Zbyněk Fiala
18.6.2019 VašeVěc
České banky (v zahraničních rukou) jsou fantasticky ziskové. Potvrzují to čerstvá čísla, která ještě zvyšují laťku nastavenou v minulých obdobích. Jak připomíná István Léko na stránkách České pozice, tři největší české banky vydělaly loni několikrát víc než desetkrát větší německá Commerzbank.
Tato druhá největší banka u našich německých sousedů vykázala zisk za loňský rok 120 milionů eur. Nabízí tak o hodně méně, než dala relativní prťka (byť u nás největší) Česká spořitelna. Ta vykazuje v přepočtu 160 milionů eur zisku, který zamíří z větší části jinam, za rakouskou matkou Erste Group. Také ČSOB, dnes součást belgické KBC, dala podstatně víc, a sice 190 milionů eur. Dokonce i třetí v řadě, Komerční banka, dcera francouzské Société Générale, vynáší víc než celá zmíněná Commerzbank, protože vydělala 124 milionů eur.
Problém je v tom, že české banky jsou sice rekordně ziskové, ale ta německá je podstatně větší. Podle bilanční sumy je dokonce desetkrát větší než všechny tyto tři české banky dohromady. Když to otočíme a řekneme si, že naše banky jsou desetkrát menší, lépe pochopíme, jak jsou výnosné, když daly dohromady třikrát větší zisk, než shromáždil ustaraný německý obr. Skutečně by investoři českých bank někam utekli, kdyby zasáhla výraznější bankovní daň?? Možná by se trochu šklebili, ale stále by dostávali až zázračně mnoho ve srovnání se situací u sousedů, se kterými máme nejtěsnější obchodní spojení.
Jak moc by se dalo českým bankám sebrat? Využijme širšího mezinárodního srovnání. Dejme tomu, že to teď německým bankám moc nejde. Podívejme se tedy, jak vypadá v dalších zemích eurozóny. Investory zajímá poměr výnosu na jednotku ekvity, tedy vlastního jmění (ROE). Vyšší výnos (zisk) zvyšuje šanci na růst dividendy i ceny akcií.
Když se podívám do souhrnných statistik třeba na ECB, vidím, že v září loňského roku vykazovaly německé banky ROE jen ve výši 3,2 procenta. V Belgii, kde působí matka ČSOB, to bylo 7 procent a ve Francii (zemi matky Komerčky) 7,1 procenta. To odpovídá průměru EU ve výši 7,2 procenta. České banky jsou na dvojnásobku tohoto průměru, neboť nesou 14,9 procenta. Dvojnásobek je dvojnásobek, to jistě není nezbytné. Investorům by stačila i polovička takového zisku.
V Rakousku (kde je matka České spořitelny) mají průměrný výnos na jednotku vlastního jmění 10,7 procenta. To je bližší našim poměrům, asi proto, že mají větší podíl na východním podnikání (kam patří i Česko ležící západně od Vídně). Jejich okurkový záhon má hodně hlubokou vrstvu kompostu.
https://www.bankingsupervision.europa.eu/press/pr/date/2019/html/ssm.sbs190411~5aea820aca.en.html
Proč se tedy bát většího zdanění bank? Kam by chtěli investoři českých bank utéci? Neudělají to, i když bych si to ze srdce přál. Byl bych rád, kdyby české banky byly opravdu české. Nic takového však nehrozí. Investoři nejsou blázni. Neudělají nic. Česká přehnaná ziskovost je zranitelná, protože není ničím ospravedlnitelná. Každý se bude divit spíš tomu, proč jsme to trpěli tak dlouho.
Srovnatelná výnosnost je jen v Maďarsku, ale v Česku je bankovní ráj i z dalšího pohledu, protože ziskovost stoupla za dva roky o dva procentní body, zatímco rizikovost (podíl úvěrů s problémy se splácením) klesla na polovinu (ze 4 na 2 procenta). Ve zbytku Evropy nám mohou závidět, řekneme si, když čteme varování, které před pár dny vyslovil viceprezident ECB Luis de Guindos. Upozorňuje na zhoršování makroekonomických výhledů a uvádí o něco nižší průměrný výnos na vlastní jmění (ROE) na konci roku, než jsem zaznamenal ve 3. čtvrtletí. Teď už by to mělo být jen asi 6 procent. I to je značné zlepšení proti stavu před několika lety, kdy dnešní německá bídná 3 procenta představovala průměr eurozóny.
Z výkladu viceprezidenta ECB se dále dozvídáme, že i v bankách eurozóny se snižovalo riziko podnikání, ale slušný zisk už je nedosažitelný pouze na bázi úrokového výnosu. Musí se proto povzbudit „udržitelným tokem příjmů mimo čistý úrokový výnos, jako jsou poplatky a příjem ze zprostředkování obchodů“. To v české kotlině žádná není novinka, tady se ždímají poplatky odedávna. Je tu však ještě další hrozba, a sice že z koláče víc ukousnou nebankovní subjekty a různí poskytovatelé „fintech“. Množí se třeba internetové sdružování fondů nebo platební aplikace v mobilu.
Takže banky mají starosti, ale zdanění je až tou poslední. Křičet samozřejmě musí, je to věcí cti, ale u vlády je zase věcí cti nepropadat leknutím, kráčet hrdě hřmotem strašení a zachovat čistotu prádla. Jinou věcí je, jestli vytáhnout zrovna bankovní daň. Léko varuje, že to dělají jen státy s ekonomikou na huntě jako Řecko či Maďarsko, ocitli bychom se ve špatné společnosti. Ke všemu to ty vlády nakonec musely odpískat. Ale to bych nevyhodnocoval tak jednoznačně. Pustily se do toho státy, které na to nemají. My jsme v jiné situaci. Jedni odejdou, přijdou jiní. Ani s měnou to nehne, když má vláda za zády ČNB s obrovitou palebnou silou devizových rezerv z časů „kurzového závazku“.
Můžeme se však bránit i jinak. Nezapomínejme, že zahraniční české banky se u nás cítí jak v peřince, protože se jim napřed vyvraždila domácí konkurence. V hloubi 90. let přijali naši poslanci tak idiotský zákon o kampeličkách, že skoro všechny zkrachovaly. Ty největší, které přežily, už usilují jen o bankovní licenci, opravňující ke sběru drobků z velkého stolu. Struktura českého bankovního sektoru je tedy stejně extrémní jako jeho ziskovost. Smyslem banky totiž není tvořit zisk akcionářům, ale sloužit ekonomice. Jistěže to nesmí být prodělečné. Ale krevní oběh potřebujeme udržovat v žilách, nikoliv v trávicím ústrojí upírů.
Rozdíl je patrný nad menšími projekty v regionech, které jsou pro velké banky nezajímavé, protože z velké práce bankovních analytiků vznikne nepatrný výnos. Jenže pro ten region jsou tyto projekty zajímavé, protože vzniknou potřebné služby a pracovní místa. Nemusí být ani neekonomické. Kdyby se jich ujala malá místní banka, snáze vyhodnotí udržitelnost projektu, který má u nosu. Zná podmínky i lidi, kteří do toho jdou.
Kdykoliv se bavíme o tom, jak pozvednout regiony a ulehčit lidem životní situaci, vždycky z toho nakonec vyjde zjištění, že bez místního financování prostě nelze s ničím sociálním a lidsky přijatelným hnout. Toto místní financování může být zároveň velice účinnou konkurencí pro velké banky. Mohlo by je krotit v požadavcích na poplatky. Mohlo by zvýšit jejich citlivost vůči projektům jiného typu než je sklizeň hrušek z nejnižších větví. Vláda, která dbá o finanční sektor, by měla usilovat o právní úpravu, která konkurenci umožňuje.
Aby bylo ještě zřetelnější oč tu jde, připomeňme, že bankovní daň už máme. Jmenuje se jinak a je namířena jen vůči kampeličkám. Kampeličky totiž musí dávat deset procent vkladů do rezerv navíc. To znamená, že desetinu vkladů nesmí zúročit. Velké banky jsou tak vůči kampeličkám o desetinu zvýhodněny. Toto opatření prosadila ČNB, ale byl na to přijat zákon, je to tedy i věcí vlády, která podlehla tlakům velkých nenažraných financí. Vlastně je to ještě horší než daň, protože lidi o peníze přijdou, ale nic za ně nedostanou. Vláda by se tedy měla vzchopit a začít hájit zájmy občanů.
