Zajoch
1.7.2019 Outsidermedia
Zatvrzelý postoj Erdogana ohledně S-400 je diktován strategickou linií na nezávislost turecké armády od vrtochů Američanů * Hlavním cílem blízkovýchodní vojenské aliance pod vedením USA je zastrašit Írán * Nehodlám čekat, až se mým velitelem stane někdo s nalíčenými rty
Neústupný Erdogan
24. června 2019
Konflikt mezi USA a Tureckem vyvolaný nákupem ruského raketového komplexu S-400 Ankarou hrozí poškodit vztahy mezi nimi nadlouho.
Kontrakt byl podepsán v září 2017. Washington nejdříve projevoval s dohodou nespokojenost: Američanům se zdálo, že postačuje, když Bílý dům zachmuří čelo a Erdogan přestane vyvádět. Nato začal Ankaru vydírat odmítnutím dodávek F-35: „Buď S-400, nebo F-35.“ Američané se Erdoganovi mstí a starají se o nezranitelnost svého křídlatého stroje. Vždyť s pomocí radaru S-400 mohou Turci objevit F-35 v různých vzdálenostech i pod různými úhly a „nezranitelný“ americký letoun rychle rozpoznat. Pro Erdogana je zrušení dodávek F-35 obzvláště nepříjemné, protože Turecko pro něj vyrábí některé položky. O to brzy přijde: Izrael nabízí zorganizovat analogickou výrobu u sebe.
Erdogan se nepodrobil vydírání částečně z osobních důvodů. Nemá rád turecké letectvo, které bylo nejaktivnější při snaze o vojenský puč v roce 2016. Navíc v roce 2016 oznámilo projekt výroby vlastního letadla TF-X. Nemělo však potřebnou inženýrskou školu, ani výrobní zařízení, proto se věc dává do pohybu pomalu. Dosud je vyrobena jen maketa stíhačky. Při této výrobě spolupracuje Turecko s americkými, švédskými, italskými a britskými firmami. Vývojem motoru se zabývala americká General Electrics. Kvůli americkým sankcím se do budoucna může stát, že bude potřeba nakoupit ruské letecké motory nebo ruská vojenská letadla.
Zatvrzelý postoj Erdogana ohledně S-400 je diktován strategickou linií na nezávislost turecké armády od vrtochů Američanů. Kdysi chtělo Turecko u USA koupit Patrioty a účastnit se na jejich výrobě. Jenže Pentagon se ve věci předávání moderních technologií chová žárlivě i ke svým spojencům a tak k dohodě nedošlo. Navíc na Erdogana učinila nedobrý dojem reakce Američanů na spiknutí v roce 2016 – předpokládal, že Američané spiklencům pomáhali. Turecko žádalo po Američanech vydání bývalého Erdoganova spolubojovníka Güllena obviněného z pokusu o převrat, ale bylo odmítnuto. Další napětí bylo kvůli Kurdům. Ankara je považuje za teroristy a Washington je vyzbrojil. Po zmenšení americké vojenské skupiny v Sýrii se připravovali turečtí vojáci vzít kurdské území pod svoji kontrolu, ale Washington pohrozil útokem na turecké síly v Sýrii.
Dnes se jedná o zavedení ekonomických sankcí proti Turecku podle zákona „O čelení nepřátelům Ameriky prostřednictvím sankcí“. Slabým místem Erdogana je ekonomika – v posledním čtvrtletí loňského roku se snížil HDP země o 3 % a v letošním prvním čtvrtletí o 2,6 %. Prezident se loni snažil zasáhnout do činnosti centrální banky, aby zabránil zvýšení diskontní sazby, ale došlo ke ztrátě části devizových rezerv a k poklesu turecké liry o 40 % vzhledem k americkému dolaru. Tím se prohloubil problém splácení zahraničního dluhu, přišla vysoká inflace a snížení životní úrovně vyvolávající nespokojenost obyvatel. Na jaře byly místní volby a Erdoganova Strana pro spravedlnost a rozvoj zvítězila jen v provinciích, v Istanbulu a v Ankaře prohrála. Americké sankce hospodářskou situaci ještě zhorší. Ovšem z politického hlediska může dokonce Erdogan ze sporu s Washingtonem mít užitek. Téma amerického nátlaku kvůli S-400 nemizí z tureckých novin a změnilo se na otázku národní cti. Možná, že Turci odpustí svému vůdci dočasné hospodářské těžkosti za jeho tvrdost v zahraniční politice.
Převzato z Expert.ru
„Situační nátlak nefunguje“: Jak USA hodlají vytvářet protiíránskou koalici
Alexandr Karpov, Aljona Medveděva
24. června 2019
Ministr zahraničí USA Pompeo připravuje koalici, která má usnadnit Bílému domu boj s Íránem. Promluvil o tom k novinářům těsně před svojí návštěvou v Saúdské Arábii, odkud pojede do Spojených arabských emirátů. Uvedl, že chce do této koalice přivést nejen země Blízkého východu, ale též státy Asie a Evropy. Řekl, že nadcházející boj proti zemi nejaktivněji podporující terorismus bude těžký. Podle jeho slov je cílem jednání se Saúdskou Arábií a Spojenými arabskými emiráty nedopustit, aby se v rukou Íránu ocitly „zdroje pro nátlak strachem propojeným s výrobou jaderných zbraní a raketovým programem“. Prohlásil: „Nedopustíme, aby pro to získal zdroje, což umožní ochránit americké občany a americké zájmy v celém světě.“
Odborníci předpokládají, že si může zajistit určitou podporu ze strany arabských států a Izraele, pro něž je Írán nepřítelem. Expert Centra studia problémů bezpečnosti Ruské akademie věd Blochin má zato, že Washington sotva může počítat v tomto ohledu s rozsáhlou kooperací s Evropou. Je přesvědčen: „Tradiční spojenci USA v regionu jako Saúdská Arábie a Izrael se těžko účastní rozsáhlých vojenských akcí – jsou silní, ale jen řečmi. Veškerou špinavou práci budou stejně muset odvést Američané.“
Politolog Andrej Koškin si myslí, že hlavním cílem blízkovýchodní vojenské aliance pod vedením USA je zastrašit Írán. Řekl: „Po své inauguraci dal Trump za úkol vybudovat ‘arabskou NATO’, která by měla brzdit Teherán. Dnes USA vehementně navrhují formování určitého týmu, který by podpořil Američany v možné rozsáhlé válce proti Íránu. Je přesvědčen, že Washington k tomu připojí i NATO, aby své možnosti rozšířil a Saúdská Arábie, Izrael a Spojené arabské emiráty podpoří jeho iniciativy. USA papírově shromáždí mnoho spojenců, jimž uloží provádět stanovené akce a materiálně přispívat.“
Před tím Pompeo slíbil, že bude sílit ekonomický tlak na Írán. Washington hodlá tlačit dotud, dokud vláda Íránu nebude souhlasit s jednáním. V oficiálním prohlášení řekl: „Až se íránský režim rozhodne vzdát se násilí a naši diplomacii uznat za diplomacii, ví jak se s námi spojit. Do té doby bude z naší strany izolace a hospodářský nátlak na režim narůstat.“
Trump slíbil zavést proti Teheránu nové hospodářské sankce 24. června. Znovu připomenul svůj negativní postoj k jaderné dohodě s Íránem. Napsal: „Írán nesmí mít jaderné zbraně! Podle úděsného plánu Obamy by je už za několik let měl. Současné mechanismy kontroly nejsou přijatelné. Proti Íránu zavedeme nové rozsáhlé sankce v pondělí.“
Za zmínku stojí, že íránský ministr zahraničí Zaríf prohlásil, že Írán o jaderné zbraně nikdy neusiloval.
Obamův plán připomenutý Trumpem je jaderná dohoda, neboli Společný komplexní akční plán (DFID). Podepsali jej Írán a USA za účasti Ruska, Číny, Německa, Francie a Velké Británie. Dohoda znamenala, že se Teherán zřekne jaderného programu a na revanš budou zmírněny americké sankce. Avšak v roce 2018 Trump jednostranně od dohody odstoupil. Vyvolalo to ohromnou mezinárodní odezvu.
Blochin k tomu napsal: „Prezident USA tímto krokem demonstroval, že rozhoduje podle vlastních pravidel. Nyní chce v této otázce dosáhnout nějaký úspěch, ale je to sotva pravděpodobné, protože podobné algoritmy nátlaku nepřinesly výsledky ani ve Venezuele, ani v KLDR.“
Odvolaný útok
Nepřátelství mezi Íránem a USA se zvýšilo po sestřelení amerického dronu RQ-4 Global Hawk íránskými revolučními gardami nad íránským územím. Washington tvrdí, že bezpilotník byl sestřelen nad mezinárodními vodami.
Druhý den oznámil Trump, že mu prý jeho generálové doporučili, aby si vybral v Íránu ze tří cílů, ale on se rozhodl nezaútočit. Údajně proto, že by mohlo být až 150 obětí. Podle něho by to nebylo adekvátní sestřelenému aparátu. Trumpovi příznivci tento krok přivítali, pro jeho nepřátele to znamenalo projev slabosti. Krátce nato řekl, že útok nezrušil, ale jen pozastavil.
Podle Blochina nenadálé změny v rozhodnutí a rozdílné postoje k íránské otázce mluví o tom, že Trump nechce před volbami 2020 ztratit vlastní tvář. Jenže si dosud nevyjasnil, jak má jednat. Nyní se rozjíždí předvolební kampaň a ozbrojený konflikt by pro něj znamenal označení podněcovatel války. Voliči by to nechtěli. Minulé volby vyhrál zásluhou protiválečných hesel.
Podle amerických medií by se Trump rád eskalaci vyhnul, ale jeho poradce Bolton usiluje o opak a útok si přeje. Pompeo, Pence a nový ministr obrany Esper se ještě nerozhodli.
Blochin uvedl: „V Trumpově administrativě jsou jestřábi, ultrapravicoví radikálové, jako Bolton a Pompeo, ale i další neokonzervativci, známí svým nepřátelským a agresívním vztahem nejen k Íránu, ale k celému světu. Je jasné, že jestřábi kolem Trumpa jsou pro establischment zárukou, že bude Trump dále vést zahraniční politiku Washingtonu po stejné trajektorii. Avšak Trump není člověk, jehož by bylo možno kontrolovat, organizovat jej, anebo jím manipulovat.“
S Blochinem souhlasí i Koškin a dodává: „Není známo, co nakonec Trump zvolí, protože nyní je pro něho významnější domácí program, než zahraniční prohlášení. Celá jeho činnost na Blízkém východě se nyní řídí jen tím, aby upevnil své postavení v zemi – začala předvolební kampaň.“
Blochn se domnívá, že zesilování sankcí a výhrůžky Íránu válkou mají přimět Teherán k jednání. Koškin má za málo pravděpodobnou diplomatickou kapitulaci Íránu. Podle něho se íránská otázka vyřeší, až Američané uvidí, že jejich vzorec nátlaku na situaci nefunguje.
Převzato z RT.com
Je v USA možný vojenský převrat?
Anton Veselov
27. června 2019
Někteří lidé jsou přesvědčeni, že zásadní rozhodnutí ve Washingtonu dělají ti, kteří jsou na předních místech v hlavních finančních a průmyslových strukturách, za účasti speciálních služeb a evropské lobby, a že prezident je najatým úředníkem, jehož úkolem není plnit předvolební sliby, ale pokyny investorů. Avšak v posledních desetiletích nastal v tomto schématu zlom, který hrozí vážnými otřesy v politickém systému USA. Jde o vztah mezi občanskou správou a vojskem.
V USA existuje praxe, že vysoce postavení vojáci dostávají po odchodu ze služby dobře placená místa v předních korporacích vojensko-průmyslového komplexu a v odborných centrech (think tanks). Systém dlouho pracoval uspokojivě, protože všichni měli jeden úkol – pod heslem Amerika nade všezajistit mohutnou převahu USA a nakonec úplné panství ve světě. Vojenské rozpočty rostly, vojensko-průmyslový komplex dostával nové kontrakty, armáda a námořnictvo nové zbraně a finančníci a politici zisk.
V posledním desetiletí se nejprve objevily známky rozporů, nedůvěra a nakonec příznaky nepřátelství mezi těmi, kteří rozhodují a armádou. Ti kteří rozhodují, často vytvářejí problémy a potom dávají armádě pokyny k řešení. Změnil se vztah k armádě.
Historie se zkumavkami generála Powella, kterými přesvědčoval OSN, byla jednou z prvních obecně známých příznaků rozporu. Věděl, že v Iráku nejsou žádné zbraně hromadného ničení, vojenská rozvědka to přesně dokumentovala. Nicméně musel přistoupit na podvod „ve vyšším zájmu národa“. Tak nastalo mnohaleté dobrodružství USA za 7 bilionů USD a s ohromnou ztrátou na životech. Powellova reputace byla tatam.
Další obětí byl čtyřhvězdičkový generál McChrystal, velitel vojenské operace v Afghánistánu (rok 2010). Neudržel na uzdě své emoce a charakterizoval některé vysoké úředníky Bílého domu. ——-„Soustavně dávali idiotské pokyny, aniž by měli ponětí, co se ve skutečnosti v Afghánistánu děje.“—- V armádě získal jeho postoj velké uznání, jenže zasloužilého velitele s úžasnou kariérou povolali do Washingtonu, zbavili funkce a s hanbou odvolali. V Afghánistánu jej nahradil Petraeus. Tento rovněž čtyřhvězdičkový generál velel v nejtěžším období v Iráku, poté řídil Ústřední velitelství. Byl ve velké vážnosti nejen v armádě, ale i u americké veřejnosti, dokonce se ocitl mezi možnými kandidáty na křeslo prezidenta. V roce 2011 byl z Obamovy iniciativy jmenován ředitelem CIA. V roce 2012 vystoupil na uzavřeném slyšení před Kongresem ve věci role USA v událostech v Libyi. V rámci služby se dostal k materiálům, které u něho vyvolaly řadu otázek. Týden po slyšení jej odvolali s obviněním z řady trestných činů.
Rozkol mezi bílými límečky a zelenými chlapci se zvyšoval bez ohledu na to, kdo byl v Oválné pracovně Bílého domu. Byla také tendence ponižovat ty generály, kteří znamenali výkvět amerických ozbrojených sil a měli odvahu (drzost) říci své názory a ještě oponovat. Oponovali zavádění „všelidských hodnot a tolerantnosti“ do kázně vojenské organizace.
V roce 2011 Obama legalizoval ve vojenské službě homosexuály. V celé Americe byly povoleny jednopohlavní sňatky. Podle určitých údajů sloužilo v americké armádě asi 65 tisíc homosexuálů, avšak reálně to mohlo být až 15 %. Do toho byly zahrnuty i bojové oddíly a armádní učiliště.
Podle každoročního přehledu se ve školním roce 2017 až 2018 událo na třech vojenských akademiích 117 případů sexuálního násilí. Rok před tím šlo o 86 takových případů. V roce 2016 byl ministrem obrany otevřený gay Fanning a tento šéf Pentagonu v Obamově vládě zrušil zákaz služby v armádě pro transgendery. Opatření vyvolalo velkou nespokojenost mezi kádrovými vojáky a veterány. V roce 2017 se stal ministrem obrany James Mattis, dřívější velitel námořnictva, přezdívaný šílený pes. Do poslední chvíle bojoval, ale rozhodnutím soudu (!) muselo ministerstvo obrany od 1. ledna 2018 brát transgendery do služby. Mattis se snažil bránit postoj armády, podal odvolání, ale ze své funkce šéfa Pentagonu byl propuštěn. Dočasně.
V prosinci 2018 spáchal sebevraždu velitel 5. flotily 58letý viceadmirál Stirney. Ve funkci sloužil jen 6 měsíců a prý se nemohl smířit s tím, že se svěřená flotila ukázala jako jedna velká „modrá ústřice„. Mezi vojenskými námořníky a jejich kolegy odjinud to vyvolalo otřes. Ovšem ne v Bílém domě.
Během dvouapůlleté Trumpovy administrativy došlo k rošádě až paranoidní, z původního týmu nezůstalo prakticky nic. Vyměněn ministr zahraničí, šéf administrativy a další, ale hlavní úder dopadl na vojáky. Po dvou měsících služby ve funkci poradce prezidenta pro národní bezpečnost dosloužil Michael Flynn, bývalý vedoucí vojenského zpravodajství. Byl obviněn z kontaktů s ruským velvyslancem v USA. Jeho nástupce Herbert McMaster, jehož časopis Time nazval „vynikajícím vojenským myslitelem v armádě 21. století“ a „a architektem budoucnosti pozemních vojsk USA“ se udržel déle, ale ani on nevyhověl. V dubnu 2018 se poradcem prezidenta pro národní bezpečnost stal Bolton, který nikdy nesloužil v armádě.
Při výběru lidí do administrativy vycházejí ve Washingtonu z vlastních představ o problémech války a míru. Poslední prezident USA sloužící v armádě byl Bush jr. Pět let byl stíhacím pilotem, ač jen v Národní gardě. Obama voják nebyl a v Trumpově životopisu stojí, že v roce 1964 absolvoval Vojenskou akademii v New Yorku, což je soukromá škola vzdáleně připomínající dětský kadetní sbor. Odtud mohl jít na vysokou školu, jenže právě začínala válka ve Vietnamu a Donald z rodiny milionáře se podle vlastních slov rozhodl, že „nemovitosti jsou výnosnější byznys“.
V USA zaujímají křesla ministrů obrany a ministrů jednotlivých ozbrojených sil (pozemní, letecká a námořní) civilisté, ale s jednou podmínkou, jíž je těsná vazba na vojensko-průmyslový komplex. Nový dočasný šéf Pentagonu Esper byl v armádě jen velitelem roty, ale zato v korporaci Reytheon byl viceprezidentem pro styk s vládou.. Poté byl ministrem pozemních vojsk a nyní šéfem Pentagonu. Co udivuje, že tento stratég nejednou prohlásil, že do roku 2028 mohou USA vítězit v jakékoliv válce s kteroukoliv zemí. To, že Esper počítá s vítězstvím v jaderné válce, vyvolává mnoho jízlivých komentářů a vtípků, ale právě takové kádry jsou nyní v administrativě ceněné. Je stále více lobbistů a jestřábů, ale méně lidí je schopno podávat k prezidentovi námitky a předložit mu rozumné myšlenky.
Trumpova volební kampaň musí začít na podzim. Jedním z hlavních bodů je záměr uzavřít dohodu mezi USA, RF a ČLR o likvidaci raket střední a krátké vzdálenosti namísto dvoustranných dohod. V roce 2021 skončí doba platnosti dohody START-3 a Rusko a USA dosud nezačaly jednat. Starost o její prodloužení je na místě. Čína už dala vědět, že své jaderné síly nehodlá omezovat. Přístup Washingtonu ke smlouvě rozhodně není konstruktivní a realistický. Ředitelka pro Rusko a Eurasii v Radě národní bezpečnosti USA Hillová oznámila své odstoupení pro nedostatek „perspektivy velkého úspěchu proti Rusku“. V srpnu bude nahrazena Morrisonem „člověkem Boltona realizujícím jeho program rušení smluv pro kontrolu nad zbraněmi“. Šancí na novou kategorii nebo restart ve vztazích USA – RF je málo.
Američané jsou velmi hrdí na svoji armádu a jsou přesvědčeni, že je nejsilnější na světě. Ten, kdo vidí do problému, má jiný pohled. Na jednom z fór napsal seržant americké armády: „Jsem v armádě přes 18 let a vždy jsem měl zato, že se věnuji důležité a potřebné věci. Byl jsem v Iráku, Afghánistánu a kdoví kde ještě, prodělával změny, ale vždy jsem byl na příslušnost pyšný. Když jsem před týdnem na cvičení prohlížel výbavu své jednotky a u některých vojáků zjistil v zavazadlech místo časopisů a ručních granátů dámské hygienické potřeby a různé krémy, začal jsem zvažovat, zda není na čase změnit zaměstnání. Nehodlám čekat, až se mým velitelem stane někdo s nalíčenými rty.“
Převzato z Fondsk.ru
