 |
| Tomáš Klus na pódiu |
Tomáš Vyoral
23.8.2019 PravýProstor
Písničkář Tomáš Klus se opřel do Jaromíra Nohavici. Spolupráci s STB i fotku s Okamurou mu prý byl ochoten prominout. Převzetí Puškinovy medaile (sic z listopadu 2018) už ale bylo přes čáru. Snad by Jarka vzal na milost, ale nyní se dostal k článku Jaroslava Spurného z Bakalova Respektu (sic z roku 2006) a bouchlo to v něm. Možná by Tomáš ve spolupráci s dalšími lepšími lidmi měl dát do kupy seznam lidí, s nimiž není doporučeno se fotografovat a od nichž není doporučeno přebírat vyznamenání. Vysoce demokratické! Navíc listopadová Letná se blíží, tak je potřeba si posichrovat místo na pódiu.
Tomáš Klus patří podle mého k těm, kteří to myslí „dobře“ a věří, že to, co říká a koná, je správné. Což mu dávám – na rozdíl od řady eurových a dolarových „příjemců“ – k dobru. Nicméně nic nedláždí cestu do pekla lépe než konání ve jménu dobra, když lehce pozměním ono okřídlené: cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly.
MÁŠ JINÝ NÁZOR NA SVĚT? KONČÍM S TVOJÍ TVORBOU
„Nikdy jsem se netajil svým obdivem k bardovi Jaromíru Nohavicovi, navždy ve mně bude jako mistr řemesla, veršotepec velikán. Co se ale začaly rojit jeho mimopoetické názory na svět, těžkl mi poslech jeho díla do té míry, že jsem s ním nakonec úplně seknul. Bohužel mi nejde oddělit umělecká a osobnostní rovina,“ píše Klus v úvodu svého vyjádření na Facebooku.
Hned na začátku tak vlastně v plné nahotě odhaluje smýšlení své a jemu podobných (říkejme jim třeba lepší lidé), kteří nejsou schopni, nikoliv jen akceptovat, ale prakticky ani tolerovat jiný názor na svět (a člověka, který ho nese) než je ten jejich, o němž jsou přesvědčeni jako o jediném správném. Chce-li Tomáš Klus od všech jen jediný unifikovaný „mimopoetický názor na svět“, pak volá po totalitě. Pak volá právě po minulém režimu, proti němuž se tolik vymezuje a který je i předmětem jeho ataku vůči panu Nohavicovi.
„K jeho spolupráci s StB jsem byl shovívavý, říkal jsem si, chlapče, v té době jsi nežil, nesuď, sám nevíš, jak by ses zachoval. Pak přišla jeho fotka s obchodníkem s chimérami Tomiem Okamurou. I to jsem byl schopen pochopit, jako podlehnutí antiuprchlickému boomu. Co jsem však už sežvýknout nedokázal bylo jeho přijetí vyznamenání od cara Vladimíra, kterým vzal v mých očích Bard do ruky mávátko a legitimizoval hrůzy kleptokratického systému v té době čerstvě vojensky operujícího na cizím státním území.“
S prvním souvětím naprosto souhlasím. Navíc ne lež samotná, ale důvod dělá lháře, stejně jako ne umučení samo, ale důvod dělá mučedníka. Nicméně Tomáš tento svůj vyřčený pohled později ve svém textu de facto popírá. K povšimnutí stojí to, že už tady se, byť nevědomky, povyšuje nad pana Nohavicu tím, že nějaké jeho rozhodnutí hodnotí jako „podlehnutí antiuprchlickému boomu“. Mají to ti naši Jaromírové (Jágr i Nohavica) těžké. Zřejmě by měli dostat od lepších lidí seznam person non grata, s nimiž je doporučeno se nefotografovat. A také seznam person non grata, od nichž nepřebírat vyznamenání a medaile. Jak vrcholně demokratické!
JARKOVA TVORBA „POZNAMENÁNA“ NENÍ, ALE KLUSOVA ANO
„Pořád mě to vracelo a natajňačku sám před sebou jsem sledoval, jak se to má s mistrovou tvorbou, zda je ‚poznamenána‘. Zjištění, že tomu tak není, že tvorba zraje, mě tlačilo k osobnímu‚ vzetí na milost‘ a už už by se tak stalo, nebýt toho, že jsem se včera zase dostal k článku pana Spurného v Respektu z roku 2006, kde s mistrem otevírá otázku Svazku. (…) Vlastně pánové u kávy došli k tomu, že bylo těžké říct ne, a že ve výsledku těch pár schůzek nikomu neublížilo a že jsou přece daleko horší ti, kteří s tajnou policií spolupracovali dobrovolně, než ti, kteří museli. Jaká relativizace! Jaké rozpuštění! Jaký alibismus! (…) Systém hrůzy byl možný právě proto, že k tomu dostal svolení. Jaký je rozdíl mezi tím, že ho někdo dal dobrovolně a někdo na požádání?“
Ne, tvorba Jaromíra Nohavici opravdu není „poznamenána“, nebyla ani tehdy a není ani teď, Tome. Na rozdíl od tebe, který jsi na svých koncertech dříve nezřídka a prvoplánově narážel na konkrétní politiky, kteří tvému světonázoru nebyli po chuti. Na rozdíl od tebe, Tomáši, který si v současné době – byť asi v dobré víře – s režimem zadáváš mnohem více než Jaromír Nohavica v době minulé. Byť to sám netušíš a nevnímáš. Současný režim totiž ve skutečnosti nereprezentuje Miloš Zeman a Andrej Babiš, ale plíživá totalita přicházející ze strany Evropské unie nebo neziskového sektoru. A že Puškinovu medaili zmiňuješ osm měsíců poté, co ji Nohavica převzal? A nastartoval tě k tomu článek pana Spurného z Respektu (jinak BISkou označeného za lháře)? To je rovněž zajímavé.
„Proč o tý; cituji, ‚děvce, co s ní seděl, ale nešel na pokoj‘, nepsal písničky? To opravdu represe hmoty budí větší strach, než represe ducha? A nač teď ty okolky? Vykrucování? Trucovité mlčení? (…) Úctyhodný a daleko chlapštější postoj jsem nedávno zaznamenal u paní Evy Pilarové, která se za podpis Anticharty omluvila, přiznala slabost, které lituje. Memento zůstává, ale hořká pachuť mizí s odpuštěním, neboť lidé chybují.“
Chceš-li tuto optiku aplikovat, co říkáš na desítky či stovky signatářů tzv. anticharty? Co třeba Zdeněk Svěrák, který se nyní coby po bitvě generál výrazně angažuje a promlouvá k lidem na Letné? Kde byl tehdy? Zajímal ses, Tome, se stejnou vervou třeba o historii prezidentského kandidáta a současného senátora Jiřího Drahoše, který si prý s minulým režimem nikdy nezadal, ale přitom jezdil za socialismu do západního Německa nebo do Brazílie? Proč se tento samozvaně „slušný“ člověk, který se (na rozdíl od Jarka) coby „pozdní disident“ nyní proti komunistům vymezuje, seč může, neozýval veřejně dříve? A omluva je sice pěkná, ale v tomto případě by (zřejmě nejen mně) možná působila jako prázdné gesto. Mnohem více je pokání a sebereflexe a troufám si tvrdit, že ty Jaromír nepostrádá. Detaily navíc neznáme.
NEJDE O OSOBNÍ ÚTOK? ALE TOŽ…
„Aby bylo jasno, nejde o osobní útok. Užívám zde příkladu pana Nohavici jako symbolu, jako princip, kterým postupně přistupujeme na absorbování drobných slabostí, které mohou mít za následek mohutný útlak. Patrně bych si mohl s mistrem, byl-li bych přijat, vyříkat vše u kafíčka, ale k čemu by to bylo? Je to problém linoucí se společností napříč a rád bych jím otevřel diskuzi o tom, zda jsme skutečně třicet let po pádu Železné opony, nezanechali některé její zlomky reznout v hloubce kolektivního vědomí.“
Dovolím si polemizovat. Neotvíráš žádnou diskuzi. Jen se otíráš o někoho, kdo se, alespoň co mně paměť sahá, sám o nikoho neotřel. Možná je to pokus o snadné zviditelnění. Zřejmě tomu všemu i věříš. Ale ať už vědomky či ne, stáváš se nástrojem současného režimu a zadáváš si mnohem více než kdy Jarek. A navíc se blíží Letná, takže vlastně i taková předehra, co?
NESOUHLAS JE JEDNA VĚC, RESPEKT A TOLERANCE VĚC DRUHÁ
Závěrem krátké vysvětlení. Na základě naší dřívější známosti (nikoliv partnerské; aby se toho někdo nechytil) si Tomášovi dovoluji tykat. A abych do něj jenom netepal, musím mu poděkovat, že mě asi před deseti lety coby neznámého písničkáře (čímž jsem tedy doteď) dostal na tzv. Barování Sandry Novákové do Malostranské besedy, kde jsem si mohl zahrát. Předpokládám, že nejsem jediný, koho popostrčil. A ačkoliv jeho hudbu kromě prvních alb prakticky neznám a názorově jsme, co se politiky týká, na míle vzdáleni, mám za to, že na současné tuzemské hudební scéně patří k tomu nejlepšímu. Textově zcela bezpochyby. A byť jeho písně nevyhledávám, tak na rozdíl od jeho postoje k Nohavicově tvorbě, já jsem s jeho poslechem neseknul.
