 |
| Oleg Rybnikář |
Oleg Rybnikář
26. 7. 2019
ČSSD je již nejméně druhé volební období v agónii. Ta se projevuje křečovitými agonickými škuby; jejich frekvence je arytmická, ale postupně se zrychlující. Jejich amplituda velmi kolísá, a to od drobných škubů typu hodinové účasti vládního poslance jako řečníka na protivládní demonstraci, až k masivní několikaměsíční křeči, označované občas jako vládní či dokonce ústavní krize. Čas politických stran se měří jinak, než čas pouhých smrtelníků. Obdobně, jako vesmírné vzdálenosti se měří na světelné roky, tak pro poločas rozpadu politických stran je jednotkou volební období.
Jeden z prvních škubů na začátku minulého volebního období, předznamenávajících nadcházející agonii, bylo označení rozhodnutí příslušného legitimního orgánu ČSSD (které oprávněně reagovalo na katastrofický debakl strany v parlamentních volbách, a to tak, že vyzvalo předsedu strany k rezignaci) za puč. Přičemž za přitěžující okolnost byla označena povolební konzultace několika členů této strany s prezidentem.
Výčet všech agonických škubů se sem nevejde. Připomeňme aspoň ilustrativně jeden loňský s krycím názvem Poche a jeho Bláznivý Petříček. Podrobněji rozebereme ten aktuální s pracovním názvem Šmarjá Šmarda.
Vynořilo se plno mluvících hlav na TV obrazovkách, a to v naprosté většině lidí, kteří ČSSD nikdy nevolili a nikdy jí volit ani nebudou, a to ani kdyby se postavila na hlavu, dokonce by si o ní ani kolo neopřeli, ale nyní veřejně mudrují o tom, co by pro ni bylo nejlepší. Zda působit ve vládě anebo přejít do opozice. Stejné „dilema“ pak po nich opakovaně nastolují a mudrují o něm různí, různě vysocí, funkcionáři ČSSD, zvaní do různých televizních besed, a to pravděpodobně s jediným potměšilým záměrem od moderátorů těchto besed, a sice dát jim mediální prostor se historicky znemožnit, což se pak i skutečně děje. Přičemž správná odpověď na tuto otázku „co by pro ni bylo nejlepší“, jak pochopí každý soudný člověk, je, že – a to nezávisle zda ve vládě nebo v opozici – se přestanou chovat jako smyslů zbavení.
Za chování „jako smyslů zbavení“ lze považovat – a to bez ohledu na politické preference posuzovatele – takové jednání, kdy strana jednak propaguje a hájí zájmy a stanoviska zcela rozporná s postoji svých tradičních a přirozených voličů, a jednak bezostyšně a v přímém přenosu předvádí politicky cele diletantské úkony, které jsou buď prostě blbé anebo předvádějí naivně otevřeně kořistnické anebo naopak ze skrytu řízené jednání svých představitelů. Jejím politickým soupeřům to nepochybně vyhovuje, a proto je za to chválí. A samozřejmě to využívají k halasnému vedení své vlastní politické agendy.
Aktuální agonický škub ČSSD je spojen s nadějeplným pocitem jednoho pár týdnů čerstvého místopředsedy strany, že když plno jeho kolegů (také čerstvých) místopředsedů ČSSD má současně i ministerské křeslo, že on má na něj jaksi nárok také. A s tímto pocitem se za tímto cílem vydal s urputností, která by si zasluhovala ušlechtilejšího cíle. S instinktem hyeny či supa, větřícího pach smrti oběti, vycítil oslabenou pozici jednoho svého soudruha (nebo, jak si umírněněji a „méně zprofanovaně“ říkají, přítele (!!)) na pozici ministra, který si odkryl bok tím, že přerušil některé dosavadní resortní penězotoky, čímž pochopitelně rozběsnil dosavadní příjemce těchto peněz. Tito rozběsnění poškození – sami sebe nazývající kulturní frontou – samozřejmě začali na tak troufalého ministra útočit. Na takto oslabený kus – místo, aby ho soudružsky či přátelsky kryl a podpořil – se novopečený místopředseda ČSSD vrhnul s mohutnou vervou, přičemž jako zbraň rozvinul standartu sociálně demokratických hodnot, což je obzvláště pikantní u člověka, který do posledních (komunálních) voleb si pro jistotu sociálnědemokratický dres ani neoblékl a schoval ho pod nějakým jiným kostýmem. Nepochybně to plánuje učinit znovu i v jakýchkoliv dalších volbách, protože prestiž, a tím i volební marketingová hodnota, socdem dresu a značky i dále trvale klesá (a to i jeho
přičiněním). Jde o člověka, který sice má vizáž Švejka, ale rovněž má silnou vůli po sebeuplatnění a s tím i velice hbitý jazyk, na úrovni Ratha či Kalouska, a to včetně jejich neupřímného úsměvu (ale to k těm heslovitým floskulím jistě patří).
Nevím, jakým způsobem omámil ostatní členy grémia, tedy předsedu a ostatní místopředsedy ČSSD, ale jsem ochoten věřit tomu, že na ně stačil vybuzený – sociálně-demokratickými floskulemi podepřený – pocit falešné solidarity typu: přece My, členové grémia, jsme z jiného těsta, než ten plebs pod námi, a musíme si navzájem pomáhat (rozuměj: při získávání trafik) proti někomu, kdo není členem naší vyvolené party.
Pro někoho smutné, pro někoho směšné, je opakovaně slyšet jejich mantru, že kdyby udělali anebo naopak neudělali to či ono, že by přestali být důstojnou a hrdou politickou stranou ….jako kdyby jí ještě doposud byli. Další oblíbenou, na první poslech nevěrohodnou a vnitřně rozporuplnou, mantrou je, že „je zbytečné být v koalici, pokud bychom nemohli rozhodnout, kdo má být za nás ve vládě (rozuměj: komu dáme trafiku)“ se současně jedním dechem v jednom souvětí vysloveným tvrzením, že „v této vládě úspěšně realizujeme svůj sociální program …důchody atd.“. Když přejdeme skutečnost, že v té vládě za ně jsou výhradně lidé, o nichž oni rozhodli, že tam mají být (akorát s jejich výměnou jsou určité komplikace, a to v této chvíli zatím pouze časové), tak sdělení, že úspěšnou realizaci svého programu považují za zbytečnost (ve srovnání s rozhodováním o trafikách), je pro pověst politické strany fatální.
Ať z toho či jiného důvodu se za chtivého místopředsedu grémium (tj. 4 další místopředsedové a předseda – z toho 3 ministři) postavilo jako jeden muž, a rovněž i jedna žena (v jejím případě je mimochodem to mávání standartou se sociálně demokratickými hodnotami mnohem důvěryhodnější), a oni všichni nyní do všech mikrofonů a kamer, které se na ně ze všech stran upírají, znovu a znovu opakují: My máme právo (rozuměj: dát trafiku komu my se rozhodneme), My máme právo, My máme právo….. a obrazně řečeno přitom dupou nožičkami dup, dup, dup, dup, jako málo vychovaný čtyřletý fracek. Maně se přitom vynořuje vzpomínka (která by mohla být i poučením) z minulého století (jestli se náhodou nepsal r. 1948?), kdy nejmenovaný činovník v ne zcela podobné, ale také ne zcela nepodobné, situaci varovně (a prognosticky) upozornil podobně dupající: nedupejte moc silně, dupáte nad propadlištěm.
Různá práva mají různou právní sílu. Jejich právo přidělovat trafiky, a to v právní síle dané právní závaznosti – právně nevymahatelné – koaliční smlouvy, jim nikdo neupírá. To především proto, že to nikoho relevantního nezajímá. Politická hra, kterou s nimi hrají jejich političtí konkurenti, mj. prostřednictvím unisona mediálního mainstreamu, ale i včetně prezidenta a premiéra (a vězme, že jde o politickou hru, která je na této politické úrovni běžná a standardní), není o tom, jaká mají řekněme práva z právně nevymahatelné koaliční smlouvy, ale o tom, jaký signál vydávají voličům, a to především svým (potenciálním) voličům.
A jaký signál vydávají? Vydávají několik signálů, a sice že jsou:
· nesoudní
· pokrytečtí
· prospěchářští,
· naivní
· nedbají na zájmy, názory a postoje svých přirozených voličů
· a naopak: Nadbíhají lidem, kteří je nevolili ani volit nebudou, a zosobňují, propagují, hájí a šíří postoje, které jsou jejich voličům nepřijatelné.
A co dělají jejich političtí soupeři? Světe div se: v těchto jejich sebevražedných projevech je podporují a chválí je za ně. Dále je šíří a jinými způsoby podporují jejich sebevražedný účinek. A mohutně je využívají pro podporu a šíření své hlavní – opoziční – politické agendy (jíž je „antizeman“ a „antibabiš“).
Šmarda, donedávna širší veřejnosti neznámé jméno, se během pár dní představil jako exemplární příklad té nejhorší sorty politiků, jakou si lze představit. Bytostný prospěchář, hbitě žonglující líbivými hesly a bezobsažnými, ale kosmeticky učesanými frázemi, s neupřímným úsměvem, a s nulovou loayalitou ke značce. Tu vyčerpá do mrtě a pak ji odhodí, což ostatně již nejméně jednou učinil. Jde o exemplář, na který zjevně nestačí dosavadní politická i životní zkušenost novopečených místopředsedů, ale ani předsedy, a dokonce ani nepochybně zkušeného prvního místopředsedy. O 37 členech Předsednictva ČSSD ani nemluvě. Předvádí se jako šikovný šíbr, který dobře – možná jako jediný v grémiu – chápe, že jde ČSSD pod hladinu. Stejně jako v minulých komunálních volbách se bude i v následných parlamentních volbách ucházet o nějakou výhodnou politickou funkci v nějakém jiném dresu než je ČSSD, a pro ten účel potřebuje mít ve svém politickém CV napsanou ministerskou funkci a ve svých kontaktech uloženy pohledávky vůči budoucím politickým partnerům za služby, které jim z ministerské pozice bude moci poskytnout (např. obnovením jeho předchůdcem přerušených penězovodů). Proto je jeho urputnost docela pochopitelná.
U ostatních jeho kolegů z politického grémia ČSSD jsou jejich motivace pochopitelné méně. V řadě případů, a to především u těch novopečených místopředsedů ČSSD z jara tohoto roku, se zřejmě jedná především o hlubokou nezkušenost a naivitu, a to hlubší, než si myslíte. Tu však nelze předpokládat v případě prvního místopředsedy, tam bude motivace asi jiná. V případě předsedy bude možná – v lepším případě- působit rovněž syndrom zoufalé snahy o záchranu značky, bohužel zoufalým způsobem, který je kontraproduktivní.
Je namístě se ptát, jak je to možné? Jak je možné, že strana takového politicky historického významu a (kdysi) takové politické síly leží dnes před námi v křeči terminální fáze agónie? Jeden dnes nepříliš populární, ale ve své době dost úspěšný revolucionář, loupežník, politik, státník, vojevůdce a diktátor tvrdil, že „kádry rešajut vsjo“, a zřejmě měl pravdu. Jak je ale možné, že stranu takového významu vede náhle skupinka sice nikoliv neinteligentních, ale zcela zjevně nezkušených, naivních a zčásti i charakterově pokřivených osob?
Odpověď je prostá. Je to výsledek předchozí několikaleté fáze decimace sociálně demokratických osobností, schopných a zvyklých používat svůj mozek k vytváření vlastních názorů a kriticky posuzujících názory jim předkládané. Takové zkušené a přemýšlivé osobnosti byly zadupány, umlčeny, vyloučeny ….a teď chybí. K dispozici je – kromě mlčícího členstva – jen dorost z Mladých sociálních demokratů (mládežnický inkubátor ČSSD, školící své příslušníky především v technologii moci, tj. jak ovlivnit hlasování, dočasné hlasovací koalice, kvórum, příp. jak čachrovat s hlasovacími lístky ap.) a pak nějaké noname nové (a tedy i nezkušené – a nevyzkoušené) tváře. Z nich některé mají schopnost vzbuzovat ve svých spolustranících naději, že přinášejí uprostřed toho marasmu kolem nás něco nového, lepšího. Zatím žádná z nich tuto naději nenaplnila.
Ale nakonec o co jde? I politické strany mají svůj životní cyklus. V případě ČSSD to vypadá na terminální fázi. Nebude z politických stran ani první ani poslední. To, co bude ještě použitelné, to si pocheové a šmardové zprivatizují, a zbytek dopadne natvrdo, pokud ne přímo do kanálu, tak na dlažbu. Možná, až z ní bude nepoužitelná mršina, tak se jí nějací srdcaři pokusí oživit. Ale to už bude jiný příběh. Nicméně lidé, kteří někdy v minulosti nosili – důstojně a s hrdostí – sociálnědemokratický dres, musí dnes být zahanbeni tím, do jakých ponižujících konců se tato, kdysi významná a v nepříliš vzdálené minulosti po nějaký čas i vítězící, politická strana dostala.
