 |
| Historik a spisovatel Vlastimil Vondruška |
16. 6. 2019 ParlamentníListy
ROZHOVOR Za téměř třicet let existence nedokázali vyznavači havlovského aktivismu prosadit, aby v této zemi vládli a realizovali své sociálně-utopické a ultralevicové představy, a tak revoltují proti stávajícím vládám. Vytvořili jen nový styl politiky, jemuž se dnes říká pražská kavárna. Jde o zvláštní syntézu postojů, která ctí vše, jen ne zájmy prostého českého občana. Podle spisovatele a historika Vlastimila Vondrušky to je podstatou toho, proč dnes politici tohoto ražení a aktivisti vyvádějí lid znovu do ulic. Pokud připustíme, aby ke změnám na politické scéně docházelo ne volbami, ale demonstracemi, podřezáváme si sami větev, na které sedíme, a vrátí se totalita.
Minulou sobotu vzbudil velkou pozornost váš komentář, který reagoval na protestní akce napříč republikou. Jejich organizátoři je zdůvodňují bojem za nezávislost justice, a proto požadovali odchod z funkce ministryně spravedlnosti Marie Benešové a nyní i odstoupení premiéra Andreje Babiše. Co se vám na těchto požadavcích nelíbí?
Ta zmiňovaná úvaha byla o tom, že zbrklost nepovažuji za dobré řešení, pokud jde o zásadní společenské nebo politické problémy. Jedna zpráva v tisku by rozhodně neměla zavdávat důvod k povstání, dokud se neprokáže její pravdivost, a i tak je lepší nechat rozsudek na kompetenci soudu, a ne ho vynášet na demonstracích. Od určité skupiny lidí jsem se dočkal tvrdé kritiky, od té kultivované až po neobyčejně vulgární. Vždycky se však snažím o argumentech jiných přemýšlet. Udělal jsem to i tentokrát.
Jeden z hlavních argumentů, které měly vyvrátit můj článek, bylo tvrzení, že kdyby se lidé v listopadu 1989 řídili mým opatrnictvím a nevyšli do ulic, nesvrhli bychom komunisty. Ano, to rozhodně pravda je. Jenže pravdou je také to, že kdyby lidé v únoru 1948 nevyšli do ulic, nesvrhli bychom kapitalismus. V dějinách je to vždycky tak, že existují určité mechanismy, které se nemění. Mění se jen kulisy a skryté zájmy těch, kteří lid do ulic vyvedou.
Lze tyto dvě události, které od sebe dělí téměř 42 let, vůbec k sobě přirovnávat?
Docela už vidím, jak mi teď oponenti spílají, že přece nemůžeme zaměňovat hanebný komunistický puč se spravedlivým bojem lidu proti komunistické totalitě. Jenže nikdy nebudeme vůči vlastním dějinám spravedliví, pokud si budeme lhát do vlastní kapsy. V únoru 1948 vyšla do ulic část lidu, protože věřili, že dělají správnou věc. Tehdy nikdo z vůdců demonstrací nehlásal, že cílem je zavést komunistickou diktaturu. Říkala se líbivá hesla o vlastenectví, o sociální spravedlnosti a boji s reakcí, která chce lidem vzít těžce nabytá práva. Z vlastní rodiny vím, jaké rozčarování zavládlo, když se o rok později ukázalo, že lid v ulicích bojoval za něco jiného, než se později stalo. Jinými slovy, lidé podporující v roce 1948 komunisty věřili, že dělají správou věc a bojují za pravdu. Stejně tak lidé v roce 1989, kteří komunisty nenáviděli, věřili, že dělají správnou věc a bojují za pravdu. Tak to prostě v dějinách chodí.
Co je nezbytný předpoklad dějinných zvratů, které jsou dovršeny masovými demonstracemi?
Abyste dostali lid do ulic a aby byli ochotni provést revoluci, musíte najít stravitelný argument, pokud možno ideologicky tak čistý, že se nedá racionálními argumenty vyvrátit. V roce 1948 to byla demise reakčních, tedy opozičních ministrů, ve skutečnosti mimořádně naivní a hloupá. Tahle demise byla ovšem chytře vyprovokovaná komunisty, aby byl důvod ke změně poměrů. Dodávám, že to byla revoluce nekrvavá, vedená čistě ústavními prostředky.
V roce 1989 byl podnětem povstání zásah bezpečnostních sil na Národní třídě proti studentům, kteří šli vstříc kordonu policistů. Dnes už nikdo přesně nezjistí, kdo a jak tuhle věc naplánoval, nakolik šlo o akci spontánní a nakolik o chytrý plán, jak komunisty dostat z vlády. Na to se ale historie obvykle neptá, protože se to povedlo. Stejně jako v únoru 1948 to byla revoluce nekrvavá, vedená poté, co lid povstal, tedy ta jeho nekomunistická část, čistě ústavními prostředky, které během měsíce smetly komunistickou vládu. Ať se na mne mí kritici nezlobí, ale z hlediska mechanismu to byla stejná záležitost, jen v obráceném gardu.
Takže skutečné cíle aktuálních demonstrací mohou být úplně jiné, než se deklaruje?
To, co jsem řekl, vykládám tak podrobně proto, abychom si ujasnili, o co jde vlastně dneska, nebo lépe řečeno v posledních deseti letech. Záhy po listopadu 1989 se totiž ukázalo, že se sice podařilo komunisty smést, ale nepodařilo se vládu zcela bez kazů na kráse předat nové politické garnituře, tedy Občanskému fóru. Myšlenka občanské společnosti, která bude adorovat nové morální autority a chovat se aktivisticky, velice rychle vyčpěla. Lidé samozřejmě chtějí mít pocit, že jednají spravedlivě, jenže kromě toho chtějí také pracovat, vydělat si dostatek peněz a žít v relativním klidu, svobodně se bavit a žít si takříkajíc po svém. Každý třídní boj má své hranice.
Proč myslíte, že dnes v USA Trumpa podporuje nadpoloviční většina Američanů? Prostě proto, že se začal v první řadě starat o hospodářství. Ne aby bohatly korporace, ty na to ostatně prezidenta nepotřebují, ale aby se měl dobře průměrný Američan, ideologie neideologie. A přesně tak to dopadlo po roce 1989 u nás. Lidé smetli komunisty a chtěli se vrátit ke svému obvyklému dennímu životu. Jenže aktivistická politika Občanského fóra je neustále nutila starat se o problémy, které byly upřímně řečeno většině lidí ukradené. Ze svobody Tibetu nelze žít věčně. Pomyslné ideologické nůžky se rozevíraly stále víc a víc.
Proto v následujících třech desítkách let strany a hnutí, které nutily občany k neustálému aktivismu, ve volbách zpravidla drtivě prohrávaly, a přízni voličů se těšili pragmatici?
První, kdo pochopil, že havlovské pojetí občanské nepolitické politiky je hlubokým omylem, byl Václav Klaus. Na sněmu OF v Hostivaři byl 13. října 1990 zvolen dvoutřetinovou většinou předsedou hnutí, a tehdy porazil kandidáta havlovského křídla Martina Palouše. Klausovou zásluhou se začal politický život vracet do normálních kolejí, narýsovaných klasickým pojetím demokratického politického života. Tomu lidé rozuměli a to podporovali. A tak se stalo, že se Občanské fórum už v únoru 1991 rozpadlo. Zatímco Klausovo pragmatické křídlo slavilo v následujících volbách úspěch, to havlovské propadlo.
Jenže pohrobci havlovského křídla Občanského fóra se nemínili vzdát. V dalších letech se pokusili založit nové politické strany, jako bylo Občanské hnutí, později přejmenované na Svobodné demokraty, Občanská demokratická aliance a Unie svobody. Dnes je posledním výhonkem těchto politických rodin TOP 09. Jiní se infiltrovali do Strany zelených a další do ultralevicového křídla České strany sociálně demokratické. A od té doby vedou oni a jejich děti a sympatizanti boj za návrat na politické výsluní.
Čím to, že je o nich v posledních letech slyšet čím dál víc, ačkoli, jak ukazují volby, o ně a jejich ideje lidé příliš nestojí?
Jejich zdánlivě ztracený boj získal novou vzpruhu po vstupu do Evropské unie, která důraz své politiky začala klást na principy blízké aktivismu Václava Havla, tedy na ideu, že práva menšin jsou důležitější než klidný život většinové společnosti a že ideály abstraktní morálky stojí nad ekonomickým rozumem. Začala se hlásat pomýlená tvrzení o tom, že evropanství znamená bezvýhradný souhlas s politikou bezbřehých lidských práv, ztrátu národní suverenity, multikulturalismus, bezpohlavnost a já nevím, co ještě. Jenže evropanské je podle mne hájení evropské tradice, tedy křesťanské kultury, tradiční rodiny a národní suverenity. Na tom vyrůstala po tisíciletí evropská sláva. Správný Evropan má tedy hájit toto. Tvrdit, že ten, kdo odmítá likvidaci evropských tradic, myslí neevropsky, je idiocie.
Co by pro většinovou společnost znamenalo vítězství aktivistických sil?
Vyznavači havlovského aktivismu vytvořili nový styl politiky, jemuž se dnes říká pražská kavárna. Jde o zvláštní syntézu postojů, která ctí vše, jen ne zájmy prostého českého občana. A jsme u podstaty toho, proč dnes politici tohoto ražení … … … … (celý text najdete zde
