Michal Brand
10. 10. 2019
Mohly to být zcela klidné pohřby dvou lidí. Pohřeb národem milovaného a váženého Karla Gotta, talentovaného zpěváka, přitom skromného, pracovitého, dříče a vždy milého k lidem – ke svým fanouškům, i ke svým šoférům (pro zjednodušení). Vždy slušný, s úctou ke každému, i tomu nejobyčejnějšímu člověku.
Pozn. red. I.D. Nemám rád přílišné generalizace a velké spekulace, a nemyslím, že by zvlášť stálo zato zabývat se trpaslíky okopavajícími kotníky dokonce již zemřelému velikánovi, nicméně článek je velmi zajímavý.
A pohřeb Vlasty Chramostové, herečky, která rozhodně nebyla ani nijak známou herečkou, ani uznávanou „hvězdou“ obyčejných lidí. Nehaním její herectví, ale kdybyste se ještě před deseti dny zeptali kohokoli na pět jmen českých hereček, Vlasta Chramostová by na seznamu byla jedině, kdybyste se ptali výhradně mezi chartisty a havlisty. To je prostě fakt.
Pražská kavárna, havlisté ale ve své nenávisti vůči Main Street nedokázali snést, že idol národa není někdo, koho jim oni „elita“ vybrali a není to nikdo z jejich party. Nedokázali snést, že je to člověk, který měl kritické myšlení i vůči dnešnímu dění a vůči dnešnímu režimu. Že se neohnul ani tehdy ani dnes. A to se v jejich kruzích lepšolidí neodpouští.
Nedokázali snést, že pohřeb Karla Gotta jistě překoná účastí lidí a účastí vpravdě národa mnohonásobně dokonce i režimní pohřeb Václava Havla, který kdyby zažil Karel Kryl, tak by ten infarkt dostal zcela určitě, kdyby viděl tu totalitní demonstraci režimu a jeho ikonizovaného představitele a strůjce. „V čele klaka, pak ctnostné rodiny,…“
Karel Gott nikdy nespolupracoval s StB. Na rozdíl od asi tak 95% chartistů a disidentů. Viz seznamy agentů StB, „Cibulkovy seznamy“ – http://petr.cibulka.com/cgi-bin/cp.exe?dest=W#vyhl
Karel Gott nikdy nezpíval politické častušky – na rozdíl od mnoha chartistů a dnešních „statečných“ bojovníků proti bezpečně již dávno poraženému komunismu.
Karel Gott neokázale pomáhal a podporoval i ty lidi, kteří se ocitli v nemilosti komunistického režimu. Karel Gott se tím nikdy nechlubil, ani po listopadu – na rozdíl od kolaborantů a skutečných zbabělců, kteří se po listopadu ve svých vlastních „vzpomínkách“ stali najednou bojovníky proti komunistům a kteří dnes plivou na Karla Gotta. (Jeden kamarád mi vyprávěl, že z Gottovy kapely někdo emigroval na Západ – jeho rodina ale zůstala zde a díky postihu ze strany režimu na tom nebyla materiálně dobře, a Karel Gott té rodině vyplácel „gáži“, jako kdyby ten člověk stále hrál v jeho kapele; dávám, jak jsem koupil. A ani s tím se nikde Karel Gott nechlubil.)
Nepodařilo se mi zjistit, zda Karel Gott kdy byl členem KSČ.
https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/karel-gott-pohreb-michael-kocab-andrej-babis-miroslav-vodrazka-pro-a-proti_1910041415_jgrZde to tvrdí „undergroundový hudebník, filozof a publicista“ Vodrážka. (Promiňte, undergroundový hudebník znamená hudebník, jehož hudba zajímá jen několik lidí, zpravidla soustředěných okolo jedné špeluňky?)
Ale ten je zcela zřejmě ta proti-Main Stret, že by klidně tvrdil i že Karel Gott jedl děti. Vodrážka také uvádí, že underground si Karla Gotta nikdy nevážil. No, to chápu, když špička undergroundu bylo toto – https://youtu.be/woTjq7akZxk?t=650 (čas jsem vybral zcela náhodně, můžete si pustit celé dvě hodiny špičkového undergroundu). Fakt, že si underground nikdy nevážil Karla Gotta, je asi tak překvapivý, jako že si Rembrandta nebo Michelangela neváží primitivní sprejeři, co zvládají nasprejovat jen pár klikyháků.
Mimochodem, tak jsem se podíval po netu, abych zjistil, čím je Miroslav Vodrážka tak významný filozof a publicista, že byl jako nejvyšší autorita pozván Českým rozhlasem, aby kvalifikovaně pohovořil o umění nebo neumění a morálce či nemorálce Karla Gotta, čtyřicetinásobného vítěze hlasování diváků Zlatý slavík. Miroslav Vodrážka:
Miroslav Vodrážka (* 13. září 1954 Praha[1]) je český publicista, filozof, undergroundový hudebník a herec, někdy vystupující též pod jménem Mirka Vodrážková.[2]
V roce 1977, v období po vzniku Charty 77, veřejně vystoupil vyšplháním na sochu svatého Václava na Václavském náměstí, za což byl pro výtržnictví odsouzen k čtvrtroční nucené terapii a několika letům ochranného soudního dohledu.[3][4] V 80. letech spoluorganizoval bytové semináře např. Egona Bondyho, Milana Balabána a Milana Machovce či konspirační schůzky mluvčích Charty 77.[4]
Pozn.: takže byl shledán duševně nemocným (podle mého skromného názoru oprávněně); stačí už to, že se považuje za ženu, vyšplhání na sochu sv. Václava je již naprosto sekundární
Již od roku 1979, kdy byl zaměstnán jako tiskař v rozmnožovně, se spolupodílel na ilegálním vydávání undergroundového kulturního časopisu Vokno.[4] Po sametové revoluci do roku 1992 na redakční práci v obnoveném Vokně znovu navázal.[5] Publikoval i v řadě dalších periodik.
Svůj zájem dlouhodobě směřuje k otázkám feminismu. V letech 1991–1997 byl členem Nadace Gender Studies v Praze.[5]
Věnuje se alternativní hudbě, mimo jiné ve spolupráci se sopranistkou Helenou Zaoralovou či americkou zpěvačkou Laurie Amat. Vydal několik alb, např. v roce 2015 „hudební dokument“ z 80. let Underground Temple Story.[5]
Zaměstnán je v oddělení digitalizace archivních dokumentů Ústavu pro studium totalitních režimů. Je rovněž předsedou Nezávislé odborové organizace ÚSTR[5] a členem Centra pro dokumentaci totalitních režimů.[6]
Pozn.: takže mu sehnali teplý flek na Ústavu pro studium totalitních režimů, protože ani není vzhledem ke svému psychickému stavu kdekoli jinde zaměstnatelný.
Knižně vydal například:[5]
Chaokracie (Votobia 1997) – filosofický esej
Esej o politickém harémismu. Kritická zpráva o stavu feminismu v Čechách (Zvláštní vydání 1999)
deCivilizace (Pavel Mervart 2007) – výbor esejů z let 1990–2007 o undergroundu, chaosu, feminismu a transgenderu
Filosofie tělesnosti dějin (Ústav pro studium totalitních režimů 2014)
Tak já myslím, že už jen názvy těch vele-děl stačí. Další i s popisem si můžete najít na níže míněném linku na Českou televizi.
Pozn: Americká zpěvačka Laurie Amat je zpěvačka, kterou nezná ani wikipedie. Zřejmě je to americká zpěvačka, stejně jako asi tak sto tisíc dalších amerických zpěvaček, jejichž věhlas nepřekračuje hranice jedné hospody nebo klubu. Jeho spolupráce s – musím přiznat, že mně zcela neznámou a na internetu naprosto nedohledatelnou – sopranistkou Helenou Zaoralovou zřejmě spočívala v tom, že nazpívala část desky Mirky Vodrážky, kterou Vodrážka nazvala Carmina femina – Oratorio of Woman´s Souls. Naneštěstí ani na youtube není toto jistě úžasné dílo, který jistě vyšlo v nákladu nejméně 50 kusů a bylo zřejmě rozdáváno na nějaké akci šílených feministek.
Pozn.: Jakoby nestačila Chramostová. Oni musí vytáhnout ještě Vodrážku, která-který-které je prostě případ pro psychiatra. Velice dojemný popis úžasné osobnosti a skvělého díla tohoto velikána multikulturalismu, feminismu, neomarxismu a pražské kavárny můžete najít také třeba zde – https://www.ceskatelevize.cz/porady/10419676635-fenomen-underground/414235100221002-byty/8489-mirek-vodrazka/ Vážně si to přečtěte – já se nasmál, jako už dlouho ne.
To už prostě nemá obdobu. Rozumíte tomu? Český rozhlas uspořádá debatu o umění Karla Gotta a jako vrcholnou autoritu pozvou lůzra, který by se bez dotací a prachů z neziskovek neuživil ani jako kopáč, navíc úchyla, který potřebuje minimálně ambulantní leč trvalou péči.
Druhým pozvaným, aby reprezentoval jiný, leč skoro úplně stejný názor byl Michael Kocáb. Kocáb musí napravit z pohledu kavárny zásadní chybu, že o Karlu Gottovi hovořil pozitivně a veřejně řekl, že se Karel Gott snažil i za minulého režimu pomáhat těm, které komunistický režim dal na „černou listinu“. A něco takového se v pražské kavárně neodpouští. Kocábovi už to může být jedno, je už stejně v důchodu. Ale jeho dcera by možná najednou přestal být hrána v rádiích to znamená menší peníze z OSA… No, znáte to. Jen si vzpomeňte, když si Martin Dejdar dovolil prohlásit, že bude podporovat Miloše Zemana proti Karlu Schwarzenbergovi – a hned se ozvali dva režiséři s prohlášením „Dejdar už si ani neškrtne“. Soft totalita v praxi. Ale Dejdar asi odprosil, políbil prsten a už zase hraje. Stopku bych mu nepřál, i když ho nepovažuji za naši hereckou špičku.
Kocáb tak přizvukuje Vodrážce, že by tedy on sám nebyl tak inkviziční jako Podrážka, pardon, překlep, Vodrážka, nebo Vodrážko, kdo se v tom má dnes vyznat:
„Stojím na stejné straně jako pan Vodrážka, ale můj názor je méně inkviziční… nebo ho odložím na později“ Kocáb je předpos….ší víc než za Husáka. On sám od sebe ihned ujistí o své loajalitě „stojím na stejně straně“… 😀
No a tak nám Kocáb hned přispěl „soudružsky sebekritickým“ prohlášením, že vlastně ten nápad na pohřeb se státními poctami je nešťastný, protože:
„Kdyby se zvedla kulturní obec nebo občané a požadovali pro Gotta státní pohřeb nebo pohřeb se státními poctami, byl by to projev jejich vztahu ke zpěvákovi. Ale jestli to navrhne normalizační komunista, tak to mohl rovnou navrhnout Miloš Jakeš nebo generál Lorenc.“
To jako že by kulturní obec, tedy pražská kavárna požadovali pro někoho, kdo není havlista pohřeb se státními poctami? Navíc pro někoho, jehož pohřeb tak jako tak naprosto zastíní pohřeb Václava Havla For Ever I a Jediného? Jak by mohla „kulturní obec“ pražská kavárny spolknout, že videoklip Karla Gotta s dcerou Charlotte má za týden víc shlédnutí, než Havlův film za tři roky. Samozřejmě, že by to tak nikdy nemohlo být. Kavárna prostě nenávidí jakýkoli úspěch kohokoli, kdo není z jejich party havlistů. A proto hledá cesty a způsoby jak alespoň předem pomluvit pohřeb Karla Gotta, když už ho nemohou úplně zakázat.
Zítra a v sobotu uvidí všichni hlasování lidí o tom, jaký pohřeb má mít Karel Gott – bude to doslova hlasování nohama.
Je to prostě odporná, ubohá a nízká snaha havlistů znevážit a znectít pohřeb někoho, koho měli lidé rádi a po právu si ho vážili.
Údajný kněz Halík byl mezi prvními, kdo pocítil třídní povinnost plivnout na Karla Gotta. Nebudu opakovat jeho odporné bolševické kádrování, které jako by přišlo z totality padesátých let, kde se svým myšlením Halík i celá kavárna tak jako tak myšlenkově zasekli. Na rozdíl od údajného kněze Halíka se nenechal Karel Gott nikdy zaměstnat komunistickým režimem jako školitel komunistických kádrů. Také na rozdíl od údajného kněze Halíka nikdy nenapsal dizertační práci „Křesťanství jako utopie!“, kteroužto zřejmě „odbojovou činnost proti komunistickému režimu“ vykonal pan Halík v době, kdy prý byl již tajně vysvěcen na kněze (což ovšem na rozdíl od své komunistické ideologické dizertace není Halík schopen doložit). Pokud by byl vysvěcen na kněze, za tuto práci musí být exkomunikován z církve. je to to nejhrubší rouhání, jakého se může dopustit jakýkoli věřící natožpak kněz. V prověrkách po roce 1968 je Halík vysoce hodnocen jako jasně se distancující od reakčních sil Pražského jara.
Na rozdíl od Halíka také Karel Gott nikdy neabsolvoval Večerní Univerzitu Marxismu-leninismu (VUML).
Přesto Halík hodnotí Gotta jako „hvězdu normalizační zábavy“ a jeho případný pohřeb se stáními poctami (původně nepřesně navrhovaný jako státní pohřeb) považuje absolvent VUMLu Halík za „urážku všech disidentů a všech skutečně tvůrčích umělců“. Které konkrétní umělce považuje Halík za skutečně tvůrčí, to nevíme, protože to Halík neupřesnil.
Šafr rovnou Karla Gotta označil: „Pravda je prostě taková, že se Gott nechal zkorumpovat komunistickým režimem“ a „Gott se prostě choval jako komunistický lokaj první třídy.“ A za naprosto neodpustitelné pak považuje Šafr skutečnost, že po listopadu si Karel Gott ponechal kritické myšlení – „tak byl i hluboký jeho morální pád. Svoji veřejnou kariéru však po Listopadu korunoval svými ‚politologickými‘ úvahami. Byl jakýmsi předskokanem dnešní éry dezinformací, lží a šíření nesmyslů.“ Šafr kritické myšlení a přemýšlení Karla Gotta považuje za hluboký pád – chybí už jen, aby Kasrla Gotta nazval Ztroskotancem a samozvancem. Ano, Karel Gott se „provinil“ – neakceptoval tupě nové režimní vymývání mozků masmediální propagandou a hledal a nacházel vlastní názor. Režimní propagandu ale Šafr považuje za jedinou pravdu a cokoli jiného za konspirační teorii, takže to má za Mistrův „pád“ – stejně jako si tuto stranickou výtku nemohl odpustit Hřebejk, další přesvědčený soudruh dnešního režimu.
Přidali se Bělobrádek, Mitrofanov, Klvaňa, Zahradil, Just, Schwarzenberg, Kalousek. Neomarxistická mládežnická úderka Piráti má alespoň tolik rozumu, že mlčí.
A pak zemřela Vlasta Chramostová. Pro havlisty jako na zavolanou. A ústy „nestranného“ soudce Ústavního soudu, bývalého podnikového právníka bezvýznamného bytového družstva, byla Chramostová ihned předložena národu jako někdo, kdo si na rozdíl od Karla Gotta zaslouží úctu a pohřeb se státními poctami.
Boji se nejde vždy jen vyhýbat a řešit vše smírem. To bychom mohli třeba muslimům ustupovat a ustupovat, v bláhové naději, že jednou přestanou klást ultimáta, že se jednou začnou chovat tolerantně a mírumilovně k ostatním, že jednou přestanou páchat teroristické útoky – a naivitu této „strategie“ si prostě některé země Západu uvědomí, až již pro ně bude vše ztracené. „Podrobení“ v reálu.
A s kavárnou je to stejné. Nelze na jejich sprostotu a aroganci odpovídat mlčením, slušnou zdvořilostí a souhlasným úsměvem.
Proto považuji téma Gott-Chramostová za téma politické a vysoce aktuální. A protože na facku je někdy už opravdu nutné odpovědět fackou, píši o tom – stejně tvrdě. Přitom ale hledám fakta a ukazuji především fakta – na rozdíl od apriorních hodnotících soudů havlistů na Karla Gotta.
Přehled špíny a ničím nepodložených odsouzení Karla Gotta jsem uvedl ve článcích „Pražská žumpárna aneb Kdo rozděluje společnost?“ a „Co nejvíc sere pražskou kavárnu?“. (Jediné, co mne na těch článcích zpětně mrzí, je to, že si Karel Gott zasloužil ode mne velkou pietu i v názvu polemiky s těmi, kdo ho špiní. Tímto se omlouvám za nevhodné výběry názvů polemik všem, kdo si Karla Gotta váží – a samotnému Karlu Gottovi tam nahoře především.)
Přidávám odkaz na zřejmě poslední píseň Karla Gotta:
https://www.youtube.com/watch?v=BibNLUQG_-4 Můžete si nejen u této písně vzpomenout, na velkého kumštýře a krásného, skromného, pracovitého a vždy poctivého člověka
Vlasta Chramostová byla tématem mého předchozího článku „Požadovala Vlasta Chramostová trest smrti pro Jiřinu Štěpničkovou?“
Když jsem dále procházel archívy novin, ukázal se obraz paní Chramostové, který je cokoli než „morální kompas“, jak ji vykreslil Rychetský. (I když ne doslova).
Vlasta Chramostová – Stručná rekapitulace, plus doplnění dalších fakt:
Režisér, který byl ženatý, takže nebyl vhodný
Po válce se Chramostová seznámila a měla poměr s režisérem brněnského divadla Karlem Novákem.
Podle jejích slov šlo o vztah ve stylu „itálie“. Pak ale zjistila, že režisér je ženatý a tedy nepříliš perspektivní z pohledu zajištění. Takže vztah ukončila a rozhodla, že si vezme prvního muže, který ji požádá o ruku. Jinak řečeno, potřebovala co nejrychleji najít dalšího sponzora, obrazně řečeno.
Jenomže pak jste sama zjistila, jak píšete, že je tak trochu ženatý.
Ve svých letech viděl věci jinak než já ve svých dvaadvaceti. Pro mé mladé představy o lásce i mou výchovu to bylo naprosto neúnosné. Už k nám docházel i do rodiny… Tehdy jsem řekla, že si vezmu prvního zajímavého muže, který mě požádá o ruku.
Svatba s komunistickým papalášem – první pořádný pokus o výtah k blahobytu, který nevyšel
Zajímavého, perspektivního muže Chramostová také brzy potkává. Tím zajímavým mužem je vysoký komunistický funkcionář, kovaný soudruh, ředitel brněnského rozhlasu Pavlinec. V roce 1950 se Chramostová provdala za tohoto komunistického potentáta.
Podle pamětí, které na svoje očištění sepsala Chramostová po listopadu, když se provalilo, že byla agentkou StB, ji prý lezli na nervy komunističtí potentáti a celá komunistická pompa:
„Miloš byl věrný ideálům. Nespočetněkrát jsme se pro ně svářili. Zlobily mě komunistické odznáčky na klopě kabátu, zlobily mě všechny vnější atributy, legitimace, povinné vyvěšování praporků a celá ukřičená propaganda“.
Vzala si komunistického potentáta, naprosto jistě velice kovaného komunistu, protože jí lezly na nervy „komunistické odznáčky, legitimace, povinné vyvěšování praporků…“ – ale to asi kovanému soudruhovi neřekla, protože by si ji nevzal. Ale pak si po padesáti letech vzpomněla, že byla vždycky proti komunistům a se svým manželem kovaným komunistou se kvůli tomu pořád hádala. Nebo možná ji lezly na nervy ty legitimace, protože sama tehdy ještě žádnou neměla? Uvidíme později.
Také jí už tehdy lezl komunistický režim s halasnou propagandou na nervy tak, že její první větší divadelní role byla role Leninovy sestry ve hře Rodina.
Na svatbě měla přímo brněnského krajského tajemníka KSČ, pověstného fanatika Otto Šlinga. Jistě mu během svatby vykládala, jak jí lezou na nervy ty stranické legitimace, odznáčky, praporky, že?
Ve světle dnešního adorování Vlasty Chramostové je zajímavé podívat se na samotného Šlinga – jen malá odbočka. Otto Šling byl zřejmě poměrně schopný – organizátor, řečník, asi měl jisté charisma. Tehdy ještě komunistická strana na vedoucích pozicích nebyla plná šedivých myší a hlupáků, jako v letech osmdesátých, kdy převládli neschopní a hloupí (Jakeš, Bilak, Indra…) nad těmi alespoň trochu schopnými (Husák, Štrougal). Je zřejmé, že se Šling musel aktivně podílet na teroru čerstvě nastoleného komunistického režimu proti jeho domnělým i skutečným odpůrcům. Musel být v jedné osobě aktivní vykonavatel a „objednavatel“ vyhazovů z práce, zatčení, věznění, týrání vězňů a vynucování přiznání a všech dalších excesů. Stejně jako Slánský, se kterým byl Šling následně odsouzen a popraven. Při psaní o svatbě Chramostové jsem jen malinko zapátral po odkazech na Šlinga. A nalezl jsem odkaz na Ústav pro studium totalitních režimů. Zde je „studie“ skalního komunisty Otto Šlinga – „Otto Šling – Příběh jednoho komunisty“. V něm se dozvíme vše možné. Jen jeho nezpochybnitelná významná a aktivní účast na první fázi toho nejhoršího teroru po nastolení komunistického režimu se nějak vytratila. Asi to je proto, že byl svými vlastními soudruhy popraven v rámci teroru, který on sám až do poslední chvíle před zatčením aktivně vykonával. Jeden jeho syn byl pak v roce 1972 zatčen a vyhoštěn do Británie. Druhý jeho syn podepsal Chartu 77 a v roce 1984 emigroval do Británie. Takže vlastně Šling byl hodný, dobrý, demokrat, bojovník proti totalitě, že?
Zpět ke Chramostové. Její vyvolený výtah k blahobytu, eh, pardon, její vyvolený komunistický papaláš ovšem jen několik měsíců po svatbě upadl v nemilost režimu. Ztratil funkci ředitele rozhlasu v Brně. Nakonec pracoval jako horník na ostravsku.
Chramostové lezl na nervy, protože se nechtěla pořád jen uskromňovat, obracet každou korunu a pořád jen někoho živit, už vůbec ne člověka, který měl přeci podle původního plánu živit ji.
„Protože jsem chtěla být slavná, chtěla jsem bez překážek uplatnit všechny svoje schopnosti, které se mi přes velký úspěch zdály stále ještě nevyužity, chtěla jsem se někdy dostat do ciziny, cestovat, poznat svět, vydělat si nějaké peníze, ne pořád počítat každou korunu, půjčovat si, někoho živit. Chtěla jsem být taky jednou šťastná,“ vyznala se Chramostová.
Byl to zlomený člověk?
Byl to člověk na dně – čemu chcete říkat zlomený?
Mám na mysli závěr Orwellova románu 1984. Dokázala jste ho podpírat?
Mě to samozřejmě velmi vyčerpávalo a po šesti letech jsem už nemohla. My jsme se vzali a od prvního dne jsme měli na krku fízly. Musela jsem ho živit z gáže začínající herečky, na druhou stranu jsem jej právě kvůli tomu všemu nemohla opustit. S ním jsem ale také poznala zajímavé lidi, dozvídala se o sovětských čistkách, procesech a vraždách. Poznala i to, co jsem sama zažila o dvacet let později. Měl tisíce kamarádů, pomohl i zachránil spoustu lidí, schopný manažer, ale velice slušný, noblesní člověk – a to se v jediném okamžiku zhroutilo, lehlo popelem.
Pardon. To jako se seznámila s komunistickým papalášem někdy mezi rokem 1949 – 1950 a v téhle době se společně setkávali s lidmi, kteří si vyprávěli o sovětských čistkách a vraždách páchaných komunistickým režimem??? Pokud ano, pak chodila na večírky rezidentury KGB v Praze, kde jí to pak vyprávěli agenti KGB v opilosti někde v ložnici. To je naprostý nesmysl, Chramostová si vyrábí „vzpomínky“. Po konci kariéry jejího manžela a jeho odchodu na ostravsko, kde pracoval jako horník, často jen jako brigádník, se už vůbec nemohli setkávat se spoustou lidí, kteří si vyprávěli o sovětských čistkách. Chramostová prostě fabuluje a vytváří si vlastní zcela falešný obraz sebe samé a svého života. Sorry, Vážně. Tohle je taky na první poslech nesmysl.
Zatímco její manžel putuje do dolů, Chramostová „hraje v Praze komsomolky“, jak píše dokonce i přímo agitační článek v idnes – https://www.idnes.cz/revue/spolecnost/zlomky-pribehu-vlasty-chramostove.A030316_203445_lidicky_pol Když Šlinga v roce 1950 zatknou a popraví, putuje Pavlinec do ostravských dolů, zatímco jeho čtyřiadvacetiletá manželka hraje v Praze komsomolky. Konec citace
Chramostová na svém prvním manželovi nicméně ocenila, že „měl rozum“, čímž má zřejmě na mysli, že se nechal bez problémů rozvést.
Šlinga popravili, Pavlinec prohrál. Katastrofálně. Ztratil své ideály, ale naštěstí přežil a poslali ho pracovat do ostravských dolů. Byl dost inteligentní, aby celou naši situaci pochopil.
Za svědka nám šel jeho guru Otto Šling, kterého hned v září zatkli a pak jej popravili v monstrprocesu. Čili vedle vás nejdřív někdo sedí na vaší svatbě a za pár měsíců ho pověsí a jeho popel rozpráší na benešovské silnici.
Chramostová říká v rozhovoru pro Novinky, že vlastně s Pavlicnem žila i nadále:
Jak to, že vás – jeho ženu – nevyhodili okamžitě z divadla?
Jednoduše. V létě, když jsem do Prahy přicházela, se z perspektivních Vinohrad stalo jediným škrtem nejpolitičtější divadlo v zemi, armádní. Jeho novému vedení trvalo rok, než zjistilo, čí že jsem to vlastně manželka. Prostě schizofrenie! Na jevišti jsem představovala bojovnice za socialismus, doma žila s třídním nepřítelem.
Což je zvláštní, protože jinde zase uvádí, že po vyhazovu Pavlince z funkce s ním nežila, že Pavlinec bydlel někde na ostravsku na ubytovně a stýkali se spolu jen na nádražích, protože neměli ani byt a ani peníze na hotel.
Také zde říká „Pak nastala neblahá padesátá léta. A nám nastaly krušné časy.“ což je zvláštní u manželky komunistického papaláše a později chráněnkyně komunistického prezidenta Zápotockého, která jde z jedné role komsomolky do druhé (jak sama říká – nepřímo v rozhovoru pro idnes, viz výše), že jí nastaly krušné časy.
Pavlinec tedy byl dost inteligentní na to, aby „celou naši situaci pochopil“? A třeba se nechal rychle a tiše rozvést, nebo co tím „inteligentní, aby celou naši situaci pochopil“? Patrně bezproblémový rozvod.
Ale uvidíme dále.
Jedna věc stojí za povšimnutí. Manžel Chramostové Pavlinec byl zatčen a vyhozen ze všech funkcí v roce 1950, na podzim. Následujících několik let hraje Chramostová podle vlastních slov jednu komsomolku za druhou. Čím si Chramostová vysloužila privilegium, že nebyla jako manželka „nespolehlivého“ vyhozeného soudruha nijak sama postižena? Hraje v divadle, hraje ve filmu. Hraje v ultra-komunistickém divadle – Divadle Československé armády (dnes Divadlo na Vinohradech). Wikipedie cudně zmiňuje z filmové tvorby jen film |Rudá záře nad Kladnem, který se opravdu nedá utajit.
Ale filmová databáze nabízí další přehled filmových rolí Vlasty Chramostové:
1949 – film Velká příležitost, v hlavních rolích Josef Štefl, Vlasta Chramostová, „Optimistické kolektivní drama ze života svazáků na stavbě Trati mládeže“ (To musela být muka to točit při tom odporu vůči jakékoli komunistické řvavé propagandě.)
1950 – film Past, v hlavní roli spojky odborářů zatčené nacisty – Vlasta Chramostová
1951 – film Akce B, „líčí hrdinný boj příslušníků československé armády a SNB s banderovskými vrahy i jejich přisluhovači mezi reakčními politiky a kněžími“, v jedné z významných rolí Vlasta Chramostová
1952 – film Nad námi svítá, v jedné z významných rolí Vlasta Chramostová, „Český umělecký film z hornického prostředí, který na životných, rázovitých postavách havířů a důlních techniků řeší aktuální problémy našich uhelných dolů. Jeho hlavní postavou je úderník Vondra, který za pomoci politického tajemníka Diviše pochopí, že není hrdinstvím lámat tělesnou silou rekordy, a tím odrazovat ostatní havíře od překračování norem; že pravým hrdinstvím je pracovat výkonně, ale bez vypětí sil, věnovat své práci mozek i duši, využívat sovětských zkušeností, a hlavně strhávat svým příkladem ostatní k celkovému zvýšení těžby, k splnění plánu. V realistickém pohledu na soudobou hornickou problematiku a v pečlivém zpracování tkví vysoká umělecká i politická hodnota, účinnost a přesvědčivost tohoto filmu.“
1953 – velice kvalitní film Martina Friče „Tajemství krve“, životopisný film o Janu Janském, Vlasta Chramostová v roli hlavní ženské postavy (Z pohledu filmu ale málo významné)
1953 – studentský film Ó ti lektoři, „Mladý spisovatel Pařízek už po několikáté čeká v redakci nakladatelství na některého z redaktorů. Rád by se dozvěděl, kdy vyjde jeho román o severočeských dolech Na pochod vítězný. Redaktorka Kučerová mu rukopis vychválí, ale neodpustí si některé výtky. Používá přitom mnoho bezobsažných frází a nesmyslných doporučení.“
1954 – televizní film režiséra Zdeňka Podskalského „Hry lásky plné“, neznám a nenašel jsem žádnou referenci, hlavní role Vlasta Chramostová
1955 – Rudá záře nad Kladnem, „Český barevný film podle románu Antonína Zápotockého. Rok 1918. Toník se vrací domů z fronty. Na Kladně, kam přijíždí, to vře nespokojeností. Sociální demokraté jsou sice ve vládě, ale nic se nezměnilo. Socialisace provedena nebyla, je hlad a s potravinami se dále keťasuje. Z Ruska přicházejí první zprávy o socialistickém státě. Na 1. máje manifestuje dělnické Kladno svou věrnost ideálům Velké říjnové socialistické revoluce. V prosinci 1920 je i na Kladně vyhlášena generální stávka. Dělníci se ozbrojují, dělnické rady přejímají do svých rukou správu města a ustavují se i v okolních obcích. Je připravováno ozbrojené povstání. Pravicové vedení soc. demokratické strany vpadlo však dělníkům do zad. Do Kladna je posláno vojsko. Stávka je potlačena, vedení zatčeno. Zatčen je i Toník. Avšak žalařování a persekuce dělníky nezlomily. Porážka způsobila, že poznali, že bez pevného vedení silné strany nemohou dojít k vítězství. Levice sociální demokracie, mající na své straně většinu členstva, žádá připojení strany ke III. Komunistické internacionále. Pravice a vedení jsou proti. Dochází k rozkolu ve straně. Na sjezdu sociálně demokratické levice 15. května 1921 je 562 hlasy proti 7 odhlasováno založení Komunistické strany Československa.“, hlavní role Josef Bek, Vlasta Chramostová
A pak už jedna role střídá druhou – s malou pauzou v roce 1964, kdy se Chramostová jednak léčí ze zranění po autonehodě, kterou zavinila, a kdy se také nechává hospitalizovat na psychiatrii, protože při autonehodě zavinila smrt svého čtyřletého syna.
Trochu jsme předběhli čas v chronologii tohoto článku, ale přijde mi důležitá ta skutečnost, že Chramostová nebyla nijak postižena ani poté, co její manžel upadl do naprosté nemilosti a zřejmě jen se štěstím se sám vyhnul zatčení a odsouzení. Co chránilo Chramostovou před postihem, který v té době byl vždy zaměřen i na rodinné příslušníky těch, kteří upadli v nemilost režimu?
Požadavek trestu smrti pro Jiřinu Štěpničkovou
V roce 1951, v říjnu se k útěku za hranice odhodlává již před válkou významná česká herečka Jiřina Štěpničková. Neví, že se jedná o past nastraženou StB. Na hranicích je v říjnu 1951 zadržena i se svým tehdy čtyřletým synem, pozdějším výtečným, leč po listopadu nadlouho do nemilosti odsunutým hercem Jiřím Štěpničkou. V prosinci 1951 je Jiřina Štěpničková odsouzena k trestu odnětí svobody na 15 let.
Její kolegyně a kolegové z Divadla na Vinohradech přijali rezoluci požadující pro ni „nejvyšší trest“. Tím byl tehdy trest smrti. Svůj nesouhlas s touto rezolucí vyjádřili pouze dva resp. pouze čtyři kolegové Jiřiny Štěpničkové (podle verze). Chramostová není ani jednou zmíněna mezi těmi, kteří nepodpořili rezoluci požadující trest smrti pro Jiřinu Štěpničkovou.
Kromě již v předchozím komentáři zmíněných zdrojů jsem našel ještě tento:
Antonie Hegerliková (†89): Chtěla trest smrti pro Štěpničkovou!
… V 50. letech totiž byla jednou z těch, kdo poslali na 15 let do basy kolegyni Jiřinu Štěpničkovou, ba co víc, kdo pro ni žádal trest smrti!
„Byla to právě Hegerliková s Jiřinou Jiráskovou a jedním panem režisérem, kdo tehdy inicioval štvavý pamflet proti Jiřině Štěpničkové, v němž požadovali nejpřísnější trest!“ upozornil nás mailem jeden čtenář. „Tenkrát to byly ohlouplé, zmanipulované svazačky poháněné závistí a zlobou,“ píše.
Hegerliková se těmto obviněním již nemůže bránit, za svého života se ale ke škraloupu se sklopenýma očima přiznala. „V divadle byla tenkrát jedna jediná schůze o tom, jestli souhlasíme s odsouzením paní Štěpničkové. A kromě dvou lidí – Lídy Vostrčilové a Josefa Chvaliny – jsme všichni souhlasili,“ řekla kdysi pro jedny noviny.
Všichni, to v tehdejším »rudém« Divadle na Vinohradech znamenalo včetně Vlasty Chramostové, Jiřiny Švorcové, Vlastimila Brodského, Jiřího Valy, Jiřího Sováka, Ludmily Pelikánové či tehdejšího partajního předáka Oty Sklenčky. „Jak jsme měli vědět, že to, co nám o tom řekli, není pravda? Mně bylo dvacet, byla jsem mladá a věřila jsem. I tomu že je republika plná lidí, kteří chtěli tomu novému nastupujícímu svobodnému socialistickému režimu škodit,“ vzpomíná na mladickou zaslepenost Jiřina Jirásková. konec citace
Antonie Hegerlíková to tedy přiznala. Jiřina Jirásková zde fakticky také, i když nepotvrdila přímo požadavek trestu smrti, ale nijak ho nerozporovala. V dalších zdrojích pak jsou uváděni čtyři herci, kteří se distancovali od rezoluce požadující trest smrti pro Jiřinu Štěpničkovou:
Divadelní kritik Vladimír Just v České televizi v pořadu “21” dne 8. února tvrdil, že petice, žádající hereččinu smrt, byly dokonce čtyři. V televizi citoval z rozhovoru s Jiřinou Štěpničkovou z roku 1968, kde zmínka o listině žádající trest smrti je. Just, který kauzu letos otevřel v Divadelní revue, si je existencí rezoluce jistý. Neví však, kdo ji vlastně podepsal: “Známi jsou jen lidé, kteří se od ni distancovali. Byli to Josef Chvalina, Lída Vostrčilová, Rudolf Deyl ml. a Gustav Nezval.”
…. Herečka Vlasta Chramostová dodává: “Vím o tom víc než jiní a napíši o tom ve svých Pamětech.” http://cibulka.com/nnoviny/nn2000/nn0700/obsah/02.htm
Byla tedy u toho. Z jiných zdrojů se zdá vysoce pravděpodobné, že podepsali všichni, kromě těch dvou nebo čtyřech jmenovaných, mezi kterými Chramostová není ani jednou.
Z předchozího komentáře k této věci:
Její kolegové z Vinohradského divadla podepsali petici, v níž požadovali pro zlomenou Štěpničkovou trest nejvyšší, trest smrti! Údajně to byly Světla Amortová, Soňa Neumannová, Světla Svozilová a Jarmila Švabíková. “Ani jedna z těchto žen, které opravdu nežádaly pro kolegyni Jiřinu Štěpničkovou nic menšího než trest smrti, ji nepřežila,” napsala ve své knize herečka Vlasta Chramostová.
Takže tedy – po listopadu 89 píše Chramostová knihu, aby sama sebe očistila poté, co byla zveřejněna její spolupráce s StB. Zde výslovně uvádí čtyři herečky, jako jediné autorky petice za trest smrti. Všechny čtyři spolehlivě mrtvé, tři z nich mrtvé již více než 30 let. Bez potomků herců, hereček nebo jiné branže. Takže z dnešních herců a hereček není obviněn nikdo, ani přes rodiče. Mrtvé herečky se už nemohou bránit a ze živých herců a hereček už po listopadu nikdo nevystoupí s tím, že Chramostová lže, protože to podepsaly nejen ty čtyři, ale i on sám/ona sama a Chramostová taky. (Naopak si každý bude „pamatovat“, že zrovínka on to osobně rozhodně nepodepsal a že už tehdy naopak velice jasně nesouhlasil. Milosrdné vzpomínky na vlastní lumpárny po 50 letech.) Konec citace z předchozího komentáře
Chramostová po listopadu 89 tvrdí, že o tom ví více než ostatní. Buď se opět podřeklo její podvědomí / černé svědomí, nebo se snažila vše svést na herečky, které již byly dávno mrtvé. Chramostová totiž jmenuje jako jediné autorky oné petice čtyři herečky (mezi kterými Hegerlíková ani není, mimochodem), které jsou v té době již dávno mrtvé. Všichni ostatní účastníci událostí roku 1951 v Divadle Československé armády mlčí. Přeci se sami neudají za podpis petice žádající trest smrti pro Jiřinu Štěpničkovou. Chramostová tak možná nejen vyvinila sebe samotnou z této špíny, ale i všechny ostatní kolegy a kolegyně, kteří tím pádem neměli nejmenší zájem rozporovat její verzi.
Usnesení z příslušné schůze se však nikdy nenašlo, neboť stranický i odborářský archiv divadla [Divadla na Vinohradech] se po Listopadu 1989 ztratil.
Někteří dokumentaristé a vyšetřovatelé Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu o existenci spisu v případu Jiřiny Štěpničkové věděli, ale spis k této kauze se údajně ztratil.
Článek v Aha, který uvádí existenci této rezoluce pro trest smrti (nekrolog Antonie Hegerlíkové, viz výše) je z roku 2012. Nikdo ze zúčastněných a tehdy žijících jej, pokud je mi známo, nežaloval, nerozporoval jeho pravdivost. Všichni mlčeli – raději mlčeli, aby se na to co nejrychleji zapomnělo a nikdo se tím nezabýval?
Z nenávisti k uřvané komunistické propagandě hlavní role v uřvané komunistické propagandě
V roce 1955 také Chramostová zcela znechucena všemi těmi vnějšími atributy komunistického režimu (jak říká „ legitimace, povinné vyvěšování praporků a celá ukřičená propaganda“)bere hlavní ženskou roli ve filmu ukřičené komunistické propagandy Rudá záře nad Kladnem, natočené podle knihy komunistického prezidenta (a prý udavače spoluvězňů v Sachsenhausenu) Antonína Zápotockého. Ten nad ní podle jejích slov nadále držel ochrannou ruku, po tehdejším úspěchu této komunistické agitky Rudá záře nad Kladnem s Chramostovou v hlavní roli (hlavní mužská role Josef Bek). Komunistický prezident – to je výhra ještě větší než do nemilosti stejnak upadnutý ředitelíček rozhlasu Pavlinec, no ne?
Nový manžel – nový výtah k blahobytu
Bývalý kovaný, později do nemilosti odsunutý soudruh Pavlinec „byl inteligentní a pochopil jaká je jejich situace“ a zřejmě tedy nedělal ambiciózní Chramostové problémy s rozvodem. Ta tak byla brzy volná a rychle se seznámila se sochařem Konrádem Babrajem. Z jeho díla si Chramostová vzpomíná na Rudoarmějce ve Znojmě, jinak se o něm příliš nezmiňuje. (https://www.divadelni-noviny.cz/velky-rozhovor-s-vlastou-chramostovou)
Konráda Babraje poznala cestou na pátý celosvětový festival komunistické mládeže ve Varšavě, v roce 1955. https://en.wikipedia.org/wiki/5th_World_Festival_of_Youth_and_Students
…do toho jsem se rozváděla s Pavlincem a musím říct, že i kvůli Konrádovi. Poznali jsme se cestou na mládežnický sjezd ve Varšavě, už na hranicích ho ke mně přivedl Josef Kainar jako svého největšího kamaráda. Patřil do prominentní kumštýřské partySkácelů, Mikulášků, kteří si mohli ledacos dovolit. Výborný sochař, bohém, rogožinovský typ, po kterém šly ženské. Mně bylo třicet, jemu asi o sedm let víc. Veliká láska.
Pozn.: Poznali jsme se cestou na mládežnický sjezd ve Varšavě… Patřil do prominentní kumštýřské party… kteří si mohli ledacos dovolit…Veliká láska. Komunistický ředitel rozhlasu to sice nebyl, ale i tak dobrý, že?https://www.divadelni-noviny.cz/velky-rozhovor-s-vlastou-chramostovou
Zdá se, že v 50. letech odpor Chramostové vůči komunistickému režimu a všem těm „legitimacím, odznáčkům a vyvěšování praporků“ byl tak marginální, že pro kariéru i tak byla ochotna udělat cokoli. Třeba i mávat praporky na sjezdu komunistické mládeže. A cestou sbalit někoho vlivného, s kontakty.
Agentka StB – z prospěchářství a kariérismu
Konrád Babraj měl dceru zřejmě z jiného vztahu.
Při podpisu spolupráce s StB si Chramostová jako krycí jméno zvolila Klára, podle první dcery svého nového manžela Konráda Babraje:
V listopadu 1957, po rozpadu prvního manželství, se Chramostová s agenty opět schází a upisuje se jim pod krycím jménem Klára (jako dcera jejího druhého životního partnera Konráda Babraje, vůči níž měla výčitky svědomí).
Musím říci, že to je tedy také síla. Z toho „charakteru“ až mrazí. Vážně mi to úplně bere dech.
Je to neuvěřitelná špína. Neuvěřitelná špína, která vyplave, když se člověk jen trochu pohrabe dokonce i ve veřejně dostupných informacích o „ikoně havlistů“ a „morálním kompasu“. A s ostatními by to nebylo o nic lepší… Milí havlisté, nenadávejte na tento článek – nenadávejte na zrcadlo, když máte….no, však víte.
Perlou ve výše zmíněném oslavném článku je pak také:
“Řekla jsem si tenkrát, podepíšu, nebudu je mít konečně za zády, ale vlastně po boku, přitom pro ně nikdy nic neudělám, a když, tedy tak, aby museli pochopit moji neschopnost pro takovou práci…“
Chybělo už jen, aby prohlásila, že se dala k StB jen proto, aby komunistickou tajnou policii „rozložila zevnitř“. Míla Břečka z Pupenda v sukni. Nebo spíš asi bez sukně.
Další „vzpomínky“ Chramostové jsou také zajímavé, z rozhovoru pro Respekt:
Vedl vás k vašemu podpisu StB především strach? [Pozn.: Vůbec to není tzv. návodná otázka, kdepak, takové neprofesionální antinovinařiny by se soudruzi z Respektu rozhodně nikdy nedopustili]
Jistěže jsem tenkrát chtěla sama sebe zachránit, byla jsem mladá a kolem nás šlo o život.
Pozn.: V roce 1957, kdy Chramostová podepsala spolupráci StB, už nešlo o život. O život šlo v době, kdy si Chramostová brala komunistického papaláše a kdy požadovala pro Jiřinu Štěpničkovou „trest nejvyšší“.
Co vám osobně pomohlo tuhle sílu najít?
Mám výhodu, že si mohu brát inspiraci v rodině. Měla jsem dobré předky, kteří se za všech situací chovali statečně. O mém strýci legionáři popraveném nacisty se dokonce vyprávělo, že když mu usekli hlavu, tak on se ještě postavil a vzdorovitě udělal ke katovi poslední krok.
Pozn.: No, nic ve zlém, nechci nijak snižovat člověka popraveného nacisty, ale věřit tomu, že někomu useknou hlavu gilotinou a on vstane a „vzdorovitě udělá krok směrem ke katovi“ – to vážně nejde. To také něco vypovídá o autorce této „vzpomínky“. Co – to si přeber sama a sám, milá čtenářko a laskavý čtenáři.
Kromě toho, že v roce 1957 už nešlo o život, procesy už skončily a naopak se postupně rozbíhaly rehabilitace neprávem odsouzených, tak zřejmě jde opět o snahu Chramostové ukázat samu sebe v lepším světle. Ve svých pamětech totiž uvádí, že se prostě chtěla mít dobře, mít dost rolí, mít dost peněz a nepočítat každou korunu. Jak sama uvádí ve svých pamětech prostě „chtěla být taky jednou šťastná“. Tady zase tvrdí, že vlastně podepsala spolupráci, protože jí šlo o život (to si vážně nemohu v daném kontextu odpustit: zřejmě jí šlo o život … jako v bavlnce). S komunistickým papalášem Pavlincem to nevyšlo, tak to zkusila jako agentka tajné policie Klára s StB.
Zajímavý střípek do obrazu přidává také oslavný článek v Respektu:
Policie ze sledovaček ví, že se v jejím životě věci mění k lepšímu a že i její kariéra stoupá vzhůru. Znovu se tedy pokusí herečce vlichotit, tentokrát s příslibem udržení životního standardu. Schůzku si s ní tajní dají chytře 13. listopadu 1957, v den smrti Antonína Zápotockého. „Což zapůsobilo na její vnitřní city a uvědomila si zvláštní vážnost doby,“ zapíše náčelník 3. oddělení Vlastimil Šára v záznamu úspěšné „verbovky“.
Ona vážnost doby spočívá v tom, že se Chramostová bojí, že s prezidentovou smrtí přijde o ochránce, který nad ní od úspěchu Rudé záře nad Kladnem drží ruku. Tak si alespoň vysvětluje, že i po problémech svého prvního muže dál může hrát.
Takže tedy Chramostová se prostě bála, že přijde o hereckou kariéru, když umřel její ochránce, komunistický potentát první třídy, soudruh Zápotocký. Tak za ní zašli soudruzi z StB, řekli jí, že její ochránce ten den umřel, a ona bez váhání hned na místě podepsala spolupráci s komunistickou tajnou policií.
To je prostě neuvěřitelné. Stačí jen projít veřejně dostupné zdroje, poskládat střípky dohromady, dát do souvislosti její vlastní slova a obsah oslavných článků na slavnou „disidentku“ a dostanete obraz naprosté amorálnosti, zištnosti a vypočítavosti. Musím říci, že když jsem začal tohle hledání informací o morálním kompasu havlistů z pražské kavárny, tak něco tak chucpe jsem opravdu nečekal.
Také se z tohoto článku v Respektu „dozvídáme“:
Nikdy od StB nedostane žádné peníze a nikdy nikoho neudá, při veškerých kontaktech se snaží – úspěšně – působit zmateně a nevytěžitelně.
Jak to může kdokoli vědět? Když Cibulka publikoval seznam agentů StB, tak si Chramostová podle vlastních slov ani nepamatovala, že podepsala spolupráci StB.
(https://www.respekt.cz/tydenik/2018/28/vlasta-chramostova-a-jeji-znovuzrozeni …po zveřejnění Cibulkových seznamů… „Zmatená je i Chramostová – nepamatuje si, že by někomu něco podepisovala.“) Tak když ani neví, že podepsala spolupráci StB, tak jak si může pamatovat, že nikoho neudávala?
Když se vrátíme zpět k její herecké kariéře – ani po vyhazovu jejího manžela Chramostová nijak netrpěla nedostatkem rolí. Sama říká, že v divadle šla z jedné role komsomolky do druhé. Točila filmy. A zároveň tvrdí, že šetřila každou korunu, neměla žádné peníze a proto podepsala spolupráci s StB. Za co všechny honoráře utratila? Nebo si jen tou svojí „hmotnou bídou“ vytváří alibistické vysvětlení pro svoji spolupráci s StB? Tak ono to zní lépe „žila jsem v bídě a chtěla jsem být konečně malinko šťastná“ než její prosté „Protože jsem chtěla být slavná, chtěla jsem bez překážek uplatnit všechny svoje schopnosti, které se mi přes velký úspěch zdály stále ještě nevyužity“ ( https://www.lidovky.cz/lide/pohnute-osudy-vlasta-chramostova-ze-spolupracovnice-stb-disidentkou.A150804_215807_lide_sho) doplněné o upřímné leč nevyřčené „měla jsem prachy i role, ale chtěla jsem víc, víc prachů, víc rolí, víc slávy“.
Vstup do KSČ – z odporu ke komunistickým legitimacím anebo pro více peněz?
V roce 1962 Chramostová, která prý vždycky nesnášela takové ty komunistické symboly, jako odznáčky, legitimace a praporky a už v padesátých letech v době nejtěžšího komunistického teroru se kvůli tomu hádala se svým tehdejším manželem – komunistickým papalášem, tak tedy z čiré nenávisti ke komunistickým legitimacím si Chramostová v roce 1962 pořídila – chvíle napětí – členskou legitimaci komunistické strany. Asi se prostě chtěla mít ještě více dobře, mít ještě víc rolí, ještě víc peněz, být ještě šťastnější, než když se o pět let dříve stala agentkou StB.
Zaviněná autonehoda a zaviněná smrt čtyřletého syna
V manželství s Konrádem Babrajem dochází k tragické události. V roce 1963 Chramostová jede autem se svým synem a způsobí dopravní nehodu, při které je sama těžce zraněna a její čtyřletý syn při nehodě zemře.
Chramostová nijak nevysvětluje, co přesně se tehdy stalo. Jen vypráví mystické obrazy o smrtce, kterou viděla stát u okraje silnice:
Kniha vašich pamětí je pozoruhodná nejen jako historický pramen, ale i svým literárním stylem a jazykem. Píšete, že několik minut před tou strašlivou bouračkou jste po pravé straně silnice u zábradlí jednoho mostku viděla stát smrt v podobě kostnatého muže v černém obleku. Je to vaše literární fikce a licence, nebo se to skutečně stalo?
Já ji skutečně viděla. Byl to zřejmě takový metafyzický přelud. Jako matka jsem si přišla nejdůležitější na světě. Šla jsem klidně před jedoucí tramvaj a měla pocit, že ona má zastavit. Pocit tak strašlivé důležitosti jsem jako máma měla. Až mnoho let později jsem pod srpnovým hvězdným nebem pocítila až mystickou zkušenost a vědomí souvislostí mého života. Tyto jakoby nadpřirozené věci si člověk nevymyslí.
Zdroj: https://www.idnes.cz/kultura/divadlo/chramostova-skutecne-jsem-videla-smrtku.A080211_091004_brno_dmk
Proč se Chramostové po listopadu 89 nikdo nezeptal, co se při té tragické nehodě konkrétně stalo? Zlé jazyky hovoří o tom, že Chramostová údajně řídila pod vlivem alkoholu. Nebo možná měla sklon k hazardnímu chování – vždyť přeci měla ten pocit, že ‚když jako matka [logicky: se svým dítětem] vleze před rozjetou tramvaj, tak ta tramvaj musí zastavit‘.
Pozn.: Mimochodem, to samo o sobě je velice zvláštní sdělení, které vypovídá o psychice Chramostové – vám snad přijde normální, že by normální matka dítěte měla mít pocit, že klidně může se svým dítětem vlézt před rozjetou tramvaj s tím, že přeci ta tramvaj musí zastavit? Mě tedy ne. Já si myslím, že normální matka především vždy a za všech okolností ochraňuje své dítě a dívá se na situace a řeší je především z pohledu ochrany a bezpečí dítěte. Chramostová podle svých slov měla hlavně pocit vlastní důležitosti – bez jakéhokoli ohledu na bezpečnost vlastního dítěte. Toto sdělení vypovídá opravdu hodně o samotné Chramostové. Není podstatné, zda jde o skutečnou vzpomínku nebo alegorický obraz vlastního chování a jednání, kterou si Chramostová vytvořila po padesáti letech, alegorický obraz chování a jednání Vlasty Chramostové, které možná právě vedlo k oné tragické autonehodě. Možná alegorický obraz, aby ukryla konkrétní příběh oné tragické nehody, možná více podvědomé přiznání v básnických obrazech.
Co tedy hrálo svoji hlavní roli v tragické nehodě, při které zemřel její čtyřletý syn? Alkohol? Naprosto nezodpovědné chování, které za volantem vyústilo v tragédii? Zapomnělo třebas protijedoucí auto na svoji povinnost uhnout rozjeté Chramostové? Nebo neuskočil sloup veřejného osvětlení?
Něco temného tam být muselo. Protože Chramostová se pro jistotu nechává hospitalizovat na psychiatrii – což byl zřejmě hlavní důvod, proč se vyhnula trestnímu stíhání za usmrcení z nedbalosti (podle dnešního Trestního zákona, dříve Ublížení na zdraví s následkem smrti), pokud by šlo o jízdu pod vlivem alkoholu, bylo by to ještě tvrdší (tři až deset let odnětí svobody). Její manžel, Konrád Babraj jí navíc tuto nehodu neodpustil – takže je velice pravděpodobné, že nešlo o žádnou „obyčejnou“ nešťastnou náhodu. Kdyby dostala smyk, nedal jí přednost náklaďák z vedlejší…to se prostě stane. Ale víme jistě, že ona nehodu přímo zavinila, vzhledem k hospitalizaci na psychiatrii (a možná i díky spolupráci s StB a navíc i členství v KSČ) nebyla trestně stíhána, ačkoliv zavinila nehodu s následkem smrti třetí osoby, svého syna, a zavinila nejspíše i zranění dalších osob, její manžel jí tuto nehodu nikdy neodpustil. Něco temného se tam zřejmě skrývá. Možná to bylo v její složce, kterou ale havlisté ihned po sametu rychle zmizeli spolu s dalšími složkami „elity disentu“.
Konrád Babraj ji následně coby řidičku vozu obviní ze zabití jejich dítěte a rozejde se s ní. Tehdy Chramostová poprvé skončí na psychiatrii. A tehdy se jí v nemocnici po bok postaví Stanislav Milota, který už toto místo nikdy neopustí.
Chramostová ale řídila a zavinila tuto nehodu. (https://blisty.cz/art/61097-vlasta-chramostova-oteviram-svou-studanku-plnou-krve.html) její neochota říci konkrétně, co se stalo, a mlžení s mystickou fabulací „smrtka stála u okraje cesty“ jen přidávají podezřením na váze.
Navíc o nehodě, kterou zavinila, Chramostová sama říká„Potrestal mě Pán Bůh.“ (Respekt) a dále k nehodě uvádí „Jako matka jsem si přišla nejdůležitější na světě. Šla jsem klidně před jedoucí tramvaj a měla pocit, že ona má zastavit. Pocit tak strašlivé důležitosti jsem jako máma měla.“ ( https://www.idnes.cz/kultura/divadlo/chramostova-skutecne-jsem-videla-smrtku.A080211_091004_brno_dmk)
Nicméně Chramostová se tedy již v nemocnici orientuje na dalšího muže – kameramana Stanislava Milotu, se kterým se seznámila již dříve v roce 1961 při natáčení budovatelské bolševické „komedie“ Spadla z nebe o veselých družstevnících. (Viz. http://extrastory.cz/obeti-i-katem-spolupracovnici-stb-a-disidentkou-zivot-vlasty-chramostove-byl-plny-paradoxu.htmlk seznámení s Milotou, Respekt výše pak k tomu, že za ní Milota již docházel do nemocnice, kde byla po autonehodě, kterou Chramostová zavinila. Téměř to vypadá, že vztah se Stanislavem Milotou začal dříve než až po autonehodě, při které způsobila smrt čtyřletého syna, když jí Milota vyhledal v nemocnici a „od té doby“ – nebo malinko dřívější ? – trval jejich vztah.)
1968
Za zmínku mimochodem stojí skutečnost, že Manifest 2000 slov podepsal mezi jinými i Karel Gott, ovšem Vlasta Chramostová zřejmě nikoli. http://www.totalita.cz/txt/txt_2000slovt.php To bylo v době, kdy určitá „statečnost“ ještě nebyla laciná. Tehdy to ještě nebyla ani statečnost „nic jiného mi stejně nezbývá a takhle je to alespoň za peníze z ciziny“ – najděte si vyprávění politického vězně Jiřího Wolfa, jak si chartistická šlechta žila na vysoké noze za valuty z ciziny a nikomu mimo svoji uzavřenou skupinu nedali peníze ani na tisk letáků nebo na podporu rodin politických vězňů.
Po srpnových událostech, po vstupu „bratrských vojsk“ (Sovětský Svaz, Německá demokratická republika, Maďarská lidová republika, Polská lidová republika, Bulharská lidová republika) Vlasta Chramostová se svým tehdejším mužem Stanislavem Milotou natáčí na profesionální kameru dění v Praze. Zřejmě jediná světlá doba v životě V.Ch., který je jinak plný zištnosti, kariérismu, prospěchářství, nezodpovědnosti – a to jak ve formě obviňování všech ostatních, tak ve formě věčných útěků před vlastní zodpovědností na psychiatrii.
V roce 1969 prý byla nejprve vyloučena z komunistické strany, jak sama tvrdí. Ale kdo ví, když z Divadla na Vinohradech nebyla vyhozena, ale prý odešla sama až „po roce 1970“, prý na protest proti vyhození z funkce ředitele divadla Františka Pavlíčka, kariérního komunisty, bývalého člena Ústředního Výboru KSČ, vyhozeného z komunistické strany i z Divadla na Vinohradech po roce 1968. Podle jiné verze zase sama ukončila svoje členství v KSČ na protest proti srpnu 68. I tak je zvláštní, že nebyla vyhozena z Divadla na Vinohradech, ale sama odešla o rok později, jak tvrdí.
Další dva roky hraje v Divadle za branou, které je ale po dvou letech uzavřeno. Chramostová hraje v divadlech mimo Prahu, opět nijak neperzekuována – i přes to, že údajně vystoupila z KSČ.
Pak přichází zákaz vystupování. Zdá se, že trpělivost lidí okolo ní už došla. Jinak totiž není vůbec zřejmé, proč by si soudruzi najednou vzpomněli až v roce 1973. Tuto dobu jsem nezažil, ale zejména v tak exponované oblasti jako je umění prostě posrpnové čistky nečekaly tři, vlastně čtyři roky. Nevím. Možná si Chramostová myslela, že se zase ze všeho nějak vykřičí, vydupe si svoje místo na slunci, jako už dříve mnohokrát, kdy to vypadalo bledě (1950 manžel vyhozen z funkcí ale ona vesele točí a hraje, její kariéra není nijak postihnuta atd.) Ale někoho už možná prostě ……a. Vážně nechápu, proč by normalizační komunisté čekali 4 roky. Nejpravděpodobnější je, že se jako jiní měla na chvíli stáhnout (jako třeba Hrušínský i další) ale někde se prostě nevhodně na někoho rozkřičela nebo jinak překročila míru a ten někdo jen využil příležitosti a dal jí to tentokrát vychutnat. Žádnou bojovnicí pražského jara nebyla, nijak se neangažovala, takže jedině že by opravdu někoho na….a a ten jí to vrátil likvidací kariéry.
Pak zkusila ještě prosit u Jiřiny Švorcové, ale už neúspěšně. Asi opravdu někoho hodně naštvala. Cit.: Na písemný dotaz proč byl zmařen její chystaný nástup do kolínského divadla, jí její bývalá kolegyně z Divadla na Vinohradech Jiřina Švorcová, nyní členka “znormalizovaného” ÚV KSČ, odpověděla: “Vážená soudružko, Váš požadavek je bezpředmětný, protože Váš případ je podle našich informací vyřešen.” (blisty) Škoda, že nemůžeme číst dopis, kteří Jiřině Švorcové, kované komunistce, poslala tehdy Vlasta Chramostová. Chramostová jej nijak nekomentuje, asi ví proč. Z odpovědi Švorcové je patrné, že nešlo o dotaz, proč nemůže nastoupit v divadle v Kolíně, ale o žádost, prosbu. Švorcová odpovídá „váš požadavek“ – to přeci není odpověď na otázku „proč nemohu nastoupit?“, to je odpověď na „prosím, mohla bych nastoupit někde…? – váš požadavek je bezpředmětný, už je to vyřešeno, uzavřeno, nazdar“. Švorcová sice byla komunistka, ale česky uměla.
Chramostová se opět nechává hospitalizovat na psychiatrii. Štěstí, že žila většinu života v době, kdy zdravotní péče byla zcela bezplatná.
Charta, disidentská šlechta
Když nemohla hrát, stala se disidentkou. Jednou z úzkého kruhu chartistické šlechty.
Hraje bytové divadlo u sebe doma. K tomu přidává prapodivné historky, jak u nich zasahovala Státní bezpečnost a herci (Landovský, Třešňák) často utíkali z jejího bytu ve 4. patře vinohradského činžáku po střechách. Tak kdo zná šikmé střechy vinohradských činžáků, při představě Landovského prchajícího po střechách před Státní bezpečností musí úplně vidět Spydermana nebo Supermana. Jen nevím, jestli měl Landovský takový ten přiléhavý obleček.
Proboha! Vážně – i lhát se musí umět. Takové fantasmagorie, jako útěk Landovského po šikmých střechách vinohradských činžáků, nebo jiné historky, kterými Chramostová dodává čistoty svému vlastnímu obrazu, to přeci nejde brát vážně. Nechápu, jak se ti novináři při podobných rozhovorech mohli nesmát nahlas.
Když se podíváme na fotografii z jednoho zásahu strašlivé tajné policie proti nebohým disidentům z řad disidentské šlechty, tak to úplně vidíme:
Text u fotografie – „Čekání na domovní prohlídku. (u Pavla Kohouta na Sázavě, po její pravé ruce Stanislav Milota, po levé Václav Havel, 1977) • Autor: Oldřich Škácha, Profimedia“
Vypadají úplně k smrti vystrašeni tou strašlivou brutální komunistickou tajnou policií StB, že?
Ale jistě to nebylo nijak jednoduché období. Hrát nemohla, její manžel kameraman také přišel o práci. Po podpisu charty se zřejmě situace trochu zlepšila – Chramostová něco píše (neříká přesně co), překládá se to a publikuje „na Západě“, takže má i vlastní příjmy a není asi stoprocentně závislá na přídělech peněz z chartistických šuplíků s bony. Z odpadního skla z Nového Boru prý se svým manželem vyrábí lampy a prodávají je. Ale celkově to vypadá na příjmy především ze zahraničí – ať již za „publikovaná díla“ nebo z peněz přímo na pomoc „disidentům“.
Listopad 89 – následná msta nebo jen kariérismus?
Během listopadových událostí se Chramostová dostala i na balkon Melantrichu.
To podstatné z našeho pohledu na osobu Vlasty Chramostové se začíná dít až pár dní po 17.11.
První kolo přichází při příchodu Chramostové do Národního divadla.
Zřejmě hned v listopadu nebo prosinci 1989 je z Národního divadla vyhozena Milena Dvorská.
Je vyhozena, přestože nikdy nebyla členkou KSČ ani agentkou StB. Měla blízko k chartistům a svými kontakty s nimi riskovala svoji pozici herečky mnohem více, než tehdy již profesionální disidenti (včetně Chramostové).
Důvody k vyhazovu Mileny Dvorské se mi nepodařilo dohledat. Lze pouze provést logickou rekonstrukci událostí na základě nepřímých indicií.
Chramostová po smrti Mileny Dvorské poskytla rozhovor, kde naplno ventiluje svoji nenávist vůči Dvorské a nešetří na její adresu těmi nejhrubšími urážkami, které lze o ženě říci bez použití sprostých slov.https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/41819/herecka-vlasta-chramostova-proc-me-dvorska-nenavidela.html
Chramostová – komunisty zakázaná herečka – dodnes nemůže Marušce z pohádky »Byl jednou jeden král« odpustit urážky v alkoholovém opojení – ty si musela vyslechnout krátce po sametové revoluci v roce 1989 na večírku Národního divadla. Stačilo pár skleniček alkoholu a ve Dvorské se otevřela stavidla zlosti a zášti a vychrlila na Chramostovou snůšku nadávek. „Vykřičela všecku svou zlobu, za všechno a za všechny na mě. Nesnesla mé štěstí, nesnesla, že je bez angažmá, a já v Národním,“ vzpomíná Chramostová na střet s opilou Dvorskou.
Máme tu první indicie. Na večírku Národního divadla krátce po listopadových událostech už byla Milena Dvorská vyhozena z Národního divadla, zatímco Chramostová do Národního divadla byla v té době už přijata.
Milena Dvorská nebyla komunistkou ani jinou oporou režimu a stýkala se s chartisty ,mezi kterými měla řadu přátel. https://www.reflex.cz/clanek/causy/73600/milena-dvorska-statecna-herecka-se-smutnym-osudem.html
V osmdesátých letech, ještě před revolucí, se nebála stýkat s Václavem Havlem a lidmi kolem něj. Existuje fotografie z oslavy návratu Václava Havla z vězení v létě 1989, na níž sedí Milena Dvorská u stolu s Karlem Steigerwaldem a Václavem Havlem a v okně se odráží Josef Topol, její nejoblíbenější autor, s nímž se znala právě z doby Divadla za branou. Roli v jeho hře Dvě noci s dívkou, kterou začátkem 70. let už nesměla hrát v Praze, jen na zájezdech, označovala za svou nejmilovanější. Nikdo ze skupinky na fotografii neměl tolik co ztratit jako ona, herečka na vrcholu sil.
Také hlavně kvůli Topolovi tvrdošíjně odmítala podepsat v zimě roku 1977 Antichartu. Řediteli Divadla E. F. Buriana Josefu Větrovci řekla, že nemůže. Cítila nutnost osobně vysvětlit předsedkyni Svazu dramatických umělců Jiřině Švorcové, že nemůže odsoudit Chartu, když v ní jsou její přátelé. Nakonec však kapitulovala, rozplakala se a podepsala. Nevzpomínala na to nikdy ráda.
Takže co bylo důvodem vyhodit Milenu Dvorskou? A proč podle vlastních slov Chramostové měla Milena Dvorské svůj vyhazov za zlé právě Chramostové?
Nechala ji Chramostová vyhodit, aby sama získala angažmá? Stárnoucí herečka, která vždy chtěla dosáhnout úspěchu a jak prokázala opakovaně ve svém životě – pro vlastní úspěch a osobní prospěch neváhala udělat cokoli (vzít si komunistického papaláše, pak ho odkopnout, když se ocitl v nemilosti, účastnit se komunistického mezinárodního kongresu mládeže, cestou sbalit někoho s kontakty, hrát v komunistických propagandistických filmech, neozvat se proti a velice pravděpodobně i podepsat požadavek nejpřísnějšího trestu pro svoji hereckou kolegyni, vstoupit do KSČ, spolupracovat s StB…).
Stárnoucí herečka. V listopadu 1989 je jí 63 a ví, že mnoho času na světla ramp už nebude. A tak nechá vyhodit kolegyni, jen aby sama získala angažmá. Jediné logické vysvětlení. Milena Dvorská to ví. A na večírku Národního divadla se opilá pustí do Chramostové – a řekne to Chramostové všechno pěkně od plic. Ostatní mlčí. Jen Chramostová jako vždy opět ze všeho obviní všechny ostatní – v tomto případě konkrétně Milenu Dvorskou. Chybělo možná jen málo a Chramostová se mohla nechat opět hospitalizovat na psychiatrii, aby se vyhnula odpovědnosti i za to, co patrně provedla Mileně Dvorské.
Milena Dvorská po svém vyhazovu z Národního divadla půl roku pracuje v třídění dopisů pražského hradu (za prezidenta Václava Havla). Další nepřímý důkaz, že žádná „kolaborace s komunistickým režimem“ ze strany Mileny Dvorské nebyla a nemohla tudíž být důvodem pro její vyhazov. Po třídění dopisů nastupuje do obnoveného Divadla za branou II. To zahajuje 1.června 1990. Členkou původního (tedy startovního) souboru DZB II je Milena Dvorská. Po půl roce práce na třídění dopisů na Hradě nastupuje na začátku června 90 do DZB II, takže musela být z Národního divadla vyhozena hned v listopadu, nejpozději na začátku prosince 1989. Chramostová zároveň získává angažmá v Národním divadle hned v tomto období a Milena Dvorské svůj vyhazov chápe jako důsledek něčeho, co udělala Chramostová.
Je to jen spekulace, ale jediná logická rekonstrukce:
Chramostová chce angažmá, slávu, jako vždy. Ihned po listopadových událostech se dožaduje angažmá v Národním divadle. Buď chápe Milenu Dvorskou jako svoji hereckou konkurentku, nebo jí chápe jako konkurentku na dvoře Václava Havla, nebo prostě Národní divadlo musí jedno místo uvolnit, aby mohli přijmout Chramostovou, která se jistě nežinýrovala prosazovat svoje přijetí velice tvrdě. Milena Dvorská je tedy vyhozena. Buď přímo na „žádost“ Chramostové nebo nepřímo „musíme tě vyhodit, protože musíme přijmout Chramostovou“.
Ať tak nebo tak, Chramostová nejen že se (opět) nezastane kolegyně herečky, ale ani po letech, ani po smrti Mileny Dvorské jí Chramostová nepřestane nenávidět a snaží se jí vylíčit v co nejhorším světle. Nenávist Chramostové k Mileně Dvorské byla tak hluboká, že dokonce i v rozhovoru jen týden po smrti Mileny Dvorské se Chramostová neštítí poskytnout rozhovor, ve kterém Milenu Dvorskou hrubě uráží a znevažuje. Ale ve své nenávisti k Mileně Dvorské zároveň na sebe nepřímo prozrazuje, že zřejmě měla prsty ve zničení kariéry a velké části života Mileny Dvorské.
Cibulkovy seznamy – aneb na co Vlasta tak nějak úúúúúplně zapomněla
V roce 1992 Petr Cibulka, disident, který nepatřil mezi disidentskou šlechtu a neměl za svůj „boj proti totalitě“ šuplíky plné tuzexových bonů, za které se pro chartistickou šlechtu kupovaly v Tuzexu alkohol a cigarety „ameriky“ (jak vzpomíná disident Jiří Wolf), publikuje proslulé seznamy agentů StB.
Vlasta Chramostová je na těchto seznamech samozřejmě uvedena. Opět se hroutí. Uspořádá demonstrativní „pokus“ o sebevraždu, kdy napíše „dopis na rozloučenou“ „Fízlové mě dostali a lidi opustili. Už nemůžu a nechci!“ a zřejmě u otevřeného okna – jakoby chtěla vyskočit – čeká, až přijde domů její muž, aby jí mohl „zachránit“. Chramostová opět končí na psychiatrii. Jako vždy, když se má postavit nepříjemné odpovědnosti za svoje vlastní činy. To je naprosto neskutečné. Že ikona kavárny nebude svatá, to jsem čekal. Ale něco takového, to opravdu ne.
…není to totiž oficiální seznam, ale z ministerstva uniklý soupis na 160 tisíc jmen vydaný někdejším disidentem Petrem Cibulkou. A jsou v něm i jména, u kterých by to opravdu nikdo nečekal: seznam totiž nerozlišuje, jestli šlo o placené dlouhodobé agenty, nebo o ty, kteří sice pod nátlakem podepsali spolupráci, ale následně už s policií neměli nic společného. Zmatená je i Chramostová – nepamatuje si, že by někomu něco podepisovala. Z totality ale ví, že veřejnosti je pravda často úplně ukradená. Když český národ dokázal dvacet let bez protestů přistoupit na fakt, že jí režim nedovoluje hrát jen kvůli nesouhlasu s okupací země, proč by nemohla přijít další nespravedlnost?
Bojí se, že kvůli opovržení znovu skončí v divadle, ve filmu, že se jí znovu zkomplikuje osobní život. V návalu endogenní deprese, kterou trpí už od šedesátých let, se rozhodne všechno ukončit. Svému muži Stanislavu Milotovi, který byl v roce 1968 kameramanem Spalovače mrtvol a po revoluci krátce pracoval jako vedoucí sekretariátu prezidenta Václava Havla, doma na papírovou čtvrtku napíše tučným písmem vzkaz: „Fízlové mě dostali a lidi opustili. Už nemůžu a nechci!“ Z okna bytu v pátém patře ale naštěstí neskočí. Zoufalá a vyčerpaná počká na příchod manžela, který ji odveze na psychiatrii. Nechají si ji tam několik týdnů.
Při životě ji až do jara dalšího roku drží pravidelné hraní v Národním divadle, díky kterému veřejnost nepoznává, čím zrovna prochází. Milota ji po každém představení autem tajně okamžitě odváží na uzavřené psychiatrické oddělení, kde se na záchodě odlíčí, na několik dnů úplně vypne a až do další reprízy se odstřihne od okolního světa.
…
Ve Vlastě Chramostové se odehrává urputný, psychicky vyčerpávající boj. V hlavě se jí neustále připomíná, čím vším si musela kvůli komunistům za normalizace projít a co všechno kvůli nim obětovala. Popularitu a život prominentní hvězdy vyměnila za bezesné noci při čekání na další domovní prohlídku, nekonečné výslechy a ztrátu řady přátel, kteří se prostě jen báli mít s potížistkou něco společného.
Úplně jsem pro tu kariéristku zatlačil slzu do oka. Ta představa, že když se konečně dočkala odplaty a stojí opět v záři reflektorů, že by snad měla za svoje činy nést odpovědnost – no hrůza. Promiňte, ale ten agitační článek Respektu nemohu komentovat jinak než ironicky.
Vrcholem všeho je, že Chramostová tvrdí, že si to vůbec nepamatuje. A havlistický Respekt se dojímá, že seznam zlého Cibulky „totiž nerozlišuje, jestli šlo o placené dlouhodobé agenty, nebo o ty, kteří sice pod nátlakem podepsali spolupráci, ale následně už s policií neměli nic společného“. No, Vlasta Chramostová přeci podepsala StB spolupráci, protože měla pocit, že její talent nebyl ještě dostatečně doceněn rolemi ve filmech jako Rudá záře nad Kladnem, a ona chtěla víc rolí, víc peněz, víc slávy, jak sama uvádí. Takže o nátlak mohlo jít jedině ze strany její ctižádostivosti, která byla ochotna jít přes mrtvoly. (V případě jisté rezoluce Divadla Československé armády pak doslova a do písmene.)
Ona si vlastně nepamatuje, jak podepsala rezoluci za trest smrti pro Jiřinu Š., nepamatuje si, že podepsala spolupráci StB, nepamatuje si, jak to bylo při autonehodě, kdy zavinila smrt vlastního syna, vůbec nechápe, proč jí Dvorská měla za zlé vyhazov z Národního divadla. To je úplně nový psychiatrický jev – dokonale selektivní ztráta paměti.
Chramostová pak píše paměti, kde samozřejmě obviní všechny ze všeho, jen sebe samotnou vidí jako naprosto za nic nezodpovídající. Lhaní jí sice moc nejde, protože – jako každý zoufalý a špatný lhář – vykládá verze, které se navzájem vylučují. Jednou podepsala ze ziskuchtivosti, protože chtěla ještě víc rolí a víc peněz, podruhé pod strašlivým nátlakem, kdy jí šlo o život, jindy zase v dojetí nad smrtí soudruha Antonína Zápotockého. S manželem Pavlincem po jeho pádu z komunistické hierarchie až na dno se vídala jen občas na nádraží, protože neměla peníze ani na hotel. Jindy zase tvrdí, že s ním nadále žila. Pavlinec pracoval na dolech, kde se jistě vydělávalo hodně peněz, a jí prý nebavilo ho živit, tak se s ním rozvedla. Měla málo peněz, ale hrála jednu komsomolku za druhou – zřejmě zcela dobrovolně a zadarmo, jinak to nechápu. Když byl Pavlinec kovaný soudruh, tak s ním poznala spoustu lidí, kteří si vyprávěli o sovětských monstrprocesech a vraždách, nebo možná ty spousty lidí poznala, až když Pavlinec dělal na dole a jeho kolegové horníci si v hospodě vyprávěli o sovětských procesech a stalinismu. Pavlinec byl také skvělý manažer a spoustu lidí zachránil, buď když byl fanatický komunista nastolující komunistickou totalitu společně mj. se svým přítelem, fanatickým komunistou a zločincem Šlingem, nebo se jako skvělý manažer zachraňující spousty lidí Pavlinec ukázal, až když na dole rubal uhlí.
V roce 1998 prezident Havel Chramostové udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka III. třídy za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva.
„Po Standovi (Milotovi, manželovi Chramostové) zemřela v neděli i Vlasta Chramostová. Opustila nás nejen skvělá herečka, ale i statečná žena, ke které mě vázalo dlouholeté přátelství datované ještě z dob disentu. Pokud si někdo zaslouží pohřeb se státními poctami, je to nepochybně právě Vlasta Chramostová,“ uvedl Rychetský v prohlášení.
„Paní Vlasta Chramostová pro mě zůstane téměř neuvěřitelným příkladem statečnosti a současně pevné životní ukotvenosti. Vlastička byla ohromná osobnost, která neváhala pro to, aby si zachovala tvář, čest a svůj mravní postoj, obětovat závratnou hereckou kariéru,“ dodal pro Radiožurnál.
…
„Ano, ona by si zasloužila mít státní pohřeb. Myslím si, že řada lidí to takto cítí a že v duchu toho se bude posledního rozloučení s Vlastou Chramostovou účastnit,“ poznamenal Ruml.
….
šéf TOP 09 Jiří Pospíšil. „Pohřeb se státními poctami považuji za samozřejmost pro tak významnou ženu a hrdinku, jakou Vlasta Chramostová bez pochyb byla,“ https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/statni-pohreb-pro-chramostovou-pavel-rychetsky_1910061317_vtk
Vlastně je mi havlistů pražské kavárny až líto. Chtějí proti názoru Main Street vytáhnout eso z rukávu a vytáhnou jen špinavou historii jednoho kariérismu za každou cenu, jednu smutnou historii zla, sobectví, jájínkovství a naprosté nezodpovědnosti a zbabělosti přijmout jakoukoli zodpovědnost za svoje jednání a jeho důsledky.
Chybělo už jen to, aby zrovna v tom termínu místo Vlasty Chramostové umřel třeba Jakub Janda. Kalousek, Rychetský, Halík, Šafr, Bělobrádek, Mitrofanov a další z pražské kavárny by okamžitě začali požadovat státní pohřeb pro Jakuba Jandu. ČT Art by dala proslulé Jandovo video.
Post Scriptum: Já vím, že tento článek je dlouhý a že ve čtenosti nedosáhne žádného výsledku. Já si jen myslím, že by ten příběh v pozadí zachycen být měl – dříve než zmizí všichni svědci, všechny archívy novin, všechny nepohodlné skutečnosti účastníků. Tak snad někde na nezávislých webech publikován bude a snad tam zůstane zachován, jako pokus o shromáždění faktů a jako pokus o vyprávění jednoho, vlastně dvou příběhů na základě těch fakt.
