhodli (rozuměj redakce E-republiky) položit si v redakci, v okruhu přispěvatelů a čtenářů E-republiky tři otázky.

Dnes odpovídá: Pavel Letko

1) Jak jste viděl události roku 1989 v tehdejší době?

17.listopadu 1989 jsem se svou manželkou v očekávání nějaké progresivní akce Socialistického svazu mládeže vyrazil na Albertov. Ve vzduchu byla změna, těžko říci, zda pokojná či násilná. Podle dobře informovaných zdrojů měl režim připraveny tábory pro 30 tisíc rebelů. Osobně jsem nevěřil, že by čeští soudruzi sáhli k násilnému řešení, neboť doba šla již jinudy. Tlak z Kremlu byl patrný. Perestrojka a glasnosť z první země bolševiků i Rádia Svobodná Evropa. Do toho nějaké koncentrační tábory v Praze? Těžko.

Proto jsme se s manželkou účasti na demonstraci na Albertově nebáli, ač byla v jiném stavu. Šli jsme na akci, která měla být jedním z prvních pokusů dialogu mezi stávající mocí zastoupenou SSM a nezávislými organizacemi a strukturami.

Jenže jakmile jsme dorazili na místo, bylo jasné, že vše směřuje jinam. Převrat byl tady. Nad davy lidí vlály vlajky a profesionálně vyrobená hesla typu „pryč s KSČ“ a „nechceme Myloše“ (generálního tajemníka KSČ), „Štěpána ( šéfa pražských komunistů) k lopatě“ apod.

Na předešlých demonstracích vždy někdo vytáhl jeden ušmudlaný transparent s nápisem Svobodu!, a už jej soudruzi z VB či tajné služby jali a směřovali do antonu. Zde naprostá konfrontace – a soudruzi nic. Ani nebyli vidět. Válečná sekera byla vykopána. Odvezl jsem tedy manželku z Albertova domů, abych se na pokračování demonstrace mohl vrátit sám. Bylo jasné, že se půjde na Václavák, a to už jsem nečekal tak poklidné. A také ne. Když jsem přijel na Karlovo náměstí a uvažoval kudy průvodu nadběhnu, projíždělo kolem mne směrem k tehdejšímu obchodnímu domu Máj desítky antonů a dalších policejních aut. Přehradili Národní třídu právě u Máje, a já zůstal „na druhé straně policejní barikády“. Tak jsem obíhal přilehlé uličky, abych se dostal k demonstrujícím. Ti byli ale policisty obklíčeni, lidé byli sice bez problémů pouštěni ven, ale dovnitř nikoho, ani mě, nepustili. Atmosféra houstla, křik demonstrujících, napětí ve tvářích policajtů. „Kampak spěcháš, mladej?“ Ptal se mě rozšafně jeden tajnej s legitimací vepsanou do čela. „Za babičkou“ povídám. „Přijď zejtra, dnes to nepůjde“ odpověděl v dobrém rozmaru. Na Smetanově nábřeží vidím přijíždět dva transportéry VB s radlicí vpředu. Z toho na mě jde děs. Tohle když namíří do davu? To bude masakr. Nicméně po kolečku kolem Národní třídy se dostávám tam, kde jsem začal, k obchodnímu domu Máj. Na druhé straně barikády nás už je nejméně stovka. Chvíli pokřikujeme „Svobodu”, než se spustí akce. Policisté vyrazí oběma směry. Na obklíčené i na nás. Utíkám až na Můstek, policajti nás ženou po jezdících schodech, ale jak se hnali všemi směry, už je jich jen pár . Tlučou jakéhosi mladíka dole v metru, jenže to už je převaha na naší straně a policisté přehodnocují situaci a vydávají se na ústup. Připadají mně nadrogovaní. To ale bude spíše tím PŠM (politické školení mužstva) a všeobecným výplachem mozku.

A co dál? Jel jsem za kamarádem se sdělením, že „už to začalo“. Co přesně, jsem nevěděl, ale že „to“ bude zásadní mně bylo jasné. Očekával jsem svobodu slova, svobodu shromažďování, svobodu cestování, svobodu drobného podnikání. Heslo „Svobodu!“ ostatně bylo nejčastějším heslem spontánních protirežimních demonstrací konaných pravidelně ve výročí okupace 21. srpna. Nová doba však přinesla nová hesla, o kterých jsem dříve nic neslyšel. Dvě z nich měla naprosto zásadní význam pro další směřování. Privatizace. Restituce. Ale to už je jiná kapitola.

2) Jak tyto události a vše, co bylo jejich důsledkem, hodnotíte dnes?

Převrat byl umožněn v důsledku tehdejší mezinárodní situace. Záměru i technickému provedení velel Kreml se svou tajnou službou. Dílčímu vykonavatelem byla vazalská tajná služba komunistického Československa, známá StB. To ovšem neznamená, že v tom nehráli ostatní lidé žádnou roli. Studenti, umělci, disidenti a vůbec všichni aktéři od Karla Gotta po dělníky v ČKD. Tajná služba pracuje (a manipuluje) s lidmi nejčastěji za jejich souhlasu. A souhlas s převratem byl. Kreml nařídil poslat Jakeše od válu a na trůn posadit Havla a lid český souhlasil. Slovenský lid s tím Havlem moc nesouhlasil, a tak si šel po svých, ale to už je zase jiná kapitola.

Každopádně jsem za 17.11. 1989 vděčen, neb mně další vývoj ukázal svět v jeho barvitosti. Před sametovou revolucí jsem viděl svět černobíle. Zlo z Kremlu, dobro z Washingtonu. Zlý komunismus a dobrý antikomunismus, který zahrnoval vše ostatní. Nyní mně bylo umožněno, abych na vlastní oči viděl, jak se Václav Havel svým životem naprosto znemožnil. Jak „svobodný“ Václav Havel naprosto poplival a zesměšnil „nesvobodného“ disidenta Václava Havla. A naopak, jak se mnou nenávidění někteří komunisté projevili jako lidé s odvahou a příkladnými charakterovými vlastnostmi. Jak antikomunisté v České televizi ve své hlouposti, nenávisti, prázdnotě srdce i hlav překonávají všechny ty Vejvody, Kojzary, Jambory a další „komunistické“ normalizační propagandisty. A také jsem viděl, jak se ti, jimž šlo údajně o svobodu z lidských práv, najednou ukázali jako ti, jimž šlo jen o „svobodu“ získat majetek. V uších mně zní emotivní výkřik ze závěru projevu jedné z disidentek na 1. povolené demonstraci ke dni lidských práv 10. 12. 1988 na Škroupově náměstí v Praze. „Odevzdejte moc, nebo si ji vezmeme sami“! Ano, moc a peníze, to je to, oč tu běží a vždy běželo.

3) Co byste přál/a České republice a Čechům do dalších 30 let?

Abychom našli chuť a odvahu nebýt vazaly ani rodiny Habsburků jako před rokem 1918, ani Francie, jako po roce 1918, ani SSSR jako po roce 1948, ani USA a „neviditelných rukou” korporací jako po roce 1989.
Státy jako Finsko, Rakousko a další dokazují, že to trochu jde. A když tu chuť a odvahu nenajdeme, abychom si alespoň nenalhávali, že jsme svobodní.
Přál bych si, abychom vystoupili z vojenských paktů a z těch zločinných jako např. NATO zvlášť. Přál bych si, abychom nalezli alternativní zdroje energie a zbavili se atomových elektráren. Přál bych si, aby ve středu Evropy trůnila svobodná, pacifistická a zelená Česká republika. Nepíši prosperující, protože když bude „svobodná, pacifistická a zelená“ je samo sebou jasné, že bude i prosperující. Naopak to však nikdy fungovat nebude. Česká republika nikdy nebude prosperující, pokud zároveň nebude svobodnou, pacifistickou a zelenou.

Zveme všechny čtenáře k účasti na této minianketě. Příspěvky prosím zasílejte na adresu letko@volny.cz

Související články: