Jan Schneider
5. 10. 2019 ProtiProud
JAN SCHNEIDER jako významný bezpečnostní expert uvádí poslední práci našeho někdejšího exkluzivního špióna ve Spojených státech, jehož názory na práci tajných služeb a stav světa by neměli uniknout nikomu, kdo se o obojí zajímá.
Je zvláštní vzít do rukou knihu, kterou autor dokončil těsně před svou smrtí. Jedna taková právě vychází v našem nakladatelství Česká citadela (vydává také časopis MY). Miroslav Polreich, náš “exkluzívní špión” v ní dává nahlédnout za kulisy převratných dějů, v nichž byl aktérem jako zpravodajský důstojník československé rozvědky.
Odešel příznačně nečekaně a tragicky
Třetí setkání emeritních zpravodajců a diplomatů v rámci cyklu „Paradoxy zpravodajských služeb“ se konalo 23. dubna 2019 v Praze na Novotného lávce. Věnovali jsme je vzpomínce na Miroslava Polreicha, tragicky zesnulého v den osmdesátého výročí počátku nacistické okupace. Poté, co v Čáslavi pohovořil na kolokviu, věnovaném tamnímu rodákovi, zpravodajci Františku Moravcovi, o němž na samém konci svého příspěvku řekl, že byl činorodý až do konce svých dní a že zemřel cestou do práce. Asi hodinu poté Miroslav Polreich paradoxně sám tragicky zahynul.
S Miroslavem Polreichem je totiž spojeno tolik paradoxů, že představoval ideální materiál pro samostatnou „case study“ (případovou studii). Posuďte sami, co říkal. Třeba, že se ve zpravodajské službě nesmí lhát. Nebo že zpravodajství je vyšší forma diplomacie. Cílem „špiónů v diplomacii“ má být snižování napětí, ukončování konfliktů takovým způsobem, aby jejich konec nebyl současně začátkem konfliktu dalšího, a k tomu všemu ještě mají přispívat i ke zvyšování vzájemné důvěry. Anebo to, že velmoci jsou dost silné, aby každá sama o sobě zničila svět, ale přitom tak slabé, že žádná z nich sama o sobě nemá sílu ten svět zlepšit ani o fous. A že tudíž jsou poznáním a přiznáním své slabosti „odsouzeny“ ke vzájemné spolupráci. A dokonce tvrdil, že současný antirusismus je ve skutečnosti současně antiamerikanismem.
Polreichovy paradoxy jsou méně či více viditelně vzájemně provázané, neboť jeho myšlení bylo koherentní. Proto je důležité zamyslet se nad způsobem, jak k těm paradoxním závěrům došel. Za příklad zvolím „operativní situaci“ (jak by řekl Polreich) v době po skončení studené války, a pokusím se nastínit, jakého se o ní dopustil „nebezpečného myšlénkování“ (tento termín přejal od svého oblíbeného Karla Havlíčka Borovského).
Mělo být v NATO jenom Rusko?
Polreich pokládal transformaci Západu i Východu při vytváření trvalého a univerzálního společenství důvěry počátkem devadesátých let za nutnou a nadějnou, neboť již nabývala konkrétní podoby a měla své pozitivní výsledky (např. nebývalá míra odzbrojování a snižování vojenských rozpočtů), Henry Kissinger dokonce chtěl rozšířit NATO o Rusko. Ostatně vzpomeňme na slavný výrok Václava Havla, že pokud USA chtějí pomoci Československu, měly by pomoci předně Sovětskému svazu.
Pak ale přišli neokonzervativci s teorií, že tento vývoj by vedl ke vzniku jakéhosi bezpečnostního vakua. Americkou reprezentaci začali znevažovat coby romantiky – kvůli jejich odhodlání spolupracovat s Ruskem. Havla, který až do počátku devadesátých let byl zastáncem rozpuštění obou vojenských bloků, se posléze podařilo zmanipulovat natolik, že Američany označil za zrádce, když nás nechtějí do NATO, což přirovnal k mnichovské zradě (Kissinger skutečně původně chtěl rozšířit NATO pouze a výhradně o Rusko!)
A tak k nelibosti Billa Clintona bylo budování důvěry narušeno, a zavládly rusofobie a antiamerikanismus, což mělo negativní vliv na efektivitu spolupráce obou velmocí proti terorismu. Obranyschopnost USA byla budována směrem, který nevycházel z reálného vyhodnocení bezpečnostní situace. Negativní důsledky bylo záhy možno spatřit po oněch teroristických útocích (9/11). Reakce na ně musela být skutečná, proto byla mezi oběma velmocemi (byť ne nadlouho) navázána efektivní zpravodajská spolupráce.
Překvapivé rovnítko
K tomu se váže i Polreichem často opakovaný poznatek o obrovském ruském potenciálu v boji proti islamistickému terorismu, vyplývající z projevu Vladimíra Putina. Zmínil se v něm o tom, že v Rusku žije 20 miliónů muslimů. Ruských muslimů, zdůraznil Putin, a dodal, že v nich Rusko má velké zdroje agenturní činnosti proti terorismu.
Že je v pozadí zhoršení mezinárodních vztahů vždy nějaký vojenskoprůmyslový komplex, to věděl, a na samém konci svého funkčního období před tím varoval už americký president Dwight Eisenhower. Vojenskoprůmyslový komplex žije z vládních objednávek, kterých ale v době snižování mezinárodního napětí a navazování důvěry ubývá. A čím méně je v mezinárodní politické situaci reálných důvodů ke strachu, tím více je potřeba – pro udržení či dokonce zvýšení zbrojních zakázek – strach vytvářet, přiživovat a všelijak s ním manipulovat.
Jak Polreich došel k tomu rovnítku mezi antirusismem a antiamerikanismem? Nejprve porovnal situaci, v níž jsou obě velmoci. Už tento prvek je unikátní, protože komparace je největším nepřítelem hybridní války, a proto nepatří mezi analytické metody zejména současných takzvaných bojovníků proti hybridním válkám, kteří se tak usvědčují z toho, že jsou sami jejími protagonisty.
Vzájemná závislost velmocí
Polreich zjistil, že obě velmoci mají v podstatě stejné starosti, tedy že seznam hrozeb mají zhruba totožný, a dokonce i z nich vyplývající priority americké jsou shodné s ruskými.
Pokládal za velmi škodlivé mediální tendence, snažící se glorifikovat Západ coby vítěze „studené války“ – souzněl tak s vyjádřením špičkového amerického diplomata Jacka Matlocka na X. pražské bezpečnostní konferenci (7. 11. 2014), že americký prezident Ronald Reagan důrazně trval na tom, že ukončení studené války nesmí být nikdy nazváno „vítězstvím ve studené válce“.
Polreichův návrh řešení spočíval na oboustranném vědomém přiznání vzájemné závislosti velmocí v otázkách bezpečnosti. Přiznával však, že Zbygniew Brzezinski mu na to odpověděl: „I too agree with you that the international community has a second chance, but the big question is whether it will be intelligent enough to také advantage of it…“ (Také s vámi souhlasím, že mezinárodní společenství má druhou šanci, ale velkou otázkou je, zda je to dost chytré, aby jí využilo …)
Studená (občanská) válka
Polreich vycházel ze skutečnosti, že svět je globalizován, z čehož vyvozoval i koncept globální odpovědnosti. Bezpečnostní hrozby jsou též globální, ale žádná z mocností není schopna je řešit sama a ve vlastní režii. Paradoxně potom základní podmínkou jakéhokoliv řešení je poznání a přiznání, že rozhodující okolností je slabost, nikoliv již moc, a to jakkoli veliká. Tak velkou moc, aby sama mohla „spasit svět“, žádná velmoc nemá a nikdy mít nebude.
Vědomí slabosti pak může (v optimálním případě) dovést velmoci ke vzájemné spolupráci. A Polreich pointuje, že se tak slabost, dříve destabilizační prvek, paradoxně stává solidním základem stability, rozhodně více než moc sama.
Co se ale kondice samotných obou velmocí týče, Polreich konstatoval, že jsou ve stavu latentní či studené občanské války, jsou rozpolceny zevnitř, a hledají jako vždy vnějšího či vnitřního nepřítele, podle toho, co se právě z taktických důvodů hodí, zcela bez zřetele na nebezpečí reálná.
Právě tato rozpolcenost velmocí brání jejich vzájemné spolupráci při řešení globálních hrozeb. Takže brání-li někdo ve Spojených státech ve spolupráci s Ruskem vypjatým antirusismem, ohrožuje tím ve skutečnosti i samotné Spojené státy. Důsledkem antirusismu je pak ohrožení Ameriky čili v podstatě se takto stává antirusismus i antiamerikanismem, a naopak.
Po ovoci…
Specifičnost tohoto Polreichova „nebezpečného myšlénkování“ spočívá v tom, že – v souladu s nejlepšímu mudroslovnými tradicemi – definoval nebezpečí a zlo a hrozby jako JEVY, nikoliv jako SUBJEKTY. Jinými slovy, on nezpředmětňoval zlo, podobně jako nezpředmětňoval dobro. Nečinil rovnítko mezi zlem a nějakou „osou zla“, nemluvil ani o dobru a hypotetické „ose dobra“. Ani pravdu a lásku nevázal na nějaké osoby, instituce či státy, ale pouze na pravdu a lásku, byly-li za těmito slovy skutečně, protože též mohly být pouze záštitou zloby a falše, žluči a nenávisti a zla.
Proto mluvil o terorismu, organizovaném zločinu, zhoršujících se podmínkách pro život – a spojil je hbitě s kýmkoliv, jehož činy odpovídaly definici onoho jevu. Avšak pouze na tak dlouho, pokud to trvalo.
Polreichovo „nebezpečné myšlénkování“ není četbou jednoduchou, nic pro soaré na dívčí škole. Jak pravil izraelský vědec a myslitel Ješajahu Lejbovič, který na tom byl s popularitou podobně jako Polreich (zčásti velmi oblíben, zčásti téměř nenáviděn): slova proroků nejsou ani hádáním, ani předvídáním budoucnosti, ale stanovují cíle a směry, jimiž je třeba jít – a nic nezáleží na tom, zda k nim dojdeme! Protože sama cesta, sama vize a samo úsilí uskutečnit ji jsou náboženskou hodnotou.
Což mi – paradoxně – sedí právě na Polreicha. On totiž o Bohu nikdy nemluvil, ale odpovídal tomu biblickému „po ovoci poznáte je“.
Jsme to MY
Miroslav Polreich patřil rovněž ke spolupracovníkům vlasteneckého časopisu MY, v jehož novém říjnovém vydání (právě přišlo do prodeje) lze nalézt také ukázku z jeho poslední knihy Zpravodajské služby: vyšší forma diplomacie, o níž je zde řeč.
