Protimasarykovský HNUS a Čapí hnízdo

Dotace, požadovaná z fondů EU byla ve výši 50 mil. Kč, k tomu firma sama dle zpráv v tisku investovala dalších 300 mil. Kč. Celý vývoj aféry od prvních anonymních udání je velmi dobře popsán v článku „Čapí hnízdo“ Jiřího Jírovce ze dne 6.8.2019 v Nové republice.

Policie na případu pracuje od ledna 2016, tj. 3 roky a 9 měsíců. Takové délce není možno se divit, protože paragraf, který by zakazoval příjemci dotace být příbuzným někoho bohatého, neexistuje a zdůvodnit tedy porušení trestního zákona je velmi obtížné.

Na internetu se dá zjistit, že měsíční platy kriminálních inspektorů jsou do 52tis. Kč. Protože obviňováním předsedy vlády nemohl být jistě pověřen nějaký začátečník, můžeme určitě počítat se základním měsíčním platem 50 tis. Kč. K tomu je třeba přičíst 34% zdravotního a sociálního pojištění, placeného zaměstnavatelem. Z toho vyjdou vynaložené osobní náklady jen tohoto jediného pracovníka za uvedenou dobu 3,015 mil. Kč. K tomu je třeba přičíst případné odměny, režii policie, služební cesty atd.

Zajímavé také je, že dotyčný materiál má prý 23 300 stran. Domnívám se, že skutečné podstaty věci by se mohlo týkat tak 300 stran, zatímco zbylých 23 000 stran je jakási vata, dokazující mohutnou téměř čtyřletou práci vyšetřovatelů, kterých pravděpodobně bylo více. Ke ztrátě (vrácení naší republikou) již schválených 50 mil. Kč dotace je tedy nutno přičíst nějakých dalších 10 až 20 mil. Kč nákladů, vynaložených s cílem zničit politicky předsedu vlády.

Původní udání byla anonymní, i když zcela zřejmě iniciovaná na úrovni vlády, další udání byla již neanonymní a Piráti to pak dovršili udáním Evropské Unie evropské ombudsmance. Prostě všichni dnes vědí, že Češi jsou m.j. národem úporných udavačů. Připočteme-li k tomu, že jsme z důvodu vlastní neschopnosti vraceli Evropské Unii 38 400 milionů Kč, náš obraz ve světě je jistě skvělý. Uvážíme-li, že předmětných 50 mil. Kč jsou necelé dvě tisíciny nuceně vrácených (nevyčerpaných) peněz, je dost nepochopitelné, že se policie, státní zástupci, Piráti, atd., raději nezabývají příčinou nevyužití těchto 38,4 mld. Kč.

Nyní konečně vrchní pražský státní zástupce rozhodl, že podání žaloby na předsedu vlády A. Babiše by nebylo oprávněné. Velmi mne překvapuje, že v této věci se už čtvrtým rokem u nás nepřetržitě ozývá v této záležitosti hysterické vytí nejen nějakých jednotlivců, ale několika politických stran, senátorů, poslanců, o hercích, publicistech a podobných existencích ani nemluvě. Na uvedených nenávistných akcích mě také velmi překvapilo, že se na nich velmi aktivně podílejí i mladí lidé. Velmi konzervativní a pravicový špičkový britský politik, původem lord, Winston Churchill řekl, že -„pokud dvacetiletý člověk není levicový, nemá srdce….“ U nás levicoví nejsou ani trochu, jako by typicky české vlastnosti byly u nás zakódovány v genech.

Tyto vlastnosti jsou ale našim lidem nejméně 150 let vlastní. Důkazem jsou neuvěřitelně sprosté masové urážky a dokonce i fyzické útoky na T.G.Masaryka, samozřejmě jen tehdy, když pachatelům nic nehrozilo. Propůjčovali se k tomu i významní lidé. Např. básník Adolf Heyduk ve své básni o Masarykovi píše:

„vás věru nezrodila matka česká, spíš netvorná zlo sálající saň
jež nad hlavou nám perutěmi tleská a stále žádá české krve daň“.

(viz např. str. 82 v knize Pavla Kosatíka „JINÝ MASZÁRIK MASAŘÍK ŘEZNÍČEK T.G.M“).

V této knize je také uvedeno, že když se stal Masaryk profesorem pražské české univerzity, čeští profesůrci na něho posílali do Vídně jedno udání za druhým.

Po vzniku první republiky, kde měl Masaryk značné pravomoci a osočování prezidenta bylo trestné, se Češi Masarykovi horlivě klaněli až k zemi: „tatíček Masaryk“ , „prezident Osvoboditel“, atd. Jakmile po Mnichovu Masarykovi lidé v čele s E. Benešem odstoupili a vznikla tzv. druhá republika, protimasarykovská hysterie se ihned obnovila: „lžifilosof“, „zavilý škůdce národa placený světovým židovstvem“, apod. No prostě, „HNUS“.

Pro podrobné seznámení se s osobností T.G.Masaryka bych kromě výšeuvedené knihy doporučoval přečíst si i vzpomínky Aleny Horákové Gašparíkové, která byla osobní archivářkou Masaryka v letech 1929 až 1936. Kniha vyšla na Slovensku pod názvem „U Masarykovcov“ a u nás ve značně zkrácené variantě jako „Z lánského deníku 1929 ‑ 1937“. Některé Masarykovy výroky se dokonce dotýkají i některých dnešních afér, např: „Peroutka je zabedněnec“.

Další masovou vlastností, která se v plné nahotě objevila po r. 1989, je zcela naprostý nedostatek statečnosti našich lidí a domnívám se, že výšeuvedené akce jsou jejím důsledkem, snahou dokázat si svou statečnost tam, kde to není nebezpečné. Překvapilo mě, že naši lidé nejsou schopni požadovat, aby životně důležité věci nebyly často mnohem horší, než za minulého režimu.

Za základní věc pro život je jistě možno pokládat bydlení. Za minulého režimu bylo jenom v letech 1969 až 1989 stavěno v České republice průměrně téměř 70 000 bytů ročně. Protože masová výstavba se nedala zastavit ze dne na den, skončila úplně až v roce 1993 a celkem se postavilo jen za tuto dobu přes 1,6 mil. bytů.V novinách se tehdy psalo, že už jsme se v počtu bytů vyrovnali západní Evropě, ale máme byty menší, a proto se bude stavět víc větších. Měsíční nájem nového třípokojového bytu s lodžií v Praze Letňanech jsme měli v roce 1989 přesně 400 Kč a to bylo včetně topení, teplé i studené vody, odvozu odpadků, atd. Průměrný měsíční důchod byl tehdy 1598 Kč, takže bydlení v takovém bytě stálo včetně energií a televize asi 30 % průměrného důchodu a 15 % průměrného platu. Dnes stojí zhruba 130 % průměrného důchodu, čili je to nejen mnohem horší, ale katastrofální. Jak to, že naši lidé důrazně nepožadují, aby se to zlepšilo? Dokonce mnoho mladých volí pravici, která to všechno zorganizovala.

Našim lidem asi nevadí, že štvanice proti prezidentu Zemanovi a premiéru Babišovi jsou zcela zřejmě organizovány z některých politických stran a „neziskovek“, dobře financovány a vycházejí tomu vstříc i někteří soudci. Tak např. jakási paní Jana Filipová, kterou je možno na internetu najít ve společnosti poslance Kalouska nebo „knížete“ Schwarzenbergra,

podala na A. Babiše žalobu za jeho výrok, že účastníci demonstrací jsou placení. Překvapilo mě, že soudkyně její žalobě kladně vyhověla, protože je jasné, že obrovské demonstrace s různými zábavnými doplňky jsou velmi nákladné a soudkyně tedy asi bezpečně ví, že to všechno demonstranti platí ze svého. Ale pak mě napadlo, že paní soudkyně možná plně souhlasí se skvělými názory paní Filipové, a proto jí samozřejmě dala za pravdu.

Chování našich lidí po roce 1989 mě velmi překvapilo, ale dnes už vím, že je přesně v souladu s naší tradicí. Jako by stále platilo, co řekl kdysi Masarykovi zemský místodržící hrabě Thun: „Čech je buď hulvát, nebo líbá ruku“. Ten samý Čech, podle toho před kým stojí.

Pokud by toto někoho zajímalo, doporučoval bych mu přečíst si tři knihy, které jsem objevil poměrně nedávno. Jsou to: „Češi v dějinách nové doby“, kterou pod pseudonymem Podiven napsali Petr Pithart, Petr Příhoda a Milan Otáhal. Dále „Pražský tanec smrti“ od významné české spisovatelky Olgy Barényiové. Ta byla hned po válce vyškrtnuta z řad českých spisovatelů, přestože napsala řadu knih, románů, povídek a básnických sbírek. Její divadelní hry se hrály dokonce i v pražském Národním divadle. Před válkou si ale vzala za manžela Němce a snad byla i sama německé národnosti. Těsně po válce byla proto odvezena do sběrného tábora pro Němce v Praze na Strahově, později na přímluvu kohosi propuštěna, odjela do Vídně, život dožila v Mnichově a začala psát německy. Uvedenou knihu napsala už v němčině. Třetí velmi závažnou knihou je práce Američana (s českými předky) jménem Paul Polansky: „Tábor smrti Lety“. Uvedené tři knihy jsou u nás, až na nepatrné výjimky, přísně utajovány.

Závěrem bych doporučil zejména Pirátům, kteří by v této věci měli mít vysoce kvalifikované odborníky, aby se zaměřili na zásadní zlepšování špatné situace třeba v oblasti tzv. digitalizace, kde pomalu začínáme patřit mezi nejhorší v Evropě. Zavádění počítačů by přece mělo práci urychlovat a usnadňovat a ne zpomalovat a pracovníky zdržovat, jak je tomu často u nás i při celostátním zavádění některých agend, např.  elektronické evidence tržeb.