 |
| Prezident USA Trump jedná s afghánským prezidentem Gháním |
Johnny Walsh a -kou-
21.10.2019 foreignpolicy.com a PrvníZprávy
Američtí diplomaté jsou sice velmi kompetentní, ale nemohou dosáhnout žádného pokroku v mnoha zmrazených konfliktech.
A jak je přesvědčen pozorovatel Foreign Policy, na této cestě jim stojí čtyři psychologické důvody, které musí Spojené státy překonat. Vyzývá proto USA, aby opustily svůj status quo, určily své priority a souhlasily s kompromisy.
Před měsícem opustil Donald Trump mírové rozhovory o Afghánistánu poté, co na něj svalila velká kritika. Mnozí uvedli, že tento mírový proces legitimizuje Talibán, aniž by si uvědomili, že válku v Afghánistánu nelze vyhrát, a současná situace nikomu neprospívá, poukazuje autor článku ve Foreign Policy.
A tato nekonzistentnost jednání není charakteristická jen pro Afghánistán. Mnoho amerických politiků z různých orgánů administrativy by chtělo ukončit konflikty na Blízkém východě, uzavřít jaderné dohody – změnit nepříznivý status quo.
Když se to však diplomaté snaží udělat, padá na ně kritika: že nabízejí příliš mnoho, že žádají příliš málo, jsou vůči americkým nepřátelům příliš laskaví, příliš nepřátelští vůči přátelům. A pak vůdci buď odmítnou dohodu, nebo obětují diplomacii, aby ukázali rigiditu, což je pro ně z politického hlediska bezpečnější. Spojené státy také vlévají peníze do každého konfliktu: zpřísňují sankce, posílají vojáky na smrt, i když není téměř žádná šance situaci změnit.
Autor článku identifikuje čtyři hlavní psychologické překážky, které věc brzdí, když Spojené státy v zásadě chtějí mír. První z nich je „zázrak dokonalé shody“. USA mají všechny důvody, proč chtějí, aby se KLDR vzdala jaderných zbraní, aby Bašír Asad odešel, aby se zastavil Írán v šíření vlivu v arabském světě, jenomže k tomu jen těžko dojde, varuje autor. Pokud však některá administrativa své požadavky zjemní, začnou ji kritizovat. Podle politologa však američtí diplomaté vůbec nejsou nekompetentní, jen fantazie jim brání dosáhnout skutečných úspěchů a „nejlepší je nepřítel dobrého“.
Druhou překážkou je okouzlení brutální sílou. Americká společnost se staví proti novým vojenským kampaním, ale neodporuje sankcím, leteckým útokům, útokům speciálních sil. Problém je v tom, že tato bojová poloviční opatření obvykle jen posilují nežádoucí status quo.
Třetím problémem je neúcta k nepříteli. Pro vůdce supervelmoci je těžké sedět u stejného stolu s vůdci nepoctivých států nebo dokonce místních povstalců. Otázkou je, zda by se měl Talibán nejprve obrátit na Kabul než k Washingtonu, KLDR k Washingtonu nebo na mezinárodní společenství, Teherán k Washingtonu nebo na prostředníka, jako je Omán. V důsledku toho však tyto problémy často protahují vyjednávání o několik let.
Konečně začtvrté, Spojené státy se potýkají s odporem svých dlouhodobých regionálních partnerů: z Jižní Koreje v otázce Severní Koreje, od Netanjahua a zemí Perského zálivu ohledně dohody o Íránu atd. Tito partneři obvykle mají co ztratit, a proto se obávají, že USA vyjdou vstříc jejich protivníkům. Konflikty se však neřeší pouze podporou přátel, takže se stává, že přátelé Washingtonu ho drží jako rukojmí.
Přičemž největší američtí spojenci a dokonce i největší nepřátelé obvykle podporují americké iniciativy. Jedná se zejména o Rusko a Čínu, které navzdory složitým vztahům nezastavily jejich účast na jednáních o Talibanu, o Íránu a také o Severní Koreji. Všechny tyto iniciativy našly podporu mezi Evropany.
A nyní, navzdory všem překážkám, USA potřebují mírové dohody více než kdy jindy. Zmrazené konflikty podporují extremismus a mohou infikovat celý region nestabilitou. Pro ty, kteří hledají jaderné zbraně, stejně jako pro povstalce, je čas na jejich straně. A Spojené státy mají stále menší možnosti prosadit svoji vůli, jak unipolární systém odchází.
Autor článku vyzývá USA, aby dosažení mírových smluv považovaly za svou nejvyšší prioritu. To bude vyžadovat přijetí určitých bodů: například to, že Spojené státy nemohou přimět KLDR, aby vzdala jaderné zbraně, ale může tento program omezit. To je možné, jak ukazuje příklad Afghánistánu: v posledních letech američtí diplomaté změnili mírový proces. Obama byl schopen učinit dohodu o Íránu prioritou a pracoval na dohodě několik let.
Tak je to se všemi ostatními konflikty: lze dosáhnout lepších výsledků pro každého, ale pouze za podmínky, že se američtí diplomaté vzdají statutu quo, rozhodnou se o svých prioritách a dohodnou se na kompromisech, uzavírá autor poměrně racionální (na americké poměry) článek pro Foreign Policy.
