 |
| Režisér Jiří Svoboda |
-rozhovor s Jiřím Svobodou-
3.7.2019 ParlamentníListy
Režisér a někdejší aktivní politik Jiří Svoboda bilancuje politickou i uměleckou úroveň demonstrací na Letné, jakož i parlamentní show s neúspěšným vyslovováním nedůvěry vládě.
Jak hodnotíte z hlediska politických cílů i z hlediska „uměleckého dojmu“ demonstrace Milionu chvilek pro demokracii proti vládě Andreje Babiše?
Masová shromáždění směřující ke zveřejnění zájmu segmentu občanů, kteří pociťují tento zájem jako ohrožený, je v tradiční parlamentní demokracii naprosto legitimní. Specifikum v případě, na který se ptáte, spočívá v mlhavosti stmelujícího zájmu, který by mohl být naplněn.
Pro masová shromáždění musí iniciátoři vymyslet velmi jednoduchá, rasantní hesla. Masová shromáždění vylučují diskuzi. Příkladem může být Lenin: „Kdo není s námi, je proti nám!“ Reálný obsah hesla je neuchopitelný. Co si představíme pod první částí: „Kdo není s námi…“? Nic. Loajalitu k něčemu, co jsme my. Ale, co je strukturálně obsaženo v pojmu MY? Nic.
V únoru 1948 nešlo demonstrantům pouze o zásadní rekonstrukci vlády, ale o naplnění sociální politiky, kterou tehdy KSČ a dílem i ČSSD slibovaly. Tedy o naplnění reálných zájmů velkého sociálního segmentu, které deklarovala už Velká francouzská revoluce: Volnost, Rovnost, Bratrství. Ve všech případech se následně ukázalo, že zásadní politický převrat diktovaný zjitřenými emocemi ulice a kategorickým zjednodušením vedl ke krvelačné diktatuře.
V listopadu 1989 nebyl tmelem masových shromáždění pouze pád vlády KSČ a členů Národní fronty. Lidé očekávali, že s koncem vlády KSČ budou uspokojeny jejich reálné zájmy, které předcházející režim neuspokojoval – svoboda projevu, pluralita vlastnictví, svoboda cestování do zahraničí, hospodářská prosperita.
Zájmy občanů, kteří se sešli na velkých demonstracích v červnu 2019, jsou jasné pouze namířením proti konkrétním osobám. Jaké reálné zájmy shromáždění mají být uspokojeny? Odchod dvou lidí z politiky nemůže být přece cílem! Tím může být pouze nějaká změna sociálních poměrů, která uspokojí do budoucna zájmy demonstrujících. Sám aktivista M. Minář explicitně vysvětlil, proč se Milion chvilek nechce proměnit v politickou sílu, která by po vítězných volbách uspokojila zájmy demonstrantů. Je si vědom toho, že masová shromáždění jsou zájmově velmi heterogenní a při transformaci v politickou stranu by se na základě odlišných zájmů zdánlivá jednota rozpadla. Z hlediska organizátorů je proto logické, že při projevech nechtějí politiky. Tím by vyjádřili, zda chtějí více sociální stát, nebo naopak volnou ruku trhu bez přívlastků (což by část demonstrujících jistě neuspokojilo).
e samozřejmě absurdní, že hnutí má v názvu demokracii, která má být chráněna, přičemž sám princip usilování směřuje proti zásadám parlamentní demokracie, jak byla historicky definována a po listopadu 1989 také v souladu s Ústavou uskutečňována. Ve všeobecných parlamentních volbách dávají občané jednotlivým politickým uskupením mandát, jehož síla je dána uspokojením zájmů na základě politických programů. Jsou tedy cílem organizátorů demonstrací pouliční volby? Nebo zcela jiné pojetí demokracie, kupř. přímé, demokracie, jak o to usiluje už léta hnutí SPD T. Okamury? Či meritokracie, která část občanů podle nějakého klíče vyloučí z volebního práva? Kupř. důchodce od určitého věku, nebo lidi žijící mimo Prahu, nebo Židy? To jsem se nedozvěděl.
Čím se demonstrace v roce 1989 lišily od těch současných? Před masová shromáždění tehdy předstoupili vůdci s definovaným programem v sociální, zahraničněpolitické a institucionální oblasti a jasně definovanou koncepcí pojetí lidských práv a svobod. Cíle vůdců a demonstrujících byly v zásadě identické – uspokojovaly zájmy většiny společnosti.
Přesnou hloubkovou analýzu toho, o čem píši, lze nalézt v článku V. Burcherta v Reflexu z 24.6.
Když lidé jako Aňa Geislerová mluví o tom, že lidé mimo Prahu nemají informace a je třeba jim to správné informování zajistit, jak takové představy mohou na takto shazovanou mimopražskou veřejnost zapůsobit?
To, co paní Geislerová říká, mohlo platit před třiceti léty. V době veřejnoprávních médií, komerčních médií, satelitů, tisku a velkého množství pluralitních internetových webů takový názor nelze myslet vážně. A „mimopražská veřejnost“ se tím dozajista necítila uražená, pokud tuto hlášku vůbec zaregistrovala.
Babišova vláda má za sebou rok v úřadě. Jak se jí podle vás daří?
To si netroufnu kategoricky posuzovat. Koaliční partneři a KSČM, zajišťující vládě parlamentní většinu, mají v mnoha ohledech diametrálně rozdílné programy. Ale tak už to bývá. Životní úroveň většiny našich spoluobčanů se od roku 1989 plynule zvyšuje. To je zřejmé na první pohled, když projíždím vesnicemi a městečky oné „mimopražské veřejnosti“. Babišova vláda se snaží vybalancovat poměr mezi růstem sociálních nákladů a zanedbanými náklady investičními. Je ale obtížné v oblasti investiční zjednávat nápravu klientelismu, který za minulých vlád umožnil velkým firmám stavět nekvalitní dálnice, mostní konstrukce, které se již po několika létech ukázaly jako laciné fejky. Nekompetentnost nebo něco jiného? Mnoho aktivního rozpočtového kapitálu se vyplýtvalo na investiční pobídky pro zahraniční firmy. Přebudovat minulými vládami založenou automobilovou montážní monokulturu je velmi náročné. Ale ti, kdo považovali za správné montážní monokulturu u nás zřídit a podporovat si zřejmá rizika patrně neuvědomovali. Jsme v porovnání se sousedy velmi bezpečnou zemí, což je pro občanskou pohodu důležité. Vnímám však už léta jako obrovský sociální deficit stimulovanou nabídku půjček. Mnoho domácností uvázne v jejich pastích a promění se v očekávanou kořist exekutorů. Osobně bych televizní reklamy na půjčky zakázal. Opozice současné vlády jí vyčítá, že není vyřešena důchodová reforma. Ale opozice, včetně ČSSD, na to měla téměř třicet let. Množství různých „experimentálních“ důchodových fondů je v mínusu, či na nule.
Premiér Babiš často hovoří o tom, že je jiným druhem politika než jeho předchůdci. Skutečně je jeho chování oproti jiným premiérům natolik jiné? A jak se mu podle vás daří, i ve srovnání s jeho předchůdci, vykonávat funkci ministerského předsedy?
Myslím si, že je pan premiér nesmírně pracovitý. To mu nikdo upřít nemůže. Zároveň je kompetentní, především v oblasti hospodářství a ekonomiky. Proto je jeho chování zásadně odlišné od některých předchůdců, závislých ve velké míře na úsudku poradců, kteří se za premiéry skrývali v pozadí. Vzpomínám si na předvolební vystoupení pana Topolánka s panem Tlustým. Slibovali daňové přiznání na jednu stránku. Topolánek následně na Tlustého zanevřel a tím i na všechny reformy, které spolu s ním před volbami sliboval. Pan Tlustý se na oplátku k jednání premiéra vyjádřil velmi striktně: „Větu premiéra a předsedy ODS, že reformy ODS nejdou realizovat a že si to myslel už před volbami, považuji za skandální. Považuji to za podvod na voličích. A chcete-li, je to podvodník…“ Pan Babiš nejezdí do vily Berlusconiho, aby tam vystavoval své přirození. Na rozdíl od pana Nečase není ovládán svou sekretářkou, která by mu určovala, koho a kdy přijme, a osobní zájmy řešila pokyny důstojníkům zpravodajské služby. Na rozdíl od zimního premiéra Tošovského nerozprodává zlatý poklad republiky. Na rozdíl od mdlého Sobotky není řízen muži ze tmy a neprodává šachty i s byty zaměstnanců dámským krejčím se ztrátou desítek miliard pro státní rozpočet. Na rozdíl od premiéra Miloše Zemana a jeho týmu neprodává podíl Mostecké uhelné podvodníkům, které dokážou odsoudit pouze Švýcaři. Babišovi nelze upřít koncepční myšlení a značnou autoritu, s níž se mohou premiéři předchozích vlád jen těžko srovnávat. Vykonávat funkci premiéra v atmosféře soustavných difamací těch, kteří v minulosti byli řízeni „kmotry“, je jistě psychologicky velmi náročné. Něco podobného bych nevydržel ani týden.
V současnosti se, i kvůli kauze odcházení ministra Staňka, diskutuje o roli ČSSD v Babišově vládě. Je podle vás působení Jana Hamáčka, Jany Maláčové anebo Tomáše Petříčka pro vládu přínosem?
Paní ministryně Maláčová … … ….. (celý rozhovor najedete zde)
