Vladislav Černík
1. 7. 2019
K 1. 7. 2019 skončil tristní pozůstatek připomínající nevolnictví z doby feudalismu, tzv. Karenční doba. Přesto je její konec, místo úlevy, na straně podnikatelů provázen vybičovaným skřípěním zubů. Co přinášela tato „vymoženost“? Nic kladného, jak zaměstnancům, tak podnikatelům.
Zaměstnanci trpěli svými neduhy a podnikatelé riziky z rozšíření infekce a ztrátou pracovního výkonu. Někdy dokonce nutili nemocné zaměstnance, aby si vzali dovolenou.
Žijeme v tzv. mírném pásmu, čili v té části zeměkoule, která je nejpříznivější pro život. Přesto, při ranním hodinovém dojíždění, což je někdy spíše podprůměr, pomyslně člověk překračuje 2 teplotní pásma. Jako by jel třeba z Helsinek do Říma.
Průměrná skutečná pracovní doba, někde okolo 9.5hod, je trávena většinou ne tepelně komfortním prostředí, průvany, v zimě někdy nedovytápěné a v létě neodvětratelné místnosti. V řadě fabrik pak inhalace škodlivých výparů, zvedání nevhodných břemen, sezení na nepříliš vhodných židlích, dlouhá monotónní práce a mnohdy prakticky neexistující možnost aspoň částečné regenerace, mnohdy odbývaná strava, hluk, stres, někdy i absence slunečního světla…
Čili řada chorob, jde na vrub zaměstnavatelů, to je objektivní fakt, ne házení bláta. Karence těmto negativům jen napomáhala, na podnikatele nebyl tlak, zlepšovat pracovní prostředí.
Připomenuto jazykem liberální ekonomie, bez toho tlaku se pokřivuje tržní prostředí.
Odbory sice v tripartitě protestovaly, ale obdržely od pravicových vlád odpověď, že je to v nějaké koaliční smlouvě. K větším protestům se neodhodlaly. Žádný termín zrušování, žádná kompenzace.
Z politických stran se negativně vyslovily 2, ČSSD a KSČM. Ani pro ekologicky a křesťansky orientované partaje, to nepředstavoval žádný problém. Pracovat mezi postonávávajícími (mimo zdrav. Zařízení) je asi právě tak ekologické a křesťanský Bůh přece vyžaduje od lidu prostého, aby svou integritu zakaloval v útrapách. SPD jakožto nová v Parlamentu požadovala úhradu nemocenského od státu, což by zrušení zkomplikovalo a podnikatele nemotivovalo ke zlepšení pracovního prostředí. Příslib zrušení karenční doby pomohl Sobotkově vládě vyhrát v r. 2013 volby. Pak se ke zrušení neměla, až prý se dohodnou v tripartitě
zaměstnavatelé s odbory. Čili na Svatého Dyndy…
Odbory dál postupovaly v této zásadní otázce vlažně. Místo aby jednaly a silně tlačily aspoň na ČSSD a KSČM, tak šéf ČMKOS se na sjezdu ČSSD vzájemně s ní pochválil. Na sjezdu KSČM pak komunisty zkritizoval za nostalgii, a jejich zástupce na sjezd ČMKOS nepozval. Jeden z příkladů, jak se odborová práce nedělá. U socdem. stran se tomu říká oportunismus a u odborů pak Morbus flavus (žlutá nemoc), což opakuji pro studenty, kteří, čert ví proč?, se to na hodinách ze společenských věd nedozví. Aby tyto kaňky nenarušovaly apoteózy o kráse trhu a zlořečení byvší totality?
Několika neúspěšnými volbami drcená ČSSD, když chtěla vstoupit do vlády s A. Babišem a jeho ANO, tak si tam musela dát nějaký bod, který by byl dobře srozumitelný pro spodní vrstvy. A tak si tam dala, mj. zrušení karence. Ale, ačkoliv druhým partnerem ANO ve vládě, je KSČM, tak se vyhnula tomu, s ní přímo jednat. Tato hra na ředitelování levice pak logicky vede k tomu, že ČSSD přes plnění sociálních opatření klesají preference. Tuto svou obtížnou situaci se naopak ČSSD snaží „posilovat“ sebechválou, jak hrdinně a důrazně plní svůj sociální program.
Tam, kde by byla na místě omluva, za liknavost a nedůraznost.
Zároveň je však potřeba zřetelně a důrazně připomenout, že posláním karence tam, kam od počátku patřila, totiž na smetiště dějin, boj o, nejen zlepšení sociálního postavení (pořád tu jsou zbytky nečasovsko-kalouskovských škrtforem, díky kterým jsme zůstávali v bahně ekonomické krize déle, než okolní státy) ale dohánění našich sousedů (Německa a Rakouska) zdaleka nekončí!
Namátkou:
– reálné, nikoliv virtuální dořešení financování sociálních služeb,
kde na ten virtuální režim rukou shodnou, poukázala spíše pravicová Vildumetzová z vládního ANO za Asociaci krajů a levicová poslankyně za KSČM Jirovcová
– zkrácení pracovní doby ( ta t.č. včetně dojíždění činí cca 12.5 hod v průměru!) při zachování mzdy
– levně nakoupit býv. státní podniky a pak draze prodávat
– nekvalitnější Zákoník práce v Evropě rozcupovaný na kusy
– roztříštěné odbory
– pravicové vlády dělající nad tím vším „španělskou“ stěnu
Nyní prohlašují zaměstnavatelé a pravicové politické strany, že se máme nejlépe v historii.
Takže buď lakují situaci na růžovo a prostor pro zlepšení pracovních a sociálních podmínek tady je, nebo musíme nějak přehodnotit to, aby naši pracující (jsme zemí z ekonomického středu EU) pořád vylepšovali životní standardy těch nevyspělejších evropských zemí na svůj úkor (to se skrývá pod odbornou ekonomickou terminologií: finalizace ceny zahraničními firmami-matkami).
zaměstnanec, kterém se nominálně zvýší příjmy o 3% je ochoten o 5% více utrácet
(z hlediska bližšího pohledu musí, neboť potřebuje dohnat, to co, zanedbal, ve vybavení domácnosti atd.)
Závěrem, jako člen ČSSD se omlouvám zaměstnancům, za liknavost a vlažnost této strany při likvidaci karence, která díky svému šnečímu tempu uškodila straně samé na preferencích a podnikatelské sféře nijak nepomohla zaneřáděním tržního prostředí.
