Lubomír Man
20. 9. 2019
Když s prosbou o další pújčku přiletěl v lednu 2015 tehdejší ukrajinský premiér Jaceňuk do Berlína, řekl v německé televizi ARD tato pozoruhodná slova: “Ukrajina a Německo mají společný osud. My všichni si dobře pamatujeme na vpád Sovětského svazu na Ukrajinu a do Německa na podzim 1944. To se nesmí opakovat”!
Celý svět, který o druhé světové válce něco věděl, zůstal po tomto Jaceňukově prohlášení stát s otevřenou pusou. Propánakrále, co je to tohle za šílence? To se snad Sovětský svaz měl při svém vyhánění wehrmachrtu ze svého území zastavit před územím Ukrajiny, která tehdy byla jeho nedílnou součástí, a měl tam nechal Einsatzgruppen dál vraždit Ukrajince a Židy jako je vraždily v Babim Jaru? A měl se zastavit i před územím Německa a měl tam nechat dál vládnout Hitlera společně s jeho koncentráky? A čekat, až se Hitler trochu zotaví a vrhne se na něj znovu?
Šílenec, blázen, idiot, to musí být magor, rvali si vlasy z hlavy všichni lidé, co ještě nepřišli o rozum – ale byli tentokrát ve svém úsudku totálně mimo. Protože Jaceňuk šílený nebyl, ale byl – na rozdíl od těch, kteří ho za šílence považovali – jen dobře informovaný. A to od lidí, kteří už věděli jak se bude v budoucnu svět točit, protože ty otáčky už sami určili. Byli to kromě jiných též senátor McCain a náměstkyně amerického ministra financí Victoria Nulandová, kteří v rámci tzv. americké pomoci Ukrajině (pět milionů dolarů) na rozvoj její demokracie (rozuměj na rozvoj majdanského převratu), do Kyjeva občas zajížděli a s ukrajinskými politiky, vládními i opozičními, se setkávali. A těm opozičním šeptali do ucha, jak a co musí dělat, aby Majdan uspěl, a vedle toho jim také líčili, jak bude podle nich, amerických neokonzervativců, budoucí svět vypadat, a jak se podle této jeho nové podoby budou muset kompletně přepsat i dějiny, aby to nové s tím starým do sebe dobře zapadalo.
Kousek z tohoto jejich výkladu (možná poněkud předčasně), prozradil pak Jaceňuk v onom svém vystoupení ve studiu ARD v Berlíně, ale to nejpodstatnější z něj vyneslo na povrch země až setkání vítězných spojenců v Normandii v červnu tohoto roku. A to, když se na oslavu zdejšího vylodění angloamerických vojsk objevila mezi vítěznými spojenci i německá kancléřka Merkelová, která tam jako Němka a tedy příslušnice národa, proti němuž tehdy oni vítězní angloameričtí spojenci bojovali, neměla podle zdravého rozumu co dělat.
Ale byla tam. A naopak tam nebyl – protože nebyl pozván – nikdo z Ruska, a to i když se až dosud mezi lidmi příčetnými stále uznává, že bez ruského téměř pětiletého nepřetržitého boje s hitlerovskými vojsky a bez milionů jeho oběti by se angloamerická vojska na normandském pobřeží nikdy nevylodila. A ani by se o to nikdy nepokusila.
A proč tam tedy nikdo z Ruska nebyl a proč tam ani nesměl být? Nu protože podle onoho neokonzervativního plánun nového světa, o němž McCain a Nulandová vyprávěli kdysi opozičním Ukrajincům a nejspíš i Jaceňukovi, musí být onen nový svět založen na skálopevném názoru, že Rusko je mezinárodním banditou, kterého, jako takového, bude mezinárodní společenství považovat za nehodného účastnit se jakýchkoli jeho aktivit, oslav atd. Ruský stát se zkrátka musí stát psancem světa a stejně tak je třeba popsat jeho dějiny, čili špína, špína a zase jen špína. Jedině za takových podmínek a z nich vyplývajícího rozladění občanů Ruska ze své mezinárodní izolace je možno uvažovat o podobné změně režimu v Moskvě, jakého se dosáhlo v Kyjevě. A jedině tak, se Západ též může konečně prodrat k nerostnému bohatství Ruska, o kterém Madelene Albrightová prohlásila, že je příliš velké jen pro jednu zemi, k čemuž Henry Kissinger dodal, že Majdan je pouhou generálkou na to, co se má v budoucnu stát v Moskvě.
Podívejme se na fotografii z letošního setkání vítězných spojenců v Normandii. Ta fotografie je vzorovou ilustrací úspěchu snah, o kterých kdysi McCain a Nulandová svým spřízněným ukrajinským přátelům vyprávěli. Je tam, jak jsem už řekl, Merkelová, která tam nemá co dělat, a není tam Putin, který by tam dle zásluh Rudé armády o úspěch vylodění spojenců v Normandii měl stát na místě nejčestnějším.
Ale chybí tam – a nikomu ze státníků na snímku zobrazených to zjevně nevadí, nikdo proti takovéto do nebe volající nelogičnosti neprotestuje, nikdo na protest proti takovéto obludné absurditě z oné fotografické seance neodchází, všichni se spokojeně usmívají, tváře mají plné čistého svědomí, jen mi se do vědomí dere myšlenka, že ta fografie není než obrazem až k pitvornosti dovedené mravní pokřivenosti západního světa, do něhož, my, kdysi Husovu mudrpravdu a Masarykovy humanistické ideje vyznávající národ, bohužel, dnes též patříme.
