Žádný listopad 1989, ty demonstrace připomínají spíš padesátá léta, vzpomíná Lenka Procházková. Pak nám vyprávěla drsné zážitky s některými senátory

Když jsem před několika týdny byla dotázána, zda přijmu opakovanou nominaci pana prezidenta do Rady ÚSTR, měla jsem dvě možnosti. Buď s díky odmítnout a ušetřit si další kolo dehonestací ze strany Senátu, médií a pracovníků zmíněného ústavu, nebo nominaci s pokorou přijmout. Zvolila jsem druhou možnost a začala jsem si psát poznámky k projevu. Připadalo mi správné využít tu příležitost a vyslovit do mikrofonu své obavy z toho, že praktiky totality nejsou jen historií. Samozřejmě jsem ale neočekávala, že můj nominační projev probudí v členech Senátu svědomí a že mě do rady zvolí. A ten zázrak se skutečně nekonal. Jinak řečeno, to hlasování nebylo o mně a  mém charakteru.

Překvapilo vás, že rozhodnutí horní komory Parlamentu bylo stejné jako to předchozí?

Výsledek tajného hlasování byl ještě o trochu horší než před dvěma lety, protože složení Senátu se proměnilo po volbách, kdy tam usedla skvadra neúspěšných kandidátů na prezidenta. A jejich nesmiřitelný odpor proti vítězi voleb se zástupně projevil i při hlasování o mé nominaci, což jsem předvídala.

Po sociálních sítích kolují záběry ze Senátu v době, kdy byla vaše nominace projednávána. Zachycují prvního místopředsedu Jiřího Růžičku (za TOP 09 a STAN), jak se při vašem projevu dost zeširoka směje. Jakou atmosféru jste v Senátu vnímala? Jak jste se cítila v prostředí, kde se vůči vám mnozí dost drsně vymezovali?

S pobytem v nepřátelském prostředí mám dost zkušeností. Někdejší výslechy v „kachlíkárně“ byly dobrou praxí. Úšklebky pana senátora Růžičky jsem viděla až pak na televizním záznamu, takže mě při proslovu nerušily. Nicméně napětí jsem prožívala a trochu jsem si připadala jako „kacíř před koncilem“. Musím ale ocenit personál Senátu, který se i k lidem „mého typu“ chová s profesionální zdvořilostí až vlídností. To bylo povzbudivé, protože už po mém příchodu do recepce rentgen objevil, že v jedné kapsičce kabelky mám zapomenutý nožík „rybičku.“ Pobavená ochranka to vnímala jako zpestření dne, zřejmě je z praxe zvyklá na to, že dámské kabelky skrývají rozličná překvapení, a tak trpělivě čekala, až nožík najdu a odevzdám do úschovy. Nikoho nenapadlo volat zásahovku a v médiích nevyšly šokující titulky PROCHÁZKOVÁ VPADLA DO SENÁTU S NOŽEM!

Moje krédo je: Kdo bojuje, možná prohraje, ale kdo nebojuje, už prohrál. Prostředí Senátu působí přepychově, což má asi vliv na psychiku členů horní komory. Možná si připadají jako vyvolení lepší lidé. Nicméně k senátním volbám moc „běžných“ lidí nechodí, protože Senát nehodnotí podle pozlátka kulis, ale podle skutků, a ty příliš nevzbuzují důvěru ve smysl této ústavní instituce. Podobně kriticky mnozí občané vnímají i práci ÚSTR. Musím přiznat, že i mně připadá, že zmíněný ústav nestuduje metody totalitních režimů proto, aby před nimi společnost varoval, ale aby je využíval například k propagandě. To je ale jen moje domněnka.

Letos uplyne 30 let od pádu komunistického režimu, na čemž máte svůj díl zásluh i vy. Jak hodnotíte stav české společnosti a našich elit, když vás odmítají jmenovat do instituce zabývající se právě bývalý režimem s tím, že dnes máte „nevhodné názory“?

V Novém zákonu se píše, že „dělník je hoden své odměny“, což se vztahuje na učedníky, kteří šířili novou zvěst. Taky se ale píše: „Posílám vás jako ovce mezi vlky.“ První výrok si každý může vyložit podle své povahy, například že odměnou je i klidný spánek a podpora rodiny a přátel. Druhé podobenství předvídá, že vlci si svůj „rajón“ budou chránit, a skrytě varuje ovce, aby se nedaly sežrat, ale ani zastrašit. Když jsem před lety psala historický román o Ježíšovi „Beránek“, změnilo to mé smýšlení o lidském životě. To byla moje odměna. Pochopení, že člověk může překonat i vlastní limity, když je ochoten za to zaplatit.

To ovšem funguje u lidí spřízněných nějakou etickou volbou. V historii našeho národa jsou úchvatné „okamžiky“, ze kterých můžeme čerpat energii v dobách zlých. Znalost českých dějin vytváří napříč časem ono propojení, které udržuje sebevědomí našeho národa. Proto mi připadá ostudné a zvrhlé, že už druhá generace od „Velkého listopadu“ je vychovávána k uniformitě názorů a k hromadnému napodobování cizích vzorů. Lidé, kteří se snaží tento trend aspoň brzdit, to nemají snadné. Jejich práce, které se kdysi říkalo osvětová, nemá podporu v médiích ani u tzv. elity. Z tohoto hlediska mi oněch 15 % hlasů, které jsem získala v Senátu, připadá jako docela nadějná zpráva o tom, že slouhovství není ani ve Valdštejnově konírně absolutní.

O Senátu bylo slyšet i v dalším dni. Skupina členů horní komory pod vedením Václava Lásky oznámila záměr podat ústavní žalobu na prezidenta republiky. Prý hrubě porušuje naši ústavu, účelově ji vykládá, porušuje ústavní zvyklosti. Žaloba nemá vzhledem k rozložení sil sebemenší šanci na úspěch. Přesto část senátorů její podání chce zkusit. Není to zbytečné? Nebo chtějí symbolicky poukázat na to, že hlava státu podle nich porušuje vymezená pravidla? Co si o tom myslíte?

V senátní restauraci, kde jsem pak tři hodiny popíjela minerálku a čekala, až přijdu na řadu,  …