Andrej Babický
8. 10. 2019 russian
Reforma Rady bezpečnosti OSN se v posledních letech stala jedním z nejnaléhavějších témat mezinárodní politiky. Důvodem je především skutečnost, že organizace, jejímž cílem je vyřešení různých krizí na planetě, včetně vojenských konfliktů, mohla stále v menší míře ovlivňovat průběh mezinárodních událostí. Význam a smysl existence organizace postupně mizel.
Přesně to měl na mysli Donald Trump ve svém vystoupení na 74. Valném shromáždění OSN, které skončilo minulý týden. Podle jeho vyjádření “Musí svobodný svět podporovat své národní principy. Nesmí je ničit nebo nahrazovat. Budoucnost nepatří globalistům, budoucnost patří patriotům”. V podstatě to je rozsudek nad samotnou myšlenkou mezinárodního práva, jejímž ztělesněním je Organizace spojených národů, která má teoreticky právo řešit problémy přes státní hranice rušením národní suverenity.
Ve skutečnosti se však nic podobného neděje. Právo veta, jímž disponuje pět zemí, téměř pokaždé blokuje jakoukoli závážnou iniciativu. Otázek, v nichž zúčastněné země nalézají konsenzus, je zanedbatelný počet na to, aby bylo možné hovořit o zachování architektury mezinárodní bezpečnosti. I generální tajemník Antonio Guterres vlastně uznává úplnou bezmocnost organizace.
Když mluvil o jedné z nejkrvavějších a nejnebezpečnějších ve svých důsledcích válek na Blízkém východě, řekl, že Rada bezpečnosti nebyla schopná přijmout účinná opatření k jejímu ukončení: “V Sýrii je několik různých armád, všichni možní domobranci, teroristé z celého světa, střetají se tam různé zájmy, probíhá studená válka, existuje konflikt mezi sunnity a šíity, jsou i další neshody mezi různými částmi regionu. Je zjevně naivní se domnívat, že OSN dokáže všechny tyto problémy magicky vyřešit, zejména pokud je Rada bezpečnosti tak roztříštěná”.
OSN vlastně ani v letech studené války neplnila ve světě funkce strážce právního řádu. V této funkci působily SSSR a USA společně se svými bloky zemí. Právě tyto dvě mocnosti byly “světovými četníky” a zajišťovaly a udržovaly všeobecnou bezpečnost. Nyní se však situace zásadním způsobem změnila. V mezinárodní politice dnes již nejsou dva, ale mnohem více hráčů, kteří jsou schopni měnit regionální pravidla hry. Antonio Guterres při vysvětlování nutnosti reformy Rady bezpečnosti OSN přímo na tuto skutečnost poukázal.
Hovořil také o nové studené válce, která ohrožuje svět chaosem, pokud se věci vymknou z rukou. A v Sýrii se hlavní strany konfliktu opakovaně přibližovaly až k červené linii.
“Je jasné to, že studená válka se vrátila”. Je však rozdíl mezi tím, co bylo dříve, a situací nyní. Spojené státy a Rusko nyní nekontrolují všechny, jako tomu bylo tehdy. Mnohé země jsou velmi aktivní v (blízkovýchodním) regionu: Turecko, Írán, Saúdská Arábie a další. Neexistují dva sourodé kontrolující bloky. V Radě bezpečnosti máme strukturální problém: představuje svět, který byl po druhé světové válce, Rada bezpečnosti již nepředstavuje dnešní svět. Veto se stalo nástrojem, který se používá příliš často.
Diskutuje se o reformách, aby Rada bezpečnosti více odpovídala dnešnímu světu. Jak jsem již nejednou říkal, bez reformy Rady bezpečnosti nedojde k úplné reformě OSN”, tvrdí generální tajemník OSN.
Ve skutečnosti není možné vrátit organizaci vliv a páky působení na svět, protože v podstatě není co vracet. Ani jedno, ani druhé, nehledě na Chartu a myšlenku, položenou za základ jejího vzniku, OSN nikdy neměla. Existovala jako platforma pro diskusi o světových problémech, a to je vše, čeho se jí podařilo dosáhnout během všech let její existence. A teď i tato funkce začíná pomalu odumírat, což Valné shromáždění, které právě skončilo, skvěle prokázalo. Žádný globální problém se nepodařilo pořádně projednat: zástupci zúčastněných zemí vystupovali s nějakými lokálními iniciativami a předkládali publiku docela specifická témata.
V roce 1946 Liga národů, která byla prototypem a předchůdkyní OSN, přestala existovat. Nepodařilo se jí zamezit několika válkám, včetně druhé světové, nebo alespoň nějak ovlivnit průběh událostí. Kromě toho klíčové státy evropského kontinentu z ní vystoupily. Poté bylo zřejmé, že existence Ligy nemá smysl. OSN je ještě daleko od tak smutného konce, protože státy na naší planetě by měly mít nepochybně možnost diskutovat o krizi, která neočekávaně uzrává, k čemuž se svolává Rada bezpečnosti. A i bez nalezení společného řešení se v průběhu takové diskuse lze vyhnout mezním variantám, kdy hrozí, že studená válka přejde do “horké” fáze. Pokud by bylo všechno jako v minulém století, pak by Moskva a Washington, jako dříve, mohly o všem rozhodovat na dvoustranném základě. Ale existence nových hráčů velmi ztížilo nalezení východiska ze složitých situací. A právě tato okolnost dává OSN šanci na přežití.
Je brzy odepisovat OSN. Je třeba jí popřát, aby se stala klubem, kde se džentlmeni chovají zdvořile a ohleduplně, vyhýbají se neodůvodněným požadavkům vůči sobě navzájem, snaží se zkrotit agresivní úmysly a snaží se zakončit jakoukoli věc mírem. Jednoho dne, možná za 300 let, tomu tak bude.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
