Rostislav Iščenko
6. 8. 2019 zvezdaweekly
Zničit je možné jakýkoli stát – i nejsilnější ve vojenské oblasti a ekonomicky stabilní mocnost může být podlomena zevnitř. K tomu stačí morálně a fyzicky vyzbrojit pátou kolonu – agenty vlivu.
“Shnilá” menšina
Pátá kolona, která působí v součinnosti s vnějším nepřítelem, může způsobit značné, nikoli však katastrofické škody. Její nebezpečí se obecně často zveličuje, což má za následek, že vypadne ze zorného pole hlavní destruktivní mechanismus, na jehož vytvoření a na jehož vedení se vždy podílí pátá kolona a vnější nepřítel, ale který sám o sobě pátou kolonou není. Tímto mechanismem jsou lidé (od 30% a více, v ideálním případě až 90%), kteří se považují za poškozené nebo jednoduše nespokojené se vzniklou situací. I když je vše v pořádku, tito lidé soudí, že by to mohlo být ještě lepší, ale úřady záměrně schovávají perník.
Barevné převraty v Srbsku, Gruzii a na Ukrajině svědčí o tom, že relativní menšina populace postačuje k zahájení procesu ničení národní státnosti. Hlavní je, že menšina musí být aktivní a musí být sjednocena nějakou myšlenkou. Pokud se však ukáže, že se daří sjednotit myšlenkou sebezničení většinu (jako při rozpadu SSSR), usnadní to dosažení cíle.
Hlavní úkol zpravodajských služeb vnějšího nepřítele i vlastní páté kolony spočívá právě v tom, aby se vytvořila tato kritická masa, sjednocená destruktivní myšlenkou, aby byla vybavena nesplnitelnými požadavky a uvedena v chod potřebným směrem – proti vládě. Slabina ruské páté kolony spočívá právě v tom, že se nijak nemůže dostat k masovosti. Je to antinárod, zatímco se k dosažení úspěchu musí stát když ne celým národem, pak významnou součástí národa. Kladení odporu (včetně silového) páté koloně je jedním z nejdůležitějších úkolů orgánů, kladení odporu části národa je občanská válka, která, i když je pro orgány vítězná, výrazně snižuje potenciál státu, vnitřně jej destabilizuje a oslabuje jeho postavení na mezinárodní scéně.
“Kde je lépe? Kde nejsme”
Ruská pátá kolona a její západní šéfové se nejprve pokusili vytvořit masové protestní hnutí založené na liberální myšlence. Národ se, prý, chce připojit k civilizovanému Západu, ale Kreml mu to nedovolí. V Gruzii a na Ukrajině taková možnost prošla, přání “žít jako v Německu, ale pracovat jako v Albánii” převládalo u místního obyvatelstva, evropská integrace a vstup do NATO se staly něčím jako cestou ke komunismu: teď je to těžké, ale za rohem je “světlá budoucnost”. Myšlenka integrace do západních struktur byla prohlášena za jedině správnou, a vše, co jí protiřečí, je zákonem zakázáno.
V Rusku to s liberální myšlenkou nezafungovalo. Po těžkých 90. letech si národ nijak nepřál vrátit se na “hlavní cestu k pokroku” a dával přednost pragmatickým rozhodnutím v zájmu Ruska před západními doporučeními, díky nimž bylo lépe pouze Západu.
Druhý pokus páté kolony se spoléhal na levou ideu. V každé společnosti existuje sociální rozvrstvení. V každé společnosti jsou nižší třídy nespokojeny svým postavením a chtěly by si to vyměnit se špičkami. Propagace třídní nenávisti má bohatou historii úspěchu. Je možné, že by se to podařilo i v dnešním Rusku, jehož národ má v zásadě sklon k reflexi ohledně sociální spravedlnosti. Ale v úsilí o nedosažitelné absolutno a proti levým ničitelům hrají tři věci:
1. Chybí odcizení národa od moci a moci od národa, nutné k rozvíjení levicové revolučnosti. Nejzávažnějším stabilizátorem systému je 70–80%, které Putin získává v každých volbách.
2. Chybí avangardní strana. Levice je příliš ambiciózní a rozptýlená. Milerádi se navzájem ničí. S o nic menším potěšením se začleňují do systému současné moci a nevystupují jako “opozice vůči veličenstvu”, ale jako “opozice jeho veličanstva”. Ve výsledku desítky levicových guru vytvářejí desítky (ne-li stovky) marginálních skupinek, jejichž adepti jsou vroucně oddáni svému vůdci a kteří skutečně nenávidí představitele jiných levicových sekt.
3. Současní levičáci se příliš demonstrativně a ochotně sjednocují proti moci s národem nenáviděnými liberály. Pokud se Lenin snažil vymezit dokonce vůči svému příteli Martovovi, aby se spojil se stejně smýšlejícími, pak jsou současní leví připraveni vstoupit do aliance s kýmkoli, jen aby to bylo proti moci. Národ rozumně nevěří takové politické nečitelnosti.
Západ neodmítl ani liberální, ani levicové myšlenky jako potenciální střediska soustředění protivládních sil.
Protože však v současné době v konkrétních ruských podmínkách nefungují, hledání pokračovalo. Ve třetí etapě, pokračující podnes, se Západ pokusil použít nacionalismus jako myšlenku spojující masy na protivládním základě.
Tří konturový nacionalismus
Kdo, když ne Američané, kteří žijí v mnohonárodním státě, má vědět, jak nebezpečný nacionalismus je pro takovou velmoc? Kdo, když ne Evropané, kteří se v posledních letech přímo střetli s nacionalismem malých národů, ničícím evropské státy a s nimi také Evropskou unií, má chápat, jak velký destruktivní potenciál spočívá v myšlenkách národní výjimečnosti? Nakonec byla myšlenka “Evropa národů”, která údajně nahrazuje “Evropu států”, svého času (v 90. letech 20. století) Američany úspěšně “prodána” evropským elitám, poté Evropská unie, která zahájila její realizaci, rychle vypadla z počtu globálních konkurentů USA. Dynamický rozvoj ekonomiky a vytvoření eurozóny (s požadavkem na zavedení druhé světové rezervní měny) se před vnitřní destabilizací evropských států a EU jako celku v důsledku nacionalistických hnutí ukázaly jako bezmocné.
Ne náhodou USA i ve svém boji s Čínou sázejí na ujgurský nacionalismus, tibetský nacionalismus, tchajwanský nacionalismus, dokonce i na hongkonský nacionalismus. Vše, co se nespojuje s Pekingem, vyhlašuje svou samostatnost, oddělenost, “právo na vlastní státnost”, je aktivně podporováno USA, protože to slouží k ničení Číny jako geopolitického konkurenta USA. Pokud nacionalismus malých národů ještě není schopen zničit Čínu, pak ji alespoň oslabuje, odklání zdroje na vnitropolitické kladení odporu a vytváří ideologickou alternativu komunistického režimu.
Proti Rusku se používá tří konturový nacionalismus:
Zaprvé to je rusofobní nacionalismus, přiživovaný USA a jejich spojenci v blízkém zahraničí – bývalých sovětských republikách. Úkolem tohoto konturu je co nejvíce přibrzdit, a podle možnosti i zastavit postsovětskou integraci, neumožnit Rusku využít pro rozvoj kumulativního efektu při obnově (alespoň částečných) sovětských technologických řetězců, přimět vynakládat prostředky na vytváření alternativního průmyslu a také na vojensko-politickou konfrontaci se sousedy.
Zadruhé to je nacionalismus národů, které tvoří Ruskou federaci, včetně ruského nacionalismu. Národům Ruska, stejně jako svého času národům SSSR, se vštěpuje, že se navzájem “živí”, že jejich práva na národní rozvoj jsou porušována, že by každému odděleně ve svém vlastním státě bylo lépe. Sází se na národní politické a kulturní elity, které získávají ze samostatnosti konkrétní profit, a to formou zbavení se kontroly centrem a také (v případě zástupců kultury) konkurence úspěšnějších kolegů. Cílem je kolaps Ruska podél hranic autonomií, jako se SSSR rozpadl podél hranic republik.
Zatřetí to je vnitřní ruský nacionalismus. Je to zvláštní stav, který se obzvláště jasně projevuje v současné fázi historického vývoje ruského národa. Předpokládá možnost vyčlenění nových “národů” od celého ruského masivu. Když se podařilo vyčlenit Ukrajince a Bělorusy, a na Ukrajině dokonce vytvořit rusofobní stát z části ruského národa, proč nemůže být vytvořen národ “Pomorů”, “Sibiřanů”, “Kozáků” a “Uralů”. Tím spíš, že v 90. letech byly v tomto směru uskutečňovány pokusy s různou úspěšností. Úkolem třetího konturu je definitivně rozdrtit ruský národ, znemožnit obnovu Ruska.
Všichni jsme vyrůstali na dvorcích, na ulicích, ve městech, městečkách a vesnicích. Každý má svou malou vlast, která se nějak liší od ostatních malých vlastí. Vyčleněním těchto rozdílů je poměrně snadné člověka přesvědčit, že patří k jiné národnosti a má právo na sebeurčení až do odtržení a vytvoření vlastního státu. Tyto myšlenky jsou zvláště dobře vnímány v “biafrách”, regionech bohatých na likvidní nerosty (ropa, zlato, diamanty) nebo jiné přírodní zdroje, kde lidem říkají, jak dobře se jim bude žít, jakmile se přestanou o “své” příjmy dělit se zbytkem obyvatelstva země.
Nacionalismus je nejnebezpečnějším nepřítelem jakékoli státnosti. Navíc je nejhorším nepřítelem mnohonárodnostní ruské státnosti. Navíc snadno se interaguje i s levými, i s liberálními, i s pravoradikálními myšlenkami. Je ideologicky nevybíravý a usiluje o univerzalismus.
Nacionalismus je univerzalistickou antitezí ruského státního univerzalismu. Současné ruské vedení pokračuje v byzantských a ruských imperiálních tradicích, podle nichž byla nejvyšší moc vnímána jako garant mezitřídního, mezistavového a mezietnického kompromisu. Její povinností je zajištění rovnováhy zájmů různých sociálních, národních a společenských skupin a také jejich rovnosti před zákonem.
Místo toho nacionalismus navrhuje myšlenku moci, zaměřené na zajištění zájmů určité skupiny na úkor ostatních. Levá i liberální idea vlastně spočívají na analogickém základě. Pro nacionalismus je snazší vytvořit si vlastní podpůrnou skupinu. Nemůžete si jen tak říct a “cítit se” kapitalistou nebo sedlákem (musíte to opravdu udělat). Ale “cítit se” Ukrajincem nebo Pomorem můžete jedna dvě.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
