Zbyněk Fiala: Brzda na nájmy

Berlín a New York jsou nejnovějšími příklady toho, že na prudce rostoucí nájmy je lék. Dá se použít tam, kde volební kampaň poslanců a zastupitelů není financována z příspěvků realitních magnátů.

Poprask v Praze způsobila zpráva, že nové levicové vedení Berlína chce zastropovat nájmy a stanovit tak meze tomu, kolik může domácnost vydávat na bydlení. Podobná praxe je známa třeba z Vídně nebo New Yorku, kde má ochrana nájemníků 70 let tradice. Nyní se New York probil do čela zpráv znovu, protože tam přijímají nový zákon, který zalepí díry staré úpravy a rozšíří její působení z New York City na celý stát New York. Děje se to ve chvíli, kdy starému zákonu dobíhala limitovaná časová platnost, a chystal se, jak mnozí možná doufali, skončit.

Už v zimě však varoval starosta Bill de Blasio, že město New York je ohroženo „krizí dostupnosti“, protože růst cen bydlení je podstatně rychlejší než růst mezd. Pak se přenesl tlak velkých realitních společností na guvernéra státu New York Andrew Cuoma. Byly zvyklé v New Yorku vládnout, protože financovaly volební kampaně mnoha poslanců.

Jenže mladí Demokraté, kteří se probili na výsluní v loňských volbách, si získávali voliče i tím, že odmítali příspěvky velkých peněz. New York tak vlastně prožil levicový převrat. Nejznámější postava federální Sněmovny reprezentantů, Alexandra Ocasio-Cortezová, reprezentantka socialistického křídla strany a tvář programového záměru Green New Deal, je poslankyně Demokratů z newyorského Bronxu. Není divu, že guvernér Cuomo, který ještě vyhrál volby za peníze realitních magnátů, nyní ukázněně říká: Přijmu to, co schválí kongres v Albany.

Regulace nájemného představuje trochu jiný postup, než je zavedeno v Česku, kde naopak pomáháme sociálně slabším domácnostem hradit vysoký nájem z veřejných peněz. Peníze z daní tak přispívají ke zvyšování nájmů, a pochopitelně i životní úrovně vlastníků nemovitostí. Jenže tento náš přístup začíná přerůstat možnosti státního rozpočtu, a tak by nás mohl berlínský nebo newyorský model zajímat.

Ten berlínský byl znám dřív, a tak mu internetový deník Info.cz věnoval zajímavý příspěvek, ve kterém položil stejné otázky dvěma ekonomům, liberálnímu Lukáši Kovandovi a levicové aktivistce, docentce Iloně Švihlíkové. Nepřekvapí, že názory té druhé osoby jsou mi bližší, jsme přece dlouholetí spolupracovníci z Alternativy Zdola.

Napřed Lukáš Kovanda, ten berlínský přístup rozhodně odmítá a obrací zraky ke všemocnému trhu. Nebohým nájemníkům můžeme nejlépe pomoci tím, že přestaneme brblat a nasázíme paneláky do kdejakého parku. Má jasno – když se staví víc, ceny nájmů jdou dolů. Jenže v Praze se staví víc a ceny nájmů jdou nahoru. Ani Kovandovi tedy trh jasně neřekl, co po nás vlastně chce.

Docentka Švihlíková upozorňuje na jinou souvislost. Už dlouho máme velice nízké úrokové míry, a to nutí vlastníky kapitálu hledat náhradní zdroje zisků. Proto investují obrovské peníze do nákupu realit a ženou tak jejich cenu vzhůru. To přináší nevyslovné tržní blaho, protože když po čase barák prodám, je podstatně dražší. Vysoké ceny se však týkají i těch, kdo peníze nemají, bohužel jen v podobě rostoucího nájmu. Avšak zvýšeny jsou i v každém domě v okolí a v celém městě, protože nájmy tvoří cenovou hladinu, která umí jenom stoupat.

Ano, můžeme se zkusit zachránit přes hypotéku. Jsou levnější (a pro cizince je ještě zlevňuje devalvovaná koruna po intervenci ČNB). Jenže rostoucí ceny nemovitostí vám bohatě seberou to, co jste chtěli ušetřit na úrocích. Není divu, že zájem o hypotéky klesá. Takže situace na trhu bydlení se zhoršuje, byť situace na trhu s realitními spekulacemi je jedním slovem skvělá.

Jenže těch, kdo ty miliony mají, není mnoho. Většina z nás je nemá, a tak v tomhle souboji nejsme rovnoprávnou protistranou. Trhu s bydlením se zmocnila hrstka osob s velkým kapitálem, zatímco běžný občan může jen přihlížet, jeho se trh netýká. Musí počkat, jak to dopadne, a pak zaplatit o něco víc.

Naštěstí do toho jednou za čas skočí volby, ve kterých má chudák i milionář stejný jeden hlas. Je to jediná chvilka, kdy je důležité, jestli je víc těch, kdo neví, co s miliony, nebo těch, koho astronomické nájmy srážejí pod hranici chudoby. Stejně důležité je i to, aby lidé, než vstanou k urnám, zkusili něco takového spočítat. Pokud si tedy občané, jako ti v Berlíně nebo New Yorku, zvolí takové zástupce do městské správy, kteří je ochrání zastropováním před nenasytností hlavních hráčů na realitním trhu, udělají dobře.

Jak docentka Švihlíková připomíná, zastropování je užitečné, ale samo o sobě je to málo. Bytová politika potřebuje více nástrojů, které zahrnují i komunální byty, podporu bytového družstevnictví a další opatření na obranu nájemníků, jaká známe třeba z Vídně. Jenže v Praze městské čtvrti komunální byty většinou prodaly a české právo je k družstevnictví nepřátelské. Pak už toho na výběr moc není.