Lubomír Man
Bylo to včera finále, úchvatnější než kterékoli jiné. Šest atletek překonalo na mistrovství světa atletů v katarském Dauhá laťku ve výšce 480cm a pokračovalo v soutěži. Ale výšku 485 zdolaly už jen Američanka Morrisová, Ruska Sidorovová a Řekyně Stefanidiová. Laťka se zvýšila na 490, na které ztroskotala Řekyně Stefanidiová, a v závodě tedy, jako zástupkyně dvou dnes znepřátelených mocností, pokračovala na výšce 495 cm už jen dvojice – Američanka Morrisova a Ruska Sidorovová.
Stadion v Dauhá napětím nedýchal. První pokusy obou atletek byly neúspěšné, ale pokus Morrisové vypadal nadějněji. A ještě nadějněji vypadal její druhý pokus, zatímco Sidorovová se nad laťku ani nedostala a proletěla hluboko pod ní.
Měla-li tedy jedna z oněch dvou závodnic podle názoru všech, kteří této sportovní bitvěs napětím přihlíželi, naději výšku 495 pokořit, byla to Američanka. Rozběhla se, lehce se dostala nad laťku, ale vrchní polovinou ji shodila.
Poslední pokus závodu patřil tedy Sidorovové. Už jak zavěšená na tyči stoupala do výše odchýlená od středu doskočiště příliš vpravo, nedával Rusce šanci. Ale ještě dřív, než si divák tento hendikep jejího pokusu stačil uvědomit, ovinula se Ruska kolem laťky a zhruba z výšky o metr vyšší, než v jaké bývá okno prvého patra, padala k zemi. A laťka nedotnuta jakoukoli částí jejího těla visela nehybně nad ní.
A teď se stalo to, proč o tomto závodu píši. Dva metry od doskočiště stála totiž v onom okamžiku Američanka Morrisová, připravená Rusce buď k úspěšnému pokusu pogratulovat, nebo ji v případě pokusu neúspěšného utěšit. A teď, sotva se vítězná Ruska po dopadu postavila na nohy, vyskočila k ní Američanka na doskočiště a z úspěchu ještě lehce omámenou Rusku se jala spontánně a s čirou radostí objímat a líbat. Což ovšem netrvalo dlouho, protože 10 zbývajících tyčařek nebylo ochotno tomuto ceremoniálu sbratření jen přihlížet, takže se vrhly na objímající se dvojici a výsledkem byl monumentální mezinárodní chumel přátelství i lásky mezi lidmi i národy, jaký jsem na atletických závodech ještě nikdy nespatřil. A jehož umělecké zpodobení bych neváhal pověsit nad hlavní vchod Organizace spojených národů v New Yorku.
Tak hleď, člověče, jak uvažují obyčejní lidé, co cítí, jak rádi by se navzájem milovali a ctili a jak by se z té vzájemné spřízněnosti napříč zeměmi a kontinenty rádi a nadšeně radovali. A tím raději a nadšeněji, čím usilovněji jim v tom jejich vlády či jakési zbrojní komplexy brání a snaží se z jedné země udělat bubáka, připraveného druhé země spolknout. Jak té zemi jen a jen z politických důvodů, jak konstatoval předseda naší antidopingové laboratoře Dr. Chlumský, brání v účasti na mezinárodních atletických soutěžích, a blahosklonné výjimky poskytují jen několika jednotlicům, kterým ovšem jako trest za příslušnost k oné zemi stanovily, že v případě jejich vítězství nepůjde na stožár jejich vlajka a nebude se hrát jejich hymna.
Takže vítězka soutěže ve skoku o tyči Sidorovová neuvidí při ceremoniálu přebírání medailí vlajku své země, neuslyší ani její hymnu, ale útěchou za toto světovým zlem odepřené jí bude už navždy hřát vzpomínka na to, jak vřele a nezpomenutelně se jí tyto pocty snažily vynahradit její soupeřky v závěru ženské tyčky v Dauhá.
Vlády a lid, napadne vás: proč to věčně musí chodit proti sobě?
pozn. red. I.D.: Autor je spisovatel a bývalý čs. reprezentant v lehké atletice
