KOMENTÁŘ JANA SCHNEIDERA: Starosta je jen svazák naruby

„Nemáme nic proti Rudé armádě, vážíme si toho, že spoluosvobodila Československo, ale už nás to nebaví, je slyšet velmi jasné volání po odstranění sochy …. Hanlivý nápis ‚Ne krvavému maršálovi!‘ byl pravdivý, Koněv má na rukou krev Čechů, Slováků i Rusů.“

Tímto dost neuvěřitelným způsobem charakterizuje naprosto svévolný výkon své funkce starosta Prahy 6. Prý ho nebaví poslouchat o tom, jak bylo Československo osvobozeno… On se ale nemá dějinami co bavit, z dějin se má pokorně poučit a ne ukazovat, jaký je nevychovaný a nevzdělaný!

Dále z jeho slov čouhá jak sláma z bot snaha manipulovat historií. Tím se Kolář staví do těch nejhorších šlépějí minulého režimu. Ten se zamlčováním snažil zakrýt, že spojenecká vojska spoluosvobodila Československo. Kolář zase naopak tvrdí, že tím, kdo pouze „spoluosvobodil“ Československo, byla Rudá armáda. Stejný styl, jen opačné znaménko. Měl by se zamyslet, co asi mínil Václav Havel slovy „nejsme jako oni“. Napovím: rozhodně nemyslel stejně hanebný styl jen přepólovat na druhou stranu. Havel měl na mysli změnu stylu.

• KOMENTÁŘ TOMÁŠE VYORALA: PR za tisíce v Playboyi vyměnil za Koněva. Starosta Prahy 6, syn diplomata a Drahošova strůjce Petra Koláře, velí: Na Rusko!

To by v praxi znamenalo nejprve se o maršálu Koněvovi něco hodnověrnějšího dozvědět, a teprve pak mluvit. Například Jan Gazdík na aktuálně.cz dal na toto téma následující otázku Danielu Povolnému, pracovníku Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu: „V knize Operace Dunaj zmiňujete roli maršála Ivana Koněva, jehož socha v Praze 6 nedaleko Vítězného náměstí vyvolává dnes značné spory o jeho podílu na okupaci Československa. Jaká tedy byla?“

Odpověď Daniela Povolného, který o tom ví nepoměrně víc a nepoměrně lépe, než aktivisticky předpojatý starosta: „Jednalo se o narychlo připravenou hurá akci. Plán Kremlu spočíval v tom, že do Československa vyrazila pod záminkou oslav osvobození velká skupina sovětských maršálů a generálů, aby zmapovala zdejší politické i vojenské poměry. Tihle vojáci navštívili průmyslové závody a vojenské útvary. Koněv a ostatní veteráni tvořili jen určitou stafáž. Přednesl několik projevů, o nichž samotní Sověti informovali, že ‚soudruh Koněv zůstal na pozicích z roku 1945‘. Celkově to vyznělo jako nešikovné faux pas. Maršál Koněv byl zkrátka Kremlem použit k tomu, aby si Sovětská armáda a sovětští polici zmapovali vývoj situace v Československu.“

V další fázi by se pak starosta Prahy 6 mohl inspirovat tím, jak kultivovaně se v Litomyšli vypořádali se svým rozporuplným rodákem Zdeňkem Nejedlým. Jeho sochu neodstranili, ale opatřili cedulkou, kde se praví, že Nejedlý „rozmnožil i poškodil kulturu českou, přinesl poctu i úhonu rodnému městu, jež oceňuje dobré, zavrhuje špatné jeho skutky“.

Podivná je Kolářova zmínka o tom, jakou prý krev měl Koněv na rukou. Čechů? Slováků? Rusů?? Kde by se mu na nich vzala, když Koněv nebyl zdravotník? Koněv byl bojovník, a jedinou krev, kterou měl na rukou, byla ta německá – a má tak velký podíl na tom, že nevděčník Kolář vůbec může být, a k tomu ještě starostou, a ne Bürgemeisterem.

Je to poměrně únavné zažívat podruhé v životě normalizaci.