 |
| Přemysl Janýr |
Přemysl Janýr
25.9.2019 blog autora
Na četná přání čtenářů a po upozornění autora, kterému tímto děkujeme za svolení materiál uveřejnit, přinášíme 1.díl Janýrovy eseje o Židech, o jejich chápání etnicity a národa, o náboženství a historii. Jsme rádi, že můžeme přispět do diskuze a postavit se antisemitizmu, který občas prosákne i do svobodné diskuze na našich webových stránkách.
Na četná přání čtenářů a po upozornění autora, kterému tímto děkujeme za svolení materiál uveřejnit, přinášíme 1.díl Janýrovy eseje o Židech, o jejich chápání etnicity a národa, o náboženství a historii. Jsme rádi, že můžeme přispět do diskuze a postavit se antisemitizmu, který občas prosákne i do svobodné diskuze na našich webových stránkách.
2. díl přeřazujeme do sousedství dílu prvního, i když u nás vyšel dříve.
Kdyby se tenhle text zabýval Maďary nebo buddhisty, nikoho by to nevzrušilo, ale co má gój co psát o Židech? Židé jsou něco jiného. Bohem vyvolený lid, míní mnozí. To ale neznamená žádné výhody, ubezpečují, to je naopak břímě odpovědnosti. Další to chápou tak, že jim ostatní mají sloužit. Překvapí, kolik z těch, kdo se jako Židé identifikují, včetně lidí vzdělaných, racionálních, liberálních, sekulárních, je o vlastní exkluzívnosti přesvědčeno. Překvapí ještě víc, kolik gójim, těch, kdo se jako Židé neidentifikují, tomu věří také. O Maďarech nebo buddhistech to nikoho ani nenapadne.
Odkazy: většinou se odkazuji na Wikipedii v jazykové verzi s nejobsáhlejší informací – zpravidla angličtina, občas němčina, zřídka čeština. U většiny hesel se lze přepnout i do stručnější, někdy až zavádějící české verze. Ostatní odkazy jsou prakticky výhradně na zdroje v angličtině. Textové si lze nahrubo přeložit pomocí translate.google.com (vložit odkaz na cílovou stránku), pro videa řešení nemám.
Kořeny
Isrir (Izrael) jako jeden z kanaánských (fénických, palestinských, levantských) regionů je poprvé zaznamenán na egyptské stéle kolem 1200 př. n. l. Království Izraelské zmiňuje mešská stéla kolem roku 800 př. n. l., kolem r. 720 bylo dobyto Novoasyrskou říší. Judeu jako samostatnou správní oblast zmiňuje hliněná tabulka kolem roku 733 př. n. l. Po předchozím spojeném království Izraele a Judeje, králích Saulovi, Davidovi a Šalamounovi ani po Šalamounově chrámu, zevrubně popisovaných ve Starém zákoně, se stopy nenalezly a jsou považováni za literární fikci. Mezi lety 597 až 582 př. n. l. se Judea stala babylonskou provincií a část obyvatel byla deportována do říše. Po dobytí Babylónie nařídil perský král Artaxerxes I. v roce 458 př. n. l. jejich návrat do Judeji s Tórou jako závazným zákonem. Tak vzniká etnikum, které označujeme jako Židé.
Tóra, pět knih Mojžíšových, tvoří jádro Tanachu, sbírky dvaceti čtyř základních textů judaistického náboženství, převzatých jako Starý zákon do křesťanské Bible a v mnoha částech do islámského Koránu. Sepsány byly v babylonském exilu na základě starších zdrojů. Pověst o potopě například pochází ze sumerského eposu o Gilgamešovi ze 3. tisíciletí př. n. l. Učení perského proroka Zarathuštry, kterým je celá Tóra prodchnuta – bůh Stvořitel, mesianismus, dualita dobra a zla, posmrtný soud, nebe a peklo, svobodná vůle atd. – pochází snad z 2. tisíciletí př. n. l. Šabat sedmého dne je starý babylónský svátek.
Vedle stvoření světa, Adama a Evy, Kaina a Ábela, potopy, zaznamenává Tóra genealogii rodu Abrahámova, jehož potomstvo se bůh Jehova (Jahve, Hospodin v Bibli Kralické) rozhodl učinit velikým národem (Gen 12, 2) a zaslíbil mu zemi od řeky Egyptské až do řeky Eufrat (Gen 15, 18). Jako identifikační znak nařídil Abrahámovu rodu mužskou obřízku (Gen 17, 10) a to včetně otroků (Gen 17, 12-13). Abrahám si Jehovu definitivně získal, když byl ochoten obětovat mu syna Izáka (Gen 22, 10). Od prvorozeného syna Izmaela odvozují svůj původ Arabové, od druhorozeného Izáka Židé, k osudům dalších šesti synů (Gen 25, 2) se Tóra nevyjadřuje. Věnuje se pouze jediné větvi – Izákovu druhorozenému synovi Jákobovi, který podvodem získal otcovo požehnání (Gen 27, 18-29) a kterému Jehova celou Zemi zaslíbenou Abrahámovu potomstvu přepsal (Gen 35, 12).
Jákobova syna Josefa prodají starší bratři do Egypta. Tam však udělá kariéru, celý rod za ním emigruje a utěšeně se rozrůstá. Po Josefově smrti se nálada obrátí proti migrantům, takže Mojžíš s Jehovovou pomocí rod vyvede z Egypta zpět do Kanaánu. Čtyřicet let se toulají Sinajskou pouští a Jehova s nimi uzavře smlouvu, podle níž Jákobovu rodu přislibuje bohatství, moc (Dt 28, 3-13) a dědičné vládnutí národy většími i silnějšími nežli jste vy (Dt 11, 22). Podmínkou je přísné dodržování Jehovových předpisů a rituálů včetně desatera, jejichž zevrubné popisy zaplňují nejrozsáhlejší část Tóry.
Po Mojžíšově smrti smějí Židé překročit řeku Jordán (Dt 34, 3) a dle Jehovových instrukcí dobýt Zemi zaslíbenou. Z měst pak lidu toho, který Hospodin Bůh tvůj dává tobě v dědictví, žádné duše živiti nebudeš. Ale dokonce vyhladíš je: Hetea, Amorea, Kananea, Ferenzea, Hevea a Jebuzea, jakož přikázal tobě Hospodin Bůh tvůj (Dt 20, 16-17), sedm národů větších a silnějších, nežli jsi ty. A dá je tobě Hospodin Bůh tvůj, abys je pobil. (Dt 7, 1-2). Smrtí Mojžíšovou končí pět knih Tóry. Dobývání Kanaánu popisují Kniha Jozue a Kniha soudců. Knihy Králů popisují kralování Saula, Davida a Šalamouna, další jsou kroniky, sbírky moudrostí, kniha nářků, šestnáct ze třiceti devíti knih Starého zákona tvoří proroctví.
Judaismus bývá označován za monoteistické náboženství. Tanach však obsahuje množství odkazů na dobový pantheon, na Azazela, Belzebuba, syny bohů včetně Satana, anděly i plynulý přechod mezi bohy a člověkem (Že vidouce synové Boží dcery lidské, any krásné jsou, braly sobě ženy ze všech, které oblibovali – Gen 6, 2). Jehova sám se v Tóře nikde neprezentuje jako jediný bůh, ale vždy jako první bůh Abrahámova resp. Jákobova pokolení – Nebudeš míti bohů jiných přede mnou (Ex 20, 3). Je to tak i logické – Jehova chce být bohem Hebrejců, ostatní národy mají své vlastní.
Konfúzi způsobuje splynutí Stvořitele (El, Elohim, Alláh v Koránu, Bůh ve Starém zákoně) s kmenovým bohem Hebrejců Jehovou (Jahve, Hospodin). Podle Tóry stvořil Zemi Bůh, vzápětí ale dochází ke spojení Hospodin Bůh (od Gen 2, 4), aby nadále zbyl jen Hospodin (od Gen 4, 1) či ještě později Hospodin Bůh váš/tvůj (od Lev 11, 44). Radikál prorok Izaiáš jde v babylónském exilu o krok dál: Takto praví Hospodin, král Izraelův a vykupitel jeho, Hospodin zástupů: Já jsem první, a já poslední, a kromě mne není žádného Boha (Iz 44, 6). Ale teprve Pavlovo otevření křesťanské sekty pro gójim předpokládá definitivní vyhlášení boha židů za boha universálního.
Jehova je bůh silný, veliký, mocný a hrozný (Dt 10, 17), milosrdný k bezmezně oddaným, žárlivý, krutě trestající každou nevěru, navštěvující nepravost otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení (Ex 20, 5), rozhodnutý šířit svou moc prostřednictvím vyvoleného kmene. Sesílá-li na něj pohromy, je to nepochybně zkouška oddanosti (spravedlivosti, nazývá ji Bible Kralická) anebo trest. Dává Židům na vybranou: budou-li poslušní, budou vyvýšeni nad všechny národy země, budou prosperovat, množit se, vítězit, ostatní se jich budou bát (Dt 28, 1-13). V opačném případě je Jehova postihne bídou, neúrodou, nemocemi, porážkami, porobením, rozehnáním, vyhlazením (Dt 28, 15-68). Erich Fromm v tom spatřuje svobodu volby. Ani dobývání Kanaánu není zdůvodňováno ctnostmi či prospěchem pokolení Jákobova, ale primárně ziskem teritoriální kontroly a až sekundárně splněním slibu (Dt 9, 5).
Tak jako islám, nemá ani judaismus konečnou autoritu typu papeže nebo patriarchy. Výklad židovského práva, halachy, je záležitostí rabínů, obdobně jako islámské právo, šaríu, vykládají muftí. Podobně jako islám je i judaistické náboženství směsicí různorodých názorů, interpretací a škol. Talmud, sbírka rabínských interpretací, komentářů a diskusí, je vlastní autoritou judaistické víry.
Ústřední institucí býval jediný Jehovův chrám na Chrámové hoře v Jeruzalémě, spravovaný pokolením kněží počínaje Mojžíšovým bratrem Áronem (Ex 28, 1). Podle Tanachu byl první chrám, vybudovaný králem Šalamounem, zničen při dobytí Judeje Babylonií roku 586 př. n. l. Druhý chrám dokončený v roce 516 př. n. l. byl zničen roku 70 n. l. při potlačení prvního protiřímského povstání. Třetí chrám bude podle ortodoxních Židů vybudován s příchodem Mesiáše, jiní ale nevidí jeho potřebu, neboť byl nahrazen modlitbami kdekoliv, zatímco extremisté jako Benjamin Netanjahu usilují o jeho obnovení ihned. Chrámová hora ovšem zahrnuje také nejvyšší svátosti křesťanské, Chrám Božího hrobu, i muslimské, Skalní dóm a mešitu al-Axá, takže obnova chrámu se rovná vyhlášení náboženské války.
Ze tří povstání proti Římské říši v letech 66-73, 115-117 a 132-135 n. l. skončilo zejména poslední vedené Bar Kochbou katastrofou. Židé byli z Jeruzaléma vyhnáni, podle římského historika Cassia Dia jich bylo přes půl milionu pobito, padesát měst a tisíc vesnic srovnáno se zemí. Tóra i obřízka byly zakázány, intelektuální elita vyhlazena, Jeruzalém byl přestavěn na římské město Aelia Capitolina a Judea přejmenována na Sýrii Palestinu. Část přeživších emigrovala či byla prodána do otroctví do Říma a dalších zemí a posílila již existující či vytvořila nové diaspory.
Středověk
V následujících stoletích získává v Římě postupně půdu křesťanství, roku 313 císařem Konstantinem I. legalizované a roku 391 císařem Theodosiem I. ustavené za státní náboženství. Naopak si kolem roku 740 vybral judaismus za státní náboženství Bulan, král Chasarského kaganátu, rozkládajícího se mezi Byzantskou říší, Kyjevskou Rusí a Čínou, obývaného desítkami turkických národů.
V průběhu středověku vznikají další etnicky diferencované židovské diaspory. Na iberském poloostrově se od 7. století objevují Sefardové hovořící arabsky, hebrejsky a vlastním dialektem španělštiny ladino. Podle odhadů zde ve 12. století žilo na 90% veškeré židovské populace, původem nejspíše hlavně Arabů a Berberů, kteří dali přednost judaismu před islamizací. Po rekonquistě roku 1492 jsou nuceni přijmout křesťanství anebo spolu s Maury emigrovat do severní Afriky, Osmánské říše, jižní Evropy, jihovýchodní Asie, Ameriky.
Aškenázové, hovořící vlastním německým dialektem jidiš, se objevují náhle a ve značném počtu ve Svaté říši římské počátkem 9. století. I zde nejspíše dala část obyvatel přednost konverzi k judaismu před násilnou christianizací. V 11. a 12. století jsou ve Francii, Porýní a Německu křižáky vyvražďováni a vyháněni na východ Evropy, kde spolu s chasarskými židy utvoří souvislý pás židovského osídlení od Baltu až k Černému moři.
Velká část Mizrachim ze severní Afriky, Kavkazského pásma a zemí blízkého a středního východu, hovořících arabsky, aramejsky, persky, žije ve svých zemích po staletí a tisíciletí až do vyhlášení státu Izrael v roce 1948, kdy jsou nuceni k vystěhování a tvoří dnes asi polovinu izraelského židovského obyvatelstva. Vedle těchto největších židovských etnik se menší diaspory objevují v Africe, v Indii a jinde.
V arabských zemích, od 7. stol. islamizovaných, ve 14. století sjednocených v turecké Osmánské říši, nachází židovská diaspora zpravidla bezpečné útočiště a prožívá svůj největší rozkvět. Islámská věda a filosofie rozvíjí řecké, indické, asyrské, perské duchovní dědictví, arabské zemědělství prožívá revoluční rozvoj, obchod zahrnuje celý starý svět od Atlantiku přes Afriku až po Čínské moře. Židé a křesťané nejsou rovnoprávní s muslimy a jsou zatíženi zvláštní daní, ale požívají ochranu a náboženskou svobodu a úspěšně se uplatňují ve všech oborech.
V rozkladu a úpadku středověké Evropy se začínají konsolidovat struktury nové Svaté říše římské až s násilnou christianizací od konce 8. stol. Židé jsou na rozdíl od pohanů a kacířů šetřeni, jsou partnery teologických disputací a díky svým mezinárodním konexím zůstávají jedinými obchodníky i ceněnými prostředníky. Tóra zakazuje úrok (lichvu, Ex 22, 25; Lev 25, 35-37), ovšem výslovně u půjček lidu mému resp. bratru svému. Když křesťanská církev úrok zakáže, zbudou křesťanům jako jediný zdroj úvěrů židovští obchodníci – na třicetiprocentní i vyšší úrok.
S křížovými výpravami proti muslimům se křesťanský fundamentalismus obrací i proti vnitřnímu nepříteli. V roce 1096 vybije francouzský křižácký houf v Porýní množství židů coby Kristovy vrahy. Papežové, císaři i panovníci opakovaně nařizují jejich ochranu, zdůrazňují jejich právo žít mezi křesťany, zakazují šíření protižidovské nenávisti. Nicméně s konsolidací moci, vznikem radikálních křesťanských řádů a čistkami od čarodějnic a kacířů se v následných stoletích životní prostor židovské diaspory rapidně zužuje. Bývají obviňováni z čarodějnictví a kacířství, násilím nuceni ke křtu, z obchodu jsou vytlačeni, zbývá jen lichva jako sice nezbytné, nicméně opovrhované řemeslo. K zabití Ježíše a znesvěcování hostií se přidávají zkazky o rituálních vraždách křesťanských dětí. Na mnoha místech dochází spontánně k protižidovským pogromům, které přerostou v rozsáhlé masakry, když jsou ve 14. stol. obviňováni z trávení studní a vyvolání morové epidemie.
Novověk
Bez ohledu na papežskou stolici jsou židé mezi lety 1290 až 1541 z většiny evropských zemí počínaje Anglií vypovídáni a odcházejí na východ Evropy. I Martin Luther po zklamaných nadějích na jejich hromadný nábor obrátí a protestantské země se stávají ještě protižidovštější než katolické. Větší komunity přežívají pouze v Praze, Vídni, Frankfurtu, Wormsu. Poprvé v roce 1516 v Benátkách a po roce 1555 po celé Evropě jsou v oboustranné shodě zřizována židovská ghetta, části měst obehnané zdí, na noc zamykané, která udržují exkluzivní izolaci židovských obcí a chrání je před vnějšími hrozbami. Novým centrem židovského života a kultury se v 16. stol. stává liberální Polsko, které přistěhovalcům – včetně křesťanských – nabízí rovnoprávnost, náboženskou autonomii, hospodářské příležitosti, jistoty i privilegia. V polovině století zde žijí tři čtvrtiny milionové židovské populace.
S koncem třicetileté války, Vestfálským mírem 1648 a náboženskou tolerancí začíná postupný návrat Židů – zprvu pouze zámožných – do střední a západní Evropy. Aškenázové z východu se stávají dvorními finančními poradci, bankéři, majiteli manufaktur, diplomaty. Sefardové z Itálie a Španělska se usazují v přístavních městech a budují obchodní sítě od Středomoří až po Nový svět.
Dosavadní striktní izolace židovských komunit mizí. Židé se emancipují a integrují do evropských společností, zpočátku ještě s řadou omezení, s osvícenstvím a zejména po Francouzské revoluci se však stávají rovnoprávnými občany. K velké nelibosti žárlivých židovských obcí, které příliš emancipované jedince, jako holandského filosofa Barucha Spinozu, zakázaného ostatně i katolickou církví, exkomunikují. Nicméně i samotný judaismus prochází liberální reformací a z osvícenského hnutí haskala kolem Berlínského Sokrata Mosese Mendelssohna se rodí nová sekulárně národnostní identita. Opačným směrem návratu k náboženské mystice a izolaci se ubírá chasidismus kolem rabína Ba’al Šem Tova v polské diaspoře.
Devatenácté století provází ve střední a západní Evropě vzestup především židovských obchodníků, bankéřů, průmyslníků, nezřídka povyšovaných do šlechtického stavu. V roce 1870 se osmdesát procent německých Židů řadí ke střední vrstvě, šedesát procent v pásmu vysokých příjmů, Rotschildova rodina se propracuje k největšímu majetku na světě. Roste počet židovských akademiků, zejména právníků a lékařů, ale i univerzitně vzdělaných rabínů, politiků a kritických myslitelů až po Karla Marxe. Rozvíjí se židovská kultura, malířství, hudba, literatura a zejména významná a vlivná liberální publicistika. Když je skupina damašských židů v roce 1840 obviněna z rituální vraždy, rozpoutá tisk rozsáhlou mezinárodní kampaň a donutí Osmánskou říši k jejich propuštění.
Po Rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867 následuje masová migrace chasidů z Haliče do Předlitavska – v průběhu jednoho desetiletí do roku 1870 se počet vídeňských Židů více než ztrojnásobí na 150 000. K nelibosti nové židovské honorace – černé kaftany, pejzy, extravagantní pokrývky hlavy, chudoba a okázalá zbožnost narušují obrázek kultivovaných, liberálních, dobře situovaných a integrovaných Židů.
Úspěchy zaznamenává také židovská komunita v USA, čtvrtmilionová sefardská v koloniálních dobách, v průběhu 19. stol. rychle rostoucí o aškenázské přistěhovalce zpočátku především z Bavorska, Čech a Moravy. Z chudých podomních obchodníků se ve svobodném světě stávají majitelé obchodů, velkoobchodníci, průmyslníci, bankéři – kariéry jako Marcus Goldman nebo Meyer Guggenheim jsou předlohou amerického snu. Tomu odpovídajíc se reformuje i americká židovská identita – ne národ, ale náboženství jako každé jiné. Další vlna dvou milionů prchajících před pogromy z Polska, Ruska, jižní Evropy je ovšem přijímána podobně nevraživě jako ve střední Evropě. Značná část nachází uplatnění jako proletariát v newyorských textilkách židovských továrníků a aktivně se podílí na zakládání odborů, svépomocných organizací, progresivních periodik.
Po ovládnutí Polsko-litavské unie Ruskem se počátkem 19. století situace největší židovské populace mění. Konkurence židovských podnikatelů, rozšířené dědičné zadlužení u židovských lichvářů, odeznívání liberalismu a návrat ke konzervativním hodnotám spolu s protižidovskými postoji státní správy, vedou po zavraždění cara Alexandra II v roce 1881, připisovaného zahraničním agentům, rozuměj židům, k vlně pogromů vrcholících v letech 1903-1906.
Moderna
Vzestup židovské komunity v Evropě ovšem oživuje letité averze a mýty. Židé, asociovaní s průmyslem a bankami, jsou vnímáni jako příčina sociální bídy, jako synonymum vykořisťování, kapitalismu a liberálního trhu. Pokrevní identita pokolení Abrahámova odpovídá dobovým vzorcům: cizí méněcenná semitská rasa oproti naší nadřazené indo-iránské rase árijské. Židovské plány na světovládu mají dokumentovat Protokoly sionských mudrců, text obecně považovaný za podvrh, původně publikovaný a asi i vzniklý v letech 1902-1903 v Rusku. K bojům druhů o přežití, tříd o výrobní prostředky a národů o životní prostor tak přibývá i boj nadřazené rasy s vyvolenou o nadvládu.
Rasismus, antisemitismus, autoritářské zřízení, imperialismus, protiliberální a protimoderní postoje tvoří společně osnovu nové populistické politiky nastupujícího dvacátého století.
Jako východisko z nezdaru emancipace, ještě posíleného aférou kolem francouzského židovského důstojníka Alfreda Dreyfusse, navrhuje v roce 1896 uherský publicista Theodor Herzl zřízení židovského státu v Argentině či Palestině. V následujícím roce svolává do Basileje První sionistický kongres. Ne náboženství, ale národ jako každý jiný. Heinrich Graetz mu podle Tóry sepsal romantické národní dějiny. Na rozdíl od ostatních národů však Židé nemají svůj stát, kam by se mohli uchýlit před nenávistí a útlakem.
V roce 1897 se tak rodí hned tři politické směry, které v rozhodující míře ovlivní následující století. V Basileji je založena Světová sionistická organizace (WZO) pro vytvoření židovského státu v Palestině. Ve Vilniusu vzniká Bund, strana ruského židovského proletariátu, v následujícím roce spoluzakladatel marxistické Ruské sociálně demokratické dělnické strany. Spojením národní a sociální identity vzniká i Česká strana národně sociální v Praze. Ta je v roce 1903 v Ústí nad Labem výzvou a předlohou pro Deutsche Arbeiterpartei (DAP), Německou dělnickou stranu. Po válce vzniká v roce 1919 DAP v Mnichově a v následujícím roce se přejmenovává na Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei (NSDAP) Národně socialistickou německou dělnickou stranu.
Pro pravověrné židy je ovšem Palestina Svatou zemí. Její ztrátu je třeba oplakávat, ale rekolonizace před příchodem Mesiáše by byla nepřípustnou blasfemií a porušením vůle Boží. Nicméně již od 15. století zde k původnímu židovskému obyvatelstvu přibývají Sefardové a s 18. stoletím začíná imigrace Aškenázů, z velké části ortodoxních, zabývajících se výhradně studiem Tóry a žijících v chudobě ze zahraničních podpor. Filantropické projekty moderního školství, zemědělství, řemesel, hospodářství, technické univerzity, iniciované a financované evropskými a americkými židovskými organizacemi, rozhodně odmítají. Na přelomu století však již probíhá první Alija z Rumunska a Ruska, imigrační vlna, která počet Židů v Palestině zdvojnásobí na padesát tisíc. Mezi uprchlíky před ruskými pogromy po roce 1905 jsou ve druhé aliji i tisíce socialistických revolucionářů jako dvacetiletí David Ben Gurion a Jicchak Ben Cvi, budoucí zakladatelé a první prezidenti státu Izrael.
S palestinskými Araby si nikdo hlavu neláme – pro zaostalý národ bude židovské školství a technologie jedině požehnáním. Obavy vyvolává pouze konkurence laciné arabské pracovní síly, takže se nacionální socialismus jeví jako vhodnější pořádek než liberální demokracie. Z nadšeného kolektivismu a odmítání soukromého vlastnictví vznikají kibucim, zemědělské, později i průmyslové komuny, zajišťující svým – výhradně židovským – členům práci a všechny základní potřeby včetně obrany a kolektivní výchovy dětí. Ruští imigranti vydávají arabský odpor proti židovské kolonizaci za projev stejného antisemitismu jako při ruských pogromech, požadují striktní oddělení arabského a židovského etnika a zakládají v roce 1907 tajnou paramilitární jednotku Bar-Giora a o dva roky později Ha-Šomer.
Mezi válkami
V první světové válce bojovali a umírali Židé ve všech armádách bok po boku s ostatními, silný argument pro rovnoprávnost. Na místě monarchistických říší vznikají demokratické republiky, odstraňují poslední zbytky diskriminace a Pařížská mírová konference v roce 1919 kodifikuje práva národnostních menšin. K jejich ochraně se zavazují i Polsko, Československo, Rumunsko, Jugoslávie.
Celá plejáda Židů patří k iniciátorům a vůdcům revoluce v Rusku, Alexandr Parvus, Julius Martov, Lev Davidovič Trockij, Grigorij Zinovjev, Jakov Sverdlov, i v dalších zemích jako Rosa Luxemburg v Německu či Béla Kun v Maďarsku, takže ideolog NSDAP Alfred Rosenberg hovoří rovnou o židobolševismu. Dvacátá léta dvacátého století jsou zlatým věkem ruské židovské kultury, reprezentované jmény jako Isaak Babel, Boris Pasternak, Sergej Ejzenštejn. V předvečer příští války je Moskva se čtyřmi sty tisíci Židů největším evropským židovským městem. Nicméně po upevnění moci Josifa Visarionoviče Stalina v roce 1928 jsou v průběhu deseti let víceméně všichni bolševičtí revolucionáři popraveni a židovské instituce coby projevy buržoazního nacionalismu rozpuštěny.
Liberální Německo platilo za vzor úspěšné integrace. My Židé jsme hrdí, že jsme Němci, píše filosof Hermann Cohen v roce 1915. S válečnou porážkou, Versailleskou smlouvou, ztrátou území, reparačními platbami, hyperinflací a politickým chaosem Výmarské republiky se ovšem německá hrdost rychle rozplývá. S programem jejího obnovení se v roce 1933 dostává k moci Adolf Hitler.
V roce 1916 organizují Britové proti Osmánské říši Arabskou revoltu a jejímu vůdci Husajnu ibn Alí al-Hášimí přislibují království budoucí sjednocené Arábie. Zároveň však uzavírají s Francií tajnou dohodu o poválečném rozparcelování Arábie a Chajim Weizmann, běloruský chemik a předseda WZO, je přesvědčí, že Jišuv, židovské osídlení Palestiny, nejlépe odpovídá britským zájmům kolem Suezského průplavu. Balfourova deklarace z roku 1917 vyjadřuje britskou podporu ke zřízení židovské národní domoviny v Palestině při respektování práv nežidovských společenství. Palestinského tažení britské armády v roce 1918 se účastní i Židovská legie.
Po vypovězení ruských občanů Osmánskou říší na počátku války poklesl počet židovských obyvatel Palestiny na 45 000, ve třetí aliji 1919-1923 jich však z východní Evropy dalších 35 000 přibylo. Iluze židovsko-arabské spolupráce se rychle rozplynou a Britové lavírují mezi podporou aliji a potřebou udržení stability a vlivu v arabském světě. Arabové – palestinská identita se vymezuje až později – organizovaní v tradičních rodových klanech se oprávněně cítí existenčně ohroženi a Balfourovu deklaraci, židovskou kolonizaci i britskou nabídku autonomní správy rozhodně odmítají.
Pro evropské Aškenázy inspirované bolševickou revolucí a organizované v nově vznikajících politických stranách je to naopak vítaná příležitost k vytvoření struktur budoucího státu. V roce 1920 je založena Židovská národní rada. Hlavní politickou silou jsou sionistické dělnické strany. Ve stejném roce založí odborovou ústřednu Histadrut, která vedle zaměstnanců sdružuje i zaměstnavatele, střední třídu a dělnickou banku a o deset let později kontroluje celý hospodářský život. Ideálem je povznesení ducha tvrdou fyzickou prací a podřízení se kolektivu. Z Židovské legie vzniká ve stejném roce Hagana, pravidelná gerilová armáda. V roce 1925 je založena Hebrejská univerzita v Jeruzalému.
Po omezení přistěhovalectví do USA v roce 1924 přibude v následujících čtyřech letech ve čtvrté aliji dalších 80 000 Židů, převážně polských ekonomických migrantů. V páté 1930-1939 jich přijde čtvrt milionu zejména z Německa po uzavření Haavarské smlouvy v roce 1933 mezi nacistickým režimem a německými sionisty o vycestování Židů do Palestiny. Židé nyní tvoří již třetinu palestinského obyvatelstva. Tel Aviv, založený roku 1909 jako satelit starobylého přístavního města Jaffy, v roce 1920 dvoutisícový, se do roku 1937 rozroste na 150 000 obyvatel a stane se sídlem židovských správních i kulturních institucí.
Příliv Židů s podporou britské okupační správy, bezohledné vytlačování, vykupování a vyvlastňování půdy, vyhánění Arabů, kteří z ní žili, strach z budoucnosti, ze ztráty svobody, autonomie, zdrojů obživy, ze židovského uchvácení země vedou spolu s rodícími se palestinskými a muslimskými politickými strukturami k sérii arabských povstání. Rvačka mezi židovskými komunistickými a socialistickými prvomájovými demonstranty v roce 1921 v Jaffě přeroste v bitku mezi Araby a Židy s padesátkou mrtvých na každé straně. Vzájemné provokace kolem Zdi nářků v roce 1928 eskalují v následujícím roce spontánně po celé zemi arabskými útoky proti Židům, ale i opačně, s více než stovkou mrtvých na obou stranách. Nejrozsáhlejší revolta pod vedením jeruzalémského muftího Amína al-Husajního začíná generální stávkou v dubnu 1936, rozroste se do celoplošného povstání a je potlačena teprve o tři roky později při nasazení padesátitisícové britské armády a patnáctitisícové Hagany. Oběťmi jsou přes 5000 Arabů, přes 300 Židů a 262 Britů.
Na arabské straně se s revoltami rodí identita moderního palestinského národa s vůdcem, politickými strukturami a stranami, po potlačeném povstání ovšem oslabeného lidskými, materiálními a ekonomickými ztrátami, decimováním národních elit, nerovnými šancemi proti efektivnější židovské mašinérii s britskou podporou a v neposlední řadě špatným vedením. Al-Husajní je prototyp arabského diktátora bezohledně likvidujícího každý odpor. Řada movitějších Palestinců před ním uprchne a po sérii vražd opozičních vůdců začne část opozice naopak spolupracovat se sionistickými službami. Al-Husajnímu imponuje antisemitismus německých vůdců a chce je přesvědčit, aby přestali Židy do Palestiny posílat. V roce 1941 ujišťuje Hitlera a Ribbentroppa, že Arabové jsou jejich přirozenými spojenci, neboť mají společné nepřátele.
Pro Jišuv jsou palestinské revolty naopak příležitostí a záminkou k rozšíření struktur, upevnění hegemonie, zatvrzení, radikalizaci. Po poslední revoltě vzniká Židovská agentura jako neoficiální vláda, arabské pracovní síly jsou propouštěny a nahrazovány židovskými, v Tel-Avivu je vybudován nový přístav nezávislý na arabské Jaffě, vzniká autochtonní zbrojní průmysl, britská správa poskytuje příslušníkům Hagany vojenský výcvik. Dosavadní masová imigrace je ovšem neúnosná a s hrozící novou válkou je Británie odkázána na arabské spojence, takže Bílou knihou v roce 1939 vyhlásí budoucí stát Palestinu spravovanou společně Araby i Židy a omezí imigraci na 75 000 osob v průběhu pěti let i prodej arabské půdy Židům.
Na protest proti zdrženlivosti Hagany vůči Arabům se od ní v roce 1931 oddělí paramilitární teroristická jednotka Irgun a připojí se k pravicově extrémistickému – revizionistickému v sebeprezentaci, fašistickému podle jiných – hnutí Bejtar lotyšského vůdce Vladimíra Žabotinského, plánujícího evakuaci polských, maďarských a rumunských Židů do Izraele. Cílem je Eretz Yisrael, Velký – přesněji: Celý – Izrael neboli Země zaslíbená, celé území pod britským mandátem včetně Jordánska, respektive celé území od Nilu až po Eufrat vymezené Jehovou. Žabotinský sám ho ještě vidí jako životní prostor dvou rovnoprávných národů, jeho následovníci už jen jediného. Vedle aktivní obrany – rozuměj: teroru proti Arabům – se Irgun soustředí na organizování ilegální imigrace a spolu s v roce 1940 odštěpenou fašistickou bojůvkou Lechi, považující Británii za většího nepřítele než nacistické Německo, na sabotáže a teroristické útoky proti britské správě.
V evropských konkurenčních paradigmatech první poloviny 20. století je kulturní odlišnost a hospodářská úspěšnost židovských komunit, úhledně zarámované módními rasovými teoriemi i historickými reminiscencemi, vděčným tématem populistické politiky. K tomu zpochybnila Velká hospodářská krize třicátých let liberální demokracii jako takovou s důsledkem uzavírání se do národních autoritativních režimů. Kosmopolitismus židovských obcí se jeví jako cizí, protinárodní, ohrožující element. S krizí lze zaznamenat vzestup protižidovských nálad v celé Evropě i v USA. Jeden charismatický populistický vůdce je nenávistí vůči Židům osobně posedlý nad jakoukoli racionální míru.
Nacionální socialismus
V poválečné reflexi splynuly výrazy nacionální socialismus a fašismus s časově a geograficky ohraničeným obdobím německého nacismu – ke škodě porozumění událostem, souvislostem a vzorcům. Fašismus reprezentuje autoritativní řád, který – samozřejmě v zájmu národa – deleguje konečná rozhodnutí na osobu vůdce a odvozené hierarchické struktury. Je moderní obdobou římské diktatury a zpravidla bývá zdůvodňován jako jediné východisko z chaotických poměrů. Vedle fašismu Benita Mussoliniho se v meziválečném období etablovaly například Maďarsko Miklóse Horthyho, frankistické Španělsko, rakouský austrofašismus a další více či méně autoritativní režimy.
Nacionální socialismus vyjadřuje spojení etnické a sociální identity vymezením se proti jinému etniku odlišného sociálního postavení žijícímu ve stejném geografickém prostoru. Ve střední Evropě je prvním – alespoň mně známým – politickým reprezentantem Česká strana národně sociální – později národně socialistická – vymezující se proti vykořisťování českého dělnictva německým panstvem. Recipročně vzniká sudetoněmecká Deutsche Arbeiterpartei, vymezující se proti ohrožení německého dělnictva vzestupujícím českým živlem. Mnichovská Deutsche Arbeiterpartei vzniká v roce 1919 jako vymezení se proti vysávání německého dělnictva židovskou plutokracií. O rok později se v ní prosadí Adolf Hitler jako neomezený fašistický vůdce a strana se přejmenuje na Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei (NSDAP). Akronym nacismus vyjadřuje toto časově a geograficky vymezené militantní spojení fašismu a nacionálního socialismu v Německu 1920-1945.
Obecný narativ vidí nacismus a židovství jako dva nesmiřitelné protiklady. Zavilá nenávist však mívá ambivalentnější kořeny. Ve výjimečnosti nejvyšší germánské rasy lze rozpoznat darwinistickou konkurenci k boží vyvolenosti rasy židovské. Mystika krve coby nositele rasové determinanty – geny jsou ještě neznámé – je výchozím principem rasových teorií i judaismu. Úzkostlivá obrana před znečištěním méněcennou krví je analogií ortodoxně židovského zákazu smíšených manželství. Blut und Boden, jednota krve a půdy, evokuje exkluzívnost judaistického nároku na Svatou zemi. Východní tažení za účelem získání Lebensraumu – životního prostoru pro germánskou rasu – eliminací původního obyvatelstva navazuje na starozákonní dobývání Země zaslíbené či nověji na americké dobývání západu z titulu zjeveného poslání a konečně i na sionistické dobývání Palestiny.
Historici bývají v rozpacích nad Hitlerovým nekompromisním vítězství anebo smrt i ve vojensky naprosto beznadějných situacích. V perspektivě Boha silného, velikého, mocného a hrozného, vyžadujícího od svého lidu absolutní poslušnost a oběti nejvyšší, nepochopitelné není. Závist, žárlivost a nenávist vůči Jehovovi spolu s mystikou vlastní vyvolenosti vysvětlují Hitlerův totalitní nárok, strohou neúprosnost, protižidovskou obsesi i iracionálnost nejspíše.
Oni o mě tvrdí, že jsem Žid, stěžoval si Joseph Goebbels. Tak jim dokaž, že nejsi, poradil mu Heinrich Himmler.
Dnes již nezjistíme, jak silné skutečně byly protižidovské nálady Němců v meziválečném období, avšak jejich nárůst uvnitř i vně NSDAP je nespornou Hitlerovou osobní zásluhou. K eskalaci dochází postupně. Po uchopení moci v roce 1933 jsou Židé propouštěni z armády, úřadů, některých zaměstnání, jsou bojkotovány židovské obchody, je arizován židovský majetek. Cílem je vyčistit Německo od Židů a za tím účelem je uzavřena Haavarská smlouva o jejich vycestování do Palestiny. V roce 1935 jsou přijaty Norimberské zákony o Ochraně německé krve a německé cti a o Říšském občanství. První definuje Židy podílem židovské krve, zakazuje nová a anuluje existující smíšená manželství a zakazuje sexuální styk mezi Židy a Němci. Podle druhého jsou občany Říše pouze osoby německé či příbuzné krve. Následné nařízení rozšiřuje platnost i na Cikány, negry a jejich míšence.
V Říšské křišťálové noci 9./10. listopadu 1938 demolují jednotky SA v německých, rakouských a sudetských městech židovské obchody, byty, synagogy, hřbitovy a pozabíjejí několik set osob. Následně je kolem 30 000 osob deportováno do koncentračních táborů. Do roku 1939 emigruje polovina německých a dvě třetiny rakouských Židů. Koncem roku ve Vídni neexistuje jediný dětský lékař.
Po přepadení a rozdělení Polska v září 1939 vytváří nacistická správa ve větších městech Generálního gouvernementu – okupované části Polska – ghetta k oddělení polského a židovského obyvatelstva. Frontové jednotky Wehrmachtu jsou následovány týlovými speciálními jednotkami Einsatzgruppen. Jejich prvním úkolem je fyzická likvidace polských vůdců, inteligence, knězů. Po přepadení SSSR o dva roky později k nim přibývá likvidace komunistických funkcionářů, lidových komisařů, Židů ve vyšších pozicích, partizánů. Kategorie komunistických partizánů se postupně rozšiřuje na židovské muže ve věku 15-45 let obecně, později na celé židovské obyvatelstvo. Jen v Babím Jaru je v září 1941 pod hlavičkou protipartizánských opatření postříleno na 34 000 Židů, v říjnu v Oděse kolem 30 000. Dobytý Lebensraum je třeba vyčistit od komunistů a východních podlidí – nejen Židů, ale i Romů, Slovanů, mentálně postižených, takže útěk 70-90% ukrajinských Židů je vítaný, neboť šetří síly, náklady a střelivo.
Řešení židovské otázky ovšem naráží na problém, že svět se dělí na země, kde Židé nesmějí žít a na země, kam nesmějí vstoupit, jak konstatuje Chaim Weizmann na Évianské konferenci o židovských uprchlících v červenci 1938. Západní státy je vesměs odmítají přijímat, v nejlepším případě nejvýše židovské děti. Podle protokolu objeveného v roce 1947 Robertem Kempnerem dospěla konference ve Wannsee v lednu 1942 ke konečnému řešení, spočívajícímu ve fyzické likvidaci Židů z evropských zemí v koncentračních táborech v Generálním gouvernementu.
Pod pojmem holocaust – či šoa – se uvádí šest milionů Židů zavražděných především v plynových komorách koncentračních táborů Osvětim-Březinka, Treblinka, Belzec a dalších. Řada kritiků má však pochybnosti nejen o počtu mrtvých, ale i o samotné existenci plynových komor, přičemž sympatie k nacismu nebo předpojatost mnohým rozhodně nelze podsouvat. Otevřená diskuse není možná, neboť kritici jsou apriorně difamováni jako popírači holocaustu, jsou zastrašováni, perzekuováni i trestně stíháni. Pro ilustraci lze porovnat diskuse o počtech židovských a romských obětí nacismu či sudetoněmeckých obětech vyhnání. Totalitní praktiky ovšem věrohodnost oficiálního toposu vážně zpochybňují. Nicméně větší nebo menší počty obětí nedělají nacistické genocidy lepšími nebo horšími.
Izrael
Vyhlášení nezávislosti
Britská Bílá kniha předpokládá v období 1939–1945 do Palestiny 75 000 imigrantů, fakticky jich přijde jen asi 50 000, z toho ještě většina ilegálně za pomoci Hagany a Irgunu. S koncem války ovšem vyvstává problém čtvrt milionu přeživších Židů ve spojeneckých uprchlických táborech. V přijetí do USA vidí prezident Harry Truman sociální rizika i nebezpečí komunistické páté kolony a k sionistickému projektu má sympatie. Zároveň ale musí brát ohledy na arabské země kvůli možné konfrontaci velmocí. Stejně tak Británie, která se po válečném vyčerpání z Blízkého východu stahuje, avšak vztahy s arabskými zeměmi i kontrolu Suezu si chce udržet a další imigraci násilím brání.
To je ze sionistického pohledu zrada. Zatímco během války byla Hagana vůči Britům zdrženlivá, nyní společně s Irgunem i Lechi zahajují sérii teroristických útoků proti britské mandátní správě, vojákům, policistům, vojenským zařízením, železnici, mostům, autobusům, naftovým rafineriím, arabskému civilnímu obyvatelstvu a etnickou čistku obsazeného území. Pod vedením Žabotinského následovníka a pozdějšího premiéra Menachema Begina vyhodil Irgun v červenci 1946 do povětří Hotel krále Davida v Jeruzalémě, sídlo britského vojenského štábu, s výsledkem 91 mrtvých a 46 raněných Britů, Arabů, Židů a dalších.
Bezradná Británie se obrátila na Valné shromáždění OSN, které 29. listopadu 1947 rozhodlo rezolucí č. 181 o rozdělení Palestiny na židovský a arabský stát s mezinárodní správou Jeruzaléma. Jásot na židovské straně provází na arabské al-Nakba – pocit zoufalství, zkázy, katastrofy. Hned následující den vyhlásil Vysoký arabský výbor generální stávku a skupina Palestinců zaútočila na židovské autobusy. Když v Haifě hodí členové Irgunu granáty do skupiny arabských dělníků a šest jich zabijí, rozzuřený dav pozabíjí 39 Židů a v odvetě Hagana zmasakruje vesnici Balad al-Šajk. S počátkem roku 1948 se ostřelování, miny, přepady, útoky, odvety a odvety za odvety stupňují do regulérní občanské války. V únoru vyhlásil al-Husajní blokádu židovské části Jeruzaléma, kterou ani rozsáhlá operace Nachšon Hagany s československou podporou nedokázala prolomit. Musela být evakuována řada židovských osídlení včetně jeruzalémského Starého města, kde spolu do té doby žili Arabové a Židé v míru. Odvety proti arabským vesnicím, vyhánění, masakry jako v Dejr Jásin vedou k útěku a evakuacím arabského civilního obyvatelstva. Koncem března je opuštěno třicet vesnic, kolem 100 000 Palestinců uprchlo do bezpečnějších částí Palestiny, než se situace uklidní.
Namísto toho eskaluje. 14. května vyhlásil Ben Gurion nezávislost státu Izrael. Odkaz na hranice podle rezoluce OSN č. 181 byl z deklarace vypuštěn a Izrael je tak dodnes jediným státem bez stanovených hranic. Druhý den následuje invaze spojených sil Egypta, Jordánska, Sýrie a Iráku a začíná desetiměsíční první izraelsko-arabská válka. V jejím průběhu se Hagana transformuje na Cahal – pravidelné Izraelské obranné síly (IDF) – a po řadě konfliktů nakonec inkorporuje i Irgun a Lechi. Mezinárodně podporuje izraelskou nezávislost SSSR, Francie poskytuje zpravodajskou podporu, budoucí premiérka Golda Meir opatří v USA finanční prostředky, Československo dodá zbraně a proud imigrantů čerstvé bojovníky. Na izraelské straně si válka vyžádá 6737 obětí, na arabské podle odhadů kolem 7000.
Izrael při ní obsadil 60% rozlohy původně určené palestinskému státu, nové území vymezuje demarkační Zelená linie. Více než 400 palestinských vesnic bylo srovnáno se zemí, z původních 1,2 milionu Palestinců se kolem třičtvrtě milionu uprchlíků a vyhnanců nalézá v palestinských uprchlických táborech v okolních zemích, 156 000 jich zůstává jako izraelští občané. Židovská populace se od května 1948 do konce roku 1951 příchodem 700 000 lidí zdvojnásobila, z toho 136 000 ze sběrných táborů v Německu, Rakousku a Itálii, 270 000 z východní Evropy, 300 000 Mizrachim vyháněných po vyhlášení Izraele z arabských a severoafrických zemí. Jen z Iráku emigrovala prakticky celá stotisícová komunita, která zde v míru žila bezmála tři tisíce let.
Část ortodoxních sekt sionistický projekt i existenci státu Izrael odmítá, některé ho považují přímo za nepřítele judaismu. Představitelé sekty Neturej karta se v roce 2004 modlili za Jásira Arafata před francouzskou nemocnicí, kde umíral, a v roce 2006 na iránské konferenci o holocaustu chválili Mahmúda Ahmadínežáda za výrok, že Izrael zmizí ze stránek času.
Stát Izrael
Struktury nového státu určují polští a ruští Aškenázové podle evropského vzoru parlamentních demokracií se všeobecným volebním právem, stodvacetičlenným parlamentem – Knesetem, prezidentem a vládou v čele s premiérem, avšak žádnou ústavu, jen základní zákony.
Izrael se v kvadratuře kruhu deklaruje zároveň jako demokratický i jako židovský. K demokracii ovšem chybí základní předpoklad rovnosti občanů, apartheid je jejím popřením. Řada právních úprav rozlišuje podle etnických kritérií. Izraelští Palestinci nemusí sloužit v IDF. Do Knesetu jsou oprávněni volit i židovští obyvatelé izraelských osad na okupovaných územích, ale ne už jejich palestinští sousedé. Státní náboženství nominálně neexistuje, avšak jiná než judaismus podléhají výrazným omezením. Civilní sňatky neexistují a smíšená manželství mezi židy, muslimy, křesťany a Drúzy jsou zakázaná. V roce 1950 je přijat Zákon o návratu, podle kterého každý Žid má právo přijít do této země jako přistěhovalec. Již názvem se odkazuje na Tóru a mýtus Země zaslíbené. Vzhledem ke spornosti židovství se v praxi používá biologické kritérium rabínské halachy podle principu, že matka je jistá vždy, otec nikdy: Žid je ten, jehož matka i její matka jsou Židovky. Ne národ, ne náboženství, ale rasa.
Nový stát vyčerpaný válkou i vysokými náklady integrace statisíců imigrantů je v prvních letech odkázán na dary Židů z celého světa, reparační platby Německa, vysoké daně a v neposlední řadě na kolektivistické nadšení a organizační schopnosti a talent svých obyvatel. Všeobecná vojenská povinnost – i pro ženy – napomáhá jazykové i kulturní integraci Židů nejrůznějších národností a původů. Přes často jen základní vzdělání či částečný analfabetismus příchozích Mizrachim a ethiopských Židů se Izrael od sedmdesátých let řadí k zemím s vysokou vzdělaností.
Dnes je vyspělou zemí se špičkovou vědou, technologiemi, atomovými zbraněmi, rozvědkou Mosad osvobozenou od všech zákonných norem a operující po celém světě, s HDP na hlavu nejvyšším na Středním východě, vyšším než ČR, a s jednou z nejvyšších očekávaných délek života. Přesto zůstává hluboce rozpolcený podél řady tektonických linií: Židé versus Arabové, Aškenázové versus Sefardové a Mizrachim, sekularismus versus bigotnost, demokracie versus šovinismus, kolektivismus versus individualismus, levice versus pravice, kooperativnost versus konfrontativnost, mír versus dobyvačnost.
V průběhu 50. let podnikají palestinští fedajínové ze Sýrie, Egypta, Jordánska, Gazy řadu útoků proti izraelským vojenským i civilním cílům s asi 200 obětmi, následovaných řadou odvet s odhadovanými 2700-5000 obětmi na arabské straně. Když v roce 1956 egyptský revoluční vůdce a prezident Gamál Násir vyzbrojený Československem znárodní Suezský kanál, Izrael Egypt přepadne a Velká Británie s Francií se podle dohodnutého scénáře přidají. Koloniální invazi zarazí až spojený tlak USA, SSSR a OSN. Při operaci padlo na izraelské straně 172 a na anglo-francouzské straně 26 vojáků. Ztráty Egypta se odhadují na více než 3000 obětí, z toho třetina civilních.
V květnu 1960 unesl Mosad z Argentiny do Izraele Adolfa Eichmanna, jednoho z hlavních organizátorů nacistické genocidy. V devítiměsíčním soudním procesu ho Izraelský nejvyšší soud 15. prosince 1961 odsoudil k smrti a 31. května 1962 byl jako jediný v izraelských dějinách popraven. Proces přispěl k utváření židovské identity jako identity oběti. Mnoho obětí nezanechalo dědice a Izrael se prohlásil za kolektivního dědice židovského národa. BRD se v Lucemburských reparačních dohodách v roce 1952 zavázala k reparačním platbám Izraeli a americké Konferenci židovských materiálních nároků vůči Německu (JCC) ve výši 3,5 miliard DM v průběhu 14 let pro odškodnění, podporu, integraci a usazení židovských obětí.
V padesátých letech začal Izrael s francouzskou pomocí vyvíjet atomovou bombu, zprvu z uranu ukradeného v USA. Do roku 1960 se mu vývoj podařilo před USA utajit. Prezident John F. Kennedy chtěl atomovému vyzbrojení Izraele rozhodně zabránit, avšak v listopadu 1963 byl zavražděn a jeho nástupce Lyndon B. Johnson byl rozhodným přívržencem sionistického projektu. Řada analytiků soudí, že atentát zorganizoval Izrael, což nevylučuje ani disentní izraelský atomový vědec Mordechai Vanunu. Výroba vlastních atomových zbraní se rozběhla asi od roku 1966. Když Francie v roce 1967 podporu Izraele zastavila, Mosad opatřil yellowcake, surovinu obsahující uran, podvodnými transakcemi porušujícími mezinárodní právo.
V následujících letech se napětí mezi Izraelem, podporovaným a vyzbrojovaným Francií, Británií a USA, a arabskými zeměmi, podporovanými a vyzbrojovanými sovětským blokem, průběžně zvyšuje. V roce 1964 je v Jeruzalému založena Organizace pro osvobození Palestiny (PLO) v čele s Palestinskou národní radou a několikrát novelizovanou Palestinskou národní chartou. Cílem je obnovení palestinské domoviny, v první verzi v hranicích, které měla v době britského mandátu prostředky ozbrojeného boje.
Šestidenní a Jomkipurská válka
5. června 1967 napadne Izrael Egypt pod nepravdivou záminkou, že zaútočil první. Později útok zdůvodňuje jako preventivní se sporným ospravedlněním, že naopak Egypt, Sýrie a Jordánsko chystaly napadení Izraele. Pod vedením generála Moše Dajana a se zpravodajskými informacemi z USA zničí hned první den celé arabské letectvo na zemi, odrazí jordánský protiútok a izraelské tanky proniknou do Egypta.
8. června IDF letecky napadnou a neúspěšně se pokusí potopit americkou výzvědnou loď Liberty, zřejmě se záměrem obvinit z útoku Egypt a přimět tak USA k intervenci. Prezident Johnson se spokojí s vysvětlením, že k útoku došlo omylem. Přítomnost americké flotily je však výzvou pro SSSR, který hrozí intervencí na pomoc arabským spojencům. Svět je až do příměří 10. června na pokraji třetí světové války.
V průběhu Šestidenní války Izrael obsadil a zčásti dodnes okupuje pásmo Gazy, Sinajský poloostrov, západní břeh Jordánu a syrské Golanské výšiny s celkem milionem palestinských obyvatel, z nichž více než čtvrtina uprchne. Nabídku země za mír Arabská liga Khartoumskou rezolucí odmítne. Izraelské ztráty jsou mezi 776 až 983 oběťmi, egyptské mezi 9800 až 15 000, syrské 1000 až 2000, Jordánské 700.
V důsledku války přerušila řada zemí včetně Československa s Izraelem diplomatické styky. Prezident Charles de Gaulle označil Židy za mocichtivé, Izrael za expanzionistický a vyhlásil na francouzské dodávky zbraní na Blízký východ embargo. Roli spojence, hlavního zbrojního dodavatele, obchodního partnera a diplomatické záštity Izraele po Francii převzaly USA. SSSR naopak vyzbrojí moderními zbraněmi Egypt a Sýrii. Až do roku 1970 probíhá mezi Izraelem na jedné a Egyptem, Jordánskem a PLO na druhé straně opotřebovací válka a různé frakce PLO podnikají řadu teroristických akcí včetně masakru na Mnichovských olympijských hrách 1972.
6. října 1973 – v době největšího židovského svátku Jom Kipur i muslimského Ramadánu – je Izrael nečekaně napaden koalicí arabských zemí pod vedením Egypta a Sýrie. V prvních dnech Jomkipurské války obsadila egyptská armáda Sinajský poloostrov a syrská Golanské výšiny. Po třech dnech zahájily IDF protiútok, egyptská vojska na Sinaji obklíčily, překročily Suezský průplav a pronikly až k městu Suez v Egyptě a k Damašku v Sýrii. 25. října je uzavřeno příměří. Izraelské ztráty se pohybují mezi 2500 až 2800 mrtvých, syrské mezi 3000 až 3500, podle amerických odhadů jsou egyptské ztráty 13 000, irácké 278 a jordánské 23 mrtvých.
Jomkipurská válka měla řadu důsledků. V jejím průběhu hrozil SSSR intervencí, USA reagovaly posílením své flotily a pohotovostí atomových zbraní a opět hrozila přímá konfrontace velmocí. Ministr zahraničí USA Henry Kissinger, který příměří zprostředkoval, zahájil po válce politiku mírového soužití Détante. Po neúspěchu Ženevské konference Egypta, Jordánska a Izraele, uspořádané spolu se SSSR, zprostředkoval plán stažení jednotek mezi Egyptem a Izraelem a mezi Sýrií a Izraelem.
Izrael obdržel od USA pomoc ve výši 2,6 miliardy dolarů a stáhl se ze Suezského průplavu na západě a na Purpurovou linii na Golanských výšinách. Šok prvních dnů vedl k demisi vlády Goldy Meir a vládě Jicchaka Rabina. Arabský svět se přesvědčil, že Izrael vojensky neporazí, avšak i Izrael si přes vítěznou euforii uvědomil svou zranitelnost. Arabské naftařské země vyhlásily embargo na vývoz nafty do USA a zemí, které Izrael podporovaly a vyvolaly tak mezinárodní naftovou krizi. Diplomatické styky s Izraelem přerušily i země třetího světa, které s ním do té doby měly přátelské vztahy. Rezoluce OSN č. 3379 z roku 1975 označila sionismus za formu rasismu a rasové diskriminace.
Pravicový posun
V květnu 1977 dochází k vnitropolitickému i zahraničněpolitickému obratu od levicově kolektivistických hodnot k pravicově kořistnickým. Dělnickou stranu vládnoucí průběžně od vyhlášení nezávislosti ve volbách porazil pravicově extrémistický Likud Menachema Begina s programem anexe Golanských výšin a rozšiřování Izraele výstavbou izraelských osad na okupovaných územích. V listopadu egyptský prezident Anvar as-Sádát proti odporu arabských zemí oficiálně navštívil Izrael, kde ho nadšeně vítaly špalíry lidí podél ulic. V září následujícího roku pak s Menachemem Beginem v americkém Camp Davidu podepsali mírové dohody a vysloužili si tak Nobelovu cenu míru. Izrael se stáhl ze Sinaje – nikoli z Gazy – a Egypt přeběhl ze sovětské sféry vlivu do americké. Zrada arabských zájmů a placené partnerství s USA stály as-Sádáta v roce 1981 život.
Počátkem 80. let připravuje Židovský underground vyhození mešity al-Axá do povětří, v červnu 1981 Izrael bombarduje a zničí rozestavěný irácký jaderný reaktor, v únoru 1982 publikuje Oded Yinon strategický plán Velkého Izraele rozbitím okolních arabských států a v červnu po sérii útoků PLO z Libanonu Izrael napadne Libanon. Útok za podpory maronitských falangistů a Svobodného libanonského státu mířil proti PLO a syrským, levicovým a muslimským milicím. Cílem bylo pacifikovat PLO a syrský vliv, svrhnout vládu Éliase Sarkise, dosadit křesťanského prezidenta Bašíra Džamáíliho a podepsat s ním mírovou dohodu, která, jak sliboval Begin, Izraeli zajistí čtyřicet let míru. Vedení PLO v čele s Jásirem Arafatem bylo za mezinárodní podpory z obleženého a bombardovaného Bejrútu evakuováno do Tunisu. V reakci na izraelský útok vzniká v Libanonu ší’itská militantní politická organizace Hizballáh.
Džamáíli se v září stal obětí atentátu na centrum strany Katáib (Falanga). IDF pod velením budoucího izraelského premiéra Ariela Šarona nepravdivě označily za pachatele PLO a vybídly falangisty k vyčištění palestinských uprchlických táborů Sabra a Šatila od jejích bojovníků. Gang Mladých mužů, nejspíše pod vedením Elie Hobeiky, falangistického vůdce a styčného důstojníka k Mosadu a americké CIA, mezi 16. a 18. zářím pod ochranou a za asistence IDF v obou táborech zmasakroval mezi 1200 až 3500 palestinských mužů, žen a dětí. Valné shromáždění OSN masakr označilo za genocidu, v Tel Avivu 400 000 lidí demonstrovalo za Mír Teď. Nikdo nebyl potrestán. V roce 1983 žaloval Ariel Šaron americký časopis Time o 50 milionů dolarů pro pomluvu, že odplatu s falangisty předem prohovořil. Po zvolení premiérem v roce 2001 ho naopak pozůstalí neúspěšně žalovali u belgického soudu pro zločiny proti lidskosti.
Libanonská občanská válka probíhala s menší intenzitou do roku 1990, než kontrolu nad Libanonem převzala Sýrie. IDF se stáhly do jižního Libanonu a okupovaly ho až do roku 2000. Do roku 1985 ztratily 657 vojáků a do roku 2000 dalších 559. Podle libanonských úřadů tvořily jen v roce 1982 libanonské, palestinské a syrské ztráty 19 085 osob, z toho 57% civilistů, k tomu oběti v táborech Sabra a Šatila.
V roce 1983 se premiérem stal jeden z vůdců teroristické Lechi Jicchak Šamir, ministrem obrany jeden z velitelů elitní jednotky Palmach Jicchak Rabin a programem militantní kurs výstavby sídlišť na okupovaných územích a tvrdých odvet. V roce 1987 vypukla spontánně první intifáda, palestinské povstání civilní neposlušnosti, desetitisícových demonstrací za účasti žen a dětí, generální stávky, bojkotu izraelských institucí, graffiti, barikád, hořících pneumatik, kamení a molotovových koktejlů. Izraelská odpověď ocelové pěsti intifádu jen dál rozdmýchala: obušky, slzný plyn, vodní děla, gumové projektily i ostrá munice, masové zatýkání, deportace, uzavřené školy, zákazy vycházení, odpojování elektřiny, plynu a vody, konfiskace, demolice domů, kácení stromů palestinských zemědělců, vraždy palestinských vůdců. V průběhu šestiletého povstání zemřelo kolem 200 Izraelců a 1200 Palestinců, z toho asi čtvrtina dětí. 120 000 Palestinců bylo zraněno, 1882 domů zbořeno.
Intenzitou protestu byl zaskočen nejen Izrael, ale i vedení PLO v Tunisu. Spontánní hnutí si i bez vůdců a podpory arabských států vytvořilo vlastní Spojené národní vedení koordinující protesty a organizující zdravotní péči, potravinovou pomoc, podzemní školy. V pásu Gazy vznikly Hamás, odnož egyptského Muslimského bratrstva, s cílem osvobození Palestiny a Palestinský islámský džihád, odnož Egyptského islámského džihádu, s cílem zničení Izraele. Nepřiměřenost a surovost represe vyvolala rozhořčení na celém světě i v Izraeli samém. 100 000 lidí demonstrovalo za Mír Teď a vzniklo informační centrum pro kontrolu lidských práv Be-celem. Rada bezpečnosti OSN požadovala ukončení deportací a Valné shromáždění represe opakovaně odsoudilo. Izrael odmítl respektovat rezoluci Rady bezpečnosti 672 i mezinárodní vyšetření incidentů.
Palestinský národní kongres na svém zasedání v listopadu 1988 v Alžíru naopak přijal Deklaraci palestinské nezávislosti. Jásir Arafát získal podporu k uznání Izraele v hranicích před šestidenní válkou 1967 a dvoustátnímu řešení. Samostatný stát Palestinu dosud uznalo 136 členských zemí OSN včetně ČR.
Intifáda skončila až s Madridskou konferencí v roce 1991 za účasti USA, SSSR, Izraele a arabských zemí včetně Jordánska, Libanonu a Sýrie. Podmínkou izraelské účasti bylo odvolání Rezoluce OSN č. 3379 označující sionismus za formu rasismu. Pod tlakem prezidenta George H.W. Bushe Valné shromáždění tomuto kurióznímu požadavku promptně – ještě v prosinci – vyhovělo. Zda tím sionismus přestal být formou rasismu není zcela jasné.
Přímé tajné izraelsko-palestinské rozhovory otevřely cestu k Mírové dohodě z Osla, podepsané v září 1993 ve Washingtonu USA, Ruskem, Izraelem a PLO. Dohoda předpokládá stažení Izraele z části pásma Gazy a západního břehu Jordánu a utvoření dočasné Palestinské autonomní správy (PAS), se kterou v následujících čtyřech letech mají být vyjednány čtyři hlavní sporné body izraelsko-palestinského konfliktu: hranice Izraele, status Jeruzaléma, palestinští uprchlíci a izraelské osady na okupovaných územích. Premiér Jicchak Rabin, ministr zahraničí Šimon Peres a předseda PLO Jásir Arafát za dohodu obdrželi v roce 1994 další Nobelovu cenu míru.
Americké století
Pro extrémní izraelskou i americkou pravici je ovšem stanovení hranic, stažení z okupovaných území a uznání palestinské autonomie zradou. Jicchak Rabin za ní v následujícím roce zaplatí; ve jménu Tóry a izraelského lidu ho zabije Jigal Amir. Pro Benjamina Netanjahu, kandidujícího na post izraelského premiéra, vypracovala washingtonská Studijní skupina pro izraelskou strategii pod vedením Richarda Perle v roce 1996 strategii Čistý řez, plán vyvléknutí se z oselské dohody a rozvrácení okolních arabských zemí, navazující na Yinonův plán z roku 1982. Netanjahu plán odmítl, nicméně o rok později je Perle jedním ze signatářů neokonzervativního Projektu pro nové americké století (PNAC), který pod hesly globálního vůdcovství USA v unipolárním světě předpokládá i útok na Irák. Zatím však chybí nějaká katastrofická katalytická událost jako Pearl Harbor, která by občany přesvědčila.
V červenci 2000 pozval prezident Bill Clinton Jásira Arafáta a premiéra Ehuda Baraka k jednání do Camp Davidu. Ztroskotalo nakonec na otázkách hranic, Jeruzaléma, uprchlíků a jejich návratu a na izraelských bezpečnostních nárocích, nicméně ještě v následujícím roce jednání pokračovala v sinajském městečku Taba. Obě strany prohlásily, že byly blíže konečné dohodě než kdykoliv předtím. Další jednání přerušily izraelské volby a nový premiér Ariel Šaron se již s Arafátem odmítl setkat.
V září 2000 Šaron v rámci volební kampaně navštívil s delegací Likudu a v doprovodu stovek policistů Skalní dóm na Chrámové hoře. Provokace spustila druhou intifádu. Hned v prvních dnech vystřílely IDF proti demonstrantům a chlapcům házejícím kamení 1,3 milionu nábojů. Smrt Arabům, volal 8. října dav napadající kamením Palestince v Tel Avivu i jinde. Na zabití dvou rezervistů v říjnu odpovídá Izrael sérií náletů na objekty PAS na Západním pobřeží a v Gaze. Po ukončení jednání v Tabě následuje série atentátů, sebevražedných atentátů, ozbrojených srážek, ostřelování Izraele nově vyvinutými raketami Kassám, vrcholící Černým březnem 2002. Reakcí na Pesachový masakr, při kterém zemřelo 28 Izraelců, je operace Obranný štít s obklíčením a zničením Arafátova sídla v Rámaláhu a obsazením všech klíčových palestinských měst. Obětmi bylo 30 vojáků IDF a až 500 Palestinců. Arafát je označen za naprostou překážku v procesu smíření, kterou Izrael odstraní způsobem a v okamžiku, o kterých bude rozhodnuto.
Deset z pětadvaceti signatářů PNAC zaujme v lednu 2001 klíčové pozice v administrativě a zahraniční politice prezidenta George W. Bushe a hned 11. září se postrádaná katastrofická katalytická událost dostaví. Oficiální konspirační teorie připisuje útok teroristické organizaci Al-Káida, vytvořené v osmdesátých letech CIA v Afghánistánu, nevěří tomu však ani polovina lidí. V USA vzniklo k odhalení pravdy celé občanské hnutí. Jisté je, že Mosad o místě, čase a způsobu útoku předem přinejmenším věděl, americkou stranu nevaroval a že Benjamin Netanjahu útok označil jako prospěšný pro Izrael. Řada pozorovatelů spatřuje skutečného iniciátora útoku 11. září v Izraeli.
V reakci spustila Bushova administrativa válku proti teroru. Ještě v říjnu napadly USA Afghánistán. To byl začátek, záměrem bylo napadnout v příštích pěti letech sedm zemí: Irák, Sýrii, Libanon, Libyi, Somálsko, Súdán a nakonec Irán. Irák napadly USA pod lživou záminkou o dva roky později. Americký projekt překreslení Středního východu, navazující na plán Čistý řez, představila ministryně zahraničních věcí USA Condoleezza Rice v Tel Avivu v červnu 2006.
Na naléhání George W. Bushe jmenoval Jásir Arafát v březnu 2003 palestinským premiérem Mahmúda Abbáse a následně byl publikován Bushův Cestovní plán k míru: ukončení násilí, zastavení výstavby osad, reforma PAS, akceptování izraelského práva na existenci a ustavení životaschopného palestinského státu. Abbás s plánem souhlasil, Hamás ho odmítl, Šaron zastavení výstavby okamžitě vyloučil a kladl řadu podmínek. Nicméně 29. června vyhlásily palestinské milice dočasné příměří, 1. července se Šaron s Abbasem setkali v Jeruzalémě. IDF se 2. července stáhly z Betlému, ale hned následující den zabily další dva civilisty a spirála násilí se opět roztočila.
V dubnu 2004 oznámil Ariel Šaron jednostranné stažení z pásma Gazy včetně likvidace izraelských sídlišť, nikoliv ovšem ukončení blokády. Gaza se stala palestinským ghettem. Obratem označil George W. Bush dosavadní oficiální postoj USA, vymezující hranice Izraele Zelenou linií z roku 1949, za nerealistický, neboť dohoda musí brát ohled na nové skutečnosti. Palestinští uprchlíci mají být usazeni ve vytvořeném palestinském státu a ne v Izraeli. Nicméně v květnu na tiskové konferenci s Abbásem prohlásil, že ke změně hranic je nutná vzájemná dohoda a že západní břeh musí tvořit souvislé nerozrušené území se smysluplným spojením s Gazou.
12. října Jásir Arafát nečekaně onemocněl a 29. října byl převezen do francouzské vojenské nemocnice, kde 11. listopadu zemřel. Příčina smrti nebyla dodnes zjištěna, průběh ani nálezy neodpovídají žádnému známému onemocnění ani jedu. V roce 2012 přinesla Al Jazeera reportáž, podle které byl otráven poloniem. Arafátovo tělo bylo exhumováno a zkoumáno francouzskými, švýcarskými a ruskými experty. Podle další reportáže Al Jazeery z roku 2013 švýcarský tým v ostatcích zvýšené množství polonia nalezl a je z 83% přesvědčen, že jím byl otráven. Oba ostatní týmy výsledky na žádost PAS nezveřejnily, nicméně polonium jako příčinu smrti zpochybňují. Řada pozorovatelů je ovšem na základě všech indicií o izraelském pachatelství přesvědčená – izraelská vláda měla příležitost i prostředky, Arafátovo odstranění předem avizovala a již vícekrát se ho pokoušela zavraždit.
V lednu 2005 byl Mahmúd Abbás ve volbách potvrzen jako palestinský prezident. V únoru se sešel s Arielem Šaronem, egyptským prezidentem Husní Mubárakem a jordánským králem Abdalláhem II. k dohodě o příměří mezi Izraelem a PAS. Vzhledem k pokračující izraelské blokádě ghetta Gazy však Hamás a Islámský džihád nepovažovaly dohodu pro sebe za závaznou a útoky, ostřelování raketami, ale i boje mezi palestinskými frakcemi navzájem pokračovaly sporadicky dál. Izraelské ztráty v průběhu intifády jsou přes 1000 obětí, více než v šestidenní i opotřebovávací válce. Palestinské ztráty se odhadují na 4800 mrtvých, z toho téměř 1000 dětí a mladistvých do 17 let.
Definitivně končí druhá intifáda teprve v následujícím roce dokončením Izraelské zdi, podle stanoviska Mezinárodního soudního dvora porušující mezinárodní právo. Postupně se etabluje a šíří mezinárodní Hnutí BDS za bojkot, stažení investic a sankce proti Izraeli po vzoru někdejšího bojkotu jihoafrického apartheidu.
Na přeshraniční útoky v červenci 2006 vláda Ehuda Olmerta odpověděla invazí do jižního Libanonu s cílem zlikvidovat odsud působící Hizballáh. Ten se však překvapivě ukázal být rovnocenným protivníkem. Na masivní izraelské bombardování odpovídal masivním ostřelováním severoizraelských měst raketami Kaťuša, kterému IDF nedokázaly zabránit, a způsobil IDF citelné ztráty i v pozemních bojích. V srpnu se IDF z Libanonu stáhly. Na libanonské straně zahynulo téměř 1200 lidí, z toho ale jen asi 250 bojovníků Hizballáh, zbytek civilisté. Izraelské ztráty byly 121 vojáků a 44 civilních obětí raketového ostřelování. Hizballáh považuje výsledek za své vítězství, neboť se při relativně malých ztrátách dokázal ubránit izraelské přesile a udržet si až do konce bojeschopnost. Vlna nevole v Izraeli vedla k vyšetřování selhání IDF Winogradovou komisí. Nezávislé organizace i zástupci OSN obvinili obě strany, především však Izrael, z válečných zločinů.
Ve volbách do Palestinské legislativní rady v lednu 2006 překvapivě zvítězil Hamás a vytvořil novou vládu, na což Izrael reagoval prohlášením Gazy za nepřátelské území. V červnu IDF při ostřelování odpalovacích ramp na pobřeží Gazy zabily sedmičlennou palestinskou rodinu. Hamás vypověděl příměří z roku 2005 a rozběhla se nová spirála bojů v pásmu Gazy, vrcholící v prosinci 2008 leteckou, námořní a pozemní operací Lité olovo, známou jako Masakr v Gaze. Cílem byly nejen palestinské milice, ale i policie, sdělovací prostředky a civilní cíle. Pozemní, letecká i námořní blokáda Gazy způsobila rozsáhlou humanitární krizi, zničení zdrojů obživy, zásobovací infrastruktury, hlad, nedostatek vody. Na palestinské straně zahynulo až 1400 lidí, z toho asi 240 bojovníků, 250 policistů a přes 900 civilistů včetně stovky žen a téměř tří set dětí. Izrael ztratil deset vojáků – z toho čtyři v přátelské palbě – a tři civilní oběti raketových útoků.
Zjevná nepřiměřenost a brutalita izraelské odvety, zločiny v jejich průběhu i blokáda Gazy porušující mezinárodní právo vedly k ustavení vyšetřovací mise OSN. Závěrečná Goldstonova zpráva obviňuje z válečných zločinů obě strany. Palestinské ostřelování nerozlišuje mezi vojenskými a civilními cíli. Na izraelské straně mise zaznamenává řadu cílených útoků proti civilním objektům včetně nemocnice, vodáren a potravinářských zařízení, používání fosforových bomb, lidských štítů a mučení.
Humanitární krize v ghettu Gazy vyvolala vlnu odporu a vlnu mezinárodní solidarity nejen mimo Izrael, ale i v izraelské armádě a tajných službách. V květnu 2010 se mezinárodní Mírová flotila pokusila blokádu prorazit, avšak jednotky IDF lodě v mezinárodních vodách přepadly a deset mírových aktivistů pozabíjely. Pod tlakem mezinárodního rozhořčení Izrael blokádu Gazy poněkud zmírnil. Také etnická čistka Jeruzaléma již probíhá subtilnějšími metodami než otevřeným násilím.
V průběhu dalších let přistoupil Izrael k Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, podepsal dohody o volném obchodu s EU a Evropským sdružením volného obchodu, USA a řadou blízkovýchodních i amerických zemí, urovnal vztahy se sunitskými členskými státy Arabské ligy a soustředil se na zbývající Irán a jeho zbraně hromadného ničení. Arabsko-izraelský konflikt postupně vystřídaly zástupné iránsko-izraelské konflikty.
V roce 2009 se nový prezident USA Barack Obama pokusil zprostředkovat nový začátek izraelsko-palestinských vztahů. Na své cestě muslimskými zeměmi se opakovaně vyjádřil proti budování izraelských sídlišť a za zřízení palestinského státu. Rovněž odolal izraelskému nátlaku a uzavřel s Iránem smlouvu o zřeknutí se atomových zbraní (JCPOA). Napjaté vztahy mezi USA a Izraelem vyvrcholily, když Netanjahu v roce 2015 proti Obamově vůli tlačil Kongres USA do války proti Iránu a USA v roce 2016 umožnily přijetí rezoluce Rady bezpečnosti OSN, odsuzující výstavbu izraelských sídlišť jako zjevné porušení mezinárodního práva. Nicméně v září přislíbily USA Izraeli pomoc ve výši 38 miliard dolarů v následujících deseti letech. V posledních hodinách úřadu Obama ještě podpořil PAS částkou 221 milionu dolarů, avšak Trumpova nastupující administrativa proplacení zmrazila.
S volbami v USA 2016 se situace obrací. V mezinárodní politice desorientovaný Donald Trump se ohledně Středního východu spoléhá na křesťanské sionisty viceprezidenta Mike Pence a poradce Steve Bannona, dceru Ivanku Trump, která konvertovala k ortodoxnímu judaismu, jejího manžela Jareda Kushnera, který má k Izraeli velmi osobní vztah, na poradce pro Izrael Jasona Greenblatta, velvyslance v Izraeli Davida M. Friedmana a samozřejmě na vlastní obchodní zájmy. Ke zděšení mezinárodního společenství hned v únoru 2017 zamítl dvoustátní řešení, v prosinci uznal Jeruzalém za hlavní město Izraele a v květnu 2018 sem z Tel Avivu přesídlilo velvyslanectví USA. Ve stejné době Trump odstoupil od smlouvy JCPOA s Iránem, v lednu 2019 ukončil pomoc USA palestinským uprchlíkům s následkem hrozící humanitární katastrofy, v březnu uznal izraelskou anexi Golanských výšin. Dalším očekávatelným euforickým krokem může být uznání anexe západního břehu.
V roce 2017 Trumpem avizovaná Dohoda století, upevňující izraelskou dominanci včetně výstavby sídlišť výměnou za finanční podporu a uvolnění blokády Gazy, nemá na arabské straně mnoho šancí. Trump a USA nejsou akceptovatelným partnerem, Palestina není na prodej a plán ani neříká kdo, kdy a jak by měl slibovaných 50 miliard USD pomoci zaplatit.
30. března 2018 zahájili Palestinci v Gaze Velký pochod návratu, sérii v zásadě pokojných desetitisícových pátečních demonstrací proti nesnesitelným životním podmínkám v ghettu a za právo návratu. Demonstrace poblíž zdi uzavírající Gazu po otevřením velvyslanectví USA v Jeruzalémě dále eskalovaly a pokračovaly až do března 2019. Skupinky radikálních mladíků vytvářely zapálenými pneumatikami kouřovou clonu proti izraelským ostřelovačům, pouštěly na izraelskou stranu papírové draky s hořlavinami a způsobily řadu požárů. Izraelská strana reagovala opět brutální silou, slzným plynem a ostrou střelbou.
Do konce roku 2018 zahynul na izraelské straně jeden voják a další byl zraněn. Na palestinské straně IDF postřílely 189 lidí, z toho třicet pět dětí, jednu ženu, dva žurnalisty, tři označené zdravotníky a tři tělesně postižené. Zraněno bylo přes 6 000 osob včetně 1850 dětí, 424 žen, 115 zdravotníků a 39 novinářů. Střelba ostřelovačů byla cílená, vedená vojenskou trhavou municí způsobující doživotní tělesné postižení u zhruba poloviny zraněných, převážně mladých mužů. Převoz do lépe vybavených nemocnic na západním břehu byl zakázán, takže u řady raněných zbývaly jen amputace končetin. Vyšetřovací komise Rady pro lidská práva OSN konstatuje rozsáhlá porušení lidských práv a pravděpodobné válečné zločiny, vyzývá izraelskou vládu k vyšetření, požaduje embargo na dodávky zbraní a vydání válečných zločinců Mezinárodnímu trestnímu soudu (ICC). Mezitím však USA zakázaly vstup pracovníkům ICC vyšetřujícím válečné zločiny v Afghánistánu a Izraeli.
19. června 2018 se Izrael zákonem vyhlásil za národní stát židovského lidu s hlavním městem Jeruzalémem a státním jazykem hebrejštinou. Zákon přiznává Židům výhradní právo na sebeurčení, výstavbu sídlišť na okupovaných územích vyhlašuje za národní hodnotu a pověřuje vládu jejich podporou, prováděním a konsolidací. Netanjahu dál pracuje na válce proti Iránu, ačkoliv naprostá většina amerických Židů je proti ní. To je ovšem momentální stav.
