 |
| George Beebe |
Američtí zákonodárci demokraté i republikáni se musí začít zabývat nebezpečím jaderné války, tvrdí George Beebe, viceprezident a ředitel Center for the National Interest.
Američtí stratégové si neuvědomují, že pokračují v tvrdé linii proti Rusku a odmítají s ním navázat kontakt, zvyšují hrozbu jaderného konfliktu, říká analytik George Beebe v Politico. A vzhledem k novým technologiím a novému geopolitickému světovému řádu mohou být důsledky takového konfliktu katastrofální.
V 50. až 60. letech minulého století Američané věřili v možnou jadernou válku se Sovětským svazem: děti se pravidelně účastnily cvičení v případě útoku, státní úřady pro takové mimořádné události připravovaly samostatné akční plány, jednotliví občané si vybudovali vlastní kryty a vytvářeli zásoby jídla.
Podle autora článku je dnes „diplomacie a touha zachovat světový mír nahrazena arogancí a falešným pocitem bezpečí, což naznačuje, že rozhodně nebude jaderný konflikt“. “Z tohoto důvodu jsme stále nepřipraveni a náchylní k jadernému útoku z Ruska,” říká analytik.
Jedním z posledních známek lehkovážnosti USA je ukončení nejdůležitější smlouvy o INF, která v roce 1987 ukázala, že Washington a Moskva „chtějí strategickou stabilitu více než strategickou výhodu“. Ale ne teď. Zdá se, že stejně smutný osud čeká na další smlouvu, START III, podepsanou během správy Baracka Obamy.
Jak Beebe zdůrazňuje, dnes jsou téměř všechny nejdůležitější dohody o kontrole zbrojení a budování důvěry uzavřené mezi Bílým domem a Kremlem během doby studené války buď zrušeny, nebo udržovány v rovnováze – nikdo se je nesnaží zachránit nebo vytvořit nové.
Američtí politici – demokraté i republikáni – se podle expertů více zaměřují nikoli na to, jak se vyhnout jaderné katastrofě, ale na to, jak se chovat ostře proti „revanšistickému Rusku a jeho vůdci Vladimiru Putinovi“.
Pokud dříve byly schůzky mezi šéfy Bílého domu a Kremlu považovány za příležitosti k nalezení mírového urovnání a předcházení konfliktům, nyní v takových jednáních vidí politici pokušení jít cestou smíření, jako „smrtelný hřích vlády a prezidenta“. Spojené státy se bojí, že budou označeny jako slabé a nerozhodné, když nezahájí válku. V této souvislosti samozřejmě výzvy prezidenta Donalda Trumpa k navázání vztahů diplomaticky způsobují pouze kritiku a nedorozumění.
Podle Beebeho se současná situace v americké politice vyvinula ze tří nesprávných předpokladů:
Zaprvé, stratégové ve Washingtonu vycházejí z pozice, že ani jedna strana nechce jadernou válku, což znamená, že taková válka nemůže existovat. Je nepravděpodobné, že všechny tyto „stínové“ konfrontace v ekonomice a kyberprostoru se mohou vyvinout v plnohodnotný jaderný konflikt. Navíc, pokud studená válka skončila v míru, tak proč teď stojí za to se obávat, že konfrontace „s mnohem méně silným Ruskem“ skončí jinak?
Jak však autor článku připomíná, daleko od všech válek se uvolňuje něčí úmysl a jemný výpočet. Je třeba si jen připomenout začátek první světové války – katastrofu, která vznikla střetem geopolitických ambicí, nesprávným chápáním záměrů jiných lidí a nedorozuměním nových technologií, které nikdo nechtěl a neočekával.
Obecně platí, že kybernetické technologie, umělá inteligence, jakož i nadzvukové a družicové zbraně, které stírají hranice mezi špionážními a vojenskými operacemi, jadernými a tradičními zbraněmi, útokem a obranou, činí „stínovou válku“ mezi Ruskem a Spojenými státy ještě obtížnější a nebezpečnější než „studená“ válka.
Pokud v 20. století jaderné zbraně odrazovaly, pak dnes, řekněme, v kybernetickém prostoru je útok považován za nejlepší obranu. A ve světě, kde jsou všechny technologie propojeny tak či onak, se stupňování konfliktu z informačního pole do skutečného života stává velmi vážnou hrozbou a ne příliš dobře zavedená komunikační linka mezi Moskvou a Washingtonem situaci jen zhoršuje.
Druhým klamem amerických stratégů je podle George Beebeho to, že věří, že existence „ruské hrozby“ souvisí hlavně s otázkou zastrašování. Logika je taková: Státy často začínají války, protože věří, že mohou vyhrát, a Spojené státy mohou tuto víru podporují tím, že ukážou, jak jsou silné a že je lepší si s nimi nepořádat. Washington je dnes přesvědčen, že nejlepším způsobem, jak udržet mír, jsou sankce a vojenské schopnosti.
Zastrašování však může být zbytečné, pokud se země domnívá, že na něj útočí. V tomto případě mohou Spojené státy namísto toho, aby předcházely agresi tím, že prokazují svou připravenost bránit, neúmyslně vyprovokovat válku. V mnoha ohledech se to v posledních letech děje, upozorňuje analytik.
Pokračující rozšiřování zasahování NATO a Washingtonu do vnitřních záležitostí Ruska přesvědčilo Kreml, že Amerika „představuje existenční hrozbu“. Je pravda, že Moskva zase organizováním manipulací s americkými prezidentskými volbami v roce 2016 a opakovaným „projevováním agrese“ ke svým sousedům dala USA vědět, že to bylo také velmi závažné.
A konečně, třetí mylná představa amerických politiků spočívá ve víře, že protiamerický sentiment pochází ze současného režimu v Rusku a pravděpodobně klesne, pokud k moci přijde liberálnější vůdce. Dříve či později ruská touha po svobodě povede k nové vládě, která bude pokračovat v liberálních reformách a bude usilovat o dobré vztahy se Západem, jak to kdysi udělali Michail Gorbačov a Boris Jelcin. Takže kompromis s Putinovou vládou je „nejen nemorální, ale také kontraproduktivní“.
Podíváte–li se na pragmatické a v některých případech dokonce na velmi přátelské vztahy Ruska s jinými demokraciemi, ve kterých nevidí hrozbu, včetně Izraele, Indie nebo Japonska, můžete pochopit, že Moskva nemá rád Washington daleko od výlučně ideologie. Skutečností je, že rozpory mezi Ruskem a Spojenými státy jsou dnes složitým propletením geopolitických, historických a systematických faktorů, které se Putinovým odchodem nikam nezmění.
V měnícím se světovém řádu a nových technologií budou Rusko a Amerika vyžadovat aktivnější a spolehlivější komunikační kanály, aby mohly vyvinout nová pravidla. A to nebude fungovat, dokud si Washington neuvědomí, že hrozba náhodného konfliktu je velmi reálná, a bez katastrofických mechanismů urovnání, které fungovaly během studené války, by to mohlo mít katastrofální následky, dodává analytik George Beebe.
