Armáda v týlu nepřítele

Povstání ze srpna 1944 na Slovensku je i naší záležitostí, součástí i našich dějin a jedním z hvězdných okamžiků československého odboje. Hlavní roli zde sehrála povstalecká akce slovenské armády, provedená s vědomím československé vlády a prezidenta v Londýně a s cílem obnovení československé státnosti. Z exilu byl vyslán gen. R. Viest jako vojenský velitel povstání a už dříve jako styčný důstojník kapitán Krátký. Povstalecké síly byly prohlášeny za První československou armádu na Slovensku a výsostné znaky Slovenské republiky na vojenské technice a letounech byly rychle nahrazeny znaky československými. Boje se zúčastnily partyzánské oddíly, jak domácího původu tak i vytvořené partyzánsko-organizátorskými výsadky z SSSR. Letecky byla přesunuta na slovenské bojiště II. Čs.paradesantní brigáda plk. V. Přikryla, vytvořená především z vojáků slovenské národnosti a doplněná českými důstojníky, které poskytla londýnská exilová vláda. Na slovenském letišti Zolná přistál Československý smíšený letecký pluk, vedený zkušeným a ostříleným velitelem, Františkem Fajtlem.

Jistěže nebylo vše dokonalé a slavné dny povstání měly i své stíny. Nepořádky, nekázeň, záškodníci rekrutující se nejen z řad karpatských Němců žijících v některých obcích slovenského vnitrozemí ale i ze Slováků podléhajících luďácké propagandě. Vyskytovaly se případy nekázně u partyzánských oddílů ale i nedůslednost a nerozhodnost některých velitelů slovenské armády. Právě takové nepořádky a nerozhodnost velitelů vedly k selhání dvou východoslovenských divizí, respektive k selhání jejich velení, které vedlo k jejich odzbrojení a tím i ke zkomplikování situace sovětských a československých vojsk v karpatské operaci. Pomoc bojujícímu Slovensku tak byla zdržena a ztráty znásobeny.

Přesto byl význam slovenského povstání nedozírný. Bylo to totiž největší bojové vystoupení odbojových sil v okupované Evropě. V týlu německých ozbrojených sil bojovala pravidelná a dobře vyzbrojená armáda, vybavená nejen pěchotní výzbrojí ale i jednotkami tanků a obrněných vozů, obrněnými vlaky, dělostřelectvem a dokonce letectvem. Boj byl těžký a naši a sovětští vojáci se teprve těžce probíjeli přes Karpaty. Přes několik úspěšných protiútoků, připomeňme např. tvrdý boj u Telgártu, kde se vyznamenal statečný kapitán Ján Stanek, německá přesila postupovala dál a neštítila se násilností a zvěrstev na civilním obyvatelstvu. Namátkou připomeňme Nemeckou , Tokajík a Kalište. Padlo i hlavní centrum povstání, Bánská Bystrica.

Povstání ale poraženo nebylo a žilo dál. Vojáci i partyzáni ustoupili do hor a pokračovali partyzánským způsobem boje. Podmínky byly velice těžké. Ve sněhové vánici zahynul český antifašista, novinář a politik, Jan Šverma. Letecký pluk se vrátil za frontovou linii a byl přebudován a rozšířen na leteckou divizi, která byla později nasazena v letecké podpoře ostravské operace.

V horách pak vydrželi žít a bojovat až do příchodu sovětských vojsk a mnohdy vstupovali do řad Československého armádního sboru. Některé partyzánské jednotky se probily na Moravu, kde se vytvářely souvislé partyzánské oblasti. Nejvýznamnější byla Partyzánská brigáda Jana Žižky, působící hlavně v Beskydech. Československý charakter povstání byl zdůrazněn i značnou účastí Čechů v bojích. Ve štábu povstání, v řadách 2. Čs. paradesantní brigády i v partyzánských oddílech. Čeští vlastenci se ve skupinkách i jako jednotlivci vydávali Slovensku na pomoc. Ti, kteří při tom padli do rukou okupantů byli většinou na místě zavražděni. Dva odvážlivci, J. Kužela a J. Matička odlétli dokonce s německým letounem přímo z pražského letiště. Směr, samozřejmě Slovensko. Bohužel nedoletěli, havarovali u Rajnochovic na Moravě, přičemž zahynul J. Kužela a J. Matička padl do rukou gestapa. To byl jeden případ z mnoha. Celkem bojovalo v povstání přibližně 2000 Čechů.

Připomínka této velké operace odboje tak do našich dějin rozhodně patří a nezaslouží si aby na ni bylo zapomínáno. Slovenské národní povstání je i naší záležitostí a součástí i našeho dějinného odkazu.