Jiří Jírovec
26. 8. 2019
Už jsme se báli, že se mršina obrodí. Jiří Dědeček, Přišli včas (1)
“Vono je vůbec moc věcí na světě, který se nesmějí dělat, ale můžou se provádět. Hlavní věc je, aby to každej zkusil, jestli se mu to povede, když to nesmí, aby to moh.” Švejk (2)
Pražské jaro bylo výslednicí generačních i kulturních změn, které probíhaly po celá šedesátá léta. Evropou otřásala studentská hnutí. Vznikly nové filmové školy, i ta česká, representovaná Formanem, Passerem a dalšími. Byl Elvis Presley a The Beatles se vlámali do USA.
Tam narůstal odpor proti válce ve Vietnamu, byly masové demonstrace proti rasové segregaci, došlo k zavraždění Kennedyů a Martina Luthera Kinga, přišla generace hippies, rock’n’roll i politicky angažovaní folkoví zpěváci. Bob Dylan a Pete Seeger nebyli žádní Klusové.
Československo šedesátých let tuto vlnu svým způsobem sledovalo. U nás ale šlo o boj uvnitř establishmentu, ne s ním. V roce 1963 totiž byli Kolderovou (3) a Barnabitskou komisí (4) rehabilitováni nekteří z komunistů, kteří přežili procesy a čistky padesátých let, a ti se začali vracet zpět do politiky.
Tito staronoví komunisté se prohlásili za progresivní a slibovali obrodu oné mršiny z Dědečkovy básnické zkratky. Prý dají socialismu lidskou tvář. Jenže ideologie žádnou tvář nemá. Lidskou tvář může získat politik. Někdy stačí obejmout dítě nebo celebritu, jindy zapůsobí šipka skočená do bazénu.
Rok 1968 přinesl jen dvě zajímavější změny: Formálně byla zrušena dávno zpuchřelá cenzura (*) a ministr vnitra, Josefa Pavel, vyzval občany, aby nadále neposílali anonymní dopisy (čti: udání) na MV. Oba výdobytky upadly v trvalé zapomnění. Anonymně se udává i po sametu a cenzura, tedy metoda pro potlačování myšlenek, byla po sametu výrazně inovována.
V rozsáhlém dokumentu “Poučení z krizového vývoje” (5) lze mezi nánosem ideologického balastu najít základní prvky, charakterizující Pražské jaro:
1) V KSČ se vzájemně okopávala mužstva kapitánů Novotného a Dubčeka.
2) Společnost měl sjednotit Akční program KSČ (6) ze začátku dubna. Z textu oproštěného od frází o dělnické třídě, Sovětském Svazu, mezinárodní spolupráci socialistických států a vítězství nad kapitalismem by mohla svůj program skládat kterákoli současná česká politická strana. Šlo o dokument, odpovídající úsloví “snadno se to řekne, ale těžko udělá”;
3) Vznikly dvě organizace (**), které skutečně (K231) nebo potenciálně (KAN) ohrožovaly tehdejší politický systém; a
4) Rozpory uvnitř KSČ znepokojily vedení států Varšavské smlouvy v čele se Sovětským Svazem.
Poslední zmíněný bod je klíčový, protože jím vstoupila do hry geopolitika, tedy praxe, v níž se, jak vysvětloval Švejk u rozstříleného vlaku červeného kříže, “něco [se] nesmí dělat, ale každej to zkusil, jestli se mu to povede, když to nesmí, aby to moh.”
Dubčekovo slzení: “co mi to udělali?” dokazuje, že nic nepochopil. Byla studená válka a Sovětský Svaz reagoval na hrozbu, že se vykolíkovaná hranice posune na východ. Jednal tedy ve vlastním a ne Dubčekovu zájmu.
Dnes již víme, že Západ vycpává základnami a zbraněmi každé území, které je ta která vláda ochotna poskytnout. V rámci geopolitických zájmů se odstraňují nepohodlné vlády a jejich země se podle potřeby bombardují nebo embargují. Na lidských životech a místních “Dubčecích” nikdy nesejde.
Možná i Gaddafi si říkal “co mi to Sarkozi s Blairem udělali” a setřel slzu. I Hussein, podporovaný Američany v irácko-iránské válce, nakonec skončil na šibenici.
Když se Američanům znelíbil někdejší spolupracovník CIA Noriega, vybombardovali Panamu. Oficiálně kvůli drogám, které pašoval do USA. Šlo však jen o to zabránit uskutečnění dohody o předání průplavu Panamě, kterou USA podepsaly. O průplavu se nemluvilo jen o drogách, které Noriega pašoval potřebným Američanům. Akce se podařila, kontrola průplavu byla zajištěna. Bylo zabito něco lidí, (4000 podle středního odhadu americké vlády) a Noriegův protikandidát ve volbách složil přísahu věrnosti panamskému lidu v bezpečí americké vojenské základny.
Srpnová invaze proti tomu byla operetní záležitostí a Duček se Svobodou ji přežili.
Velmoci pro svoje konání žádnou záminku nepotřebují i když ji neodmítají. Ti “malí” do toho nemají co mluvit. Platí to i pro pět lidí (7), jejichž dopis údajně srpnovou invazi způsobil. Jeho autoři se obávali, že vývoj v Československu může vést k obnově kapitalismu. S odstupem času víme, že Bil’ak a další se obávali správně, ale nepřesně. Spletli o dvacet let. Existuje důvodné podezření, že se politici, kteří pocházeli z velmi chudých poměrů, návratu kapitalismu opravdu báli.
Současná propaganda šedesátá léta ignoruje. Pražské jaro toleruje jen s nejvyšším odporem, takže se scvrklo na lkaní nad 21. srpnem 1968 a střetem mezi lze demonstranty a mocí o rok později. Jsou zdůrazňovány emoce, kdežto historie jde stranou.
Před 51 lety byla naše společnost v šoku, protože věřila v sílu hesla “jsme s vámi, buďte s námi”. Nevnímala geopolitiku, aby se posléze divila, proč nám Západ nepomohl.
Podpora KSČ trvala i po srpnu. Palachův protest nebyl namířen proti systému. Měl upozornit na nebezpečí, že společnost bude narušena cenzurou a sovětskou propagandou, kterou šířily noviny Zprávy.
Teprve o rok později došlo k určitému oslabení vztahu občanů k moci. O zákroku proti demonstracím v roce 1969 se opět píše způsobem útočícím na emoce. Bili nás a stříleli, přestože jsme jen házeli dlažební kostky na policajty, fízly a milicionáře.
Takový přístup zakrývá, že je to vláda, ať již jakákol, která nese odpovědnost za výsledek. Francouzská vláda nasadila proti žlutým vestám na 60000 policistů. Nechtěla, aby se situace vymkla z ruky a tak byli mrtví i ranění.
Smyslem normalizace bylo přesvědčit Západ i Východ, že v Československu nejsou, současnou termnologií řečeno, podmínky pro Majdan nebo sponsorovanou barevnou revoluci. Husák to dokázal.
Představa, že od února 1948 do ledna 1968 nebylo nic než bolševická krutovláda a v okamžiku, kdy se se národ nadechl, přišla invaze a po ní nastalo temno trvající až do sametu, je falešná.
Fabulace (8) překabátěného komunisty Petra Pitharta o drastickém dopadu normalizace možná platí pro lidi jeho typu, kteří byli vyhozeni z KSČ, ale ne pro většinu nestraníků. Pithart tvrdí:
“[Trauma začalo] celostátními prověrkami, v nichž se všichni občané museli obrovským způsobem ponížit. Toto trauma, děsivý úprk do soukromí a k sobeckému individualismu, který trvale ovlivnil české povahy a české charaktery, česká společnost nezpracovala dodneška, přestože dodnes je normalizace určující charakteristikou i dnešní české společnosti […] Atomizace společnosti je to nejhorší, co se mohlo stát. Ztratili jsme důvěru vůči sobě navzájem.”
To je jistě nechtěná pochvala “komunistické společnosti”. Kdy český charaktery a povahu zformoval?
Jaké trauma náš lid utrpěl, když v roce 1942 oslavoval na naplněném Václavském náměstí ukončení stanného práva po atentátu na Heydricha? Jak dlouho se vzpamatovávali naši umělci z heilování při podobné oslavě? Jak dlouho byly některé české herečky traumatizovány stykem s německými milenci?
Pithart svoje výroky ovšem nemyslí vážně. Jde o účelový konstrukt použitelný jako výmluva, proč se některé věci skoro 50 let od traumatizujícího podpisu nezměnily. Prý to bude trvat ještě několik generací, než se po totálu osvobodíme k demokracii. Pravda a láska jsou na horizontu, který se vzdaluje rychlostí, kterou se k němu přibližujeme.
Atomizace společnosti a sobecký individualismus jsou produkty kapitalistické společnosti.
V každé společnosti existuje boj o moc, peníze, kariéru; to vše podporované závistí, řevnivostí a generačními střety. (***)
V současné době je historie neuvěřitelně przněna. Ztratili jsme schopnost analyzovat minulost a vidět celkový obraz.
Jsme velmi blízko Orwellovu světu: Prolétům dáváme pornografii, fotbal a nějaké to jídlo. Metody pro kontrolu občanů jsou obdobné těm, popsaným v románu 1984. Bývalí příslušníci Stb se musejí zalykají vztekem, jací oni byli břídilové.
Máme válečnou propagandu, která definuje Eurasii jako nepřítele naší Oceánie, která má Eastasii jako momentálního spojence. To se může změnit až nám současný spojenec přeroste přes hlavu.
Paměť národa je desetiminutovkami nenávisti ochromována až k úplnému zblbnutí. Stali jsme se gubernií, která si netroufne těm mocným ani naznačit, že snad máme vlastní názor.
Poznámky
(*) Třicet let po sametu má cenzura formu odmítání, nezvání a ignorování. Autora diskvalifikuje i spolupráce s nevhodným mediem. Nejsme daleko od kriminalizace názorů.
Jako inovace se objevila nálepka “kauza” někdy vylepšená adjektivem “dezinformační”. Probíhá kolem vás kauza, sdělili Karlu Sýsovi, členu poroty soutěže Seifertovy Kralupy:
“Mnohokrát děkuji za skvělou práci při vyhodnocení letošní autorské soutěže. Naše účetní vám pošle odměnu za vykonanou práci. Mám nemilou povinnost poprosit vás o vaši neúčast na sobotním slavnostním vyhlášení vítězů autorské soutěže. Tento krok vedení města je podmíněn kauzou, která nyní kolem vás probíhá. Děkuji.”
Ona kauza se týkala rozhodnutí Sněmovny navrhnout básníka na prezidentské vyznamenání, které mohlo, ale nemuselo být uděleno.
Herci Kladenského divadla odmítají vítězku konkurzu na jednatelku svého divadla, Irenu Žantovskou. Vyhlášují stávkovou pohotovost (9), mimo jiné také: “kvůli jejímu manželovi Petru Žantovskému, který figuroval v několika dezinformačních kauzách.”
Herce snad omlouvá, že většinou nemají v hlavě vlastní myšlenky. Petr Žantovský nemá s činností své ženy, pro danou pozici vysoce kvalifikované, nic společného.
(**) K231 sdružoval občany odsouzené podle zákona 231/1949) a KAN. Jeho vedení před srpnem 1968 souhlasilo, že zmírní protikomunistickou rétoriku.
Klub angažovaných nestraníků (KAN). Byl založen autorovými spolužáky z Přírodovědecké fakulty KU, Ivanem Jonášem, Ludvíkem Rybáčkem a Zdenou Janglovou ve spolupráci s několika lidmi z VŠCHT. Na začátku měl být happening, tedy výlet parníkem do Davle. Bude chlast a ženský, zval tehdy Ivan. Nakonec KAN začal skroměji, nudnou schůzí na VŠCHT (10).
KAN měl povolenu pouze přípravnou činnost. V jejím rámci začaly vznikat skupiny i mimo Prahu. K formální registraci ale nedošlo a KAN se po srpnu 68 rozpustil.
(***) Módou sezóny se stalo psát o tom, jak ta která celebrita trpěla. Každý článek pro jistotu obsahuje alespoň jednu větu o útlaku.
Věra Čáslavská, se stala známou protestem na stupních vítězů při OH v Mexiku. Představa, že člověk, který je naštvaný za druhé místo, myslí na stupních vítězů na politiku, je poněkud obtížná.
Politická gesta na stupních vítězů jsou známa. Na stejných OH protestovali američtí sprinteři Carlos a Smith proti rasovému útlaku a chudobě černochů v USA. Na stupních vítězů měli černé oblečení a vztyčená paže s černou rukavicí symboly hnutí Black Power. Za svoje gesto byli vyloučeni z týmu a museli opustit olympijskou vesnici.
Setkali se s odsouzením a po padesáti letech připustili, že jejich gesto negativně ovlivnilo jejich životy. Americká moc jim dala nelibost najevo stejně jako česká Čáslavské. Ta byla v roce
1971 vyloučena z ČSTV, ale přesto vystudovala Institut tělesné výchovy a sportu KU (1974) a v letech 1979-81 trénovala v Mexiku.
Rudolf Hrušínský st. směl v letech 1972-75 hrát “jen” v ND (13 rolí). Pak se cosi stalo a od roku 1976 do roku 1989 natočil 100 filmů a v roce 1988 dostal titul Narodní umělec. Míru jeho útlaku je těžké hodnotit, když neznáme hranici mezi ideologií, obecnou blbost a závistí.
Ještě před sametem byl Jiří Suchý napadán, že si už dost vydělal a měl by jít od válu. Dávno po sametu zmiňuje setkání s mladým mužem, “jemuž vadilo, že nejsem mlád a pokročilý věk je mu odpornej. Protože mu však nechci odplácet zlé zlem, přeju tomuto mladému muži, aby se toho hrozného stáří nedožil.” To je sarkasmus genia.
O Josefu Kemrovi jakási Janovská píše: “Totalitnímu režimu se zprotivil hned dvakrát. Netajil se tím, že komunisty nenáviděl, a dokonce veřejně vystoupil proti okupaci v roce 1968. Navíc velmi miloval boha a svoji víru neskrýval. Díky tomu měl omezenou uměleckou činnost a jeho práce byla přehlížena.” Kemr má v České filmové databázi 238 záznamů, z toho 209 za období 1948-89. Zase, postih jako hrom.
