Avigdor Eskin
21. 6. 2019 regnum
Před třemi lety se s novinářem Danielem Samuelsem rozpovídal 93letý Šimon Peres (bývalý premiér a bývalý izraelský prezident). Byl to poslední rozhovor patriarchy izraelské diplomacie. Během rozhovoru Peres vyprávěl o svém přátelství s ruským prezidentem Putinem a o upřímných rozhovorech, které se mezi nimi konaly. Jedno z témat se týkalo úspěchů USA v zahraniční politice. “Čím je Amerika velká?”, vzpomínal Perez na svůj monolog. “Tím, že dávají ostatním. A proč má Evropa problémy? Protože jsou příjemci.
Amerika dává. Lidé si myslí, že jsou štědří. Ale já si myslím, že jsou moudří. Když dáváte, získáváte přátele. Nejužitečnější investicí je pořizování přátel”.
Podle oficiálních údajů vynaložila vláda USA v roce 2017 na zahraniční pomoc 50 miliard dolarů. Tak to bylo zavedeno od starověku, že největší říše se dělily o to získané s přáteli a spojenci. Američané v tom skutečně dosáhli úspěchu. Nejvýraznějším svědectvím zůstává poválečný Marshallův plán.
Během této besedy Peres poučoval ruského prezidenta: “Věř mi, že nepřátelé a nepřátelství jsou největší rozmařilostí v životě”. To znamená, že nejlepší investicí je získávání přátel, a existence nepřátel je v našem světě drahá a zbytečná.
Pokud se začteme do kapitoly o Blízkém východě v nedávno vydané knize Angely Stentové “Putinův svět”, je tam vlastně napsán pravý opak. Tato velmi uznávaná dáma v akademických kruzích a v prostředí americké zpravodajské komunity říká a píše, že Blízký východ by měl být považován za hlavní úspěch Ruska v mezinárodní politice. Stentová říká, že Putinova politika v regionu je pragmatická a vyvážená. Podařilo se mu vybudovat dobré vztahy s Izraelem, doprovázené strategickou spoluprací. Současně Rusko udržuje úzké vztahy s Íránem. A také se dovedně domlouvá se Saúdy na cenách ropy.
Podle Angely Stentové se dnes ruská politika vyznačuje realismem a pragmatismem a také je zbavena ideologických doktrín. Americká vláda dnes přece jednoznačně usiluje o poškození Íránu. Orientuje se na své tradiční spojence, jimiž jsou Saúdská Arábie, Izrael, Egypt a Jordánsko.
Je těžké se zbavit dojmu, že stabilizované nepřátelství Angely Stentové k Rusku ji ponouká k hyperbolizovanému vnímání úspěchů Ruska a prezidenta Putina. Vidí v tom přece hrozbu pro zájmy Spojených států a přehmat jejich vlastních silových rezortů.
Dokonce i kdyby bylo hodnocení Stentové a některých jejích kolegů nadsazené, vidíme, že se Rusku podařilo upevnit svou autoritu na Blízkém východě nikoli dary a investicemi, ale úspěšnou vojenskou operací v Sýrii. Moskva ukázala, že je schopna rozhodně jednat. Režim prezidenta Asada v Sýrii byl zachráněn.
Když analyzujeme situaci v Sýrii, všimneme si, jak tam Američané vůbec nechtěli vtrhnout. Nakonec Kongres dovolil Obamově administrativě poslat kontingent do některých oblastí země, zachvácené válečným požárem, ale pouze za účelem zničení DAEŠ (organizace, jejíž činnost je v Ruské federaci zakázána). Rusko ale předvedlo větší mobilitu a připravenost k rozhodným krokům. Neboť nestačí mít obrovský vojenský potenciál. Je nutná vůle pro jeho použití a odhodlanost jednat.
Ukazuje se, že návody Šimona Perese nefungují vždy a všude. Při vší vrtkavosti ruského statusu v regionu Blízkého východu, při všech možných překvapeních ze strany Íránu nebo Kataru, ku příkladu. Autorita Ruska nesporně vzrostla v důsledku vojenské operace. Takto funguje Blízký východ.
Samotný izraelský hledač mírových řešení obdržel Nobelovu cenu za mír, ale jeho iniciativy nepřinesly žádný mír. Dohody uzavřené s Arafatem v Oslu, které vyvrcholily obřadem na trávníku Bílého domu v září 1993, byly počátkem nejkrvavější doby. Asi jeden a půl tisíce Izraelců se stalo oběťmi teroru, který se rozpoutal v důsledku “pokojného protestu”.
Jinými slovy, arabský svět je dnes uspořádán jinak než poválečná Evropa. Štědrý Marshallův plán tam Američanům na mnoho let garantoval rozsáhlé přátelství. Ale Blízký východ je jiný. Šimon Peres právě všem ukázal, jak nemá být mír na Blízkém východě uzavírán. Rusko předvedlo prakticky a pragmaticky, že v našich končinách je respektována síla. Obzvlášť poté, co je použita.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
