Rostislav Iščenko
1. 9. 2019 sputniknews
Západ si začíná uvědomovat, že se svět mění, americká hegemonie se stává minulostí a je třeba se domlouvat s Ruskem. Washington uvažuje o místě konání summitu G-7 v roce 2020, kdy bude hostitelem Donald Trump. Na letošním summitu předložil americký prezident návrh na návrat k formátu “osmičky”, ale názory kolegů se rozešly. Přičemž Moskva nejenže neprojevila zájem o tak “lákavý” návrh a přímo prohlásila, že celkově o to příliš nestojí, ale pokud nás přesvědčíte, pokud nám nabídnete něco zajímavého, můžeme toto téma projednat.
Kreml dal najevo, že je možné formát obnovit, ale Rusko je třeba přesvědčit nabídkou něčeho lákavého.
Jsem si jist, že ve východní Evropě a zejména v postsovětském prostoru většina, ne-li všichni politici, nepochopila, co se děje. Velcí bílí lidé zvou ty ruské barbary k sobě za jeden stůl, ale oni dělají drahoty. Mnohohlasný sbor “Vezměte nás místo nich!” se neozval pouze proto, že vědí, že je nevezmou. Ukrajině se však přece jen podařilo dát “sedmičce” ponaučení ze života a vysvětlit, koho má právo zvát ke spolupráci a koho ne.
Myslím si, že Západ vnímá situaci adekvátněji. Přinejmenším pozice Italů, Francouzů, Němců, Japonců a Trumpovy administrativy svědčí o tom, že v těchto západních metropolích (možná v různé míře) si uvědomili, že se svět mění, že americká hegemonie je minulostí a že je třeba se domlouvat s Ruskem (v jakémkoli formátu).
Nicméně, nemá smysl si lichotit. Na Západě existuje dostatečný počet “věčně včerejších” lidí, kteří i nadále věří v drtivou morální a ekonomickou převahu Západu, v jeho civilizační misi, v jeho právo a povinnost pozvedat národy planety na svou úroveň. A jejich posvátnou povinností je podrobovat se vůli Západu.
Tuto pozici sdílí většina politiků ve východní Evropě a blízkém zahraničí, ale také zástupci ruské prozápadní opozice.
Všichni tito lidé zcela upřímně nechápou a nevěří, že je možné tak “velkorysou” nabídku dobrovolně odmítnout. Hledají skrytý význam v ruské pozici. Někdo tvrdí, že Moskva nemůže rozhodnout tento problém samostatně, protože je vázána spojenectvím s Čínou, někdo, že ruské vedení jednoduše nemůže okamžitě změnit kurz spuštěné propagandistické mašinérie, proto je nuceno si vzít čas, než se, zpitomělé štěstím, vrhne do náruče Západu. Věří tomu, protože by to tak udělali.
Ale podívejme se na fakta a odpovězme si na dvě otázky:
Potřebovalo se Rusko v 90. letech snažit o “formát osmi”?
Jak aktuální je tento formát nyní?
V 90. letech to bylo odůvodněné
Mnozí dnes odpovídají na první otázku záporně a správně poukazují na to, že Moskva členstvím nic materiálního nezískala. Jen jí kázali a dívali se na ni jako vdova Douglasová na Huckleberry Finna: dobrého chlapce, ale tak divokého a asociálního, že musel být držen přísně a vychováván tvrdě (samozřejmě pro své vlastní dobro). Přesto se odvážím tvrdit, že v konkrétních podmínkách 90. let bylo členství v G8 (i v počátečním formátu 7+1) pro Rusko vážným diplomatickým vítězstvím, ačkoli žádné materiální výhody opravdu nepřineslo.
Je třeba si uvědomit, že tehdy Západ považoval Rusko za zemi, která prohrála studenou válku. Paralelně byla diskutována otázka reformy systému mezinárodních vztahů (včetně OSN) na základě nových skutečností, které vyžadovaly institucionalizaci vítězství Západu. Na tom nebylo nic nového a nic nepřirozeného. Každý vážný světový konflikt končil přehodnocením systému mezinárodních vztahů. Po první světové válce byl vytvořen Versailleský systém a Liga národů. Po druhé světové válce byly nahrazeny jaltsko-postupimským systémem a OSN.
Otázka reformy OSN a dalších mezinárodních struktur, vzhledem k tomu, že jaltsko-postupimská realita zmizela v zapomnění, stále přetrvává. Ale v 90. letech se mezinárodní mechanismy připravovaly k reformě bez Ruska a v rozporu s ruskými zájmy. Na Západě byly vládnoucí kruhy, které považovaly za nezbytné upevnit Rusku status země, která byla v globální konfrontaci poražena.
Připomenu, že po druhé světové válce byla OSN nejprve vytvořena bez Německa a Japonska. Mezi stálé členy Rady bezpečnosti OSN (disponujícími právem veta) patří výhradně pět vítězných zemí. Navíc, když byla psána charta OSN a byla vytvářena organizace, nikdo ještě nevěděl, že právě těchto pět států se stane předními jadernými zeměmi. Jaderná síla byla tedy přiložena k jejich statusu stálých členů Rady bezpečnosti, nikoli status k jaderné síle.
Reálný politický status země v systému mezinárodních vztahů projevuje neviditelný, ale podstatný (často určující) vliv na její diplomatické a vojenské postavení a vojensko-politická moc nejen posiluje prohlášení diplomatů, ale také umožňuje efektivně bránit své finanční a hospodářské zájmy.
Za konkrétních podmínek devadesátých let bylo přijetí Ruska do skupiny sedmi, která se tak změnila na skupinu osmi, především uznáním jeho rovného statusu.
Rusku se podařilo vyhnout se rozdělení postsovětského světa na vítěze a poražené, a to se všemi nepříjemnými následky z toho vyplývajícími. Bylo uznáno rovnocenným, přijato do klubu předních světových mocností, pozváno k diskusi o osudu světa, k vypracovávání globálních politických a ekonomických rozhodnutí. Víc se tehdy nepožadovalo, a ani toho nebylo možné dosáhnout.
Je navrhován formát “desítky”
Dnes se okolnosti změnily. Ve skutečnosti je celý svět zastoupen ve skupině dvaceti, fóru dvaceti nejrozvinutějších států, které reálně kontrolují globální ekonomiku. “Sedmička” ji dávno nekontroluje a ve vojensko-politické rovině také není schopna světu diktovat svou vůli.
Rusko jako jeden z vůdců skupiny “dvacítky” opravdu nepociťuje mimořádnou potřebu formátu “osmičky”.
Je tam samo tváří v tvář sedmi svých geopolitických odpůrců. Zároveň Moskva dala jasně najevo, že v současné době považuje formát “desítky” za nejproduktivnější (je to “sedmička” rozšířená o Rusko, Indii a Čínu).
Tento formát zahrnuje země, které reálně kontrolují více než 60% světové ekonomiky, přibližně stejné procento světové populace a ve vojenské síle absolutně převyšují zbytek světa. Formát “desítky” navíc zahrnuje jak země, které byly příjemci starého (odcházejícího) politického a ekonomického systému, tak i nové vůdce. A nakonec, celoasijský politický a ekonomický systém, vytvářený Ruskem a Čínou, nemůže být úplný bez účasti Evropské unie a stabilita v asijsko-tichomořském regionu vyžaduje urovnání čínsko-japonsko-rusko-americké spleti rozporů.
Kreml však zcela neodmítl účast ve formátu “osmičky”. Poukázal pouze na jeho sekundární povahu a na potřebu zaujmout Rusko čímkoli jiným než pouhou přítomností.
Protože Západ zjevně ještě není připraven na formát “desítky”, může být jedním ze způsobů, jak Rusko zaujmout nabídka, aby Moskva zastupovala v “osmičce”zájmy států, které ještě nejsou v “desítce”. Jsou možné i další návrhy, které berou v úvahu realitu. Rusko ve skutečnosti trvá na zvýšení svého statusu v systému mezinárodních vztahů na základě změněného rozložení sil.
Zároveň mu bude vyhovovat jak zvláštní status v “osmičce”, tak zachování status quo.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
