Ivan David
10. 5. 2019
Před koncem roku 1991 nebylo možné zákazníkům jako salám prodávat výrobek v němž nebylo maso. Československé státní normy (ČSN) předepisovaly co a v jakém množství se do uzenin dávat může a co naopak obsahovat nesmí. Každý salám měl v rámci řady ČSN 5772 vlastní jakostní normu. Stejně tak bylo v normách ČSN předepsáno co a v jakém množství má být obsaženo v pečivu a ostatních potravinách. Normy obsahovaly z bezpečnostních důvodů i výčet látek, které v jídle být nesmí. Po podpisu Asociační dohody mezi ČSFR a Evropským společenstvím v roce 1991 byly normy ČSN na uzeniny zrušeny. U ostatních norem ČSN pro potraviny byla zrušena jejich závaznost. Podle Bruselu představovaly narušení volného trhu.
Od té doby je možné k nám dovážet a našim občanům v supermarketech prodávat jako „potraviny“ i věci, které by měly být označeny spíše jako „biologický odpad“. Slavné „bezmasé špekáčky“ vyráběné v koncernu Agrofert, které po nedávném skandálu vyřadil z nabídky řetězec supermarketů Globus, jsou jen vrcholkem ledovce. Sdružení na ochranu spotřebitele společně s časopisem dTest v minulosti odhalilo řadu podvodných praktik obchodních řetězců a firem, které se označují za potravinářské. K nejznámějším patří odhalení „recyklace chleba“. Na základě dohody obchodních řetězců a obřích pekáren, mezi nimiž byly i ty z Agrofertu, byl neprodaný starý tvrdý chleba vracen do pekáren, rozemlet a znovu přidán do těsta. Při laboratorních měřeních bylo zjištěno, že chléb vyrobený recyklací obsahuje plísně a toxiny, které jsou zdraví nebezpečné. Nikdo však nebyl potrestán. Podle státního zastupitelství nedošlo k porušení zákona. Norma ČSN 561001, která takové pro strávníky nebezpečné praktiky zakazovala již tou dobou nebyla závazná. Stejně jako u většiny potravinářských norem byla její závaznost zrušena v roce 2001. Od té doby má charakter volně šířitelného receptu, podle něhož může kdokoli péct chleba. Žádný pekař však není povinen se jím řídit. V důsledku zrušení závaznosti normy ČSN, která stanovila složení pečiva, výrobce ani prodejce neporušil žádný závazný předpis. A tudíž nemohl být potrestán. Ve středověku by za takový čin byl pekař máchán v koši ve Vltavě.
Zrušení norem ČSN, které upravovaly složení uzenin si na československé vládě v roce 1991 vynutilo Evropské společenství, což byl předchůdce dnešní EU. Ostatní normy ČSN pro potraviny byly prohlášeny za nezávazné v letech 1993 až 2001 v rámci přípravy na vstup ČR do EU. Jako oficiální důvod bylo uvedeno, že národní normy odporují principů volného trhu, přesněji společného trhu ES/EU. Brusel tehdy argumentoval tím, že francouzští a němečtí výrobci, kteří chtějí na náš trh dovážet potraviny přece nemohou být nuceni dodržovat normy platné jen v malém Československu nebo ještě menší České republice. To je podle Evropské komise v rozporu s principy budování společného evropského trhu.
Evropský výbor pro normalizaci CEN
Princip volného trhu se v rámci Evropských společenství prosadil až v druhé polovině 80. let minulého století. Budování společného trhu je součástí evropské integrace od jejích počátků. V rámci smlouvy o Evropském společenství uhlí a oceli z roku 1951, která byla prvním předchůdcem dnešní EU, byl zřízen společný trh s těmito komoditami pro Francii, Německo, Belgii, Holandsko, Lucembursko a Itálii. K volnému trhu však tehdejší projekt měl velmi daleko. Jeho základem bylo společné plánování a řízení výroby i prodeje. Podobné to bylo i se spolkem Euroatom v jehož rámci západoevropské země spolupracovaly na jaderné energetice.
Rozšiřování společného trhu i na další průmyslové výrobky bylo zahájeno v roce 1957, kdy se organizace přejmenovala na Evropské hospodářské společenství (EHS). Zde je nutné připomenout, že EHS tehdy tvořilo pouze 6 států. Část západoevropských zemí jako Velká Británie, Švédsko, Norsko, Dánsko, Portugalsko nebo Rakousko a Švýcarsko bylo sdruženo v organizaci Evropská zóna volného obchodu (EFTA). Východoevropské země měly svoji vlastní ekonomickou organizaci s názvem Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP).
EHS i EFTA během 60. let minulého století začaly fungovat jako dvě vedle sebe existující celní unie. Členové EFTA si pro vzájemný obchod s průmyslovými výrobky zrušili cla již v roce 1960. EHS budovala celní unii postupně. Cla a množstevní omezení přeshraničního obchodu byly v EHS rušeny po jednotlivých národohospodářských odvětvích v letech 1961 až 1968. V roce 1967 byla v rámci EHS vytvořena i společná zemědělská politika (CAP), která kromě společného trhu se zemědělskými výrobky obsahuje i systém dotací zemědělské výroby.
Všechny hospodářské spolky působící na evropském kontinentu vzájemně spolupracovaly i v oblasti normalizace. Přestože v té době naplno probíhala studená válka a západoevropské a východoevropské země byly vojenskými nepřáteli. A přesto, že západní sdružení EHS a EFTA byly vůči sobě v podstatě v konkurenčním postavení. Přesto byl v roce 1961 založen Evropský výbor pro normalizaci (CEN) na jehož půdě se všechny evropské státy snaží dosáhnou harmonizace technickým norem.
Byli jsme velmoc
Českoslovenští experti působili v CENu od jeho založení. Československo patřilo v oblasti technické normalizace k nejvyspělejší zemím v Evropě. Normalizační společnost u nás byla založena již v roce 1928. Státní úřad pro normalisaci byl zřízen v roce 1951. V roce 1964 byl přeměněn na Úřad pro normalizaci a měření. V té době byly národní výrobní normy rozděleny do tří řad: státní norma (ČSN), oborová norma (ON) a podniková norma (PN). Státní normy schvaloval Úřad pro normalizaci a měření. Oborové pak příslušné ministerstvo. Jako takové byly závazné v celém hospodářství. Podobná byla v té době situace i ve Francii nebo v SRN.
Přes veškeré vzájemné nepřátelství, které si ve vládních prohlášeních vzájemně vyměňovali politici ze Západu i Východu, chápali už tehdy technici i obchodníci ze všech částí Evropy, že vytvoření společných standardů je výhodné pro všechny. Laicky řečeno, že je dobré, když matice se závitem M10 vyrobená ve Francii jde natočit na šroub se závitem M10 vyrobený v Polsku. Harmonizované technické normy totiž vytváří společný jazyk, jehož prostřednictvím se mohou snadněji domluvit jak technici tak i obchodníci. Objednávka součástek, které jsou vyráběny podle určité normy, je totiž jednodušší, než když kupující a prodávající musí dopodrobna rozepsat velikost matice, počet jejich hran, šířku otvoru pro šroub a úhel stoupání závitu.
Tuto výhodu si národní vlády uvědomily po 2. světové válce v rámci závodů ve zbrojení. Téměř ve všech evropských zemích byly postupně přijaty zákony, které technické normy prohlásily za závazné v celém národním hospodářství. Československo jako tehdejší průmyslová velmoc tak učinilo jako jedna z prvních zemí zákonem č. 84/1948 Sb., který ministerstvům a dalším správním úřadům umožnil prohlásit jednotlivé technické normy za všeobecně závazné.
Jak funguje evropská normalizace
Záhy po vytvoření mezinárodních spolků k podpoře vzájemného obchodu, jako byly EHS, EFTA a RVHP, přišlo na řadu řešení problému odlišnosti norem v jednotlivých zemích. Vzácnou shodou okolností v té době stáli v čele hlavních velmocí osvícení lidé jako francouzský prezident Charles de Gaulle nebo předseda rady ministrů SSSR Nikita Chruščov.
Šedesátá léta byla obdobím dočasného zlepšení vztahů mezi Západem a Východem. Po sérii Ženevských konferencí v letech 1955 až 1957, kdy spolu poprvé od zahájení studené války zasedli k jednacímu stolu nejvyšší představitelé vítězných velmocí z 2. světové války – USA, SSSR, Francie a Velké Británie, byla také opatrně a postupně obnovována ekonomická spolupráce mezi zeměmi obou vojensky znepřátelených bloků – NATO a Varšavské smlouvy.
V roce 1961 byl ustaven CEN jako místo, kde se experti měli pokusit harmonizovat národní technické normy. Což mělo usnadnit vzájemný obchod. CEN byl od počátku koncipován jako mezivládní organizace pro celý kontinent. Nikdy nebyl podřízen orgánům ani EHS a jejích nástupců ani EFTA nebo RVHP. V jednotlivých komisích zasedli experti z příslušných odvětví z celé Evropy. Podle zakládací smlouvy z roku 1960 se v komisích jedná podle zásady konsensu. Podněty a připomínky žádné země nejsou ignorovány. Dokonce ani přidružených zemí jako jsou dnes třeba Egypt nebo další severoafrické země, nebo asijských zemí, které získali samostatnost po rozpadu SSSR. Vždy se hledá řešení, které je pokud možno výhodné pro všechny.
Pomalu ale jistě
Jednání na principu dohody jsou pracná. Někdy šla rychle jako v případě jednoduchých součástek typu šroubů a matic. Jindy mnohem pomaleji pokud šlo o složitější celky. Běžně obchodované průmyslové součástky jsou dnes již mnoho let harmonizovány. Během 70. let přišla na řadu i harmonizace v oblasti velkých infrastrukturních sítí. Velmi úspěšně se zdařila v energetice. Vedle CENu byl pro tento účel vytvořen Evropský výbor pro normalizaci v elektrotechnice (CENELEC). Funguje podle stejných zásad jako CEN. Během 70. let se národním expertů, kteří v něm působí, podařilo dohodnout sérii norem, který umožnily vytvoření obrovského trhu na němž lze prodávat elektrospotřebiče. Kromě všech evropských zemí zahrnuje i velkou část Asie a Afriky. Techničtí experti se dokázali dohodnout na vytvoření a propojení elektrických sítí v nichž je všude pro koncového uživatele stejné napětí 220/380 V a střídavý proudu o frekvenci 50 Hz. Byl to obrovský modernizační úkol, protože řada států užívala v sítích jiné napětí – např. 110 V nebo jiné frekvence střídavého proudu. Dnes díky tomu můžeme v Německu vyrobený fén strčit do české zásuvky a bez problémů začít ihned používat.
V roce 1998 se pak stejnou metodou vyčlenila ještě samostatná organizace pro telekomunikace a informační technologie. Nazývá se Evropský ústav pro telekomunikační normy (ETSI). I když je jeho působnost téměř celosvětová. Na jeho činnosti se neúčastní pouze africké a několik jihoamerických zemí a Mongolsko. V ostatních zemích jsou jeho normy uznávány. Díky spolupráci zemí a výrobců na půdě ETSI vznikl celosvětový systém mobilních telefonů GSM, profi vysílaček TETRA a řady formátů pro komunikaci přes internet nebo pro rozhlasové a televizní vysílání.
Dnes v CENu, CENELECu a ETSI působí více než 60 tisíc expertů z různých oborů. Během jeho činnosti se podařilo vytvořit normy pro téměř všechny průmyslové výrobky.
Československo se od počátku účastnilo práce CENu u CENELECu, takže naše normy ČSN pro civilní sektor byly plně harmonizovány s normami EN, které vznikaly na jejich půdě.
Ničivý nástup eurofederalisů
Díky úspěchům technických expertů z CENu a CENELECu při tvorbě společných evropských norem mohly státy EHS a EFTA přistoupit k vytvoření společného trhu. Smlouva o jeho vzniku byla podepsána v Schengenu v roce 1985. Stejně jako dohoda o volném pohybu osob mezi smluvními stranami. Jejími členy dodnes nejsou jen členské státy EU, což je nástupce EHS, ale i Švýcarsko a Norsko. Velká Británie, která byla dlouho členem EU a nyní vystupuje, naopak smluvní stranou dohody o volném pohybu bez hraničních kontrol nikdy nebyla.
Během 70. a 80 let minulého století se experti pokusili harmonizovat i normy pro zemědělské výrobky a potraviny. V této oblasti byly národní normy nejvíce odlišné. A to zejména kvůli regionálním specialitám. Proces harmonizace postupoval velmi pomalu a v druhé polovině 80. let byly vytvořeny pouze rámcové normy. Určovaly například jaký musí být minimální podíl masa ve výrobcích, které lze prodávat jako salám nebo párek.
V té době se v západní Evropě začala více prosazovat myšlenka na vznik jakéhosi evropského superstátu nebo nadstátu. Politikům, kteří se pro tuto myšlenku nadchli se zdál dosavadní postup harmonizace příliš pomalý. V některých oblastech se harmonizace zastavila úplně. Nikdy se například nepodařilo dohodnout vytvoření celoevropské železniční sítě tak, aby na celém kontinentu byl stejný rozchod kolejí a stejná elektrifikační soustava. Vyžadovalo by to obrovské investice na které národním rozpočtům v důsledku pokračující globalizace a přesunu výroby do Asie chyběly peníze. A chybí dodnes.
V rámci urychlení integrace byla smlouvou o Společném jednotném aktu dána orgánům EHS – Evropské komisi, Evropské radě a Evropskému parlamentu, pravomoc vydávat komunitární předpisy, které jsou nadřazeny národnímu právu. Po rozšíření o další země, k němuž došlo na přelomu 90 let., byla EHS přejmenována na Evropská společenství (ES). Tehdy panovalo přesvědčení, že se evropský superstát podaří vybudovat rychle a bez problémů. Integrační nadšenci chtěli harmonizační problémy překonat rychle. A šli na to typicky centralistickou byrokratickou metodou. Národní vlády jim ve svatém nadšení z budování nové evropské velmoci předali pravomoc určovat, které technické normy vypracované odborníky na půdě CENu a CENELECu mají být závazné pro celou ES. Myšlenka politické integrace, která pak byla plně zakotvena do smlouvy o EU z roku 1992 dostala přednost před odborností. V některých oblastech to skutečně vedlo k urychlení práce. Což ale někdy vedlo ke vzniku i absurdních norem, které byly po právu kritizovány. V potravinářství se rozdíly nedařilo odstranit ani „na povel“.
Politici, kterým byla na úrovni ES svěřena pravomoc provádět kroky směrem k rychlejší integraci nebyli a ani dnes nejsou vybaveni trpělivostí technických expertů. Když se jim zdálo, že práce na normách pro potraviny jdou příliš pomalu, tak v roce 1987 a 1990 rozhodli, že národní normy budou zrušeny. Nařídili zrušení jejich závaznosti.
Pro koho pracuje Brusel
Mělo to údajně motivovat k rychlejší práci na evropských normách. Výsledkem však byl příchod bezmasých salámů. Odstranění kontrolovatelných norem umožnilo velkým firmám masivní podvádění zákazníků, které jim přinášelo obrovské zisky. Z velkých firem se staly obří nadnárodní korporace, které postupně vytlačily z trhu řadu menších výrobců. Často družstevních, které byly majetkově provázány se zemědělskou prvovýrobou. Brusel tím vypustil hydru, kterou se již nikdy nepodařilo zkrotit.
Místo harmonizace norem pro potraviny, které by závazně stanovily co smí a nesmí jednotlivé výrobky obsahovat, Evropská komise spustila proces budování soustavy předpisů pro povinné vybavení potravinářských výrobců. Nové předpisy samozřejmě vyhovovaly jen těm největším korporacím. Nově předepsané vybavení je extrémně nákladné. Takže si jej mohlo dovolit koupit ještě méně firem. Protože nové evropské předpisy psali místo odborníků z jednotlivých odvětví jako v CENu byrokraté z Bruselu výsledky jsou často až absurdní. Evropská směrnice například zakazuje používání dřevěných regálů na zrání sýrů. Dřevo mělo být nahrazeno plastem nebo nerezem. Jenže na nich sýr nezraje. Většina starých členských zemí si z problémových nových předpisů vyjednala výjimky pro malé výrobce. Naši vyjednavači na čele se současným europoslancem Pavlem Teličkou (ANO) výjimky ani nepožadovali. “Přizpůsobení” českého práva právu EU byl ústuip nátlaku. Výsledkem takového “vyjednávání” proto byl zánik mnoha potravinářských výrob. To uvolnilo prostor na trhu velkým domácím firmám jako Agrofert. Ale především dovozu výrobků, které jsou označeny jako potraviny. I když v mnoha případech jde o náhražky nebo odpad z potravinářské výroby.
V poslední době je téma nekvality potravin terčem kritiky nejen u nás, ale i v jiných zemích EU. Brusel proto po více než třiceti letech pomalu přistoupil k neobratným pokusům o harmonizaci předpisů o označování potravinářských výrobků. S často velmi spornými výsledky. Opět je totiž neprovádí odborníci z branže, ale úředníci Evropské komise. Na rozdíl od CENu, kde vyjednávají odborníci z národních normalizačních úřadů. Ti jsou v rámci procesu přípravy normy mnohem snáze dosažitelní k připomínkování i pro malé vnitrostátní firmy. Navíc se podle pravidel práce CENu při tvorbě normy dokáží dohodnout. Eurokraté jednají v podstatě jen se zástupci obřích nadnárodních firem, které si mohou dovolit v Bruselu vydržovat drahé lobbyisty. Podle Lisabonské smlouvy navíc nemusí hledat konsensus, ale mohou při většinovém hlasování potlačit námitky malých států.
U nás tento způsob “práce” odskákalo např. pomazánkové máslo a tuzemský rum. I když je pomazánkové máslo zdravotně nezávadné a naopak zdraví prospěšné, musela být podle rozhodnutí Bruselu buď ukončena jeho výroba nebo změněn název. Řádně vyráběný Tuzemák také není zdraví škodlivější než rum vyrobený z cukrové třtiny.To jsou jen jedny z mnoha případů dokládajících, že přenesení pravomocí od odborníků z mezivládní organizace na byrokraty z centralizovaného Bruselu není dobré.
(Autor je lékař. V letech 1998 – 1999 byl ministrem zdravotnictví a v letech 1998 – 2002 byl poslancem Poslanecké sněmovny. Nyní je lídrem kandidátky SPD ve volbách do Evropského parlamentu.)
