Rostislav Iščenko
25. 9. 2019 sputniknews
Evropský parlament (EP) přijal usnesení s pěkným a, hlavně, téměř správným názvem: “o významu evropské paměti pro budoucnost Evropy”. To znamená, že existuje jakási samostatná historická “evropská paměť”, kterou mají pouze země EU. Je děsivé si dokonce jen pomyslet, že se může lišit od paměti USA a Kanady. A je naprosto nepochopitelné, co se stane s “evropskou pamětí” Velké Británie po Brexitu – zůstane evropskou nebo přijme zvláštní britský charakter?
Název usnesení by mohl být ignorován, pokud by jeho obsah neodpovídal názvu. Poslanci EU provedli tímto usnesením tradiční “evropskou politickou fintu” posledních desetiletí a v jednom flakónu spojili odsouzení politiky historického revizionismu, což vede k ospravedlnění nacistických zločinců, a rozhořčení politikou bývalého SSSR, na který se klade stejná odpovědnost jako na Německo za vypuknutí války.
Jako “důkaz” se používá pakt Molotova-Ribbentropa, který byl Západem opakovaně odsouzen – běžná smlouva své doby o neútočení (celá Evropa měla podobné dohody s říší), a vedle toho nepřetřásaná skutečně zločinná mnichovská dohoda, v níž Francie, Velká Británie, Itálie a Německo od základů změnily hranice Československa, a dokonce si ani nevyslechli názory samotných Čechů k této věci.
Zločin vůči národům Evropy
Z mého pohledu je pokus o srovnání režimů SSSR a třetí říše, který na ně uvalí stejnou odpovědnost za válku, trestuhodný. Ale ne proto, že je namířen proti Rusku. Mezinárodní politika je cynická a odsuzovat státy za to, že používají lživá obvinění proti těm zemím, které považují za své nepřátele, je jako se urážet na vodu, protože je mokrá.
Tento pokus je zločinný, protože je namířen proti zájmům samotné Evropy, jejích států a národů. Zejména té, která se objevila po první světové válce, východoevropské “pupkaté maličkosti”, která už sto let přebíhá z tábora do tábora – podle toho, kdo je dnes silnější a štědřejší.
Nebudeme mluvit o nesmyslech, jako je skutečnost, že ti, kterým se nelíbí sovětsko-německé smlouvy “O neútočení” a “O přátelství a hranicích”, by měli vrátit území, která jim byla v důsledku těchto aktů přiznána. Postiženými by nakonec byly pouze Ukrajina, Bělorusko, Moldávie a Litva (jediný člen Evropské unie mezi potenciálními oběťmi), s většinou z nichž nemá EU co do činění.
Toto téma je již dávno obehráno, nové hranice potvrzují četné poválečné akty. Jak však ukazují praxe a zkušenosti, jejich přehodnocení je možné, když je přání, potřeba a dostatečné silové rezervy. V případě existence těchto komponent zákonnost odtržení toho či onoho území nebo dokonce úplná likvidace členského státu OSN (jako tomu bylo v případě Jugoslávie) nikoho neznepokojuje – vymyslí se mechanismy, potom diplomaté najdou vysvětlení a legalizují novou politickou realitu.
Právě proto je volná evropská interpretace událostí z let 1938-1939 namířena proti zájmům EU a všech jejích členů. Chápu, že Evropané by se chtěli zbavit odpovědnosti za podněcování k válce, za fungování jejich podniků pro vojenské potřeby třetí říše, za to, že Evropa, mimo hranice třetí říše a jejích oficiálních spojenců, dala Hitlerovi více než půl milionu vojáků pouze pro jednotky SS (nepočítaje v to další kolaborantské formace). Pokus použít obvinění SSSR z podněcování války v aktuální politické hře proti Rusku není tajemstvím. Tyto cíle však nelze úspěšně realizovat, dokonce ani když všechno obyvatelstvo EU a USA bude pevně věřit, že Hitler a Stalin zaútočili na mírumilovné Američany, Angličany, Francouze a dokonce že shodili na Japonsko atomovou bombu.
Tato situace připomíná předválečné období
Ničením historické paměti politici současné Evropy aktualizují situaci mezi dvěma světovými válkami. Tehdy, jako nyní, mezinárodní právo prakticky nefungovalo – všechno rozhodovalo právo silnějšího. Toto právo silnějšího změnilo Evropu vůbec ne ve prospěch Čechů, Poláků, Francouzů, dokonce ani ne ve prospěch Rumunů a Finů, kteří byly spojenci Hitlera. Pouze Chorvati a Maďaři měli ze spojenectví s třetí říší situační prospěch, ale obávám se, že pokud se říši podařilo přežít a upevnit svou moc v Evropě, toto nedorozumění by se rychle dalo do pořádku (koneckonců, jsou to bývalá rakousko-uherská území a Hitler si nárokoval každou zemi, po níž alespoň jednou, alespoň někdy, alespoň pravděpodobně kráčela noha Němce).
Nyní také do malých Evropanů aktivně rýpou jejich “starší bratři” v EU (Francie a Německo) a snaží se učinit EU ovladatelnější. Limitrofové se zběsile vrhají na Rusko, obviňují ho ze všech možných smrtelných hříchů, včetně vypuknutí druhé světové války, čímž se připravují o druhý opěrný bod a ocitají se (jako ve 30. letech) v absolutní moci svých silnějších partnerů.
Chtěl bych připomenout, že tehdy Československo přinutili odmítnout pomoc ze strany SSSR, ale Polsko se jí zřeklo samo, nehledě na opatrný tlak Paříže a Londýna. Můžeme říci, že v současné Evropě se neposílají armády k řešení politických otázek. Ale, zaprvé, osud Jugoslávie ukázal, že posílají (když to jinak nejde), a nikdo neví, kdo, kdy a kam pošle vojska příště. Za druhé, v současném světě existuje mnoho způsobů, jak zničit slabou státnost, aniž by se uchylovalo k vojenským akcím (příklad Ukrajiny je ukázkový, ale pobaltské státy nejsou daleko od ní).
Zatřetí, i mezi samotnými mladými Evropany nejsou vztahy zdaleka bez mráčku. Poláci, včetně mnoha politiků, považují za historicky spravedlivé návrat na hranice Polsko-litevské unie 18. nebo dokonce 17. století, které zahrnují nejen významnou část území současné Ukrajiny, ale také celé Bělorusko a Litvu a částečně Lotyšsko. A nebyl bych si jistý, že za příznivých okolností by se Varšava nepokusila silou “obnovit historickou spravedlnost”. Přičemž Bělorusko zachraňuje spojenectví s Ruskem, ale ostatní se nemají na koho spoléhat.
Evropa je opět bezbranná
Ale ani ti “nejstarší bratři” v Evropské unii nebudou mít snadné a příjemné žití ve světě vyrobeném podle šablony 30. let. Připomenu, že Francii porazila třetí říše na bitevním poli a obsadila ji, dlouho a urputně bombardovala Británii a málem uskutečnila vysazení armády na jejím území.
Nyní není třetí říše a v Evropě není uchazeč, který by zaujal tuto pozici? Ano. Existují však USA, které opakovaně prokázaly svou připravenost vyřešit jakoukoli spornou otázku kdekoli na světě silou.
Ano, Evropy se dosud nedotkly. Až donedávna stačil Washingtonu zbytek světa, aby se sytě najedl sám, ale aby také přikrmoval své evropské spojence. Pouze v posledním desetiletí je konkurence o zbývající světové zdroje, které má Západ k dispozici, stále ostřejší, přičemž samotných dostupných zdrojů je čím dál tím méně. Pokud se Obama pokoušel potichu, s pomocí transatlantického obchodního a investičního partnerství podřídit evropské hospodářství zájmům USA, pak Trump dělá to samé otevřeně a rozpoutává obchodní války nejen proti Číně, ale také proti EU. A všechny horké války začínaly ekonomickou konfrontací.
Evropa je vojensky a politicky bezbranná. Ukázalo se to již před sto lety. Její bezpečnost může zajistit pouze Rusko nebo USA. Vyloučení Ruska z tohoto schématu (na což se objektivně zaměřuje usnesení Evropského parlamentu) vede k jednostranné americké dominanci. EU se nyní snaží vymanit se z moci Washingtonu – ale na její území se pod záminkou ochrany před Ruskem přivádí stále více amerických jednotek. K okupaci dochází bez války a bez odporu. Okupanti však nepřicházejí proto, aby zajistili okupovaným ráj na zemi. Okupanti potřebují zdroje.
Ti, kteří neznají nebo si nepamatují ponaučení historie, jsou odsouzeni k opakování chyb minulosti. Evropa se dobrovolně zříká své vlastní historické zkušenosti. Pokud bude tato záležitost dotažena do konce, může se osud Ukrajiny a pobaltských států na pozadí celoevropské katastrofy jevit jako mírný vánek ve srovnání s uragánem. Vždyť před začátkem roku 1939 nikdo v Evropě nevěřil v možnost války Německa s Francouzi a Angličany. Všichni si byli jisti, že se třetí říše vrhne na SSSR, a připravovali se společně s ní dělit kořist. Ale sami se jí stali.
Rusko je dostatečně silné, aby přežilo v podmínkách paralýzy systému mezinárodního práva, ale Evropané budou muset za své bezvědomí zaplatit vysokou cenu. Vlastně ji už platí.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
