 |
| Odsun českých, moravských a slezských Němců v roce 1945 |
J. Skalský
Chceme–li se zamyslet nad milníky této cesty seriózně, pak nemůžeme vycházet pouze ze „Čtrnácti bodů“ amerického prezidenta W. Wilsona, které v říjnu r. 1918 byly již vývojem překonány, a z manifestu císaře Karla I. o federalizaci říše. Ten byl v době, kdy spatřil světlo světa, již mrtvě narozeným plodem.
Jakékoliv úvahy o budoucnosti národů Rakouska–Uherska v říjnu 1918 musí především počítat s notou prezidenta Wilsona z 18.10.1918, jíž zaslal prostřednictvím švédského velvyslance a švédská vlády rakousko–uherské vládě. A odpovědí této vlády americkému prezidentu. Prostudujeme–li si uvedené dokumenty, přijdeme nezbytně k závěru, že o dalším osudu Rakouska–Uherska bylo jimi definitivně rozhodnuto. Národy Rakousko–Uherska měly samy rozhodnout o svých právech a určení jejich jakožto členů rodiny národů. Když rakousko–uherská vláda 27.10.1918 vyjádřila souhlas s obsahem noty prezidenta W. Wilsona o právech národů rakousko–uherských, zejména o právech Čechoslováků a Jihoslovanů, vše bylo zásadně rozhodnuto. 28. říjen 1918 byl jen nutným důsledkem předcházejícího vývoje.
Je potřebné zdůraznit, že nota prezidenta Wilsona a odpověď rakousko–uherské vlády na ni mluví výslovně o národech. O žádných národních skupinách, které se občas někdo někdy snaží propašovat do výše uvedených dokumentů, tam není ani slovo. A ani poté v žádných dokumentech, které se týkají národů, jež opustily Rakousko–Uhersko a vytvořily své vlastní státy, o národních či etnických skupinách není ani slovo. Nebyly a dosud ani nejsou a také nebudou termínem mezinárodního práva. Jakákoliv snaha tak učinit a v souladu s tím pak vyvozovat jakékoliv důsledky jsou pouze deformacemi mezinárodního práva, nulitními od svého počátku.
Mezinárodní právo, již v tehdejší době, zrovna tak jak v současnosti, zná termín národnostní menšina. Právo na sebeurčení národů se týká jen národů, které nemají svůj stát. Pokud na státním území jednoho státu žijí národnostní menšiny, pak tyto se nemohou dovolávat práva na sebeurčení. Požívají pouze menšinových práv. Tak tomu bylo v Československé republice od počátku jejího vzniku.
Pokud by si představitelé tzv. českých Němců uvědomili, že jsou národnostní menšinou a nikoliv národem, nepožadovali by právo na sebeurčení, poněvadž by věděli, že jim nepatří. Němci měli svůj stát v Rakousku a Německu. Po vzniku ČSR měli Němci možnost rozhodnout se pro Rakousko nebo Německo a odstěhovat se z republiky. Učinilo to z nich jen velmi málo. Představitelům německé menšiny u nás stačilo ctít mezinárodní právo, nikoliv však se ho falešně dovolávat, a ctít skutečnosti vzniklé na příslušné mezinárodní úrovni. Pak mohlo soužití Čechoslováků a čs. Němců zásadně jinak vypadat.
Představitelé německé menšiny však volili cestu konfrontace, jež přešla brzy v jistou spolupráci, přerušenou však nacizací tzv. sudetských Němců, kteří se zpočátku loajálně tvářili k republice, zatím co kuli pikle s německými nacisty proti republice, aby ji pak společně rozložili a zničili. Jejich chování za protektorátu, krajně k nám nepřátelské, kdy nejen vedoucí činitelé henleinovců měli ruce od české krve, rozhodlo potom o jejich přesídlení.
Zatímco pan B. Posselt mluví o nespravedlnosti při rozhodování o osudu tzv. českých Němců po první světové válce, o nespravedlnosti přesídlení německého obyvatelstva z Československa po druhé světové válce, je skutečnost zcela jiná. Právem mezinárodní společenství rozhodlo o jejich osudech v obou případech. Jiný výklad je nejen hrubě nepravdivý, ale také základem pro pokračování konfrontace mezi německou menšinou v ČR a tzv. sudetoněmeckým landsmanšaftem na jedné straně a mezinárodně právní i politickou realitou na druhé. Proto také landsmani se neustále pokoušejí přepisovat nejen naše, ale i evropské dějiny. Místo tohoto destrukčního úsilí, které vede jen k dalším konfrontačním plochám, by bylo mnohem vhodnější, aby už konečně landsmani doznali, že žádné právo na původní vlast nemají, že nemají nárok na odškodnění za vyhnání, nebo dokonce na majetkové restituce. Takovéto závěry by jistě vedly k zásadnímu zlepšení vzájemných vztahů.
Vlastí přesídleného německého obyvatelstva z Československa je Německo, částečně i Rakousko. Naší vlastí je ČR. Vy buďte ve své vlasti, my budeme ve své! O žádné spolužití s vámi nemáme zájem. Jen prosíme, aby konečně jste přestali se svými neustálými lživými protičeskými útoky. My jsme se nedopustili žádných válečných zločinů, zločinů proti lidskosti či dokonce genocidy, z kterých nás obviňujete. My jsme vás přesídlili do Německa na základě rozhodnutí spojenců v Postupimi a v souladu s pokyny Spojenecké kontrolní rady jsme přesídlení provedli. Za vzorně splněné přesídlení německého obyvatelstva nás příslušní američtí a sovětští představitelé ocenili. Generál Clay a generál Lukjačenko tlumočili dík a uznání za vzornou a organizačně dokonalou práci československých úřadů při provádění transferu a prohlásili, že způsob, jakým československé úřady postupovaly při praktickém řešení tohoto obrovského úkolu zasluhuje největší chválu. Bude nám stačit, když se zamyslíte nad tím, zda vaše svědomí není zatíženo zločiny, z kterých nás lživě obviňujete.
J. Skalský
