24.7.2019
Redakci Nové republiky zaslal náš pravidelný čtenář Pavel X. Redakce děkuje za zaslání.
– – – – – – – – –
Nyní bychom se věnovali pořadu schůze, s tím, že pevně zařazeným bodem je
227. Nezaplacené podniky privatizované vládami ODS, ODA a KDU-ČSL v letech 1992 – 1998
Požádám kolegu Krejzu, aby zaujal místo u stolku zpravodajů. Poté bych vyzval, aby za mě někdo také zasedl u stolku zpravodajů. Přihlášený do rozpravy je pan kolega Valenta. Až budu chtít vystoupit, tak požádám kolegu Pikala, aby mě na chvilku vystřídal. Nyní tedy pan poslanec Valenta. Než se ujme slova, pan kolega Profant se omlouvá od 9.00 do 9.30, resp. omlouval, už je tady, a pan kolega Koten do 11 hodin.
Pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Jiří Valenta:
Děkuji za slovo. Vážený pane předsedající, vážené dámy, vážení pánové, tak napotřetí poté, co jsem přihlášen, na mě došlo. Mé vystoupení nebude krátké, nebude ani dlouhé, myslím si, že bude tak akorát. Chtěl bych vás seznámit s některými aspekty, které proběhly v rámci privatizačního projektu v rámci velké privatizace, kuponové privatizace u nás v České republice. My jsme tady dnes proto, abychom tyto podezřelé aspekty privatizačního procesu projednali.
Na tento celý proces nemohou být některé pravicové strany, myšleno například ODS, KDU-ČSL, ale ani přeběhlíci z jejich řad do TOP 09, pod jejichž kuratelou se odehrál, nikterak hrdy. Řekl bych snad, že ba právě naopak. A je jen ke smůle všech poctivých občanů, že v České republice doposud neexistuje žádné specializované pracoviště, které by se takto provedenými zlodějnami, tunely, podvody, zneužíváním informací v obchodním styku, porušováním povinností při správě cizího majetku a mnoha jinými těžkými hospodářskými kriminálními delikty zaobíralo a event. iniciovalo trestní stíhání tehdejších pachatelů. Trestné jednání ve stylu Viktor Kožený či Zdeněk Bakala v žádné civilizované společnosti prostě trpět, a navíc dokonce promlčet, tedy prominout, nelze. A právě pravicové strany by na toto měly dbát. I díky jejich přispění je dnes soukromý majetek stavěn snad ještě více než lidský život.
(10.10 hodin)
(pokračuje Valenta)
Osobně si dokážu představit, že jakýsi úřad dokumentace a vyšetřování zločinů privatizace, díky které se rozplynuly v černé díře stovky miliard, by ani dnes rozhodně nebyl bez práce, přičemž jeho činnost by zcela jistě vrátila do státního rozpočtu alespoň zlomek toho, co se podvodným jednáním z gigantického státního majetku rozebralo, či přímo, a nebojím se to říci, rozkradlo.
Pro vaši informaci, v rámci velké privatizace se přerozdělil státní majetek v hodnotě 1 200 miliard korun. 342 miliard byla hodnota majetku privatizovaného kuponovou privatizací a nemovitý majetek ve výši 107 miliard korun byl převeden bezúplatně na obce. A toto snad je jediná položka, která by mohla být optikou poctivého člověka považována za nízkoproblémovou, ba snad dokonce i oprávněnou.
Vážené kolegyně, vážení kolegové, skutečně zpackaných privatizací, někdy neúmyslně, ale především úmyslně způsobených privatizačních podvodů, často ale jen prachsprostých zlodějen, bylo možno zaznamenat v posledních třech dekádách v naší malé zemi nespočet. Já osobně pocházím a žiji v Plzni a tak se pokusím připomenout alespoň ty nejkřiklavější případy miliardových privatizačních machinací, které se odehrály právě tam a dodnes vzbuzují nejedno podezření.
Zcela jistě znáte, jak tady sedíte, významný plzeňský strojírenský velkopodnik Škoda. Bohužel také zde to vše začalo až podezřele špatným privatizačním modelem, diplomaticky řečeno, i když osobně bych se nebál používat ani i takové termíny, jako jsou podvod, krádež státního majetku, tunelování a podobně. Ale od samého počátku.
V roce 1992 svěřil Klausův vládní kabinet, který tehdy čítal, mimo jiné, 14 členů ODS, pět členů KDU-ČSL a některé další, největší českou strojírnu panu Lubomíru Soudkovi, který potom za sedm let přivedl světoznámou továrnu až prakticky ke krachu. Ta byla potom nucena se tak znovu vrátit na bedra státu, který následně dosadil do jejího čela jiného schopného kádra, kádra v uvozovkách, Martina Romana. Tehdy čerstvý třicátník asi pod pozitivním dojmem ze svých odborných zkušeností z řízení firmičky na prodej bramborových lupínků Wolf velice šikovně, alespoň tehdy pro někoho, připravil Škodu Plzeň k druhé privatizaci. A toto již státní koncern skutečně položilo na lopatky.
Mimochodem, byl to přesně stejný Martin Roman, který podle explicitního vyjádření tehdejšího ministra zahraničí Karla Schwarzenberga, a to z roku 2011, sponzoroval politické strany, a to přímo z rozpočtu ČEZu. I když exministrova slova postrádala dostatek důkazů, stala se vážným obviněním z toho, že utajované toky peněz mohly znamenat ze strany přijímacích politických subjektů značné daňové úniky. Je velkou škodou, že kolega Schwarzenberg na obhajobu svého tvrzení uvedl potom mediálně už pouze to, že TOP 09 nedostala od nejbohatšího státního úředníka v České republice Romana ani korunu. Možná i proto se takto předtím rozhovořil, ale dále svá podezření již raději nikterak nekonkretizoval.
Podle týdeníku Respekt ale mohly některé partaje dostávat od ČEZu peníze například z předraženého nákupu solárních elektráren od firmy Amun.Re či z podezřelých zahraničních investic polostátního podniku. Ale je nad slunce jasné, že komunistické straně pan Martin Roman nikdy nefandil a nikdy pro nás nebyl ani ideologicky, ani svým chováním košer. Takže se teď zbývá jen ptát, do jakých že to rukou demokratických stran energetické peníze tehdy odtékaly.
Ale to jen tak na okraj. Vraťme se ke Škodovce. V letech 2002, 2003, kdy odpovídal za správu státního majetku Bohuslav Sobotka, získala akcie již zadlužené Škody, a to za pouhých 800 milionů korun, neprůhledná skupina Appian, která se ale ještě tehdy chytře tvářila jako americký investor. Následně se ale ukázalo, že za ní stojí skupina českých finančníků, která obchodovala s penězi podivně vytaženými ze státní Mostecké uhelné společnosti, kterou Appian zcela benevolentně umožněným finančním incestem potichu za zády státu ovládl. A bezbřehý rozprodej rodinného stříbra koncentrovaného ve Škodovce mohl začít naplno. 2004 – prodej jaderného strojírenství, hutí, kováren, dceřiné firmy Škoda Gear a slovenských Železiarní Podbrezová. Poté následoval prodej Škody Výzkum a konečně energetického strojírenství. Celkově se výnos z prodeje vyšplhal až na odhadovaných 15 miliard. A to si ještě Appian ponechal škodovácký klenot, divizi Škodu Transportation, a firmu Škoda Investment spravující firemní reality, která jaksi další náhodou získala tučné dotace na rozvoj továrního areálu. Velice zajímavé.
A teď již jen v rychlosti sumarizujme a srovnávejme. Rok 2002, kdy stát prodává Škodovku za pouhých 800 milionů korun, a rok 2004, tedy o dva roky později, kdy nový soukromý majitel prodává – teď zdůrazňuji – jen některé a méně lukrativní závody firemního majetkového portfolia za oněch zmíněných 15 miliard korun. Obě částky potom stačí jednoduše odečíst, přirozeně tu nižší od vyšší, a rázem zjistíme, jak se dá se státním majetkem efektivně, alespoň podle pomyslné ekonomické učebnice naší demokratické pravice, pracovat. Tedy státní prodej za 800 milionů, výdělek pro privátní sektor 15 miliard. Velice hezký profit, nemyslíte?
Příklad Škodovky tedy jasně osvědčil, že se dá velice snadno a neprůhledně vydělat. Ovšem jen s tím zanedbatelným detailem, že mnohamiliardový zisk z prodeje celosvětově proslulého podniku je nyní již uložen v soukromé kapse. Že občané opět ostrouhali? No a co, koho to bude za pár let zajímat, že? Máme tady přece jiné starosti. A ti komunisté jen tak stále straší, tak co se v jakémsi boji proti nim nepokusit vytunelovat i ten stát, který oni přinesli do roku 1989? Když se kácí les, lítají třísky.
Popsaný případ Škodovky je tedy zřetelnou, velice jednoduchou a dle mého názoru nezpochybnitelnou ilustrací toho, jak se u nás v dobách privatizačních nakládalo se svěřeným více než bilionovým majetkem státu. A je zcela lhostejno, že tento paraziticko-zlodějský proces nastartoval znova převážně modrý kabinet a dokonal poté třeba i někdo jiný, byť oděný v jiném politickém dresu. Vždyť nakonec i ta opoziční smlouva byla potom k něčemu dobrá.
Ale teď vážně. Vinni jsou všichni, kdo se na okrádání národa tímto pseudodemokratickým, či rádoby privatizačním způsobem jakkoliv podíleli. Je nutno na toto nezapomínat a nenechat si odvádět pozornost jiným směrem. A čekám, že tomu tak bude ze strany některých pravicových kolegů i dnes. Proto se, a to oznamuji dopředu a avizuji, do další diskuze již nezapojím.
Dámy a pánové, jistě uznáte, že na celý Plzeňský kraj, za který jsem byl zvolen do Sněmovny, by byl jeden, pouze byť takovýto velký a křiklavý příklad pro vaši ilustraci nejspíše málo. Proto budu ještě chvilku pokračovat a vypůjčím si pro svoji další argumentaci kauzu dalšího světového a před lety také šikovně zašantročeného podniku, Plzeňského Prazdroje.
A jak to tedy s ním tehdy bylo? Už koncem roku 1991 se rozběhla debata, jak co nejrychleji privatizovat Plzeňské pivovary. Netrvalo dlouho a v následujícím roce proběhly námluvy velice lukrativního a nezadluženého pivovaru a japonské Nomury. Jako zástupci statutárních orgánů pivovarům tehdy asistovali dva politici – Vlastimil Tlustý z ODS a pan Miroslav Kalousek, tehdy ještě pevně zakotvený v KDU-ČSL. A tak možná není ani divu, že v polovině června roku 1992 dorazila na Ministerstvo zemědělství smlouva, podle které má Nomura dělat takzvaně privatizačního poradce pivovarů a obdržet za to 2 % z prodejní ceny. Velice podezřelé až tragikomické, ovšem přesně ilustrující celý podvodný proces privatizace v České republice bylo to, že aktuálně ještě připomínkovaná smlouva již platila od května téhož roku a nikdo se ani nenamáhal tento rozpor vysvětlit a připravované trestní oznámení raději ani neopustilo zásuvky Ministerstva zemědělství. Můžeme si říkat – že by politické tlaky?
(10.20 hodin)
(pokračuje Valenta)
Námluvy byly ukončeny privatizačním procesem, který nasměroval 70 % do kuponové privatizace. Plzeňské pivovary, již přejmenované na Plzeňský Prazdroj, potom lehce ovládla nákupem akcií IPB. Stalo se tak nedlouho před 4. březnem roku 1998, kdy celou IPB koupila za 2,5 miliardy již zmiňovaná Nomura. A teď poslouchejte: o den později převedla IPB 84 % akcií pivovaru na firmu České pivo a na oplátku od ní dostala 7,2 miliardy korun. Banka ale platila sama sobě, neboť 12. března půjčila uvedenou sumu výměnou za směnky společnostem Bankovní holding, CzechTrade a Prosper International. Tyto tři firmy převedly peníze na účet Českého piva, které je potom zase vrátilo IPB.
Možná že se vám tento proces bude jevit na rychlé pochopení velice složitým, ale nenechte se mýlit, vše se tehdy zvládlo za pouhých, a teď poslouchejte, 14 minut – 41 minut, pardon omlouvám se za přeřek. Ale ono to stačí. 41 minut zase už není takový velký rozdíl.
Celá kauza měla ale ještě pokračování. Směnky, které zůstaly v rukou IPB v celkové výši 9 miliard, se ukázaly jako bezcenné. Krátce po krachu banky se totiž vynořila smlouva, podle níž je možné za směnky zaplatit jen bezcennými akciemi IPB. Ta ztratila na obchodu více než 7 miliard. Nomura naopak získala 22 miliard a celou společnost České pivo potom prodala jihoafrickému koncernu SAB.
Když ČSOB převzala aktiva IPB, bylo podáno na aktéry obchodu trestní oznámení. Vyšetřovatel Jiří Tvrdý obvinil osm protagonistů tohoto byznysu z úvěrového podvodu, porušování povinností při správě cizího majetku a zneužívání informací v obchodním styku. Pánové Tlustý a Kalousek se přes podezření ze střetu zájmů, které představovaly jejich styky s Nomurou, stali členy poslanecké komise pro vyšetřování krachu IPB a kolega Kalousek dokonce jejím předsedou. Komise poté popsala sice selhání státních úřadů při privatizaci a kontrole IPB, ale jaksi opomenula fakt, že banka byla svého času věřitelem ODS a ČSSD, a nezmínila rovněž ani případnou zodpovědnost politiků při ztrátě Prazdroje, ani za další bankovní tunely.
Dámy a pánové, jsem skutečně přesvědčen, že 90. léta, zejména za prezidentování Václava Havla, premiérování tehdejšího předsedy ODS Václava Klause, za prakticky neomezené vlády pravice, došlo v naší zemi k obrovským majetkovým transferům, které nejenom že ve svém důsledku poškodily a okradly občany naší země, následně měly dlouhá léta zřetelný podíl na stagnaci jejich životní úrovně, že dokonce nebyly ani provedeny podle zákonů naší země, které byly urychleně ušity na míru tehdy vládnoucím elitám, a to na úkor většiny společnosti.
Všeobjímající a všeprostupující klientelismus a dlouholetá nedotknutelnost strážců ideové doktríny sociální nespravedlnosti, kteří se na těchto zlodějinách podíleli a měli svůj efektivní podíl, dosud neumožnily objektivní kritické zhodnocení celé této polistopadové etapy vývoje naší společnosti. A protože se jedná o historii novodobou, nám nepříliš vzdálenou, lze skutečně spravedlnosti ještě v mnohém napomoci. Občané naší země toto jistě pozitivně ocení. Státní majetek tehdy nebyl a ani dnes není v ničem horší než majetek soukromý. Ostatně naše Ústava hovoří o rovnosti vlastnických forem, a proto nemůžeme stíhat krádeže a podvody v rámci soukromého vlastnictví jinak než krádeže a podvody spáchané na majetku nás všech, na majetku státním. Zkusme pro to něco společně udělat, i když někteří z nás tomu budou zcela jistě z logických důvodů bránit. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk z řad poslanců KSČM.)
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Jiřímu Valentovi. Nyní je přihlášen s faktickou poznámkou pan poslanec Jan Lipavský. Mám ho tady přihlášeného, předtím tam byl kolega Bartoš, tak asi došlo k omylu. Kdo dál do rozpravy? Prosím pana předsedu vyšetřovací komise k OKD, pana Černohorského. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Lukáš Černohorský: Dobrý den. Děkuji za slovo. Já bych měl jenom drobnou alternativu k návrhu komunistické strany, jak tady bylo předneseno usnesení, nebo návrh usnesení, že Poslanecká sněmovna konstatuje, že v letech 1992 až 1998 došlo při privatizaci majetku atd., tak já navrhuji změnu závěrečného data z roku 1998 na rok 2005. Jde o to, že mně osobně přijde trošku pokrytecké hlasovat o tom, že pouze do roku 1998 tady docházelo k špatným privatizacím a že docházelo v podstatě k rozebírání státního majetku. Na tuto záležitost upozorňoval i Nejvyšší kontrolní úřad v roce 2003, který prováděl kontrolu právě na Fondu národního majetku, kdy kontroloval období 1997 až 2001. Jedná se o kontrolní závěr 0230, já ho tady nebudu předčítat, má to asi devět stránek, kdyžtak si to můžete dohledat sami. A tam právě upozorňuje na dosti silná pochybení na Fondu národního majetku, která pokračovala právě i po roce 1998. Daly by se samozřejmě i po tom roce 1998 jmenovat další v podstatě špatné prodeje českého státu, které byly v podstatě orchestrovány na Fondu národního majetku. Může to být ať už OKD, Mostecká uhelná a další. Takže proto bych navrhoval, abychom změnili datum z roku 1998 na rok 2005. Rok 2005 volím proto, že samozřejmě v tom roce zanikl Fond národního majetku, ke konci roku 2005. Děkuji. (Potlesk poslanců Pirátů.)
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Černohorskému. Nyní mi dovolte načíst omluvy, které došly předsedovi Poslanecké sněmovny. Pan kolega Jelínek od 9 do 9.30, pan poslanec Jan Farský mezi 14.30 a 19 hodin a pan poslanec Jakub Janda od 14.30 do konce jednacího dne.
Požádám kolegu Pikala, jestli by mě vystřídal, a přihlásím se do rozpravy.
Místopředseda PSP Vojtěch Pikal: Ano, přebírám předsedání. Prosím, pane místopředsedo, máte slovo.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji. Pane předsedající, členové vlády, paní a pánové, já budu stručný. Já se nejdříve vyjádřím k návrhu pana kolegy Černohorského. Náš bod se jmenoval právě Privatizační zločiny od roku 1992 do roku 1998, a to z toho důvodu, že v té době docházelo k nejvyšším, k největším ztrátám. Také se týkal toho, že v loňském roce uplynula dvacetiletá promlčecí doba pro tyto věci. Cílem našeho usnesení je bod II, který citujeme, to znamená, aby bylo přijato – aby vláda připravila změny trestněprávních předpisů, nikoliv pouze trestního zákona nebo trestního řádu, které by vedly k tomu, aby privatizační kroky, které byly v rozporu se zákonem po roce 1999, mohly být dál řešeny a potrestány.
Já nemám nic proti tomu, aby rozšířeno usnesení, souhlasím s ním. Jenom se netýká vlastně toho období, které tady posuzujeme, ale pokud s tím Poslanecká sněmovna vysloví souhlas, budu jenom rád.
Dovolte mi, abych doplnil své vystoupení z 9. května, kdy jsem přednášel usnesení, a potom ho v podrobné rozpravě znovu zopakuji i s tou změnou, kterou přednesl kolega Černohorský, protože ji akceptuji. Ale ta základní čísla, která jsou dána právě tím nálezem Nejvyššího kontrolního úřadu, který se tím opravdu zabýval, a náklady transformace, tzn. ty náklady, které nese stát za tzv. privatizaci, činily 577 miliard 500 milionů korun. Nucená správa stála občany České republiky – nucená správa IPB – 200 miliard korun. Ztráty na privatizaci Chemapolu jsou vypočteny na 16 miliard 900 milionů korun. Jedna z prvních privatizací týkajících se právě roku 1992 až 1993, Knižní velkoobchod Praha, 21 milionů korun, tím to v podstatě začalo, tak jak se prodával státní majetek, a za prodej jednoho domu potom to privatizátoři měli zpátky. Pokud jde o ANEX-CIRUS, to jsou ty známé padáky, ty přišly stát na 150 milionů korun. Modernizace tanku T72, která skutečně byla spojena právě s privatizací některých podniků, stála 13 miliard korun.
(10.30 hodin)
(pokračuje Filip)
Kasárna na náměstí Republiky, která prodal stát, a vlastně prodělal při tom prodeji, protože penále v té smlouvě stály stát 400 milionů korun, takže nabyvatelé současného obchodního centra samozřejmě k tomu státnímu majetku přišli zatraceně lacino. Lehké topné oleje – 100 miliard. Pokud jde o Promopro, které se soudí, je ztráta pro stát 938 milionů korun. Opencard – 800 milionů korun, Zelená Praha – 250 milionů korun, Bezdrátová Praha – 390 milionů korun, Praha olympijská – 70 milionů korun, arbitráž Novy se CME – 10 miliard korun. Kdo si na to nevzpomíná, připomenu. Samotná Nova tedy ustála tu arbitráž mezinárodní, nezaplatila to, ale český stát na stejných dokumentech tu arbitráž prohrál. Pokud jde o Český dům – 26 milionů korun, Diag Human – zde už jsme zaplatili 360 milionů korun a nárok, který si uplatňuje protistrana, je ve výši 13 miliard korun. Doufám, že to nebudeme muset nikdy zaplatit.
Mosteckou uhelnou tady připomněl kolega Valenta a ta ztráta 3 miliardy 200 milionů korun je specifikovaná tím – to je snad jediný příklad, který jsem neuváděl v tom svém úvodním slovu, když se nám poprvé podařilo ten bod zařadit – to je totiž tak, že české orgány činné v trestním řízení se tím případem v podstatě nezabývaly, nechaly tomu volný průběh, až teprve na základě šetření orgánů činných v trestním řízení švýcarského státu prostě došlo k tomu, že dohledaly ty toky peněz, které byly vyváděny rozpočtu České republiky.
Pokud jde o OKD, nechám to vyčíslení samozřejmě na vyšetřovací komisi, ale předběžné odhady jsou na 85 miliard korun. A začalo to stejně jako Poldi Kladno, oddělením určité části, která byla důležitá pro ten podnik. U Poldi Kladno to byl ten energoblok, kdy ztratilo Poldi vlastně šanci být efektivní, vzhledem k tomu, že ho privatizátoři energobloku začali vydírat, přivedli Poldi ke krachu. Stejně tomu tak bylo v OKD, kdy ten převod té části té údržby, bez kterého žádný důl nemůže fungovat, ve skutečnosti znamenal propad a tu podivnou privatizaci, která skončila v rukou bývalých vlastníků, než to musel převzít stát. A znovu připomínám, že tak jak tam těch 85 miliard korun zahučelo, tak Česká republika jako vlastník, současný vlastník OKD tento podnik vede v zisku. A to potvrzuje jenom slova kolegy Valenty, který řekl, že všechny formy vlastnictví jsou si rovny a že není povinností státu něco privatizovat. A dokonce si myslím, že někdy je potřebné, aby si to stát ponechal. (Trvalý hluk v jednací síni.) A mohl bych hovořit o dalších škodách, které třeba nebyly v miliardách, ale jenom ve statisících, jako byl například Internet do škol, kdy ta ztráta státu dosahovala téměř milionu korun 884 tisíc. Bylo vypočteno, že tam byly i náklady, které byly mimo.
Dovolte mi tedy, abych po skončení obecné rozpravy zopakoval svůj návrh v rozpravě podrobné a upřesnil ho tak, jak řekl kolega Černohorský, to znamená, abychom se zabývali v tom usnesení a tím úkolem pro vládu až do roku 2005, tedy těch, které ještě můžou orgány činné v trestním řízení v České republice řešit. Děkuji vám.
Místopředseda PSP Vojtěch Pikal: Já děkuji panu místopředsedovi. Požádal bych sněmovnu o větší klid během jednání. Nyní se s faktickou poznámkou hlásí pan poslanec Ondráček. Než dorazí k mikrofonu, seznámím vás s omluvenkami. Omlouvá se nám pan poslanec Řehounek mezi 14.30 až 18.00 z důvodu jednání ve volebním kraji, omlouvá se nám paní poslankyně Mračková do 13 hodin ze zdravotních důvodů, omlouvá se nám paní kolegyně Pastuchová od 14.30 hodin do konce jednacího dne z pracovních důvodů.
Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Zdeněk Ondráček: Děkuji, pane předsedající. Dovolte mi, abych jenom ve zkratce reagoval na svého předřečníka, který mluvil o některých kauzách a o tom, že orgány činné v trestním řízení nekonaly. Ano, ta pravda je, orgán činný v trestním řízení je útvar, nikoliv policista. Takže policisté, kteří tenkrát byli činní v těch kauzách některých, které již zde byly zmíněny, byli většinu vyšetřování na bývalém útvaru odhalování korupce a finanční kriminality. A v době mého působení pamatuji pandury, casy, Mosteckou uhelnou, ale i třeba kauzu Opencard anebo vyšetřování bývalého prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu, kdy trestní oznámení podávala tato Poslanecká sněmovna. Nebylo to o tom, že by policisté byli tak neschopní nebo neměli tu vůli. Bylo to správně řečeno, byly to policejní orgány, a tím je útvar Policie České republiky. A jistě vzpomenete někteří z vás, kteří jste se některými kauzami zabývali, vzpomenete, když nejmenovaný poslanec, kterého se jedna kauza blízko dotkla, volal tehdejšímu vyšetřovateli, dnešnímu řediteli národní centrály, a v podstatě, že mu plukovníci ani podplukovníci nebudou tady velet. Takže vzpomeňme jenom na to a neházejme tu špínu na policisty. Ti by chtěli, ale bohužel byla doba, že nemohli. Děkuji.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji za dodržení času k faktické poznámce. Ptám se, kdo dál se hlásí do rozpravy. Pokud se nikdo nehlásí, tak obecnou rozpravu končím. O závěrečné slovo nežádám. Jestli kolega Kováčik za mě? Pan zpravodaj také ne. Přistoupíme k rozpravě podrobné a požádám pana poslance Kováčika, aby návrh usnesení po dopřesnění, tak jak řekl kolega Černohorský, přednesl. Máte slovo, pane poslanče.
Poslanec Pavel Kováčik: Děkuji za slovo. Vážený pane předsedající, vážená vládo, paní a pánové, přeji vám hezký dobrý den. Dovoluji si v podrobné rozpravě přednést návrh usnesení k bodu 189 a vzhledem k tomu, že jste slyšeli v obecné rozpravě návrh, kterým upřesnil ten návrh pan kolega Černohorský, že my jako předkladatelé nebo navrhovatelé bodu souhlasíme s tím bodem, osvojujeme si to rozšíření, tak mi teď dovolte načíst upravený návrh usnesení včetně změny přednesené panem kolegou Černohorským. Má dva body.
Tedy:
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky za prvé konstatuje, že v letech 1992 až 2005 došlo při privatizaci majetku státu k velké řadě excesů, chyb i zločinů, které způsobily České republice a jejím občanům škody na majetku v řádech stovek miliard korun a které vlády České republiky dosud nedořešily a jejich následky neodstranily.
A za druhé, Poslanecká sněmovna Parlamentu žádá vládu České republiky zpracovat a navrhnout účinnou změnu trestněprávních předpisů tak, aby bylo možné takové zločiny způsobené při privatizaci dále stíhat a potrestat, aby nedošlo k jejich promlčení včetně posouzení, zda nedošlo v určitém období k situaci, kdy promlčecí doba ani nemohla běžet.
Tolik, kolegyně a kolegové, návrh usnesení přednesený v podrobné rozpravě a prosím, abyste pro tento návrh hlasovali. Děkuji.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji. Má někdo jiný návrh v podrobné rozpravě? Kdo se hlásí do rozpravy? Nikoho nevidím, i podrobnou rozpravu končím. O závěrečná slova není zájem. Budeme tedy rozhodovat v hlasování. Já zagonguji, dám šanci… Všechny vás odhlásím. Požádám vás o novou registraci. Prosím, přihlaste se svými identifikačními kartami, abychom mohli vyjádřit vůli Poslanecké sněmovny v hlasování. Počkám, až se ustálí počet přihlášených… ***
(10.40 hodin)
(pokračuje Filip)
O návrhu usnesení rozhodneme v hlasování číslo 836, které jsem zahájil, a ptám se, kdo je pro. Kdo je proti? Děkuji vám.
V hlasování pořadové číslo 836 z přítomných 123 pro 108, proti 12. Návrh byl přijat.
Děkuji zpravodaji, děkuji panu Kováčikovi a končím tento bod. Ještě mimo body s přednostním právem pan předseda klubu KSČM Pavel Kováčik. Máte slovo.
Poslanec Pavel Kováčik: Děkuji za slovo. Kolegyně a kolegové, dovoluji si jménem poslaneckého klubu KSČM, ale i jménem těch občanů České republiky, kteří právem poukazují na to, že v tom období, o kterém byla řeč, se děly obrovské nespravedlnosti, zločiny, zašantročení, děkuji vám všem, že poprvé v historii Poslanecká sněmovna vzala svým hlasováním na vědomí, že se vůbec něco takového dělo.
Je to okamžik, který se dá hodnotit jako světélko na konci tunelu, a teď dojde zcela určitě, aspoň já jsem o tom přesvědčen, k onomu naplnění bodu dvě, kdy vláda ČR bude také činit takové kroky v legislativní oblasti, aby to období nezůstalo zapomenuto a zasuto v dějinách a aby ti, kteří se loupeží, zlodějnou obohatili, tak aby nemohli nadále svých plodů užívat. Aby lid České republiky alespoň částečně mohl to, co mu bylo ukradeno, dostat zpátky vráceno. Děkuji.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji Pavlu Kováčikovi. A budeme pokračovat podle schváleného pořadu schůze bodem
http://www.psp.cz/eknih/2017ps/stenprot/030schuz/s030191.htm
======================================================
Výše je kopie záznamu stenoprotokolu z uvedené www.adresy.
Nejdůležitější jsem však zvětšil a vybarvil:
Záporné informace modrou, kladné informace zeleně, důležité informace černě.
