 |
| Přemysl Janýr |
Přemysl Janýr
27.9.2019 blog autora a Outsidermedia
Na židovské identitě si lámou zuby jiní, kterým je bližší, jsou patřičně vzdělanější a věnují se tomu systematicky a déle. Pro mne byli Židé v mládí literárními postavičkami z Dobrého vojáka Švejka. Až horlivá agitace spolužačky za šestidenní války mi odhalila jejich reálnou existenci a strhla nás všechny k nadšení, jak chytrý židovský David porazil přitroublého arabského Goliáše. Některé vtipy o Kohnovi a Achmedovi si pamatuji dodnes. A také ke škodolibosti – režim stál na straně Goliáše. A k inspiraci – kibucy byly důkazem funkčnosti komun. Teprve časem jsem objevoval, že reálně existujících Židů je kolem mne o dost víc. A mezi přáteli.
Identita
Nemám nejmenší představu, jak svou identitu vnímají Židé v USA, Rusku, Íránu, Africe, Číně. Mohu uvést nejvýše pár osobních dojmů o několika středoevropských Aškenázech a pár postřehů ze zájmu o identity jako takové.
Nejběžnější je představa, že Židé jsou potomci Abraháma, Izáka a Jákoba. Jenomže to jsme všichni. Tři tisíce let nazpět obnáší řekněme 120 generací neboli 2120 předků, což je čtyřicetimístné číslo. Počet hvězd ve všech galaxiích vesmíru si vystačí s pětadvaceti místy. Společní předkové všech dnes žijících lidí existovali podle propočtů Josepha Changa ještě kolem roku 1200 n. l. Všichni jsme mnohonásobnými potomky Abraháma, Izmaela, Izáka, Jákoba, Mohameda, Konfucia, Džingischána, praotce Čecha i Karla Velikého.
Ani halachická redukce nepřesvědčuje. Vedle Židů po matce přiznává židovství proselitům – gójim, kteří k ortodoxnímu židovství podle přísného rituálu konvertovali. To vyvolává představu jednotlivců, kteří se v moři čistokrevných matrilineárních Židů beze zbytku rozpustí. Realitou je opak. Nejen chazarští, sefardští a aškenázští, ale všichni Židé jsou halachickými proselyty. Tóra uvádí rodokmeny po linii otců. Matky zmiňuje zřídka, třeba když pocházejí z rodů pohanských kněží, jako manželky Josefa nebo Mojžíše. Židovství králů Saula a Davida nelze prokázat ani matkou ani konverzí, právo návratu by se na ně dnes nevztahovalo. Hospodin ostatně počítá k vyvolenému národu výslovně i otroky (Gen 17, 12-13). Sveřepá snaha vykázat Židy jako svébytnou biologickou rasu by mohla vyvolávat pobavení, kdyby nevyvolávala temné reminiscence.
Přesto je přesvědčení o exkluzivním biologickém příbuzenství základním pilířem židovské identity. Pokud mohu soudit, i u těch, kdo ji navenek i sami sobě podávají jinak. Co máš společného s Einsteinem, ptal jsem se přítelkyně, která ji vysvětlovala příslušností k intelektuálnímu prostředí amerických univerzit. Předky, odpověděla. Jiný přítel svou identitu vysvětluje čistě přináležitostí ke kulturní tradici. Ty ale musíš mít také nějakou židovskou krev, komentoval jindy nějaký můj argument. Kdo ví, jak je to s tebou, napsal mi další, kveruluješ echtovně židovsky. Inu, nějaké židovské předky mít musím, jako každý. Nevím o nich, nepátrám ani po těch románských, keltských, germánských, vikingských, romských, mongolských, neandrtálských.
Identitu biologického příbuzenství stvrzuje Tóra jeho vyvoleností Jehovou. Byl jsem překvapen, když mě při nějaké příležitosti hned několik přítomných ubezpečovalo, že tomu tak skutečně je. O některých jsem ani nevěděl, že jsou Židé, a o žádném, že by byl věřící. Řekl bych, že u většiny zbyl z celé zbožnosti jen tenhle jediný mystický prožitek příslušnosti k výjimečnému národu. To ale neznamená žádné výhody, ujišťovali mě ihned, to je naopak břímě zodpovědnosti. Kdo jim ho uložil, nevím, Jahve svým vyvoleným ukládá bezmeznou poslušnost a slibuje jim za ni bohatství a moc. Slovo zodpovědnost jsem v Tóře nezahlédl. Ortodoxní přítel mi to vysvětlil po svém. Vyvolenost je pouze a jenom větší zodpovědnost, a vyvoleným se může stát každý, kdo cítí odpovědnost za svět, která je k neunesení. Co máš proti vyvolenosti? ptal se. Masturbační fantazie, odpověděl jsem. Dotklo se ho to, ačkoliv jinak je vášnivým propagátorem politické nekorektnosti. No, jak vůči komu.
Příslušnost k vyvolenému příbuzenství tvoří mezi námi a jimi pevnou dělící linii. Vyprávěl jsem přítelkyni o gnostických teoriích, které v Ježíšovi vidí proroka přicházejícího z hinduistického Východu. Tak to teda né, rozhořčila se, toho nám nevezmete. Nevezmete. Ne nevezmou. Rodinná přítelkyně z nejbližších, včetně manželů a příbuzenstva. Po půl století stále ještě patřím k těm druhým, kteří nás – latentně či reálně – ohrožují.
Pojďme raději pryč, to se nakonec obrátí proti Židům, překvapil mě přítel při demonstracích v srpnu 1969; netušil jsem, že je Žid. Trvalý pocit strachu a latentního ohrožení je další součástí aškenázské identity. Mám pochybnost, zda ho sdílejí i Mizrachim, po staletí a tisíciletí žijící bez větších problémů v arabském a muslimském světě, či američtí Židé v prostředí respektu, ba obdivu a devótnosti amerických evangelikánů. Odhlédneme-li od mýtů egyptského otroctví, babylónského zajetí či od krvavě potlačených protiřímských povstání, jsou protižidovské pogromy až po holocaust fenoménem výhradně křesťanské Evropy. Vyhlášení státu Izrael, zacházení s palestinským obyvatelstvem, štvavá protiislámská propaganda a agrese proti sousedním zemím ovšem mezitím vyvolaly odpor i v původně tolerantních arabských a muslimských zemích. Někteří Aškenázové se ho snaží zahrnout pod obecný narativ antisemitismu, vymezující židovství jako identitu oběti odvěké mystické nenávisti.
V Evropě je to ovšem pocit staletou i relativně nedávnou zkušeností zdůvodněný i bez mystiky. Totalitní vzorec jediného Boha a jediné Pravdy, ostatně původem židovský, kolem kterého byla středověká Evropa sjednocena, má s jinakostí zásadní problémy dodnes. Svatá Říše římská, předchůdkyně EU, vzniká násilnou christianizací a vyvražděním pohanů, pokračuje vražděním kacířů a čarodějnic, křížovými válkami, polovina středoevropského obyvatelstva padne za oběť válkám mezi křesťanskými církvemi navzájem, Evropané bezmála vyhladí původní americké obyvatele, podrobí a rozvrátí všechny kultury světa a rozpoutají války, ve kterých umírají lidé po desítkách milionů. Vytrhnout z krvavých dějin Evropy právě jen násilnosti vůči Židům a přitom ani nezmínit paralelní proti Cikánům, kteří nepožívali ochrany mocných, neměli majetky, neměli kam utíkat, nikdo jim nedopřál národní domovinu, jejichž holokaust byl důslednější než židovský a kterým se nedostalo žádného odškodnění? Ne, Židé jsou ten menší problém. Ten větší jsme my.
Nicméně zůstává bohem vyvolený pastevecký kmen doby železné, pronásledovaný pohrdáním, posměchem a nenávistí ostatních, jehož fyzické přežití závisí pouze na jeho chytrosti, odvaze a obratnosti, základem židovské – či přinejmenším aškenázské – identity dodnes. Lidé nás nemají rádi, vysvětlují rodiče dětem, protože si nás Bůh vybral za svůj národ. Role jsou jasné, děti rozumějí, nějak se s tím budou muset sžít. Ty moje malá smradlavá Židovko, konejšívala v dětství přítelkyni její matka.
Zejména v poválečném období od toho mnozí upustili a židovský původ před dětmi raději nezmiňovali. Ty však byly nejednou ošklivě poučeny okolím a pak museli rodiče vysvětlovat. V Praze šedesátých let bylo židovství naopak módní, hlásili se k němu i ti, kdo s ním neměli nic společného. Liberální pražská židovská obec je akceptovala, leckteří však byli nemile překvapeni, když pak v emigraci žádali o podporu židovských obcí. K upevnění židovské identity výrazně přispěly Hitlerovy Norimberské zákony. Nezkoumají pocity, určují ji natvrdo, biologicky a osudově, halachicky. Mnozí zjistili, že jsou vlastně Židy, až když museli vykázat rasový původ. Židovi, který zapomene, že je Žid, to ostatní připomenou, reflektuje to výhružně židovská moudrost. Anebo také nepřipomenou. Zda přátelé – sourozenci svůj původ objevili sami až po smrti rodičů a o všech těch, kterým to nikdo nepřipomněl, přirozeně nevíme.
Vedle mýtů biologického příbuzenství a boží vyvolenosti – či v jejich důsledku – však udržují soudržnost židovského společenství především zcela pragmatické vzorce tribální solidarity a vzájemné pomoci. Viditelným zařízením jsou židovské obce, zprostředkující nejen kontakty a koordinaci, ale i sociální, materiální, profesní, ideologickou a v případě potřeby mediální pomoc. Bez rozsáhlé připravenosti pomáhat by stát Izrael nemohl vzniknout a udržet se. Prostupují společenství až na úroveň rodinných vztahů, které se vyznačují mírou porozumění, vzájemného respektu, lásky a něhy zřetelně překračující standardy okolí.
Od solidárních vzorců lze odvodit i historický podíl Židů na rozšíření myšlenek humanismu a tolerance, konstituování lidských práv, vzniku svépomocných, solidárních a charitativních zařízení, odborů, liberálního tisku, všeobecného volebního práva, levicových a dělnických stran, sociálních revolucí. Mají-li přátelé pod zodpovědností na mysli tohle, rozumím, jen nevidím nezbytnou souvislost s Tórou, Jehovou a vyvoleností.
Vydatnou indicií židovské vyvolenosti je ovšem nepřehlédnutelný fakt, že Židé suverénně dominují v libovolném výčtu významných osobností – od majetku, politiky, vědy a umění až po organizovaný zločin. Chceme-li se obejít bez mystiky vůle Boží a židovských genů, zbývají jako jediné rozumově uchopitelné vysvětlení specifické kulturní vzorce. A chmurný postesk, že ty by snad mohly být přenositelné…
Myslím si, že vyvolenost jedním z těch podstatných vzorců je. Ne snad v rovině Jehovovy všemocnosti, ale v rovině individuální psychologie. Vytváří v rodině a blízkém okolí tlak očekávání, že jedinec v tom, čemu se věnuje, dosáhne nadprůměrných výsledků. Zároveň ho táhne tím, že mu dodává sebedůvěru, příslib podpory, povzbuzuje ambice k vzestupu, ubezpečuje, že to dokáže, patří přece k vyvoleným, tolik našinců už to dokázalo… Tah vyvolává i pocit hranice mezi námi a jimi a ambivalentní potřeba ji překonat, být zároveň i jedním z nich, získat jejich uznání, soutěžit s nimi a vítězit, podívejte, jak jsem dobrý v tom, čeho si ceníte. Vykázat užitečnost, přínos, nenahraditelnost, aby se věci opět neobrátily proti nám.
Dalším faktorem je kontinuita kulturního prostředí. Dva a půl tisíce let tradovaný text a průběžně kumulující psaná historická zkušenost mají na Lid Knihy hlubší vliv, než jen samozřejmost gramotnosti. S Jehovou lze vyjednávat, je přístupný argumentům. Jeho instrukce jsou mlhavé, je třeba o nich přemýšlet a diskutovat. Je třeba osvojovat si ochranné techniky a předcházet, aby se gójim opět neobrátili proti nám. V Talmudu a jiných knihách je obsaženo mnoho zkušeností a moudrosti. Obsáhlé knihovny mají snad všichni židovští přátelé. Jestli přítelkyně nepřímo ztotožňuje židovské s intelektuálním, je to nepochybně arogantní nadsázka, ale že je přinejmenším aškenázské prostředí intelektuálnímu vývoji mimořádně příznivé, je nepopiratelný fakt.
Soudržnost a solidarita však přinášejí i zcela praktické komparativní výhody ve formě nízkých transakčních nákladů. Ilustrativním příkladem může být rozmach sefardské obchodní sítě v sedmnáctém století. Rozvětvené příbuzenské vztahy, přátelství, osobní známosti více než kompenzovaly nedostatečnou bankovní infrastrukturu. Sefardští obchodníci se i bez záruk, jistin a akreditivů mohli spolehnout na pouhé slovo zámořského partnera i na to, že v případě nesrovnalostí by ho jeho vlastní obec náležitě usměrnila. Tomu ovšem nikdo další nemohl konkurovat, obchod s cukrovou třtinou, hedvábím, tabákem, diamanty zůstával pevně v židovských rukách. Není na tom nic specificky židovského, výhody solidarity fungují v každém společenství. Specificky židovské jsou její hloubka, šíře a kontinuita.
Nepotismus, protěžování našich, také není žádný židovsky specifický fenomén. Rozpor mezi etikou Kantova kategorického imperativu, založeného na obecných normách, a potřebou identity, přináležitosti a loajality ke konkrétnímu společenství, je problémem na všech úrovních lidských agregací. V židovské komunitě však má díky její rozvětvenosti, váze a exkluzivnosti specifický dosah. Židovské obce mají přirozený zájem, aby jejich příslušníci vynikali, dosahovali významného uplatnění, zastávali důležité pozice. Jejich příslušníkovi se dostává všestranné pomoci doma i kdekoliv na světě, nikde není úplným cizincem.
V individuálních profesních, úřednických, akademických, uměleckých kariérách to znamená prostě lepší možnosti mobility a usnadněný postup. V demokratických institucích, politice, publicistice, kultuře, školství však koordinovaná snaha, zaštítěná finančně, propagandisticky i mocensky, vede k prosazování určitých názorů, postojů a zájmů a k vytěsňování jiných. Co židovská obec vnímá jako svůj úspěch, vzbuzuje ovšem v okolí obavy: menšina dávající okázale najevo svou odlišnost získává vliv neodpovídající jejímu poměrnému zastoupení. Odhlédneme-li od mýtů o Kristových vrazích, rituálních vraždách a trávení studní, je disproporce mezi velikostí a vlivem židovské komunity základním úskalím její percepce většinovou společností. K pochopení, že v situacích krizí, otřesů a ohrožení latentní napětí snadno přeroste v otevřenou agresi, není zapotřebí obskurní mytologie antisemitismu.
Můj závěr je, že pod společnou identitu židovství spojují nejrůznější lidi nejrůznějších etnik, jazyků a kultur dva reálné a dva mytologické faktory. Napříč židovskými kulturami je nepochybně základním zdrojem identity judaistické náboženství dané Tórou a Talmudem. Pro sekulární Aškenázy je primárním zdrojem židovské národnosti identita oběti společného nepřítele – antisemitismu. Obě skupiny pak navzájem spojují mýty exkluzivního rasového příbuzenství a jeho vyvolenosti.
Se sionismem a vznikem Izraele se identitární dilema náboženství, národa anebo rasy dále komplikuje o vztah k idovskému státu. Židé, sionisté a izraelští občané jsou tři různé identity, které se jen zčásti překrývají, nemluvě o rozdílech mezi židovskými národnostmi. A aby to nebylo tak jednoduché, izraelskou politiku určují především židovští a křesťanští sionisté v USA.
Vznik státu Izrael znamená nejen osudový zlom v židovských dějinách, ale také zcela novou geopolitickou situaci. Tvořily-li židovské diaspory v minulosti vlivnou součást autochtonních národních společenství, se vznikem židovského státu a jeho nároku hasbary, zadání zastávat v domovských zemích izraelské zájmy, se latentně stávají agenturami cizí mocnosti. Spolužačka nás v průběhu šestidenní války snadno získala pro izraelské pozice. Protiváha v podobě arabské diaspory neexistovala.
Ochromující razantnost, ambivalentnost a osudovost vývoje znejisťují a neposkytují dostatek odstupu a prostoru pro důkladnější reflexi a identitární orientaci. To musí vědět oni tam, to já odsud nemohu posoudit, vysvětloval mi před lety přítel. Dnes se tématu Izraele v hovorech s židovskými přáteli vyhýbám, myslím v oboustranném porozumění.
Dokončení příště
Převzato z webu autora
