LeoK.
20.8.2019 KosaZostra čili vlkovobloguje.wordpress.com
motto:
Heče peče, Ford a špás,
spoj se s dívkou hned naráz,
chlapci, dívky v roztoužení,
teď dojdete uvolnění.
(Aldous Huxley; Překrásný nový svět)
Václav Havel snil o občanské společnosti, kterou chápal jako svobodné sdružování lidí do různých typů spolků, občanských iniciativ a občanských sdružení. Měl představu o jejichnezastupitelné roli v demokracii a to jak participativní, tak servisní, kdy se občané prostřednictvím sdružování snaží vyjadřovat své zájmy a požadavky. To všechno s cílem řešit společné problémy.
Tím se aktivně podílet na spolurozhodování např. v obci, kraji či státu a zároveň tak přebírat jistý díl odpovědnosti za rozhodnutí učiněná orgány veřejné moci. Tato spolupráce mezi občanským sektorem a státní správou či samosprávou je prospěšná pro obě strany, neboť občanské spolky jsou často mnohem blíže realitě, a mohou proto rozhodovacímu orgánu pomoci při definici problémů, které je třeba řešit. Kromě toho je v nich i řada odborníků, kteří svými znalostmi a připomínkami při veřejném projednávání daného problému zdokonalují navržené řešení.
Participativní aktivita také přispívá ke zdokonalování občanů v roli „homo politicus.“
Občané se učí formulovat své názory, učí se diskutovat a vystupovat na veřejnosti a zvyšují se jejich organizační schopnosti, utváří se a formuje se sociální a kulturní kapitál. Významnou rolí občanských spolků je i jejich servisní role. Často poskytují služby zejména pro takové skupiny lidí, které své potřeby nemohou uspokojit jinde. Tak de facto vyplňují mezeru v nabídce veřejných služeb, to znamená těch, které poskytuje stát nebo obec.
Takto nabízené služby bývají zpravidla velice efektivní a levnější, neboť jejich motivací není dosažení zisku, ale solidarita.
Tyto služby bývají také mnohem cílenější, protože vycházejí ze skutečných potřeb klientů. Tím rovněž institucionalizují tradiční vzájemnou pomoc mezi občany – například v rámci dobrovolnictví – a přispívají k integraci společnosti.
Lidé se ve spolcích, sdruženích a iniciativách měli sdružovat proto, aby společně uskutečňovali to, co se lépe uskutečňuje společně než jednotlivě.
Určující přitom je, že toto sdružování – vedoucí k autentické sebestrukturalizaci společnosti – vyrůstá z jiných zájmů než podnikatelských a že stát jako zástupce celé společnosti toto sdružování a jeho práci podporuje. Přinejmenším ze dvou důvodů: jednak proto, že stabilita, harmonie a úspěšnost společnosti jako celku do značné míry záleží i na tom, zda nejrůznější legitimní a přitom nevýdělečné zájmy občanů a jejich skupin mají dostatek možností se uplatnit, jednak proto, že většina těchto aktivit neslouží jen těm, kdo se jich účastní, ale přináší obecný prospěch, tedy výsledky, z nichž se tak či onak mohou těšit všichni.
Dnes, po třiceti letech ale všichni víme jak to dopadlo.
Místo tělocvičných, zájmových, vzdělávacích a jiných spolků, jimiž se honosila 1. republika, tady shora vznikaly jako agresivní nádorové buňky různé nadace a tak zvané neziskové organizace, které se odvozovaly od zahraničních „matek.“ Například Open Society Foundantions, Aspen Institute, Greenpeace, Amnesty International, AFS Intercultural Programs a řady dalších.
Oficiálním cílem bylo rozvíjet otevřenou společnost v regionech procházejících transformací, vzdělávat politické a ekonomické elity a vytvořit občanskou společnost.
Pod líbivým pláštíkem otevřené společnosti a s „nezištným“ přispěním zahraničních subjektů metastazovaly do „českých“ organizací, které se už mezitím staly sami podporovatelem nově vznikajícím rakovinným buňkám.
Například v devadesátých letech vznikla, jako projekt Jaromíra Štětiny a Šimona Pánka za úzké spolupráce s National Endowment for Democracy (dále NED), která byla založena americkým Kongresem, humanitární organizace dnes známá pod názvem Člověk v tísni (dále ČvT), v té době s aktuální odbočkou v Čečně.
Z té doby nás zaujaly především reportáže Petry Procházkové a aktivistický přístup Jaromíra Štětiny, které obhajovaly islamistické tendence v Čečenské Ičkerii (veřejné popravy, souboje klanů, únosy nevěst) a nic na tom nezměnily ani bombové útoky na obytné domy v Rusku, které představovaly sérii čtyř teroristických útoků uskutečněných v září 1999 v ruských městech Bujnaksk, Moskva a Volgodonsk. Zahynulo při nich celkem 307 lidí a více než 1000 dalších bylo zraněno.
Ruské vedení bylo pod palbou celosvětové kritiky, přestože poukazovalo na skutečnost, že se nachází ve stavu války proti globální islamistické frontě, jejímž cílem je i boj proti západní civilizaci a jejím hodnotám. Ke změně postojů, se kterou ČvT nepočítal, došlo až po 11. září 2001 ve Spojených státech.
Novou vlnu teroristických akcí potom započal útok čečenského komanda na moskevské divadlo Dubrovka. Koncem prosince 2002 následoval útok na sídlo promoskevské vlády v Grozném a poté několik akcí na jihu Ruska a v Čečensku (v květnu 2003 zabily útoky na správní budovy v Grozném 59 lidí a v srpnu 2003 na vojenskou nemocnici kolem 200 lidí). Dne 5. července 2003 odpálily výbušniny na těle sebevražedné atentátnice na koncertě v Moskvě a zabily 15 lidí. Dne 5. prosince 2003 zničila trhavina část vlaku u města Jeseňtuki. Dne 6. února 2004 explodovala bomba v moskevském metru a zabila 39 lidí. Poslední série aktivit započala 24. srpna 2004 sebevražednými atentáty na dvě ruská letadla, pokračovala explozí v moskevském metru 31. srpna 2004 a vyvrcholila masakrem ve škole v Beslanu.
Poslední „Čečenská stopa“ pak byl teroristický útok v Bostonu. 5. dubnu 2013 v cíli mezinárodního maratonu explodovaly dvě amatérsky vyrobené bomby ukryté v černých pytlích. V důsledku explozí zemřeli tři lidé včetně osmiletého chlapce a 264 osob bylo zraněno, z toho 17 lidí bylo v kritickém stavu.
To a americké působení v Afghánistánu a Iráku a s tím spojené problémy a potřeby zmírnily americkou kritiku Ruské federace a tím ztratil ČvT pel neohroženého šiřitele humanity, zvláště poté, co v souvislosti se svou činností v Rusku byla organizace a její představitelé – spolu s řadou dalších NGOs – obviněni ruským týdeníkem Argumenty a fakta ze soustavné podpory čečenského separatismu a terorismu.
Svou činnost ČvT přímo v místě konfliktu nuceně ukončil v roce 2005 brzy po zásahu ruských bezpečnostních jednotek OMON na jednu z budov nadace v centru Grozného, při níž byl zabit jeden čečenský rebel, který se v budově „bez vědomí vedení organizace“ skrýval; ruské bezpečnostní složky však informovaly mj. o nalezení a zabavení tiskárny, na níž se měly tisknout falešné doklady, a menšího skladu zbraní. V roce 2007, ale Ruská federace činnost ČvT v Čečensku a Ingušsku opět povolila.
Změnu cílů ČvT naznačuje dar 75 000 dolarů od NED a následující rok dalších 100 000 dolarů, určených pro „vznikající nevládní organizace, podílející se na obnově Iráku.“
ČvT se označuje za nevýdělečnou organizaci, která nemá politické cíle.
To je pochopitelně lež,
činnost této společnosti je silně politicky i ideologicky vyhraněna. Nejvíce se zaměřuje na mediálně proskribované režimy Kuby, Běloruska, Barmy, případně Číny.
Aktivity ČvT plně korespondují se zahraniční politikou Spojených států, společnost mlčí k případům porušování lidských práv tam, kde je viníkem či spoluviníkem světová supervelmoc.
Jednoznačně se ČvT spolu s Českou televizí postavila za islamistickou invazi (např. v Náhorním Karabachu – touto jihokavkazskou misí v roce 1992 ještě jako Nadace Lidových novin svou činnost zahájila). Aktivity v Čečensku sehrávaly, především „díky“ Štětinovi, v činnosti ČvT velmi významnou roli. Ryze politické zaměření skrývané za humanitárním pláštíkem bylo dobře vidět i u nás
na mediálně silně propagovaných protikubánských happeninzích s klecemi, v nichž se symbolicky střídali některé osobnosti českého veřejného života.
Méně je to vidět na vymývání mozků těch nejmenších, na programu Jeden svět na školách, který je odporným příkladem politické manipulace těch nejmladších.
Politika, která měla být určována svobodnou soutěží politických stran byla masivně atakována různými think tanky a instituty, jako například CEP, CERGE, CEVRO, Liberální institut, Evropské hodnoty a mnohé další, leckdy s masivní zahraniční finanční podporou.
I jinde v Evropě se potýkají s podloudnou legitimizací výzev nevolených orgánů do oficiální politiky. Maďarská vláda letos odňala akreditaci Sorosově Středoevropské univerzitě, která má od roku 1991 poslání vychovávat „nové demokratické lídry“ tohoto vratkého prostoru mezi Německem a Ruskem. Univerzita se náhle ocitla mimo zákon, který nově nařizuje, aby zahraniční vzdělávací instituce poskytovaly vzdělání také v místě svého sídla. Navíc musí existovat bilaterální dohoda o jejich působení mezi Maďarskem a státem původu. Středoevropská univerzita (CEU) se chystá na odchod z Budapešti do Vídně.
Premiér Viktor Orbán tak uspěl ve snaze vytlačit univerzitu ze svého území. Jeho vláda loni přijala zákon, který této prestižní vysoké škole – registrované ve Spojených státech, vydávající americké diplomy a financované miliardářem a filantropem Georgem Sorosem – znemožňuje sadou předpisů v Maďarsku fungovat.
Rektor univerzity Michael Ignatieff (bývalý předseda Liberální strany Kanady) proto ve čtvrtek oznámil, že škola nemůže svým studentům garantovat „akademické svobody ani samotné fungování univerzity.“
Orbánova vláda označila rektorovo prohlášení o nuceném odchodu a ohrožených akademických svobodách za „sorosovskou lest,“ kterou se CEU pouze snaží vyhnout dodržování platných zákonů.
Maďarská vláda také přestala financovat genderová studia a odebrala CEU akreditaci na migrační studia, s odůvodněním, že jde o skrytou „migrační propagandu.“ Státní tajemník maďarského ministerstva pro lidské zdroje Bence Rétvári podle serveru Pluralist vysvětlil rozhodnutí tím, že zatímco univerzitní vzdělání musí mít vědecký základ, genderová studia mají kořeny spíše v ideologii než ve vědě.
Obával se tehdejší předseda vlády Václav Klaus téhož v České republice?
„Ano, obával a obávám se toho dodnes. Sorosovo jméno je pro mne symbolem totální dezinterpretace slova ‚občanská společnost‘; já jsem vždy chtěl ‚společnost občanů‘ s dovětkem ‚společnost svobodných občanů‘. To nechtěl a nechce pan Soros, říká Klaus.
„Česká vláda, jejímž jsem byl předsedou, tehdy ‚pouze‘ většinově odmítla této instituci poskytnout dalekosáhlá privilegia a úlevy, které si nárokovala a jimiž podmiňovala své fungování v Praze… Pozdější politické aktivity George Sorose a jím financovaných institucí v řadě zemí světa potvrdily, že toto rozhodnutí bylo správné,“ tvrdí Klaus.
No ano, jsou to „neziskové organizace“ a think tanky, které se odchýlily od deklarované participativní a servisní činnosti s cílem řešit to, co je společným problémem a místo řešení skutečných problémů do společnosti vnáší
ideologii, tedy způsob, jak ospravedlnit politický řád, násilí a nelegální cestu k moci.
Jsou to think tanky, které místo aby prosazovaly rozum, ratio, jak nás mylně dezinformuje jejich název, jsou středem ideologických manipulací dovedně zaměňujících rozum za emoce. Jsou to think tanky (u nás Liberální institut), které zavedly pojem
Den daňové svobody jako odhazované těžké břímě, jako pomyslnou hranici, která rozděluje kalendářní rok do dvou období. V prvním období vydělávají daňoví poplatníci na pokrytí výdajů vlády a ostatních institucí státu. Emotivním způsobem – konečně svobodni! – vnucují občanům představu, že teprve až o penězích, které vydělají počínaje dnem daňové svobody (včetně), rozhodují svobodně oni sami. Jde o zásadní ideologické zpochybnění systému demokracie, že o všem – tedy i o daních – rozhodují občané sami.
Jsou to think tanky, které opět s brutálním útokem na emoce zavádějí
Den vyčerpání generovaných zdrojů Země (Earth Overshoot Day dále jenom EOD), což je vypočtené kalendářní datum, kdy lidská spotřeba zdrojů pro daný rok překročí schopnost Země regenerovat tyto zdroje v daném roce. Earth Overshoot Day (EOD) vypočítává think tank Global Footprint Network, který byl původně založen ve Spojených státech, Belgii a Švýcarsku jako charitativní nezisková organizace (sic!) a jeho kampaň je podporovaná desítkami dalších neziskových organizací.
Tenhle podvod je založen na nesmyslném předpokladu, že přírodní zdroje vytváří a regeneruje pouze planeta Země sama. Že zdroje spolu nevytvářejí lidé a to nejen vyhledáváním (prospekcí) těch přírodních, ale i aktivním způsobem – například zemědělstvím nebo jadernou elektrárnou, které dávají nesrovnatelně vyšší výnos než sběračství nebo využívání statické elektřiny se srovnatelnými náklady.
To jsou jenom dva příklady útoku na rozum a lidskou schopnost myšlení. I proto existuje také zběsilý útok na vzdělávání, jehož cílem je vytvořit z lidstva něco, co popsal Aldous Huxley v knížce Překrásný nový svět a která u nás vyšla pod názvem Konec civilizace. Je v něm pracující kasta delt (podle řeckého písmene δ), odsouzená k hrozné práci.
Jim se nezdá hrozná. Naopak, mají ji rádi. Je lehká, je dětsky prostá. Žádná námaha pro mozek, ani pro svaly. Sedm a půl hodiny mírné, nevyčerpávající práce, a pak dávka somy (psychedelická droga), hry a neomezované páření a pocitová kina. Co si mohou ještě přát?
To je také nevyjádřeným cílem ideologie, kterou šíří nadnárodní korporace. Příkladmo Facebook Google a další.
Co si mohou uživatelé ještě přát?
Během jedné generace se strašlivě změnila společnost. Dříve nebyla tak antagonistická, už i proto, že nebyl takový výběr – být pro něco – většině stačilo horovat pro všelidskou spravedlnost a samozřejmě pro mír. I výběr témat proti kterým se společnost vyhraňovala byl omezenější.
Nebyl tu Zeman, Babiš, Čína, Rusko, nebyla to dvojí kvalita potravin a islámský stát, ale jenom chudoba a válkychtivé kruhy.
Společnost byla homogennější, jak materiálně, tak kulturně a politicky, dokonce v průměru vzdělanější. Přestože oficiální čísla o počtu vysokoškolsky vzdělaných říkají něco jiného. Generaci mileniálů to tak nepřipadá, nepoznali jiné hodnoty, žijí ve své (mladé) bublině.
Náš svět a svět našich rodičů, kde bohatství vzniká prací a pocit štěstí nezávisí na penězích, je jim cizí.
A zase odkazuji na článek Michala Rybky, ze kterého vyjímám:
S ohromeným výrazem jsem sledoval, jaká diskuse vypukla kolem toho, že se Piráti rozhodli zrušit povinnou maturitu z matematiky. Ano, Piráti – z matematiky. Piráti, proboha, Piráti! To, co kolem toho propuklo, je hotový festival hlouposti, kde vám lidi vypráví, jak je matematika zbytečná, protože ONI nepotřebovali nikdy trigonometrické funkce. Už tato dedukce je nesprávná! Možná, že nikdy nepotřebovali cotangens – ale o tom to není: Ostatně pokud je zubař dobrý, bude z neuroanatomie potřebovat jen znalosti hlavových nervů a internu vůbec ne. Snahu ořezat zubařinu o tento základ je ale projevem šílenství, i když zdánlivě potřeba není.
Nemůžete dělat komplexní práci bez znalostí systémů. S matematikou je to podobné, existuje v mnoha formách a stupních, které jsou propojené něčím, čemu říkám „brány poznání“. Dělení nulou nemá smysl, ale vede nás k důležitému pojmu limity. Odmocňování záporných čísel nemá smysl, pokud nevytvoříme matematiku v komplexním oboru. Znalosti v matematice vedou k dalším a dalším oborům, z nichž asi každý jeden nevyužije nikdo, ale ony dohromady vytváří celou vědu – a hlavně jsou propojeny logikou. […]
V matematice jsou tři základní stupně poznání. To, co by vás měla naučit základní škola, je mechanická matematika neboli kupecké počty. Produktem tohoto vzdělávání je člověk, který zvládne spočítat daňové přiznání a třeba náklady na půjčku. Od toho, kdo ji úspěšně absolvuje, nemusíme asi žádat víc – proto se klade důraz na mechaniku a ideálně se budují základy pro další kroky, totiž schopnost uvažovat. Mnoho lidí se ale bez toho obejde.
Středoškolská matematika už ukazuje svoji komplexitu a to, co by měla budovat, je schopnost uchopit problém, analyzovat ho, převést na matematický problém a vyřešit ho. Tady se už počítá s tím, že absolvent dokáže uvažovat kriticky a používat matematiku kreativně. To, co by si měl odnést každý, je právě tohle: Schopnost dekomponovat problém, schopnost logicky uvažovat, vyvozovat a ideálně také statistiku a pravděpodobnost, což vám v životě docela pomůže.
Po středoškolákovi se má chtít nejen to, aby zopakoval mechanický postup, ale aby u toho doopravdy uvažoval – tedy když dostane do rukou statistický soubor, aby nezačal mechanicky s popisnou statistikou, ale aby se například podíval na data a zjistil, že vidí něco neobvyklého, například že jde o dva smíchané soubory, jejichž mechanické zpracování nedává smysl. Ten důležitý krok je v tom, že absolvent tohoto stupně už musí umět myslet kriticky a nesmí skočit na nějaký špek. A to je přesně to důležité plus, které to přinese.
Třetím stupněm je vysokoškolská matematika, která je opravdovým portálem pro matematickou vědu anebo pro vyšší aplikovanou matematiku. Ta začíná nekonečnými řadami, integrálním a diferenciálním počtem – a od těch předchozích stupňů je oddělena tím, čemu říkám „Jarníkův schod“ – tedy pojmem limity. Ten, kdo nepochopí limitu, už bude chápat věci na ní založené špatně anebo zkresleně. Ano, tohle opravdu nepotřebuje každý – a můžete bez toho stupně klidně a spokojeně žít – podobně jako každý nevyleze na Everest. […]
Před lety jsem se připletl k přijímačkám na FSV – a viděl jsem skutečnou hrůzu v očích zájemců o studium, když před sebou uviděli test z matematiky. Ale i v sociologii přece musíte umět kriticky myslet a analyzovat data! To nejcennější, co studium poskytuje, jsou fundamenty, o které se můžete opřít. […]
V každé tvůrčí práci budete potřebovat to samé: Schopnost kriticky uvažovat, rozebírat problém, algoritmizovat ho a logicky vyvozovat…
Klimatická změna se v dnešní době stala v Evropě zásadním politickým tématem. Tón veřejné diskusi udávají ti, kteří ji pokládají za nežádoucí a zastavitelnou (sic!) přírodní anomálii. Popírají skutečnost, že vše na naší planetě, včetně klimatu, prochází od jejího vzniku permanentní změnou.
V politické ideologii, v niž boj se změnou klimatu zmutoval, je to však něco zcela jiného. Ta v dnešním sekularizovaném vyspělém světě naplno přebírá úlohu nového racionalistického náboženství a naplňuje potřeby, které staré náboženské kulty již nenaplňují. Její předností je zdánlivý racionalismus a opření o vědu, na jejíž údajně nezpochybnitelné autoritě v moderní společnosti tato ideologie parazituje.
Výkyvy klimatu jsou přirozené a nezastavitelné. S jejich důsledky se můžeme pouze vyrovnávat a přizpůsobovat se jim. Strach z budoucnosti a z nadpozemských sil je člověku vlastní, přesto bychom neměli tak lacino podlehnout vymývání mozků a manipulaci. Hrozí, že si pod záminkou ochrany klimatu zavedeme děsivou nehumánní totalitu, která nás zbaví svobody. Hrozivým příkladem je vliv německých Zelených.
V roce 1949 historik Herman Bengtson napsal:
Duchovní jednota starého světa položila základy západní kultury, která představuje životní obsah dnešního světa. Moderní lidstvo vděčí starému světu a sice Řekům, za pojem a formu západní vědy, naproti tomu Římanům za velkolepý výtvor římského práva…
Jenže, duchovědné obory, dědictví Řecké civilizace, znamenají stále méně. „Evropská západní kultura“ není konečným cílem chodu světových dějin. Je jednou z mnoha, se silnými i slabými stránkami. Až jednou dohraje svou roli, půjdou světové dějiny přes její trosky, tak jako přešly přes jiné kultury, jejichž čas vypršel.
A tak je tomu i s příbuznou kulturou za Atlantikem. Od evropské se distancovala důrazem na materii a egoismus. Tak dlouho, dokud žezlo vlivem tržních sil nepřevzaly nadnárodní korporace. Vyrvat zemi z jejich vlivu se teď pokouší jejich 45. prezident.
Zatím těžce, protože stále vítězí sebestřednost a koncept výhody nevzdělaných delt.
Koncepce každé sebestřednosti, americké zvlášť, je ale jen projekcí nadnárodních zájmů.
A nezbývá než s lítostí konstatovat, že vítězí na všech frontách. Ne nadarmo se jmenuje jedna publikace Steva Kruga „Nenuťte uživatele přemýšlet.“ I proto je operační systém Windows tak idiotský, protože se od jeho uživatele neočekává žádný intelektuální výkon.
Je vlastně určen těm, kteří na PC hrají oblíbené hry.
I proto jsou americké studie jiných zemí tak ideologické (v tom nejhorším smyslu slova), protože nereflektují objektivní stav studovaného subjektu, ale jsou zpracované tak, aby plnily očekávání objednatele. Rozumím tomu, že jsou Spojené státy našim spojencem,
ale ani od spojence, dokonce ani od vlastního bratra přece nemusíme přejímat každou blbost.
