Jak si vrchní velení wehrmachtu objednalo protičeský román O českém národě (kapitola 9.)

Děj Bodenreuthova autobiografického románu se odehrává za první světové války; hrdinou je německý student Christopher Jakob, který si již před válkou, tváří v tvář početní převaze Čechů a neschopnosti monarchie rázně potlačit drzost malých slovanských národů, uvědomuje své němectví. Ctí posvátný závazek krve a půdy, a když vypukla válka, ví, že je to německá válka, která nemá se změkčilými Habsburky nic společného. V úvodu neopomene vyložit sudetoněmeckou verzi českých dějin: Češi pronikli do Střední Evropy jako otroci Avarů, zalidnili území starých Germánů a z barbarského stavu se dostali jen dík tomu, že neuměle napodobovali vyspělé Němce. Současně poznamenává, že Češi si uvědomili jednotu Germánů ještě dřív, než k tomu později dospěli sami Sasové, Bavoři, Prusové, Švábové a další spřízněné kmeny. Uvědomuje si české nebezpečí, i když neopomene zdůraznit, že mocenské postavení Němců je neotřesitelné. Když pracoval jako úředník na velkostatku v jižních Čechách, dobře s byl vědom toho, že půda kolem, kam jen oko dohlédne, je v rukou německé šlechty. Pobyt v Praze, kde válka vyhrotila napětí mezi Čechy a Němci na ostří nože, jeho německé vědomí a svědomí upevnila a zocelila. Ani půvabné Češce Bohuslavě se nepodařilo svést ho z pravé cesty a tím méně se to mohlo podařit jeho českým nadřízeným a kolegům v úřadě, o jejichž sabotážích se sám mohl přesvědčit. Začal spolupracovat s vysoce postaveným německým komisařem, zavázal se donášet zprávy o nepřátelích a při jedné příležitosti pronikl s udáním dokonce až k samému mistodržícímu hraběti Franzi Thunovi. Byl zhrzen a šokován laxností rakouského byrokrata, jemuž přisoudil výrok: „Polovina Čechů je proti Rakousku, ostatní monarchii tolerují, nesmíme tedy dopustit, aby se cítila dotčena i ta druhá polovina.“

Jádrem románu jsou příběhy Christopherovy v době vojenské služby. Na začátku válečného dobrodružství dojde k mimořádné události. Hrdina je i s několika německými přáteli zařazen do pražského praporu, v němž jsou převážně čeští vojáci. Když jsou vojáci v předvečer odjezdu na frontu seřazeni a plukovník je vyzve, aby vzdali hold, téměř všichni odjištěním závěrů pušek dají najevo, co si o odjezdu na frontu a o celé válce myslí. Christopher a jeho přátelé jsou šokováni, protože velitel na toto vzpurné gesto vůbec nezareagoval. Když ho v kanceláři navštíví, jsou překvapeni ještě jednou – plukovník jejich stížnost ignoruje. Jeho podivné chování se vysvětlí o několik dní později, když se prapor ocitl v neobydlené krajině kdesi v Maďarsku. Velitel vydá povel k nástupu jednotky a nařídí, aby každý desátý vystoupil z řady, tito náhodně vybraní jsou potom odvedeni a zastřeleni. Mezi nimi se ocitli i Němci, kteří se sabotáží neměli nic společného. Christopher uvažuje o plukovníkově mstě a dospívá k tomu, že velitel jednal plně v duchu války. Prapor byl rozpuštěn a vojáci přiděleni k jiným plukům, které byly záměrně sestavovány jako útvary národnostně smíšené s převahou německých důstojníků.

Ústřední část románu je věnována bojům na italské frontě. Christopher se znepokojením sleduje, jak pokrytecky a zákeřně dovedou jednat někteří Češi, i když mají důstojnickou hodnost a těší se podpoře velitelů. Válečné události autor líčí jako rychlý sled halucinačních zážitků prokládaný úvahami o vojenských ctnostech, o politice a budoucnosti Rakouska. Voják musí zabíjet; dostane-li rozkaz ke katovské práci, nenese za ni odpovědnost; puška je přítel, střelba uklidňuje; kamarádství je „víra zocelená kladivy výstřelů“; strach je horší než smrt; císař Karel je slaboch, asi má židovskou krev, omilostnil české zrádce Kramáře a Rašína; Zita je cizinka; Rakousko po válce bude spolkovým státem; Němce v Čechách čeká boj za samostatné území Deutschböhmen. Christopher si uvědomuje nevypočitatelné důsledky složité národnostní situace. Ví, že Češi patří k největším nepřátelům Němců a považuje za přirozené, že velitelé nařizují německým vojákům, aby bedlivě sledovali české důstojníky i vojáky a hlásili každý jejich podezřelý pohyb. Zejména na frontě, kdy dochází k přímému kontaktu vojáků na obou stranách bojiště, je přítomnost zrady hmatatelně přítomná: voják musí mít neustále na mušce nejen nepřítele, ale i to, co se děje v jeho jednotce. Jedna z centrálních kapitol románu je věnována rozhovoru vězněného zrádce Mlejnka s hrdinou příběhu. Scéna se odehrává ve sklepě, kde český poddůstojník čeká na popravu. Chrostopher se Mlejnka ptá, proč jednal proti vojenské přísaze. Vězňova odpověď vyjadřuje ve zkratce, co si Češi myslí o Němcích, Rakousku a válce: vynucená přísaha neplatí, odmítneš-li přísahat, oběsí tě, zradíš-li, zastřelí tě; Rakouský stát není domovem Čechů, kteří jsou ve své vlasti utlačováni; český národ může žít, jen když Rakousko zahyne. V té chvíli se poručík, který Mlejnka hlídá, neudrží a v návalu zlosti ho zastřelí. Christophera vězňova vášnivě pronesená slova nepřekvapí, pouze poznamená, že kulka je pro českého odsouzence koneckonců čestnější než provaz.

3 

Závěr románu je věnován patetickému líčení konce války, kdy se rakouská armáda rozpadávala a vojáci se na vlastní pěst vraceli domů. Říjnové dny 1918, kdy Pražané vítají Masaryka a jeho spolupracovníky z exilu, kdy odstraňují rakouské sochy, symboly a nápisy a dávají najevo své nadšení, autor líčí jako čas hrůzy, násilí, msty. Poslední kapitoly románu popisují boj sudetských Němců s českými vojáky, obsazujícími území tzv. Deutschböhmen, severního pohraničí, které sudetští Němci, vedeni Rudolfem Logdmanem von Auen, potomkem anglického pobělohorského panstva, a Josefem Seligem, předsedou sudetské sociální demokracie, chtěli přičlenit k Německu. Autor kombinuje propagandistický žurnalismus s nabubřelým líčením obětavého boje a umírání sudetských Němců, zrazených Vídní a proradnými západními demokraty, plutokraty a komunisty. Pečlivě vypočítává počet mrtvých – Cheb 2, Karlovy Vary 3 atd., až dospěje k celkovému počtu 52. Používá přitom osvědčeného kultu mrtvých, který Hitler dovedl až k mýtickému vytržení a extázi. Počet mrtvých při obsazování českého i ostatního československého území je však téměř zanedbatelný, uvážíme-li kolik tisíců lidských životů si vyžádaly poválečné nepokoje v Německu nebo v Maďarsku.

Autor se snažil vylíčit přestřelky při obsazování pohraničí českými vojáky jako významné bojové akce. Ale šlo pouze o lokální střety. Podle jeho tvrzení šlo o vzpouru Čechů, kteří nechtěli Němcům přiznat Wilsonem prosazované právo na sebeurčení národů. Byl to požadavek zcela odporující politické realitě – jak si mohli Němci, kteří odedávna Čechům i jiným slovanským národům odpírali právo nejen na sebeurčení, ale i na správní a kulturní autonomii, myslet, že rozbijí tisícileté hranice českého státu a značnou část Čech, Moravy a Slezska přičlením k poraženému Německu? Absurditu požadavku zvyšoval záměr poražené Vídně přičlenit k Německu i Deutschösterreich, Rakouské Německo. S tím by vítězné země nikdy nemohly souhlasit – cožpak by poražené Německo, které s Rakouskem vyvolalo válku, mohlo po ní dokonce získat významné teritoriální zisky?

Češi ve skutečnosti obsazovali historický prostor zemí České koruny – vzbouřenci nebyli Němci, ale oni, jejichž nacionalismus válka a frustrace z porážky neobyčejně rozjitřily. Ale zdaleka ne všichni Němci byli postiženi tímto velikášstvím, které zachvátilo předáky sudetských Němců. Rudolf Lodgman von Auen, posedlý antisemitismem, nenávistí k Čechům a bolševikům, prohlásil, že se s existencí samostatného státu Čechů nikdy nesmíří. A také se nikdy nesmířil – po Mnichovu napsal eHitlerovi děkovný list, po válce jako poslanec Adenauerova parlamentu bojovně vystupoval proti odsunu sudetských Němců a do dějin poválečné demokracie v BRD se zapsal prohlášením, že únos Eichmanna izraelským Mosadem byl hrubým porušením mezinárodního práva. Přesto nebo právě proto ho mnichovští soukmenovci v roce 1960 vyznamenali medailí Karla IV. (Již samo jméno tohoto řádu dokazuje, jak si sudetští Němci dějiny Českého království přivlastňují, jak je germanizují.)

Vztah mezi Čechy a Němci naštěstí neurčovala, aspoň ne na úrovni osobních vztahů, nenávist, ale vědomí, že korektní sousedské vztahy jsou pro obě strany výhodné. Přesvědčivý důkaz o tom podává skutečnost, že mnoho Čechů má německá jména, zatímco nespočet Němců nezapře české předky. (Z hlediska rasové teorie jde však v obou případech o znečištění germánské krve.) Namátkou beru do rukou reprezentativní nacistickou publikaci Das Sudetendeutschtum (Sudetoněmectví; 2. vydání vyšlo v roce 1939 v Brně, Praze, Lipsku a ve Vídni); v tomto sborníku o šesti stech padesáti stranách zjišťuji mezi 15ti přispěvateli 5 převáženě zkomolených českých jmen: Zatschek, Peterka, Swoboda, Wostry, Cysarz. Jeden ze zakladatelů poválečného sudetoněmeckého hnutí se jmenoval Fritz Sladek; byl to kněz – augustinián, který byl ve 30. letech pokárán arcibiskupem Kašparem za to, že, inspirován nacismem, zavedl v kostele Svatého Salvatora tzv.lidový (völkisch) oltář. Zřejmě se nevzdálíme daleko od pravdy, budeme-li předpokládat, že o mnohých poněmčených Češích v první generaci platí stará průpovídka o poturčencích horších Turka.

4 

Na závěru se nemohu bez údivu nezmínit, že na Wikipedii najdeme pod heslem Alle Wasser Böhmens fliessen nach Deutschland zcela nekritickou charakteristiku tohoto románu. Na začátku je citace Edvarda Beneše, který na konci 30. let konstatoval, že pokojné soužití Čechů s Němci v jednom státě je ohroženo. Prezidentova slova jsou postavena do protikladu s výrokem Přemyslovce Václava I., který slavnostně prohlásil, že každý, kdo by Němcům v jeho království ubližoval, bude potrestán světskou mocí i božím prokletím. Vina tedy jakoby spočívá na Benešovi, kterého militantní sudetští Němci od vzniku První republiky bez přerušení až po dneška častují nejhoršími nadávkami. (Jedné se dokonce neodřekl ani Karel Schwarzenberg ve své neúspěšné prezidentské kampani.) Zaráží, že v informativní stati o Bodenreithovu–Jakeschovu románu se zdůrazňuje jeho mimořádný čtenářský ohlas, ale nikde nenajdeme poznámku o tom, jak se jej nacisté snažili na poslední chvíli zapojit do válečné propagandy. Je těžké věřit, že tuto charakteristiku nacistické literatury připravilo dnešní oddělení Technické univerzity v Drážďanech a že se k ní připojuje i Univerzita Palackého v Olomouci. Na pomoc tomuto nacistickému kýči dokonce přispěchalo i knižní oddělení amerického distribučního podniku Amazon, které zájemcům v Československu tuto knihu, vázanou nebo brožovanou, dodá za zanedbatelný poplatek necelých dvou eur.

Tyto zdánlivě periferní informace nabývají na významu v době, kdy se v našich i cizích médiích denně sekáváme s varovnými signály namířenými proti Rusku, alias Sovětskému svazu. Připomeňme spory o Krym, hanbení Koněvova pomníku nebo nedávné mezinárodní výročí německého útoku na Polsko bez přítomností ruských politiků, ale s početnou účastí německých, italských, španělských, maďarských, rumunských a dalších bývalých spojenců Hitlerova Německa. Připomeňme také zasedání vrchního velení NATO ve Varšavě v roce 2017, které přijalo prohlášení o Rusku jako o nepříteli číslo jedna ohrožujícím země demokratického Západu svým – životním stylem. Není proto žádoucí připomínat skutečnost, že vojáci Rudé armády nesli na bedrech nejtěžší váhu boje za dobytí nacistického Německa a jeho početných spřátelených armád. (Kuriozitou na okraji těchto dezinformací je tvrzení pana Kosatíka, který v nedávném rozhovoru s paní Senkovou na Dvojce řekl, že musíme být jeho příteli Kocábovi vděčni za neodkladný odchod sovětských vojsk od nás – kdyby se to prý oddálilo a vleklo, mohly by ty ruské tanky zůstat u nás dodnes. Čemu slouží toto strašení?)

Za těchto okolností i podivné připomínání a propagování knihy sudetského autora, prominenta nacistického režimu, přestává být něčím nahodilým a zanedbatelným. Neměli bychom nad tím mávnout rukou. 

Předchozí kapitoly:

• Národ – výmysl, nebo skutečnost?
• O obraně, kultivaci, zneužívání a hubení jazyků
• O češtině, obrození a bláznech–vědcích
• Marx a Engels o Češích za revoluce 1848
• Česko-německý spor o demokracii
• Národní vědomí v zjitřených časech
• Na ostří nože – nacistické pojetí české otázky