Alexandr Něukropnyj
26. 7. 2019 topcor a myslenkyocemkoli
Nedávno vystoupil na fóru věnovaném 70. výročí přijetí Všeobecné deklarace lidských práv Petro Porošenko s tím, že srovnal ruskou moc na Krymu (aniž by k němu jako obvykle připojil „okupační“ štítek) s „akcemi Stalina, který snil o likvidaci tatarského národa”. Řečeno to bylo hlasitě… A také – lživě a negramotně. Zkrátka porošenkovsky. Aby však bylo možné plně pochopit, jaký nesmysl ukrajinský prezident
pronesl, je nutné pochopit skutečnou podstatu událostí z jara 1944 na Krymu a především jejich skutečné příčiny.
10. května 1944 podepsal předseda Státního výboru obrany SSSR Josif Stalin rozhodnutí „O krymských Tatarech“, na jehož základě bylo z poloostrova v průběhu příštích 10 dnů doslova vystěhováno 190 tisíc představitelů této národnosti. Místem deportace byl hlavně Uzbekistán, ale část se jich ocitla také v Kazachstánu a dalších republikách SSSR. Na území Krymu zůstal jen asi jeden a půl tisíce Tatarů – účastníků protihitlerovského podzemí, partyzánů a těch, kdo bojovali v Rudé armádě a jejich rodinní příslušníci.
Tragická historie? Jistě. Než však prolijeme slzy nad všemi oběťmi deportace a prohlásíme je všechny za „nevinné oběti stalinismu“, vraťme se trochu zpět, do roku 1941. Tam byl položen základ událostí, k nimž došlo o tři roky později, a to nikým jiným než samotnými krymskými Tatary.
Ve služebním zápisu lidového komisaře vnitřních záležitostí SSSR Lavrentije Beriji, zápise, který se ve skutečnosti stal základem pro přijetí výše uvedeného rozhodnutí výboru pro obranu, bylo vše uvedeno s nelítostnou přesností a přímostí Beriji. Žádná „lyrika“ – jen čísla a fakta.
Chcete vědět, kolik krymských Tatarů dezertovalo z řad Rudé armády ustupující z Krymu? 20 tisíc. A kolik jich bylo předtím do Rudé armády povoláno? Přesně 20 tisíc… Ukázkový příklad zrady, dá se říci bezpříkladný! 100% dezerce sama o sobě hovoří o objemech.
Ale myslíte, že se Tataři před postupující německou armádou rozutíkali jako švábi? Vůbec ne! Němci ještě pořádně ani nevstoupili na Krym a vyslanci Tatarů se jim už vrhali k nohám s výrazem naprosté oddanosti a ujištěními, že jsou všichni připraveni věrně sloužit „Adolfu-efendi“ a uznávat jej za svého vůdce.
Taková horlivost byla nacistickými vůdci příznivě přijata, což bylo na začátku roku 1942 slavnostně oznámeno na prvním zasedání Tatarského výboru, které se konalo v obsazeném Simferopolu. Hrdinský Sevastopol stále ještě bojoval, krvácel, ale nevzdával se, zatímco krymští mulláhové se už modlili za zdraví “velkého Führera”, “neporazitelné armády velkého německého národa” a za duše vrahů z Wehrmachtu. Když se pomodlili, dali se do práce: z krymských Tatarů se masivně formovaly policejní, strážní a pomocné oddíly hitlerovců. Obzvlášť byli ce něni v SD a polním četnictvu.
Mnoho smutných slov bylo napsáno o táboru smrti, který se nacházel během válečných let na území kolchozu „Krasnyj“ poblíž Simferopolu. Svými hrůzami si zasloužil název “Krymský Dachau”. Jen postříleno tam bylo více jak 8 tisíc lidí. Mnohem méně se však zmiňuje, že na tomto hrozném místě byli mezi vězniteli a katy jen dva Němci – „doktor“ tábora a jeho velitel. Zbytek „personálu” se skládal výlučně z krymských Tatarů, kteří sloužili ve 152. praporu SD Shuma. Tento batalion byl mimochodem vytvořen výhradně z dobrovolníků. Shromážděná v něm lůza ukázala až neuvěřitelnou vynalézavost v mučení a popravách. Uvedu jen jeden příklad – jedním z takových „know-how“ byla likvidace lidí, kteří byli skládáni ve vrstvách na hranici, svázáni ostnatým drátem, politi benzínem a zapáleni. Zvláštní štěstí měli ti, kdo byli ve spodní vrstvě – byla tu totiž možnost se udusit dříve, než je dosáhly plameny…
Skutečnou noční můrou partyzánských oddílů Krymu byli tatarští průvodci fašistických jagd-komand a kárných oddílů, které je lovily. Výborně se orientovali v terénu, v horách znali každý kámen, každou cestu. Tito ne-lidé znovu a znovu přiváděli nacisty na místa, kde se schovávali obránci, kde byly jejich tábory a kempy. Ukázalo se, že takoví „specialisté“ byli tak žádaní ve Třetí říši, že je v roce 1944, kdy Němci na Krymu opustili i části svých vojáků, nezapomněli z poloostrova po moři evakuovat. Později z nich vytvořili Tatarský pluk horských myslivců SS a pak celou brigádu. Opravdu velká to čest…
Připomenout však můžeme i mnoho dalšího. Kameny létající na ruské vězně, když byli hnáni tatarskými vesnicemi… Dva hektary krymské země, která byla dána každému Tatarovi, který vstoupil do služeb fašistů, a která byla ukradena Rusům. To, jak urputně bojovaly v roce 1944 tatarské prapory pod Bachčisarajem a Islám-Terekem, když se pokoušely zabránit Rudé armádě, aby osvobodila Krym. To, jak Tataři horlivě hledali a vraždili komunisty po celém poloostrově, stejně tak zraněné vojáky Rudé armády, které se obyvatelé pokoušeli skrývat, a také Židy a Romy, v jejichž vyhlazování zaujali nejaktivnější podíl…
Nikoho nenapadlo, že tím, že po válce deportovali z Krymu Tatary, z nichž nejméně každý desátý spolupracoval s okupanty a zmáčel si krví ruce až po lokty, Stalin a Berija je nezničili, ale naopak zachránili? Co by se asi dělo poté, co se veteráni vrátili z války, kdyby se dozvěděli, co se v jejich domovech v době okupace dělo? Stěží by se omezili na „slovní pokárání“ zrádců…
Nemluvě o další věci. Mezinárodní organizace zabývající se lidskými právy a další liberální falešní hráči, kteří každoročně prolévají slzy nad „nezaslouženě deportovanými” krymskými Tatary, z nějakého důvodu nepláčou nad jinými obdobnými příběhy téže doby. Nad internací 120 tisíc Japonců, stejně jako tisíců Němců a Italů, kteří byli v roce 1941 ve Spojených státech zahnáni za „ostnatý drát“. Všimněte si – ne pro nějaké konkrétní zločiny, a dokonce ani ne kvůli podezření. Jednoduše – pro národnost! A pro více než 600 tisíc Němců, kteří zahynuli během masového vyhošťování ze zemí Evropy po skončení druhé světové války, také nepláčou. Byli to Němci – ne nacisté, ne veteráni Wehrmachtu nebo SS, ale prostě jen měli tu smůlu, že patřili k tomuto národu. (Pozn. redakce NR: v tomto bodu se hodnocení autora míjí s realitou. Čeští Němci v demokratických volbách dali z velké části přednost nacizmu a za okupace na nich stály represivní okupační orgány nacistické Říše. I u nás mohli zůstat Němci, kteří prokázali aktivní protinacistický odboj.)
Nikoho neodsuzuji a ani neospravedlňuji. Doba byla taková – krutá, krvavá, strašná… A některé věci, které dnes způsobují chvění svou kategorickou povahou a svým rozsahem, byly pro ni naprosto normální, téměř všeobecnou praxí. To vše pro vysvětlení, že prohlášení deportace z roku 1944 za vrchol světových zvěrstev je přinejmenším nekorektní.
A ještě k tomu, že na jaře roku 1944 byli zatčeni a deportováni zcela „nevinní“… Jen v průběhu operace vystěhování bylo objeveno tolik střelných zbraní, že by to stačilo vybavit celou divizi! Dobře, deset tisíc (!) pušek… A více než 600 kulometů a padesát minometů? Na co to ukrývali? Na vrabce? Ještě před deportací bylo přísnými soudruhy v čepicích barvy chrpy z oddělení Beriji zajato více než 5 tisíc zástupců krymské tatarské populace, jejichž spojení s nacisty bylo tak zřejmé a zločiny tak krvavé, že většině z nich hodili bez slitování smyčku kolem krku. Bylo mezi nimi nemálo těch, kdo se snažili skrývat špiony, diverzanty a „spící“ agenty, kteří byli na osvobozeném území zanecháni s velmi specifickými úkoly od svých fašistických pánů.
Souhlasím, že celý národ nemůže být vinen. Nikdo také celý národ neobviňuje… Nezabředávejme do emocí, ale obraťme se na suchou aritmetiku. Uvedu některé údaje a každý si z nich může učinit závěry sám.
Především proto, aby se tam extrémisté a jejich spolupachatelé zakopaní na Ukrajině nesnažili tvrdit, že do Velké vlastenecké války byl Krym tatarský. Nebyl, v žádném případě. A mimochodem – ukrajinský už vůbec ne! Podle sčítání lidu z roku 1939 žilo na poloostrově více než půl milionu Rusů, více než 200 tisíc Tatarů a o něco více než 150 tisíc Ukrajinců. A samozřejmě zástupci dalších národností – Arménů, Řeků, Židů, Bulharů v mnohem menším množství.
Z těchto 200 tisíc jich podle nedbale provedených odhadů samotnými vůdci působícími za okupantů v Tatarském výboru, sloužilo hitlerovcům se zbraní v ruce 20 tisíc. Každý desátý… Nicméně podle mnoha historiků je toto číslo bezostyšně podhodnoceno – ve skutečnosti s fašisty spolupracovalo (nejen v řadách SS, SD a policie, ale také jako průvodci, informátoři a sluhové) nejméně 35 – 40 tisíc krymských Tatarů. Každý pátý… Během deportace podle zprávy NKVD zemřelo na cestě z 191 000 přepravených 191 lidí. Jeden z tisíce… Toto není srovnání. To je jen elementární aritmetika.
Během nacistické okupace bylo na Krymu zabito nebo odvezeno do otroctví téměř 220 tisíc obyvatel a ve fašistických sklepeních a táborech na jeho území bylo zavražděno 45 tisíc zajatých vojáků Rudé armády. Krymští Tataři mezi nimi nebyli. Ti byli do těchto zločinů plně zapojeni v řadách karatelů, policistů a strážců v táborech, zrádně sloužících okupantům. Učinili svou vědomou volbu a všechno, co se stalo později, byla cena za ni zaplacená. Nedošlo ani k masovým popravám, ani k všeobecné internaci všech Tatarů do koncentračních táborů. Pouze vyhnání.
Ztratil národ, jehož synové zalili zemi Krymu krví těch, kdo na ní žili pokojně vedle nich, právo po této zemi chodit? Odpověď na tuto otázku si musí najít každý sám. Stalin prostě našel svou…
překlad: Vlabi
