Co je společnosti škodlivější: deklarovaný anebo skrytý střet zájmů?

Naproti nim jsou skuteční vládci společnosti, a to jsou ti, kteří mají tak velký majetek, že si mohou služby a rozhodování těch výkonných exekutivních politiků prostě koupit, a můžeme jim říkat kapitalisté, buržuové, nebo módně oligarchové, anebo jak budeme chtít. 

Je tzv. veřejným tajemstvím, že významná část exekutivních politiků se od těchto majetných skutečných vládců společnosti skutečně koupit nechá, a to ať přímo za peníze nebo za jiné benefity různých druhů. A podle plodů politiky posledních desetiletí poznáváme, že je jich v ČR docela dost.

V takovémto rozložení kompetencí a motivací je střet zájmů (koupených exekutivních politiků) nepochybný, ale skrytý. Politik, který své služby – a to v rozporu se zákonem i dobrými mravy – prodá, čímž se mj. dostane do střetu zájmů, to pochopitelně nedeklaruje, a oligarcha, který si tyto služby – stejně zavrženíhodně – koupí, o tom samozřejmě také transparentně neinformuje. 

Když je takový politik ve skrytém střetu zájmů opotřebovaný, tak se prostě vymění, resp. koupí jiný. Tato sorta exekutivních politiků je prostě spotřební zboží. Takový režim oběma stranám vyhovuje: politik nepodniká, protože by mu to politicky uškodilo, a oligarcha se nemusí unavovat dřepěním v žvanírnách či různými jinými politickými tanečky a může si užívat třeba na své jachtě ve Středomoří nebo kdekoliv jinde a odtud pouze vydávat instrukce. Když zaplacený politik ve skrytém střetu zájmů přestane vyhovovat, poskvrní se, selže, nebo se stane jinak neupotřebitelným, tak se prostě zaplatí jiní další.

Co se však stane když některý z oligarchů zjistí, že ho politické tanečky baví, resp. že je ochoten je vytrpět, a naopak už ho nebaví jenom hromadit další miliardy za které si stejně už nemá co koupit co by ještě neměl, a do té politiky vstoupí osobně a obsadí osobně – v zjevném, deklarovaném (a legálním!) střetu zájmů – nějakou významnou politickou exekutivní pozici? A to dokonce tak významnou, že pokryje významnou část exekutivního spektra, takže znemožní jiným oligarchům kupovat si služby od jiných politiků v exekutivních funkcích, protože ti již nejsou volní. 

No to je, přiznejme si to, pro ty ostatní oligarchy pěkná sprosťárna. A kdyby jen sprosťárna, je to dramatický a nepřijatelný útok na celý systém. Na systém, který dojí zdroje všech daňových poplatníků, a dojí je tak nekřesťansky, že jedno promile populace, tj. ti oligarchové, má větší majetek, než dvě třetiny všech ostatních lidí. A to je víc, než si myslíte! A za to stojí bojovat. . A je to zápas „Catch As Catch Can“ (ve volném překladu: „vše je dovoleno“). Což ostatně právě vidíme kolem sebe v přímém přenosu.