80: Víc než jen výročí poslední světové války. Dnes pokračuje bojem v ulicích Prahy. Puberťáci a ignoranti. Sedm statečných v Dejvicích. Polsko a Slovensko v čele další krize? Poučení? Bojme se svých spojenců

Protože druhá světová válka ve skutečnosti začala Hitlerovým obsazením Čech a Moravy o půl roku dříve. Jen se o tom tak dnes příliš nemluví. Zrada západních velmocí, které nás v Mnichově nechaly na holičkách a prodali naši existenci (tehdejšímu) německému kancléři, stejně jako totální selhání „masarykovských“ politických elit, které se bez jediného výstřelu diktátu podřídily, se do současného „výkladu dějin“ příliš nehodí. Západ je přece náš hlavní spojenec a záruka bezpečnosti – jako tenkrát.

Proto provokace a obscénní historické mystifikace pubertálního vedení Prahy 6 i pražského magistrátu vůči Ruské federaci – nástupnické zemi Sovětského svazu – jsou pro dnešní „odvážné rusobijce“ příležitostí k „zábavným strkanicím“ o maršálovu sochu. Když tuto taškařici puberťáci „na šestce“ připravovali, dost možná ani netušili, že se nějaké takové výročí vůbec blíží. Chtěli jen využít jiného výročí – toho srpnového – které se do jejich obrazu světa hodí nepoměrně lépe, ač skýtá rovněž „poučení“, kterému nemohou rozumět.

Nikoli náhodou vyšel současně jeden průzkum, který říká, že většina mladých vůbec netuší, že 1. září 1939 je začátkem druhé světové války. To naopak samozřejmě ví většina příslušníků starších generací. Chodili totiž do „komunistických“ škol, kde se sice s dějinami také zacházelo často „svérázně“, ale základní data nám přece jen byla jasná. Dejvický starosta Kolář (TOP 09) začal chodit do školy až po převratu v devětaosmdesátém, primátor Prahy Hřib (Piráti) stihl do té doby tak druhou třídu. Jejich ignorance má tedy dobré základy našeho současného školství, kde se mystifikacemi a přebarvováním historie zabývají profesionální desinformační organizace jako Člověk v tísni a spol.

Tenhle „kinderkabinet“ nyní vládne Praze obecně a některým jejím částem speciálně. Jeden sundá pamětní desku na sovětské osvoboditele ze Staroměstské radnice, protože prý není historicky přesná. Druhý (podle některých spekulací) zorganizuje potřísnění sochy maršála Koněva, aby měl příležitost provokovat ruskou ambasádu, která sídlí na jeho městské části. A nakonec ji „zakryje“ lešením a plachtou, protože si myslí, že právě tak se má zacházet s historickou pamětí národa.

Zjevně nepředpokládali, že ještě žijí lidé, kteří si nemíní nechat vytloukat paměť z hlavy jen pro to, že pár puberťáků, jimž se ani v rodině nedostalo patřičné výchovy, si mohou v nové totalitě dělat, co se jim zlíbí. Někteří stateční nejprve pošpiněný památník očistili, další pak opakovaně strhli plachtu z lešení, které mělo maršála-osvoboditele před zraky Pražanů skrýt. Zatímco vandaly, kteří „majetek“ poničili, policie dodnes nevypátrala, ty, kteří se pokusili o nápravu odvádí na služebny a vyslýchá. Stát se to opačně někde v Rusku, vysílá o tom ČT už své pravidelné dezinformační „speciály“.

Starosta Kolář mezitím dostal policejní ochranu, protože prý je mu na sociálních sítích „vyhrožováno“. Určitě se rovněž nezjistí, kdo mu tak vyhrožoval, jako se nezjistí, kdo sochu postříkal barvou a začal celý ten ostudný kolotoč právě ve dnech, kdy si rozumnější a vzdělanější část veřejnosti připomíná osmdesát let od začátku „druhé německé války“. Kdy vzpomíná na milióny sovětských vojáků, kteří spolu s dalšími armádami protihitlerovské koalice položili životy, abychom se my dnes mohli dívat na „nesnesitelnou lehkost tuposti“, s níž se jejich památka pošlapává. Těch „sedm statečných“, kteří se pustili do boje s Koláři a Hřiby, by nemělo zůstat osamělých.

Není výročí jako výročí. To srpnové, které hlupák a nevychovanec Kolář chtěl zneužít proti Rusku – které ovšem invazi neprovedlo, v jejím čele stál Sovětský svaz – potřísněním maršálovy sochy, se krásou nezamýšleného obrací proti svému původci: s novou naléhavostí nám umožňuje uvědomit si, že někdejší Brežněvova doktrína o „omezené suverenitě“ satelitních států sovětského impéria, je tu opět. Jmenuje se „suverenita sdílená“ – a je základem naší nesvobody ve Čtvrté říši zvané Evropská unie, které opět velí Německo.

A 80. výročí zahájení útoku na Polsko si přijel do Varšavy „připomenout“ prezident Donald Trump, jehož administrativa připravuje přesun okupačních amerických armád „dočasně umístěných na německém území“ – právě do Polska, blíže ruským hranicím. Pokud si k tomu nezapomeneme uvědomit, že současně vypověděl smlouvu o omezení raket krátkého a středního doletu schopných nést jaderné bomby, mělo by nám přinejmenším lehce zatrnout. Být – nejen skrze naší referendem neschválené účasti v NATO – v rukou takto nezodpovědného „spojence“ je minimálně příležitostí k rozjímání nad nepoučitelností, s níž svou bezpečnost orientujeme pouze jedním směrem.

Spojenci?

Byl to bývalý ministr zahraničí Henry Kissinger, kdo řekl, že být nepřítelem Spojených států může být nebezpečné, ale přímo fatální je být jejich spojencem. Ilustroval tím známý fakt, že zámořská velmoc sleduje výhradně své vlastní cíle a spojence kdykoli hodí přes palubu. Vidíme to ostatně dnes v Afghánistánu, odkud Američané odcházejí, zatímco my se tváříme hrdinně, že jako zůstaneme. Nebo Kurdové, kteří vybojovali hlavní část „americké“ války s Islámským státem jsou hozeni přes palubu kvůli vztahům s Tureckem. O bývalých spojencích jako Saddám Husajn, plukovník Kaddáfí či bývalý agent CIA Usáma bin Ládin ani nemluvě.

Nad jejich osudem mohou žasnout lidé ze států západní Evropy, jejichž politické elity před osmdesáti lety umožnily Hitlerovi začít druhou světovou válku. Zkušenosti, které máme z té doby my, jsou však nezapomenutelné: někdo nás zradil, někdo nás okupoval, někdo nás osvobodil.

Žádní Hřibové ani Kolářové s tímhle dějinným poučením nic neudělají. I když by si to tolik přáli.

Neudělají, pokud jim to nedovolíme.