 |
| Originální grafika ProtiPRoud |
Petr Hájek
9. 9. 2019 ProtiProud
PETR HÁJEK konstatuje, že vládnoucí bolševická oligarchie sice prohrává jednu bitvu za druhou, ale o to nebezpečnější se svět kolem nás stává, protože krysy zahnané do kouta…
Evropu obchází strašidlo svobodných voleb (řečeno s Marxem, ideovým otcem globalistických bolševiků, kteří se z posledních sil drží u moci nejen v Evropě, ale i v Americe). Nejprve potichu provedli „pochod institucemi“: tajnou policii, soudy, státní zastupitelství, veřejnoprávní média, školy všech stupňů, veškeré kulturní instituce placené či dotované státním rozpočtem nejprve dobyli, a pak plně obsadili svými lidmi. Tak vznikl onen „Deep state“, čili „hluboce uložený stát“ nevolených, kteří nepřipustí žádnou změnu politického kurzu té které země, ať již v ní volby dopadnou jakkoli.
To vše obtočeno chapadly „tisícihlavé saně“, rovněž vydržované z peněz daňových poplatníků, takzvaných neziskovek. Jejich úkolem je jednak činit vše zrůdné, na co si stát před veřejností sám od sebe netroufne, jednak vnášet do veřejného prostoru šílená témata domnělé „občanské společnosti“. Na ně pak politici (kteří si tuto agendu objednali) jakoby „reagují“, a vytvářejí z nich stále pevnější obruče legislativy nové tyranie. Docela chytře vymyšlené a fungující – až do migrační invaze. Ta konečně pootevřela oči zaražené klimbající veřejnosti omámené zdánlivým uměle vyfutrovaným blahobytem – a začalo být zle.
Volby dosud sloužily k formální legitimizaci architektů a organizátorů bolševické tyranie v novém převleku. Teď pozvolna začínají fungovat tak, jak byly původně míněny: noví vůdci artikulují skutečné zájmy dosud mlčící většiny, a proto stále častěji vítězí. Prostě se probouzí politika, která se již zdála být definitivně umrtvena. A ohrožená „oligarchie elit“ sahá skrze svůj „hluboký stát“ k poslednímu, co jí zbývá – k represi: političtí konkurenti jsou kriminalizováni, cenzura se stává normou, média spouštějí naplno kampaně lží, pomluv, falešných zpráv a otevřené manipulace. A strašidlo volebních „testů“ všeho druhu se pokoušejí znemožnit.
Jsme světoví
Po převratu v devětaosmdesátém vcelku pochopitelně mnozí tak dlouho naivně toužili „být jako vyspělý Západ“, až se nám toho dostalo. Jsme pod protektorátem cizí moci se sídlem v Bruselu. Po nadějeplné dekádě v devadesátých letech jsme vstupem do EU opět ztratili suverenitu, a zákony nám diktují němečtí okupanti (tentokrát „s lidskou tváří“). Naše armáda byla preventivně zlikvidovaná, její chatrné zbytky se přeměnily na imperiální expediční sbor: zčásti se podílíme na okupaci jiných zemí (Afghánistán, Irák atd.), zčásti pod velením Bundeshwehru provokačně operujeme kdesi na severních hranicích Ruska. Vstupem do NATO (pochopitelně bez referenda) jsme nejen nezvýšili svou bezpečnost, ale stali jsme se jedním z prvních cílů obrané odpovědi napadeného v budoucí (bohužel poměrně pravděpodobné) válce.
Premiér, jehož politické seskupení vyšlo z posledních voleb jako jednoznačný vítěz, je na základě „anonymního udání“ již roky kriminalizován. Když po letech vláčení musí státní zástupce konstatovat, že trestní stíhání bylo falešné, strhne se proti němu politický a mediální lynč. Neslýchaný mediální a politický nátlak na jeho nadřízené, aby rozhodnutí změnili, je sice v příkrém protikladu k předchozím demonstracím za „nezávislost justice“, ale v tomto případě to zjevně nevadí. Hysterie „k soudu s ním!“ je jako přes kopírák z padesátých let minulého století. Jen rozhořčené petice a manifestace „dělnických kolektivů“ vystřídaly „kolektivy Chvilkařů“, redakcí části hlavních médií v čele s tzv. Veřejnoprávními (tehdy se jmenovala státní) a politiků hrbících se lokajsky před Bruselem (tehdy Moskvou).
To vše proto, že Andrej Babiš „nesplnil zadání“, s nímž do politiky šel (a titíž ho tedy na začátku podporovali): neotevřel hranice migrační invazi a pokouší se dělat spolu s Maďary a Poláky (do Čaputové i se Slováky) relativně samostatnou politiku bránící zbytky naší státní a národní existence. Nejspíš to tak sám zpočátku ani nezamýšlel, ale dohnalo ho k tomu právě ono vykonstruované trestní stíhání. Našel spojence v přímo zvoleném prezidentovi, který se z eurofederalisty stal autentickým vlastencem. Proto pochopitelně i proti němu nyní Pátá kolona v Senátu připravila žalobu na sesazení z funkce. Je úplně jedno, že neprojde v poslanecké sněmovně, ten akt sám je výkladem věci: vypořádat se s politickým protivníkem pomocí justice – tedy chapadly onoho „hlubokého státu“, který funguje bez ohledu na volby. Nic originálního – jsme v tom naopak konečně světoví, jak toužil posvátný Václav Havel!
Demokracie podle bolševiků
V různých podobách totiž probíhá totéž všude. V Británii asi momentálně nejkomičtěji. Někdejší vzorová demokracie se sice již dávno změnila v diktaturu, v níž svoboda slova, je minulostí a „nesprávné názory“ na migranty, homosexualisty či dokonce i na počasí jsou trestné, ale vrcholné číslo předvedli britští bolševici až kolem brexitu. Rozhodnutí lidového hlasování o vystoupení z EU sice formálně v parlamentu potvrdili, otevřeně se proti němu postavit neodvážili, ale udělali vše pro to, aby se jen vlk nažral a koza zůstala celá.
A když zrádcovskou premiérku Mayovou vystřídal Boris Johnson – odhodlaný vůli většiny skutečně provést, postavil se proti němu i lidu – parlament. V nouzi dokonce část poslanců jeho vlastní strany odhodila zbytek masek a přidala se k opozici. Zakázali mu všechno – včetně nových voleb, protože vědí, že by v nich katastrofálně prohráli. Zda bude Johnson dostatečně kreativní a odvážný, aby navzdory bolševickému sevření opět prosadil demokracii, vlastně není důležité. Důležité je, že se o to pokouší před očima veřejnosti, která tak v přímém přenosu vidí, kdo je kdo a o co doopravdy v té „liberální demokracii“ jde. A to je pro budoucí příští snad ještě důležitější, než jestli se Bruselu a jeho spojencům na ostrovech (aktuálně s hrůzou sevřenými svěrači) podaří brexit oddálit či rozmělnit k nepoužití.
Jednou zvítězíme
Totéž probíhá v Itálii, kde se rovněž podařilo bolševikům zabránit volbám. Ministr a jejich nepochybný vítěz Salvini chtěl nechat promluvit veřejnost. Nesmí. To se raději spojily síly, které do té chvíle „stínovaly“, že jsou politickými konkurenty, a vytvořily jinou parlamentní většinu. Pokusí se nyní zdevastovat vše, co Salvini (především na migrantské frontě) vybojoval. V Rakousku budou volby za pár dní, a tak se alespoň „kdosi“ vloupal do stranické elektroniky lidovců (když předtím zorganizoval provokaci proti Svobodným). Putin to byl sotva. Ten má přece plné ruce práce s blížícími se prezidentskými volbami v USA. Alespoň podle tamního Deep State.
Jsou to všechno zoufalé pokusy a útoky bolševických krys zahnaných do kouta. Chystaný (a bezpochyby již „přenošený“) pokus o listopadový „Majdan“ u nás je jen jedním z mnoha projevů této obskurní smečky. Teď si to jen zkomplikovali sami, když nechali „uniknout“ do médií rozhodnutí státního zástupce Šarocha o zastavení Babišova stíhání, aby mohli naplno rozvinout nátlakovou kampaň. Prezident Zeman ale dal již jasně najevo, že pokud vyšší složky státního zastupitelství (Martin Erazím, Lenka Bradáčová, Pavel Zeman) z politických důvodů Šarochovo rozhodnutí změní, pak zasáhne: jinak řečeno stíhání všech osob spojených s provokací kolem Čapího hnízda – a patrně i všech dalších na Babiše uměle vyrobených kauz – zastaví. Neodvolatelně.
Pak by možná nebylo špatné, kdyby následovaly předčasné volby. Kdepak, žádné nebudou. Všichni ti, co nyní tolik řvou a pod zástupnou organizací Chvilkařů ženou především pražské pomatence do ulic (až je nebudou potřebovat, očistí si o ně boty), žádné volby nedopustí. Jako v Británii. Jako v Itálii. Jak všude tam, kde krysám a krysařům začíná hořet koudel lidového hněvu u pozadí.
Jednou však tak či onak k volbám dojde. Čím později to bude, tím hůře pro krysy. Ony si to samozřejmě velmi dobře uvědomují. Udělají cokoli, aby lidi nenechali promluvit. Optimální je v takové chvíli třeba vyvolání tvrdé hospodářská krize (aby si veřejnost začala všímat něčeho jiného). A když ani to nepomůže, pak klidně i válka.
Jednou však tak či onak k volbám dojde.
Jednou zvítězíme. Tak to jest.
