Rostislav Iščenko
17. 5. 2019 cont.ws
Mezi úzkými kruhy rezunovců je populární, ale lživý, názor, že “nešťastný mírumilovný” führer, když náhle zjistil, že SSSR soustředil příliš mnoho vojáků v západních vojenských okruzích, … s náhodnými divizemi, které byly po ruce, byl nucen urychleně zaútočit na SSSR, aby sám nebyl napaden. Ve skutečnosti Hitler nařídil přípravu útoku na SSSR již 31. července 1940 (Francie kapitulovala 22. června téhož roku). Transformace plánu Ost na plán Barbarossa je pro nás důležitá, protože kdyby nebylo německé okupace Ukrajiny, nesetkali bychom se s takovým jevem jako občanská válka během vlastenecké.
Vůbec nezdůvodňoval svou pozici tím, že se na něj SSSR chystá zaútočit, ale skutečností, že zmizení poslední velké (alternativní německé) vojenské síly v Evropě by zbavilo Velkou Británii naděje na pozitivní výsledek války v její prospěch a že by Londýn souhlasil s mírem na základě podmínek Berlína. To znamená, že Hitler plánoval “vyléčit” novou válkou, kterou už rozpoutal, pouze proto, že jeho předpoklady o povolnosti Anglie po porážce Francie selhaly.
Směrnice č. 21, která schválila Variantu Barbarossa, se objevila teprve 18. prosince 1940. Stala se tak rozvinutím plánu Ost, který vytvořil generál Erich Marx, který byl považován za nejlepšího odborníka Generálního štábu pozemních vojsk na Rusko. Marx předložil své úvahy již v srpnu, ale Hitlera neuspokojily a plán Ost byl dopracováván na základě instrukcí führera skupinou vedenou Fridrichem Paulusem, dobře známým v Rusku díky Stalingradské bitvě.
Zde je nutné učinit poznámku ohledně osobních vlastností generála Pauluse. Všichni jeho kolegové ho uznávali jako dobře vzdělaného důstojníka, brilantně připraveného na práci ve štábu. Ale zároveň si všímali jeho hlášení. Paulus se vždy bez výhrad podřídil osobě se silnějším charakterem, bez ohledu na to, zda tato osoba zaujímala vedoucí postavení ve vztahu k němu (jako Hitler) nebo podřízené (jako náčelník jeho štábu v 6. armádě generálmajor Arthur Schmidt). Paulus plnil rozkazy bez ohledu na to, zda je považoval za správné nebo ne. Díky této vlastnosti Pauluse se rozmístění vojsk v rámci Směrnice Barbarossa uskutečnilo v sestavě tří armádních skupin, nikoliv dvou, jak to navrhoval generál Marx.
Jde o to, že Erich Marx, podle všeho, byl nejen vynikajícím odborníkem na Rusko, ale také chytrým štábním důstojníkem, který si výborně osvojil principy dobrodružné strategie blitzkriegu, která umožnila Německu vyhrávat v prvních etapách druhé světové války. Blitzkrieg předpokládal vítězství menšími silami nad silnějším nepřítelem díky koncentraci vojsk (včetně všech mobilních jednotek) ve strategických směrech, které byly pro něj neočekávané. Vytvořená lokální výhoda se projevila v hlubokých průlomech. Mobilní jednotky, podporované letectvem, ničily týl, zajišťovaly přerušení vedení vojsk vyššími štáby, načež se frontové jednotky ocitly v četných kotlích, katastrofálně ztrácely své bojové schopnosti, organizovaná obrana země se zhroutila a bojové operace se měnily v operaci, která vyčistila terén od zbytků již demoralizovaných a neschopných odporu vůči nepřátelským vojskům.
Tento přístup se vyplatil v Polsku, ve Francii a v prvních okamžicích (v roce 1941) v SSSR. Již v roce 1942 byly úspěchy německých vojsk na východní frontě lokální a neměly pro SSSR tak katastrofický charakter. Celkově v roce 1942, nehledě na rozsáhlé porážky na jižním křídle, si Hlavní štáb Vrchního velitelství zachovával kontrolu situace.
Strategie blitzkriegu byla diktována celkovou slabostí Německa ve srovnání s jeho protivníky. Kdyby Německo nepřistupovalo k nebezpečným, hrozícím okamžitou porážkou avantýrám, nemohlo počítat s vítězstvím. Ale zato avantýry na pokraji katastrofické porážky, pokud se dařily, vedly ke stejně katastrofické porážce nepřítele. Tato metoda je v současné době vyjádřena v přísloví: “Kdo neriskuje, nepije šampaňské”.
V plném souladu se strategií blitzkriegu zpracoval generál Marx nesmírně hazardní plán, který v případě zdaru sliboval absolutní úspěch. Rozvinutí Ostu mělo být provedeno v rámci dvou armádních skupin, působících severně od Poleské bažiny. Na jihu Rumunsko a Maďarsko neměly vstupovat do války, což zajišťovalo, že útok sovětských vojsk přes jejich území nebyl možný. Pro ochranu karpatských průsmyků, vedoucích do Polska, postačovaly relativně menší síly. Otevřené jižní křídlo útočící skupiny měly přikrýt Poleské bažiny, táhnoucí se od hranice k Brjansku. Měly být také kontrolovány relativně malými silami.
Sovětská vojska, která se tedy soustředila na Ukrajině (40% celkového potenciálu a 50% mobilních jednotek), byla odpojena od aktivních bojů, dokud se postupující německá armáda neocitla na okraji Moskvy, hluboko v týlu ukrajinské skupiny sovětských vojsk. Ve druhé etapě (po dobytí Moskvy a Leningradu) měla být sovětská vojska, soustředěná na jihu, přitlačena k Černému moři a ke Kavkazskému hřbetu a zničena s podporou turecké armády, která jim měla provést úder do týlu.
Není známo, zda by se tento plán podařilo realizovat, ale konkrétní bitvy z roku 1941 ukazují, že i přes veškerý jeho hazard, byl realizovatelný za podmínky přísného plnění. Během tohoto válečného období se sovětská vojska dobře projevila v pasivní obraně, ale opravdové, komplikované co do plnění útočné operace se jim nedařily, a velení katastrofálně zaostávalo s reakcí na akce nepřítele. Proto izolace velké skupiny sovětských vojsk na Ukrajině není ve specifických podmínkách roku 1941 něčím nereálným.
Avšak Hitler, který byl vždy mnohem opatrnější než jeho generálové, řekl, že nemůže bojovat bez ukrajinského chleba, uhlí, kovu atd. Požadoval zpracování operace s ohledem na nutnost okupace Ukrajiny. Svědomitý Paulus zpracoval plán Barbarossa, v jehož rámci mělo více než třicet procent německé vojenské síly ve struktuře armádní skupiny Jih působit jižně od Poleských bažin (na Ukrajině). Přičemž operativní součinnosti armádních skupin Střed a Jih bylo dosaženo až po vstupu na linii Smolensk-Černigov. To snižovalo (i když ne zcela odstraňovalo) celkové riziko operace, ale také výrazně snižovalo šance na úspěch.
Konkrétní peripetie bojů ve Velké vlastenecké válce byly mnohokrát rozebrány. Kritická, na pokraji sovětské porážky, situace v roce 1941 skončila vítěznou bitvou o Moskvu, po níž otázka spočívala jen v tom, ve kterém roce, jakými silami a s jakými ztrátami SSSR rozdrtí Německo. Transformace plánu Ost na plán Barbarossa je však pro nás důležitá, protože kdyby nebylo německé okupace Ukrajiny, nesetkali bychom se s takovým jevem jako občanská válka během vlastenecké.
Zrádci a kolaboranti byli všude (v západní Evropě i ve východní, v různých oblastech SSSR). Na územích SSSR existovala Lokotská republika , ve struktuře německé armády kromě vlasovské ROA působil 15. kozácký jezdecký sbor generálporučíka SS Helmuta von Panwitze, známé jsou pobaltské a kavkazské “legie SS”, dokonce i v Bělorusku byli domácí policisté, i když většina musela být dovezena z Ukrajiny a pobaltských států. V kterékoli lokalitě, včetně Pobaltí, množství místního obyvatelstva, které bojovalo v Rudé armádě převyšovalo (někde o řády, někde o procenta, ale stejně převyšovalo) množství těch, kteří šli sloužit nepříteli.
Na Ukrajině vznikla výrazně odlišná situace. V centrálních a jihovýchodních oblastech byl obraz zhruba stejný, jako v průměru v SSSR. Ale západní oblasti, hlavně Galič, se ocitly na straně nepřítele téměř v plném počtu. Ne náhodou se po válce SSSR dlouho nemohl vypořádat s banderovštinou. UPA požívala podpory místního obyvatelstva. Dokonce ani banderovský teror by nebyl možný, kdyby nebyla podpora obyvatelstva.
Během války sloužilo asi 1 milion 200 tisíc sovětských občanů v různých vojenských a pomocných formacích Wehrmachtu, SS a policie. Z nich podle údajů německého velení bylo 400 tisíc Rusů a 250 tisíc Ukrajinců. Nicméně podle stejných údajů více než půl milionu (téměř polovina) všech kolaborantů před válkou žilo na území USSR (Ukrajinské SSR). Jednoduše řečeno, Němci považovali za Ukrajince hlavně Galičany nebo lidi, kteří oficiálně přijali ideologii ukrajinského nacionalismu.
Kromě toho, jak již bylo zmíněno, na udržení pořádku v jiných regionech (v oblastech Běloruska, RSFSR a východní Ukrajiny, kde byl nedostatek kolaborantů) byli použiti pouze kolaboranti z Ukrajiny a pobaltských států (tři malé republiky poskytly celkem 230 tisíc kolaborantů ). Mezi ukrajinskými a pobaltskými kolaboranty byl jeden podstatný rozdíl. Pobalťané z velké části skutečně bojovali na frontě. Ukrajinci páchali zvěrstva převážně v týlu. Činy pobaltských policejních praporů mimo vlastní uzemí Pobaltí jsou málo známé (několik případů v Bělorusku). Ale ukrajinští (galičtí) karatelé “se proslavili” i Chatyní, i zvěrstvy při výsleších mladogvardějců v Krasnodonu. Policisté z Galicie byli přiváženi do Kyjeva, Charkova, Dněpropetrovska, Záporoží, na Donbas, do oblastí RSFSR, hraničících s USSR (Rostov, Bělgorod) a také do Běloruska.
Chci upozornit na skutečnost, že co do rozsahu činnosti galičských kolaborantů zaujímají 2/3 plochy jihovýchodní a centrální oblasti Ukrajiny, kde nebylo dost vlastních zrádců. Právě to nám dává právo říci, že během Velké vlastenecké války se okupované území Ukrajiny stalo dějištěm občanské války ruského obyvatelstva USSR (které odešlo k partyzánům) a galičských kolaborantů. Po válce potlačená banderovština odešla pouze do podzemí. V nových podmínkách, po rozpadu SSSR, se tato občanská válka obnovila, poměrně rychle prošla studenou fází a od roku 2014 má nezastřenou podobu.
Je zde však i důležitější detail. Během Velké vlastenecké války se ukrajinští kolaboranti, kteří vykonávali represivní funkce na území BSSR a RSFSR, již pokusili převést občanskou válku za hranice USSR – zažehnout celý SSSR. Teď, když hovoří o své “válce” s Ruskem, o své připravenosti provádět diverzní činnost proti němu, se pokoušejí zorganizovat vazby s ruskou marginální opozicí a vytvořit teroristické podzemí na jejím základě, současní banderovci se opět snaží vyřešit úkol, který jejich předchůdci nevyřešili – přesunout občanskou válku z území Ukrajiny do Ruska a zničit ruský stát.
Podmínkou pro vítězství nad banderovštinou po Velké vlastenecké válce byla porážka Německa ve válce. Podmínkou pro vítězství nad současnou banderovštinou je vítězství v hybridní válce, kterou rozpoutaly USA proti Rusku a nyní už i proti Číně.
