KOMENTÁŘ TEREZY SPENCEROVÉ: Pár poznámek k útokům na tankery v Ománském zálivu… Napětí eskaluje, ale ani Írán, ani Trump na tom nemají zájem…

Před necelým měsícem mělo podle tvrzení Saúdů, Emirátů a USA dojít na čtyřech tankerech u pobřeží Fudžajry k „sabotáži“, ale ani Saúdové, ani USA nezveřejňují žádné výsledky vyšetřování. Možná proto, že si je chtějí schovat na „příhodnější okamžik“, možná proto, že se ve skutečnosti vůbec nic nestalo. False flag. Nyní explodovaly dva tankery v Ománském zálivu, přičemž USA a Saúdové okamžitě a bez důkazů ukázali na Írán, i když japonští rejdaři vzápětí zpochybnili americkou verzi „příběhu“ o „íránských minách“ konstatováním, že na jejich tanker „letěly“ dva objekty. Tím se ostatně vysvětluje očividná nesrovnalost z projevu amerického ministra zahraničí Mika Pompea, který mluvil o minách, zatímco tanker na obrázku za ním hořel na palubě, čili vysoko nad čarou ponoru. Pompeovi ani dalším to nevadí.

Ostatně, je příznačné, že s výjimkou šéfa OSN, který má podobné proslovy v popisu marné práce, jako by nikdo ani nepožadoval „oficiální a nestranné“ vyšetření celého „incidentu“. Rusko i Čína se staví za Írán, EU vyzývá, aby se s jakoukoli akcí počkalo (asi na Godota) a vyslalo mezitím do Teheránu svou druhou nejvyšší diplomatku, aby dál jednala o uchování jaderné dohody z roku 2015. Jako by všichni byli v relativním klidu. Dva vybuchlé tankery totiž „přicházejí“ krátce poté, co se provalilo, že Organizace pro kontrolu chemických zbraní (OPCW) vědomě „pozměnila“svou výslednou vyšetřovací zprávu „Asadova chemického útoku“ v Dúmě v roce 2017, aby vina mohla být hozena na syrskou vládu. False flag. Následoval ale skutečný americký a francouzský „kárný“ raketový útok na Sýrii. A nyní samotný Pompeův projev mnohým připomněl dávné vystoupení Colina Powella, který na půdě OSN ukazoval „irácké zbraně hromadného ničení“, které neexistovaly. False flag. Který „bláha“ by v takové realitě vůbec požadoval nějaké „nestranné a objektivní“ vyšetření?

Možní podezřelí

Když íránský ministr zahraničí Džavád Zaríf mluví o útocích na oba tankery jako o „podezřelých“, svou logiku to má: K čemu by byl Íránu (nebo jeho spojencům v regionu) útok na tankery směřující do Japonska? Útoky proti zájmům Japonska, které se jako snad jediné ze „západního“ boku vždy chovalo k Teheránu přátelsky. Proti Japonsku, jehož premiér zrovna vyjednával v Teheránu o možném snížení napětí mezi Íránem a USA.

Ideální okamžik pro okřídlenou otázku „Cui bono?“

Selský rozum napovídá, že Írán z útoků na tankery žádnou výhodu nemá. Japonský premiér Šinzo Abe sice po jednáních s prezidentem Hasanem Róháním konstatoval, že byl ujištěn, že Teherán nechce jaderné zbraně a nemá v úmyslu je ani začít produkovat, ale nejvyšší íránský duchovní vůdce ajatolláh Chameneí mu prý řekl, že na základě letitých zkušeností nemá důvod Americe jakkoli důvěřovat, a proto je Abeho mise sice sympatická, ale v jádru zbytečná. Není bez zajímavosti, že Pompeo ve svém prohlášení o „íránské vině“ tvrdil, že Chameneí Abeho odmítl přijmout, což je, cudně řečeno, nepravda, neboť Chameneí „jen“ po japonském premiérovi odmítl poslat Trumpovi jakýkoli vzkaz. Abe se přesto nevzdává a má v plánu další zprostředkovatelské snahy.

Jistě, Teherán samozřejmě může sáhnout po zkušenostech z „války tankerů“ z 80. let, čistě podle logiky „když kvůli americkým sankcím nemůžeme prodávat ropu my, nebude ji z regionu prodávat ani nikdo jiný“. Nicméně, to je už hodně velká spekulace, která navíc předpokládá zvýšenou míru sebevražedných stavů íránského vedení tváří v tvář válce proti USA. Tím spíš, že za „války tankerů“ Írán své záměry otevřeně oznamoval a k útokům se hlásil, aby „všichni věděli“…

Dnes přece jen existují i jiné strany, které ve válce USA proti Íránu vidí užitek a mají strach, že by Šinzó Abe se svou zprostředkovatelskou misí mohl nakonec uspět. Třeba Julian Lee na portálu Bloomberg za „podezřelé“ nabízí Saúdy a další íránské nepřátele v Perském zálivu, zatímco Zvi Barel, vojenský analytik izraelského deníku Haarec, rovněž nechápe, proč by si měl Írán sabotovat svou vlastní politiku, ale namísto na vlastní, tedy izraelskou vládu premiéra Netanjahua, který se jako podněcovatel americké války proti Íránu hodí naprosto dokonale, ukazuje na jemenské rebely… (Mimochodem, jemenští rebelové v poslední době odpalují řízené střely na Saúdy, posílají na Saúdskou Arábii bezpilotníky, pohybují se po jejím území a strategické body, které na saúdském území ovládají, se už počítají na stovky. Jak je to všechno ale možné, když Saúdové se svými spojenci dál pokračují v námořní blokádě Jemenu, dál kontrolují jemenský vzdušný prostor, dál neprodyšně kontrolují hranici s Ománem, jedinou, kterou Jemen má – s výjimkou té saúdské. Čili, odkud se v zablokovaném Jemenu a navíc v rukou rebelů neustále berou novější a modernější zbraně a technika? Odkud, když ne přes saúdskou hranici? A co to vlastně znamená pro samotnou Saúdskou Arábii?)

Ať tak či tak, diskutovat o okolnostech nejnovějších událostí, je naprosto legitimní. Akceptovat Pompeovu „íránskou vinu“ bez jakýchkoli důkazů, jen na základě „čirého nadšení“, pak znamená přidat se k Británii, Saúdům a Emirátům, jediným třem státům světa, které se za Pompea až dosud otevřeně postavily. Bez důkazů, zato s neotřesitelnou jistotou tvůrců False flag. Podivní bratři v triku, ti Britové se Saúdy a Emiráťany, mimochodem.