Patrick Ungermann
27. 8. 2019
Zkušenost a sliby: Jsme o třicet let zkušenější. Co udělat, aby bylo veřejné mínění o třicet let šťastnější? Vyjděme z požadavků, které daly mandát první, jak se říkalo demokratické, vládě. Jedním z nejoblíbenějších příslibů Sametové revoluce byl slib pokojného projevu slovem, písmem a na shromážděních. Samozřejmě jsme pokojným projevem nemysleli za všech okolností provládní projev. Mysleli jsme si na projev myšlenek, názorů a stanovisek, který se obejde bez pranice. Druhým oblíbeným tématem revoluce byl požadavek pravdy a lásky, která má vítězit nad lží a nenávistí.
Pravda: Pravda je to, co není v rozporu se skutečností. V Hovorech s T. G. M. se dočtete právě tuto definici pravdy. Protože neumíme vnímat veškeré skutečnosti, neumíme pochytit celou pravdu. Na druhou stranu, když dokazujeme svá tvrzení skutečnostmi, snažíme se obstát pravdivě.
Láska: Láska je dobrovolný kladný cit, pakliže ho nepřerůstají různá protivenství. Jestliže chceme mít národní nebo občanskou lásku, měli bychom se starat i o to, aby úředník (včetně toho nejvyššího) nezásobil lidi protivenstvími, která se schovají za vliv násobený úřední mocí. V běžných mezilidských vztazích (i v těch vzácných) je dobré řídit se laskavými imperativy, čili oboustranným etickým smýšlením, chováním i jednáním. Zpočátku je to velmi náročná lekce, která má co dělat s odvahou a moudrostí.
Lhaní: Co se pravdivosti týče, můžeme povědět, že pravdivost je opakem lhaní. Lež snadno vzniká i z hlouposti. Jindy z nepochopení situace. Zvlášť, když přes to „nejede vlak“. Cestoval jsem z Hradce Králové do Teplic nad Metují. Je to chudák železniční trať, která v posledních třech letech prodělala tolik dlouhodobých výluk, že se často zdá, že víc je na té trati výluk než vlakových spojů. V Hradci se na informacích dozvíte, že na výlukový spoj v 16:02 čeká v Náchodě vlak, který vás do Teplic dopraví. Přijedete do Náchoda, kde žádný vlak nečeká. Prý po deseti minutách čekání musí výpravčí vlak vypravit na další cestu. A že je to psáno v pokynech k výluce. Pětiminutové zpoždění naberete už v Hradci Králové před odjezdem. Čeká se, než si všichni uvědomí, že je výluka. Následuje čtyřminutové zdržení v Jaroměři ze stejného důvodu. Stejné zpoždění prožijete v České Skalici. Odtud se autobus pohybuje do Náchoda v koloně vozů. Jednak je odpoledne, a pak je blízko hranice s Polskem. Součtem všeho přicestujete do Náchoda o hodně později, než je desetiminutové zdržení. Na další vlak čekáte hodinu. Kdybyste v Hradci Králové na informacích prosili paní informátorku, aby lidem říkala, že odpoledne spíš stihnou až další spoj z Náchoda, neudělá to, poněvadž nesmí…
Pradávný způsob lži je lhaní z chamtivosti. Léta chodím na nákupy do obchodního domu, kde „drží ceny při zemi“. Vím, řeknou vám to v každém obchodním domu. Cena většího jogurtu se za ten čas vyšplhala z 11,50,- na 27,90,-. Ceny nerostly jen úměrně tomu, jak policistům a učitelům rostly platy. Zvyšovaly se přesto, že v mnoha státních profesích musely z nařízení platy klesnout o 10%. Také zřídla umělá hmota PET lahví, jejich hrdlo má o něco méně šroubovitého závitu a nakonec i víčka na zašroubování jsou nižší. Myslím, že vím, jaké ceny držívají obchodní řetězce při zemi. Jsou to výkupní ceny od výrobců potravin, od zemědělců. Před dvěma roky jsem se dověděl, že jeden řetězec kupuje od zemědělského podniku litr mléka za jednu korunu! Já tentýž litr mléka pořídím dnes za 24 korun. Skryté i otevřené lhaní zákazníkům plus docela pohroma pro naše zemědělce… Shodou okolností v čase, kdy tato úvaha vznikala, vyhodnotil Úřad pro ochranu hospodářské soutěže smlouvy, které obchodní řetězec Albert uzavíral s dodavateli, jako nevýhodné pro dodavatele.
O předvolebním lhaní pod značkou politického marketingu nemá cenu hovořit. Všichni si to dokážeme představit…
Ke lhaní jistě patří zatajování skutečností: Zatajování skutečné škodlivosti elektronického smogu. Zatajování skutečné škodlivosti některých konzervantů v jídle. Zatajování některých motivací farmaceutického průmyslu (uzdravený pacient není takovým zdrojem příjmů, jako pacient stále léčený, ale nevyléčený). V makropolitice běží například o zatajování naší skutečné politické závislosti na Spojených státech amerických. Tajení skutečné obchodně-politické závislosti na Německu. Tajení prodělku, který nám působí hospodářské sankce, které jsme museli některým zemím vyhlásit, jelikož nám to v zahraničí nařídili. S tím tak trochu souvisí zatajování skutečného rozvoje v zemích, jež máme pokládat za nepřátelské. Tají se rovněž skutečná výše dlouhodobého náboru migrantů, který pořádá a nakazuje Evropská unie. Tají se skutečná průběžná výše výloh, co náborem vznikají zemím EU.
Osobitou kapitolou ve lhaní je nepotrestání nebo směšně nízké tresty za zločiny, protože obhájce pachatele byl šikovný. To vlastně pachatele nutí, aby si nalhával, že nic moc špatného neprovedl…
Znevolněný projev: Nebudu teď, prosím, mluvit o svobodě projevu, ale, řekněme, o jeho volnosti. Velikou překážku té volnosti vidím už v argumentech se zeslabenou námitkou. Příklad si půjčím z prostředí veřejné hromadné dopravy. Autobusy, které jezdí na Hruboskalsku, vozí náborový slogan pro nové řidiče: „Žena za volant patří.“ Představte si, že ve stejném podniku bude někdo opačného mínění a na jiný autobus napíše: „Žena za volant nepatří.“ Najednou už to není jenom názor proti názoru, ale přímo zločin diskriminace. Následovat bude žaloba, soud, propuštění z práce, pokuta pro podnik, mediální rámus. Stanovisko A smělo být veřejně propagováno. Námitka B stejně veřejně zaznít nesmí. To je příklad argumentů se zeslabenou (potlačenou) námitkou. Osobně nemohu o mužích a ženách za volantem nic soudit, jelikož sám nejsem řidič. Jen uvádím příklad volnosti pro jedno a nevolnosti pro druhé.
Osudovější důsledky mají argumenty se zeslabenou námitkou v médiích. Média se totiž tváří ne jako zájmové skupiny, ale jako hromadné sdělovací prostředky. Řekněme, že noviny jsou od toho, abychom se dočetli, co je nového. V sedmnácti letech jsem se začal seznamovat s životem a dílem Karla Havlíčka Borovského. Dílo nepřekonaného novináře se mi nakonec podařilo shromáždit celé. Měl jsem jasno: stanu se novinářem. Nestal jsem se jím. Jednak mi, rovněž od sedmnácti let, začalo být jasné, že Československo, sotva vymaněné z područí Sovětského svazu, směrují nové vlády do osidel nového svazu. Nadto jsem později zjistil, že v redakcích novin a časopisů nejsou ničím ojedinělým ideové porady. Na nich zjistíte, o čem za redaktorský plat psát budete a o čem nikoli. Navíc si uděláte jasno v tom, jak budete psát o věcech, o kterých budete psát. Co řeknete, když se ptáte. Jak to řeknete. Kam položíte důraz. Kde padne slovo „údajně“ a kde ne. Jakého činovníka pustíte v rozhovorech ke slovu. O čem s ním mluvíte. S kým polemizujete více, s kým méně…
S argumenty se zeslabenou až potlačenou námitkou přicházejí rovněž obrovská média. Zinscenované protesty, které se nekonaly. Jako by neexistující protesty, které se konaly. Událost doložená obrazovým a zvukovým materiálem, který byl sesbíraný někdy jindy někde jinde. Anebo ještě z jiného soudku. Letos v létě zažila Praha velikou demonstraci lidí s pohlavní odchylkou. Pojem odchylka nepoužívám jako nadávku, ale jako termín, který vysvětluje, že se pohlavní jednání odchýlilo od normality, která zaručuje přežití rodu, plemen, národů a jinak pojatých obcí. Veřejnými činiteli, kteří nechtějí být „na tapetě“, jsou taková shromáždění v podstatě nekritizovatelná. Politici, co hodlají zdůraznit, že jsou na správné vlně, navíc na podobné demonstrace přijímají pozvání. Jestliže se politik proti tolerovaným pohlavním odchylkám sice nijak nevysloví, ale pozvání na srazy jejich nositelů nepřijme, už může mít jisté mediální potíže u nás i v jiných zemích se západním pohledem na věc.
Někdy si médium dovolí ze schématu dovolené a nedovolené dikce vybočit. Stalo se to jedné televizní stanici, když informovala o jedné skutečnosti související s jednou rodinou iráckých utečenců. Město P. té rodině nezištně nabídlo byt. Televize natočila reakci hlavy rodiny: Iráčan se rozčiloval, že do tak malého neútulného bytu nevkročí. Řadoví lidé z města P. naopak namítali, že by takový byt pokládali za výhru. Uvědomme si, že o irácké rodině se hovořilo jako o lidech v nouzi, kterým silně teče do bot. Na televizní stanici se sesypala mediální kritika, že celou kauzu pojala špatně, a že to nejde, takhle pojímat problematiku migrantů. Z velkých médií jsem pak už nezaznamenal zvěsti, které by počínání migrantů u nás nějak kritizovaly.
Argumenty s potlačenou námitkou jsou součástí útlaku. Za tohoto stavu věcí už nelze hovořit o volnosti projevu a o možnosti projevit se nezávisle na strukturách a jejich stereotypech. Pak už je nasnadě mít Hussainovy chemické zbraně, které v Iráku nikdy nikdo nenašel. Potom je nasnadě mluvit o přesilové válce proti Iráku, v jejímž důsledku v zemi zahynulo na milión lidí, jako o přínosu pro demokracii. O podpoře islámských teroristů v Kosovu a Metohii je možné říkat, že šlo o humanitární bombardování. O majdanském násilí v Kyjevu lze tvrdit, že to byl euromajdan. O oficiálním a řádně zvoleném venezuelském prezidentovi Nicolási Madurovi se ze zpráv dovídáme, co je to za gaunera, zatímco jeho samozvaný vzdoroprezident Juan Gerardo Guaidó Márquez má být, snad z titulu protikomunistického bojovníka, Spojenými státy podporovaný demokrat. Média jednohlasně soudí, že svržení lybijského vůdce Muammara Kaddáfího byla báječná věc. Není bez zajímavosti, že od roku 2002 stál státník u zrodu Africké unie a v únoru 2009 byl zvolen jejím předsedou. Kaddáfího svrhly vlastně až útoky sil NATO na Lybii. O nekonečné občanské válce, co v zemi od té chvíle panuje, platí jedno velké PSST!
Ejhle! Situace podobná té, kdy normální Němci nevěřili, že mají pod nosem koncentrační tábory. Jinak také situace podobná té z písní Karla Kryla z desky Rakovina. Elity (snad stižené soubojem elit) znovu zkoušejí cizopasit desinformacemi, až hrozbou kriminálu nebo válek.
Rovnoprávnost a upřednostňování: Narazil jsem na provádění rovnoprávnosti mužů a žen. Je pro nás samozřejmá. Někdy to s ní pokulhává u rozvodového řízení, kdy v určitém počtu případů hůř dopadá muž, ačkoli důvod k rozvodu poskytla žena.
V současnosti se západní civilizace chytá jistého nadhodnocení žen ve spojení s feminismem. Ze světa komerce to známe z filmu i z reklamy. Žena, často v postavení šéfice a vysoké policejní důstojnice se bez zakolísání ohání silou intelektu i silou pistole. Nad vodou drží své parťáky i podřízené v úloze tu a tam tápajících, přecitlivělých a manipulovaných mužů. Ti muži časem nacházejí kotvu v podobě léku na potenci a proti zbytnělé prostatě. Že přeháním? Snímků, pojatých zcela jinak (Teorie tygra), je o dost méně. Víte, je-li mediální obraz ženy a muže nějakou dobu jednotvárně stereotypní, řeknu si, že je v tom kus politiky. Nějak mi v televizi chybí milující a trochu úzkostlivé mámy a správní chlapáci a tátové z filmů Marie Poledňákové.
Vzpomínám, jak v ručně psaném matičním časopisu vyzval moudrý pán Rostislav Hošek (blahé paměti) takřečené něžné pohlaví: „Ženy, zachraňte svět!“ Už tehdy jsem okamžitě zapochyboval o ceně takové výzvy. Vzhledem k moudrosti a šedinám jejího autora jsem si pochybnosti nechal pro sebe. Jistě, máme vědce a vědkyně, lékaře a lékařky, zdravotní sestry a zdravotní bratry, kováře a kovářky, vojáky a vojačky, policisty a policistky. Ale také zloděje i zlodějky, věrolomníky i věrolomnice, vrahy i vražedkyně. A máme jednu skupinu dívek a paní, které jdou na potrat dobrovolně a aniž by musely. Chci říct, že vytoužení nadlidé jsou stále v nedohlednu. Muži i ženy jsou zase jenom lidmi. A lidskost je to lepší i to horší v nás. Rovnoprávnost je už z té příčiny logická. Vyvyšování jednoho rodu nad druhý odporuje rovnoprávnosti. Rovnoprávnost vyplývá z občanského pojetí společnosti.
Vývoj občanské společnosti: I pro západní civilizaci je pojem nynějšího občanství velmi mladý. Starořecké občanství se netýkalo všech lidí ve státě a ženy v něm zůstávaly ve světě žen. Starořímské občanství ženám umožnilo větší volnost, zvlášť po smrti otce a při neexistenci manžela, politiku ale nechalo v rukou mužům. Dnešní občanství rozvíjí to, do čeho jsem se narodil. Ve veřejném životě nejsme ani tak muži a ženy, jako spíš soudruzi a soudružky, spolupracovníci. A právě tady dochází k nenapravitelné mýlce. Rovnoprávnost se časem zaměnila za stejnost! Upozorňuješ na duchovní a tělesné rozdíly mezi muži a ženami? Začínáš být nežádoucí. Stejnorodost mezi muži a ženami přirozeně neexistuje. Od přírody známe jejich různorodost, ta ale nebrání souladu. Jedním z nejdůležitějších obřadů mezi lidmi je projev souladu muže a ženy, čili svatba.
Bezdůvodné rovnostářství: Současná koncepce občanství začíná být nemocná, má vadu. Začíná nás přesvědčovat, že jsme všichni stejní, a proto budeme mít výlučně stejná práva. To je nepřiměřené ujednocení a odporuje rozumu i citu. Zloději a úkladní vrazi nejsou stejní jako poctivci a lidumilové. Nemají mít stejná práva. Lidé, co se vyhýbají práci, nemají stejnou hodnotu jako pracanti. Ani migrant za lepším výdělkem nebo jen za lepšími dávkami není stejný, jako lidé, kteří po generace zůstávají doma a budují tamní prosperitu. Dítě není stejné jako dospělý. Učitel není stejný jako žák.
Současné občanství onemocnělo tím, že zapomnělo na shodu práv s povinnostmi. Proto také přerůstá v další nelogickou úzkoprsou totalitu. A nejvíc tam, kde se sociální konstrukce a utopie staly hybnou složkou pokroku, čili v dosahu západní civilizace. Ovšem prohlaste tento odstavec jako veřejný činitel a vaše hvězda pohoří. Ačkoli byli a jsou myslitelé, kteří s programovou stejností nestejného (no difference/ vsjo róvno) nesouhlasí. Třeba Tomáš Garrigue Masaryk prohlásil: „Každý člověk je celý mikrokosmos a nejsou dva lidé stejní; co tu máte různých letor, charakterů, nadání, různosti pohlavní, věkové, profesionální, národnostní a rasové. Už také psychologii konkrétní máme, například psychologii dětství, geniálnosti, umění a náboženství, psychologii osobnosti a tak dále.“
Nahoru a dolů: Myšlenkové a hmotné pohyby ve světě pozoruhodně dynamicky pohání míchačka gradace a degradace – chcete-li, generace a degenerace. Za jednu z nejlepších myšlenek sametového dění pokládám touhu, aby pravda a láska vítězila nad lží a nenávistí. Přemýšlivý křesťan řekne, že to se děje samo sebou, v tom že už spočívají dějiny spásy. Z pohledu pohlceného světským shonem se zdá, že by to mohli být konkrétní lidé, kteří nám zaručí gradaci poměrů k lepšímu. To už je taková politická mytologie. Nakonec, sám sepisuji kritickou stať ne proto, abych brblal, ale abych něčím pohnul jako tisící, stotisící ruka. Možnosti lásky mezi lidmi a možnosti lásky v národní, náboženské i občanské společnosti, to je veliké téma.
Mezi láskou a nelaskavou tolerancí: Kriticky vzato si musím všimnout toho, že o lásce se mluví méně, zatímco o toleranci – snášenlivosti slyšíme dost. Ze snášenlivosti se stal bezmála občanský příkaz. Láska nám přitom většinou zůstala v rovině soukromé – intimní. Lásku jsme začali považovat za osobité něžnosti, toleranci za společenskou nutnost, aby nebyly problémy. Držhubná iniciativa souboru (politických) neziskovek, orgánů ministerstva vnitra a některých učitelů hodlá nyní trestat takzvanou předsudečnou nenávist mimo tzv. extremistické skupiny. To celou toleranci posadilo do nejhorší možné situace: Jsem snášenlivý, abych neměl záznam v rejstříku trestů. „Svoboda je poznaná nutnost,“ tvrdí jeden filosof. V plně duchovním významu se s tím citátem nehádám. Skutečná vesmírná totalita rovná se naprostá úplnost. Je to úplné, je to totální. U nás na světě vznešený pojem totalita zdegeneroval v pouhé uzurpování moci. A podobnou degradací prochází pojem tolerance – snášenlivost, z jehož obsahu se vytrácí láska. Tahle snášenlivost je zdrojem nevalného utrpení. Žádá (poroučí), abych to a to snesl, strpěl, abych se neohradil, abych to vlastně vytrpěl v případě, že tím utrpím nějakou újmu. Vznikl nebývale dlouhý řetězec událostí, které musíme snést pod hrozbou ostrakizace. Přitom zastrašovaní nemohou milovat. Lásku a nenávist nemůžeme nikomu naporoučet. Láska ví, že neublíží. Lidstvo zná dva veliké příběhy lásky: lásku dobrých rodičů a lásku Boží. V běžných situacích se naše láska projeví v prozaické ochotě i ve slušnosti, ve vybraném chování – vybereme si, jak se ke komu chovat. Mezi lidmi je hojně rozšířená podmíněná láska. Slušnost podmiňujeme slušností, uznání uznáním a bezpečí poskytneme těm, kteří nás neohrožují. I v tom je možnost volby. A možnost volby je tak trochu pozapomenutý odkaz Sametové revoluce, ať už to s ní bylo jakkoliv.
