 |
| Mojmír Grygar |
Mojmír Grygar
28.6.2019
1. V úvahách o zrodu českého národního vědomí a sebevědomí nemůžeme opomenout významný středověký dokument – Dalimilovu kroniku. Text o rozměru 4 600 veršů, napsaný na začátku 14. století, patří k historickým textům dokládajícím napětí panující mezi Čechy a Němci. Tato kronika není, jak tvrdí Dušan Třeštík a jeho stoupenci, plodem zaostalosti a svěřeposti nevzdělaného fanatika, ale reakcí českého šlechtice, který si ostře uvědomoval nebezpečí, které přichází ze Saska, Bavor, Švábska, z Rakous i jiných cizích zemí.
(Pozoruhodné je i to, že české slovo Němec bylo hromadným označením cizinců, kterým lidé u nás nerozuměli, kteří byli „němí“, ale pokud přicházeli z různých končin, hovořili tak rozdílnými dialekty, že ani jejich vzájemné dorozumívání nebylo snadné. Tento slav se nezměnil ani v nové době – řeč Němce ze severní Moravy byla Němci ze Šumavy nesnadno srozumitelná. Ale ani pražský Němec v 19. století nebyl na tom lépe, měl-li se dohovořit se se svým soukmenovcem ze Šumavy; dočteme se o tom v jedné domažlické črtě Boženy Němcové. Pokud jde o vysídlené sudetské Němce, trvalo to dlouho, než v Bavorsku získali domovské právo; úřední akt, který jim udělil status čtvrtého bavorského kmene, znamená, že sjednotil Němce z Českých zemí, mezi nimiž byly značné jazykové a etnické rozdíly. Tato jednota se uměle udržuje, status sudetského kmene přechází na syny a vnuky, kterým se vštěpuje vědomí, že jejich původní domov není v Bavorsku, ale v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. V tom je skryt významný politický a ideologický kapitál, sudetští Němci rádi vystupují jako mluvčí celého německého národa. Ani Bernd Posselt, dlouholetý spolupracovník Otty Habsburského a mluvčí sudetských Němců, se nenarodil v Československu, pochází z Pforzheimu v Badensku–Würtenbersku.
Způsob, jakým Dalimil spílá Němcům, nemá nic společného s pokorou kronikáře zaznamenávajícího fakta. Neudivuje, že Palacký jeho výpověď bere s rezervou – uřezávání německých nosů nebylo něčím, na co by mohli být naši obrozenci pyšni. Na druhé straně skutečnost, že Dalimilova kronika měla úspěch nejen v Čechách, ale i v Německu, kde byla ještě ve 14. a 15. století přeložena, svědčí o tom, že středověcí čtenáři bývali otrlejší než lidé 19. století. Vezmeme-li v úvahu, že šlo o expresivní vyjádření autorovy přímé i historické zkušenosti, již samo toto zjitřené osobní svědectví má platnost dějinného faktu. Mnohé citace skutečně svědčí o tom, že autor svému hněvu dal průchod: „Spytihněv ze země Němce / i ostatní cizozemce / vyplel jako kopřivy“; „Dlouho, dlouho země smutkem krvácela, / že Němčíci Čechy vybít chtějí zcela“; „Vyhněte se Němcům, i když mluví sladce,/ nechcete-li viset jednou na oprátce“; „Modlete se k Bohu, všichni křesťané, / ať nás švábská stvůra soužit přestane“. Snad nejčastěji citované Dalimilovy verše v prozaickém přepisu do současné češtiny znějí: „Němci, kteří k nám přišli jako hosté, by se rádi dožili, aby z vůle Boží na pražském mostě nebylo vidět Čecha, ale může se stát, že tam nebude vidět Němce.“
Dalimilovy obavy o český národ pramení z toho, že je zastánce starých zvyků a mravů, že je nepřítelem novot, které přicházejí z ciziny, že odsuzuje přepych, pitky, turnaje, hru v kostky, pletky a vyjadřuje obavy, že cizinci se ujmou v Českých zemích vlády. Dalimilovu kroniku charakterizuje Třeštík jako zela ojedinělý středověký text, který nápadně vybočuje z řady: „Sotva kde jinde napsal někdo tak bezostyšně, přímočaře a prostoduše tak nacionalistický spis, jako malý český zeman z počátku 14. století.“ Ale nevyznačovala se sama doba, kdy jednu třetinu země ovládali Němci, něčím pro Čechy alarmujícím, nenormálním, výjimečným? Mohli být čeští zemani, rytíři a vzdělanci lhostejni k tomu, když se čeští králové obklopovali německými rádci, napodobovali jejich životní a cizincům udělovali privilegia, která domácí šlechtu poškozovala a ohrožovala samu existenci českého národa?
3. Dnes je české národní vědomí v útlumu. Paradoxně tomu napomohl obrat, ke kterému v českém komunistickém hnutí došlo v pomnichovském období a za války. Výrazně jej reprezentuje Julius Fučík, který ve svých literárních a publicistických statích uveřejněných v knize Milujeme svůj národ revidoval Marxovu a Engelsovu tezi o tom, že „proletář nemá vlast“. Komunisté si pod tlakem okolností uvědomovali, že vítězství nacismu by znamenalo zánik národa bez rozdílu tříd a že větší nebezpečí hrozí těm, kteří proti němu nejostřeji vystupují. Tato změna je výrazně patrná u stoupenců levice, jak to dokládá básnická tvorba Vítězslava Nezvala, který byl ve 30. letech pod silným vlivem francouzských surrealistů plně zaujatých rozšiřováním možností básnické imaginace. On však, na rozdíl od Bretona a jeho přátel, striktně odmítajících rodinu, národ a náboženství, ve sbírce Matka naděje (1938) i v dalších verších a esejích projevil vřelý vztah ke své matce spojený s láskou k rodné zemi – Praha, moravská příroda a Vysočina se od té doby staly trvalým zdrojem jeho básnické inspirace. V přednášce ke studentům vyjádřil tehdy přesvědčení, že člověk má vystoupit „ze svého ubohého egoismu, individualismu a abstraktivismu“ a má se dát cestou „k plné a konkrétní lidskosti“. Jen tak „pochopí, co si v jeho umění podává ruku s květinami země, v níž je zrozen, s imaginací lidu, z níž prýští pohádky, s ranami na kovadlinu, jež vyluzuje dělníkův perlík, s tajemstvím svých sester a jejich studánek, s podivným šílenstvím Viktorek jejich rodných lesů, … s loutkovou promenádou na orloji Staroměstsko radnice…“ (Tvorba 1938, číslo 13.) André Breton a jeho přátelé nebyli s to pochopit, jak mohl Nezval klesnout tak hluboko a dezertovat od základních tezí surrealistických manifestů. Ale i ve Francii docházelo na levém křídle k obratu. Týkalo se to zejména francouzských avantgardních umělců a básníků, kde komunisté – ať již je Moskevská centrála jakkoli osočovala – zaujímali důležité místo. Akutní hrozba útoku Hitlerova Německa přiměla i nejdůslednější vyznavače internacionály k přesvědčení, že Francii, její revoluční tradice a národní kulturu je třeba chránit. Za války se mnozí levicoví vlastenci zúčastnící se jako maquisté ozbrojeného boje proti okupantům. Známý je výrok Paula Eluarda o tom, že mu „komunistická strana vrátila barvy Francie.“
Poznámka
(1) Nedávno jsem četl bezmála „rehabilitační“ charakteristiku kancléře Metternicha v Literárních novinách, kterou nabídl rakouský historik Wynfrid Kriegleder – on prý nebyl tak zlý, jak se tvrdí, cenzuru přenechával policistům a úředníkům. Nevím, zda je dnes osobnost, ztělesňující veškerou bídu, hrůzu a krutost rakouského absolutismu, některým lidem bližší tím, že byl odpůrcem národních států, nebo prostě cítí respekt k muži proslulému osobním šarmem (urozené dámy to mohly dosvědčit). Jisto však je, že pan profesor z Vídně nemá pravdu, když kancléřův osobní podíl na drakonické cenzuře podceňuje. Nevšiml si toho, že se v nedávno odtajněných (jen částečně – máme se tedy ještě nač těšit!) dokumentech Vatikánského archivu objevil Metternichův osobní dopis žádající inkvizitory, aby dali na index všechny knihy Heinricha Heineho.
