 |
| Bašár Asad (vlevo) se rozkmotřil se svým bratrancem Ramím |
Tereza Spencerová
Zeptáte-li se třeba v nějaké damašské kafírně místních, co jim přineslo uplynulých osm let války, většina začne vypočítávat ztráty, ať už tragické osobní nebo ty hmotné. Po chvilce vyprávění ale diskuse obvykle stočí k tomu, že válka neublížila všem. Naopak, některým pomohla. A někteří odhadují, že je řeč až o pětině Sýrie. Řeč je o lidech, kteří na válce dokázali zbohatnout. Na jedné straně může být řeč třeba o taxikářích s licencí jezdit do Libanonu, což je trasa po níž proudí davy lidí, ale i pašovaného zboží. Nebo o vojácích, kteří vybírali „mýtné“ na silnicích a křižovatkách. Ale na samém vrcholku pyramidy je šest či sedm prakticky všemocných oligarchických rodiny, které Sýrii fakticky řídily už před válkou a během konfliktu si mezi sebou korupčně rozdělily válečnou ekonomiku…
A najednou ze Sýrie přicházejí zprávy, že Ramí Machlúf, údajně nejbohatší muž země a bratranec prezidenta Bašára Asada, je i se svými nejbližšími v domácím vězení a jejich účty jsou zmrazeny. Informace jsou sice bez oficiálního potvrzení, ale budou nejspíš pravdivé. Třeba i kvůli tomu, že Ramího soukromá armáda, elitní Tiger Forces, byla 29. srpna zničehonic po letech jako by „znárodněna“ a oficiálně začleněna do řad pravidelné syrské armády, v níž se formálně proměnila v 25. divizi speciálních sil…
Ramí Machlúf je – nebo možná spíš už jen byl – jedním z nejmocnějších mužů země, přičemž jeho osobní majetek byl už před válkou odhadován na šest miliard dolarů. Patří mu největší syrský mobilní operátor Syriatel, multioborová korporace Cham Holding, má podíly v hotelových řetězcích, cestovních kancelářích, aerolinkách, médiích, v řadě syrských i mezinárodních bank, přičemž jeho rodina – bez ohledu na to, že je Ramí už od roku 2011 na všech myslitelných západních sankčních seznamech – významně investuje například do britských ropných firem a své operace ve východní Evropě řídí prostřednictvím firem v Polsku a Rumunsku. Jeho jméno vyplavalo na povrch před pár lety i v rámci mezinárodního daňového skandálu zvaného Panama Papers. Některé zdroje tvrdí, že mu patří 60 procent syrské ekonomiky. Bez významu přitom nejsou ani jeho charitativní nadace, z nichž ta nejvýznamnější, Al Bustán, dokonce na humanitární projekty v Sýrii získala stovky tisíc dolarů od UNICEF, a to i přesto, že kromě pomoci válkou zbídačeným rodinám sloužila i jako zdroj financování Ramího soukromé armády…
Není zatím ovšem jasná odpověď na tu nejdůležitější otázku: Proč musel padnout možná nejvlivnější muž země a hlava dominantní oligarchické rodiny Machlúfů. Syrské opoziční zdroje tvrdí, že Bašáru Asadovi prostě došla trpělivost, když se Ramího syn Muhammad v uplynulých dnech na Instagramu o sto šest chlubil svým milionářským životem v Dubaji. Nicméně, Ramí a jeho klan jsou sice pro obyčejné Syřany opravdu živoucími symboly korupce a rozmařilosti, ale není to problém teprve posledních týdnů.
Podle britského The Times se Ramího „likvidací“ Bašár Asad pro změnu snaží získat tři miliardy dolarů, které po něm prý Rusko požaduje v rámci splátky dluhu. Takové vysvětlení ovšem zcela odporuje charakteru rusko-syrské strategické spolupráce. Moskva za pomoc Sýrii dostala vojenské základny a etablovala se ve Středomoří a navrch ještě ruské koncerny získaly koncese na těžbu surovin, fosfáty počínaje a ropou konče. Hotové peníze v těchto vazbách nikdy nehrály žádnou roli, nemluvě o tom, že vlastně dodnes ani neexistuje důkaz pro „obvyklý předpoklad“, že se Rusko nějak zásadně vměšuje do řešení vnitrosyrských politických a jiných sporů.
Možná proto bude nejlogičtějším vysvětlením pohled na aktuální situaci. Po osmi letech války se státní moc v Sýrii zásadním způsobem rozdrolila a největší vliv v zemi uchopily oligarchické rodové klany, které si ovládají jednotlivé obchodní a průmyslové sektory a svým způsobem využívají Bašára Asada jen jako „hromosvod“, na němž by se Západ – se svou láskou k pochybné personifikacím problémů — mohl dosytnosti „vyřádit“. Nicméně, válka přece jen pomalu končí, a zatímco Západ se dál ohání svými starými i novými sankcemi, investoři nejen z Ruska nebo Číny, ale především z regionu – od Alžírska přes Perský záliv až po Malajsii – se svými miliardami podupávají na hranicích, ale bojí se vstoupit oběma nohama. Syrský ekonomický i politický „terén“ je krajně nejistý, neboť se v něm hraje bez jakýchkoli pravidel a kdy často ani není jasné, kdo že má vůbec skutečné oprávnění hrát. Z tohoto pohledu by pak „umravnění“ nejvlivnějšího muže v zemi mohlo posloužit jako varování ostatním oligarchům, aby se nepokoušeli dál být „nad státem“.
Ačkoli se vcelku nabízí paralela s postjelcinovským rozvaleným Ruskem a Putinovým zásahem proti oligarchovi Michailu Chodorkovskému, pojem „umravnění“ je asi nejvhodnější, protože nemá smysl předpokládat, že by Ramímu Machlúfovi – na rozdíl od Chodorkovského — hrozilo něco víc, než časově omezené domácí vězení. Tím spíš, že například i Mustafa Tlas, někdejší ministr obrany ještě z Háfizových časů, zdůrazňuje, že rozpory mezi Bašárem a Ramím netřeba „přeceňovat“. Bašár podle všeho totiž jen zkouší vracet pravidla do hry, která objektivně přerostla v chaos. Obyčejní Syřané, které roky drtí válka, západní sankce i pocity nespravedlnosti, takový Asadův krok rozhodně ocení. A zahraniční investoři rovněž.
