 |
| Petr Hájek – šéfredaktor časopisu MY |
Petr Hájek
6.7.2019 ProtiProud
PETR HÁJEK zjišťuje, že doby, kdy se dařilo potěmkinovsky skrývat podstatu bruselské diktatury – a podle téže metody falešně hrát na domácí scéně – jsou u konce a otevřený střet je již neodvratný.
Hned dvě dobré zprávy přinesl uplynulý týden. Mají sekvenci příznačnou pro stav státu, který není suverénem ve svých hranicích: Proto je první z Bruselu, a teprve poté druhá z prezidentova sídla v Lánech. Příznačné pro ně rovněž je, že nad nimi revolucionáři ovládající většinu hlavních médií lomí rukama či přímo nevybíravými výrazy nadávají. Už z toho plyne, že muselo dojít k něčemu nadějeplnému.
A vskutku je to tak: Představitelům, středoevropských států (V4) se totiž podařil v centrále Čtvrté říše husarský kousek, který může mít pro zachování existence našeho těžce zkoušeného státu větší význam, než se nyní zdá. Totéž lze říci o kousku, který předvedl prezident republiky při schůzce s premiérem a vicepremiérem české vlády. K porozumění je dobré všimnout si nejprve optiky, již oběma událostem nasadil desinformační mediálně-politický mainstream.
Lež „ dle metody“
Server Novinky (propojený s deníkem Právo) býval svého času relativně normálnější než zbytek médií Kavárny. Avšak od chvíle, kdy se jeho majitel Ivo Lukašovič stal součástí antibabišovské Národní fronty, už se od veřejnoprávních a Bakalových médií v ničem neliší. Takto třeba „informoval“ o ustavujícím zasedání europarlamentu (který samozřejmě nemá s parlamentem nic společného):
“Když na úvod zazněla Beethovenova Óda na radost, která je hymnou EU, poslanci britské Strany pro brexit nepovstali jako ostatní a otočili se zády k řečništi. Končící předseda parlamentu Antonio Tajani, který schůzi zahajoval, je zkritizoval: Postavit se na nohy je známkou úcty. Neznamená to, že nutně sdílíte pohled Evropské unie. Každý, kdo poslouchá hymnu jiné země, se postaví.“
Vtip je samozřejmě v tom, že Beethovenův nesnesitelný cajdák na Schillerův pokleslý text žádnou hymnou EU není. Byl naopak výslovně z Lisabonské smlouvy vyškrtnut. Stejně jako modrý hadr s pěticípými hvězdami, jenž navzdory tomu „fake dezinformátoři“ nadále vydávají za „evropskou vlajku“. Vycházejí z osvědčené metody soudruha Goebbelse, jednoho z ideových otců evropské integrace pod německou botou, že stokrát opakovaná lež se stane pravdou. Asi se k nim nedoneslo, jak soudruh Goebbels dopadl. To pokud jde o zprávu z Bruselu.
Ruská stopa
Druhou zprávu komentoval Lukašovičův veleduch Alexandr Mitrofanov (Právo-Novinky). Rovnou prozradím, že jsem v něm odhalil ruskou stopu:
“Prezidentská rezidence v Lánech je za Miloše Zemana dějištěm divokých kousků. Jednou tam spiklenci z vítězné strany po vyhraných volbách probírali, jak svrhnout svého předsedu a uchopit vládu do prezidentových rukou.” Ta věta o „spiklencích“, kteří chtějí „uchopit vládu do prezidentových rukou“, je sama o sobě čistá češtinářská patafyzika. Autora však omlouvá jeho imigrantský původ. Ale něco si už během letité “integrace” osvojil, takže “haškovsky” pokračuje: “Čerstvě se tam odehrál spektákl s lidovým názvem Ústava v hajzlu; v rolích Miloš Zeman, Andrej Babiš a Jan Hamáček.“ Gramatickou vazbou už správně, ale zase obsahově problematické.
Nevím, co Mitrofanov ví o tom „hloupém českém lidu“, který dva prvně jmenované velkou většinou zvolil. Pochybuji, že se takto “jadrně” vyjadřuje zrovna o ústavě. Spíše mu je zcela lhostejná, protože intuitivně správně tuší, že slouží pouze jako Potěmkinova vesnice (o níž by ruský imigrant naopak něco vědět měl) k předstírání, že máme státní suverenitu. Jde přece o stejně bezcenný „hadr“ jako ta „evropská vlajka“. Kdepak lid. To jen vložil „lidu“ do úst, co jím samým po spektáklu na Sletné cloumá. Nevšiml si možná, že dokonce ani naše ústava s Majdany a barevnými puči všech odstínů duhy nepočítá.
Pak ale v náhlém záchvatu sebekritiky, pokračuje: “Vyjádření, výroků, keců a blábolů o tom, co hlava státu podle Ústavy dělat má nebo nemá, už zaznělo víc než dost.” A tady jsem tu ruskou stopu odhalil definitivně: slovník sovětského občana, jenž za Husáka z podivných příčin opustil svou vlast (která mocná instituce jeho přesunu do Československa asi musela požehnat?), je příkladně sebeudavačský. Agent Kremlu rozvracející už tak vzpurnou gubernii EU jako vyšitý! Ach, ten ďábel Putin…
Nakonec si proto nemohl odpustit refrén smuteční písně pěné po pravidelně prohraných volbách havlistickou pražskou Kavárnou: Hanba lidu, bábám a dědkům, buranům venkovanům, nevzdělancům v lepším případě „jen“ neinformovaným“! Píše: “Jako spráskaní psi odešli dnes z Lán premiér a první vicepremiér této země. Poděkování za úžasnou podívanou patří voličům Miloše Zemana, Andreje Babiše a Jana Hamáčka”. Pěkně se tím skryl v houfu kavárenských trollů. Ale nás tím neoblafne.
Bruselská partie V4
Jenže na úrovni EU je tomu obráceně. Tam jsme menšinou my, co jsme většinou ve své zemi. A je téměř stoprocentní jistotou, že velmi brzy, pokud se budeme chtít ozvat s požadavkem národní „autonomie“ rozmlátí nás stejně jako madridská vláda Katalánce. A politické vůdce zavřou do vězení právě tak. Všimněte si: nikomu z těch velkých eurodemokratů to nevadí (stát se něco takového v Rusku, už by se „obranné“ jednotky NATO nejspíš daly do pohybu), zato mají nesmírné obavy o demokracii v Polsku, Maďarsku a teď (po Chvilkách) také u nás. Osmašedesátý číslo dvě tu bude než se nadějeme.
To, co předvedli premiéři V4 (tak trochu pod Babišovým vedením) je nyní předmětem mainstreamového posměchu i těch, co se v této zemi narodili (i když mezi hlavními bijci jich zase tolik není): Co jste dosáhli?, ptají se.
Nechtěli jste Franse Timmermanse (rekonstrukci Brežněva v EU), dostali jste Ursulu Leyenovou (Hillary Clintonovou EU). Nechtěli jsme především „spicenkandidáty“, brání se Babiš. Prostě ty “prověřené kádry”, na nichž se ještě před volbami shodly bloky „Internacionál“ socialistů a lidovců pod vedením Mutti Merkelové.
Ale vždyť Ursula je její děvče, smějí se odpůrci: V čele bruselské centrály je teď navíc šéfka Bundeswehru, antiruská fanatička, kopie „mámy imigrantů“. Zlikvidovala už tři německá ministerstva a na tom posledním ji vyšetřují kvůli armádním zakázkám. To je tedy opravdu vítězství!
Na první pohled se zdá, že tentokrát mají pravdu: Němka Ursula von der Leyenová bude teď dělat práci opileckého Lucemburčana Junckera. Polského unijního fanatika Tuska vystřídá unijní fanatik Belgičan Charles Michel. Na ministra zahraničí neexistujícího státu si místo socialistky Federici Mogheriniovébude hrát španělský socialista Josep Borrell. Neschopná (a proto všeho schopná) Francouzka Christine Lagardeová odejde z čela Mezinárodního měnového fondu (hlavního nástroje imperiální politiky Západu), a se skvělými zkušenostmi z ničení státní suverenity povede Evropskou centrální banku. Macron je nadšený, protože ekonomicky se hroutící Francie konečně dosáhne alespoň na ničím nekrytá eura. Ale hlavně: Německo teď už zcela otevřeně bude velet Bruselu. Ze států střední a jihovýchodní Evropy v institucích států “mezinárodní smlouvy” není nikdo. To že je vítězství?
Doznání
Kupodivu je. A zcela jednoznačné. Původní plán – zakonzervovat Timmermansem současný stav (když už to nešlo „spicenkandidátem“ Němcem Weberem) prostě bruselským diktátorům nevyšel. Všechny falešné „obchody“, v nichž by formálně ve významné funkci figuroval (tak jako třeba Polák Tusk) někdo z „východní” Evropy, padly. To je nesmírně důležité. V opačném případě by to bylo jako se soudružkou Jourovou, která tak usilovně bojuje proti „dvojí kvalitě“ potravin, pracích prášků atd., až nám nakonec vítězně vysvětlí, že žádná dvojí kvalita není. Takže teď tam prostě nikdo jiný už není, otevřeně vládne EU Německo a Francie. Toto „doznání“ je pro budoucnost vysloveně cenné.
Celé se to sesypalo právě díky úsilí V4 + Salviniho Itálie. Muselo jít „tlusté do tenkého“ a taková operace vždycky přinese jasnější výsledky. Nechme stranou, že naivní Andrej Babiš má navíc pocit “dobrého obchodu”, protože tím pracoval pro kámoše Macrona. Myslí si, že mu to plastový Francouz nezapomene. Už teď o tom neví.
Ale výsledek je tak jako tak fascinující: Nejenže poprvé nějaká skupina zablokovala německou vůli, a povzbuzena se bude dále emancipovat. Ursula Leyenová se brzy stane pro vládce EU velkým problémem. Její schopnost ničit je nezastavitelná. Vyvolalo to (sice rychle utlumenou ale o to reálnější) krizi i na německé vnitřní scéně. Všechny dohody a nacvičené podrazy byly znehodnoceny jako nikdy předtím. Unie se dál posunula k rozkladu. Mnohem víc než napovídaly pro federalisty vcelku neškodné výsledky „eurovoleb“. EU se rozpadá. To je hlavní (nezamýšlený) výsledek kontrarevolučního vystoupení V4 a Itálie.
Ostatní je bezpředmětné. Je přece úplně jedno, kdo usedne na ten či onen post. Otevřená německo-francouzská dominance krátkodobě bezpochyby ještě zhorší situaci evropských států obecně, toho českého speciálně: s ještě větší razancí bude pokračovat podpora migrační invaze, klimatické hysterie, homo-genderovch a všech podobných šílenství “liberální tyranie”, urychlí se pád do další (daleko horší) hospodářské krize. Teprve nyní se z unijních hrůz u nás stane autenticky vnitropolitické téma. A to zase přiblíží Pražské jaro 2.0. V domácích záležitostech se už probouzí:
Koncovka
Prezident poslal premiéra Babiše a předsedu socialistů Hamáčka z Lán domů “na ubikace” bez rozhřešení. Desinformační veřejnoprávní média a jejich pobočky se mohou pominout. Jsou beznadějní. Oni snad skutečně očekávali, že Miloš Zeman ve skvěle rozehrané partii, v níž si vydobyl neohrozitelnou pozici, slabému soupeři nečekaně nabídne remízu. Aby on pak vyšel před dům a svým „Chvilkám“ hlásal vítězství.
Je nad jejich schopnosti zaznamenat, že Zeman rychle převádí hru do koncovky, v níž jde už jen o to, zda to soupeř vzdá, nebo dostane mat. Babiš pochopil, a protože nechce být mezi poraženými, kývl na prezidentovu hru, které sice v podstatě nerozumí, ale tuší v ní sílu – a tu umí respektovat. Nešťastník Hamáček si před kamerami naopak připadá jako popravovaný hrdina.
Nechme mu tu iluzi. Nebude mít dlouhého trvání. Zda jej a jeho Sobotkovy siroty (Dienstbiery, Petříčky alis Pochíčky, Maláčové atd.) zlikvidují všeobecné volby předčasné (po dnešku málo pravděpodobné), nebo pravidelné, je z hlediska životních národních zájmů naší země v podstatě lhostejné.
Zmatek, v němž se ocitají, vyjadřuje Mitrofanovo „ústava v hajzlu“. A je lhostejné, zda se to vztahuje na tu bruselskou s neexistujícími hymnami a vlajkami, jimž se má přesto vzdávat čest, nebo tu českou, kterou pohřbil ústavní soud, když přinutil vzdorujícího prezidenta Václava Klause podepsat „Lisabon“.
V obou případech jde prostě o dobrou zprávu: věci se pohnuly směrem, který již vylučuje nesnesitelné brežněvovské „stínování“, z něhož žili a stále ještě žijí političtí paraziti v Bruselu a v Praze. Přibližujeme se rozuzlení asi rychleji, než bychom ještě před rokem předpokládali.
Nic než otevřený střet už není možné.
