Lépe později než vůbec ne, ale víme už dnes, jak na to?

Jaroslav Tichý

10.5.2019 E-republika
Procento ročně odtékajícího HDP do zahraničí dále stoupá a za samotný rok 2017 již činilo 8,3 % (stoupá tak i dlouhodobý průměr odlivu HDP z ČR), aniž by naše vláda (jako celek a premiér Babiš obzvláště) s tím hodlali něco udělat. A tento trend dále pokračuje. Poměr mezi tím, jaké peníze od nás ročně odtékají a jaké se vrací formou eurodotací se tak změnil z cca 25 % již na cca 20 %. Čerpáme tedy zhruba jednu pětinu toho, co od nás ročně odtéká.

Nejsem v současnosti vyhraněným příznivcem či podporovatelem žádné politické strany či hnutí u nás (čekám na formulaci jejich aktualizovaných programů), jsem ale:

zastáncem obnovy suverenity našeho státu, zachování našeho národa, jeho jazyka, historie, kultury i klasické rodiny. Totéž podporuji i v případě dalších zemí, které o to budou usilovat;

zastáncem demokratických principů v praxi, vč. uplatňování prvků přímé demokracie ve vhodné kombinaci s prvky zastupitelské demokracie, byť o způsobu nového nastavení prvků zastupitelské demokracie a nového modelu řízení společnosti vůbec bude ještě třeba vést důkladnou celospolečenskou debatu;

pro mírovou spolupráci se všemi zeměmi, které mají podobné zájmy, a to na principu rovnosti, vzájemné výhodnosti a nezasahování do vnitřních věcích jiných států, tedy nikoliv na bázi jakýchkoliv uměle vytvářených a účelově měněných „hodnot“, ať již s jakýmkoliv přívlastkem.

Rozhodně zastávám názor podložený životní zkušeností a fakty ohledně nezbytné potřeby naší země postavit se opět na vlastní nohy, a to jak v oblasti ekonomiky, tak i politiky, provést změny vedoucí ke spravedlivějšímu rozdělování vytvořeného produktu, jakož i k obnově sociálního státu, a to s přihlédnutím k politickému vývoji ve světě.

K realizaci takových změn je zapotřebí vytvořit si nejprve podmínky. Bez toho nelze takové záměry nejen realizovat, nýbrž ani zahájit. Bez toho nelze ani začít zlepšovat život většiny našich spoluobčanů. To se týká především nemožnosti zahájit takové kroky v průběhu našeho členství v EU, která usiluje přesně o pravý opak, tedy o likvidaci členských států a národů jejich začleněním do jediné říše (Eurosujuzu) s promícháním původních evropských národů s účelově dováženými migranty, o snížení jejich průměrného IQ, o snížení jejich životní úrovně a tedy i spotřeby atd. (viz Coudenhove-Kalergiho plán).

Cílem tohoto mého článku tedy není kritika ani adorace kohokoliv, byť pro ilustraci se dále odrazím od projevu T. Okamury na Václavském náměstí při demonstraci dne 25.4. 2019.

Tak tedy ve stručnosti:

1. Projev velmi dobrý a pravdivý, avšak s tím, že:

a) nejprve doplním či upřesním některá čísla, jak následuje:

– výše HDP, který každoročně odplývá z naší země (nad rámec našich odvodů do EU) činil dle renomovaného francouzského ekonoma T. Pikettyho za období 2010-2016 v průměru 7,6 % ročně (nikoliv tedy celkem, jak by se snad někdo mohl mylně domnívat);

– podle oficiálních údajů Eurostatu jen za období 2010-2016 z ČR odteklo 2.252 mld. Kč, zatímco formou dotací se nám vrátilo 563 mld. Kč (tj. 1,9 % HDP). Rozdíl v náš neprospěch činí jen za uvedené období tedy 1.683 mld. Kč);

– přitom procento ročně odtékajícího HDP do zahraničí dále stoupá a za samotný rok 2017 již činilo 8,3 % (stoupá tak i dlouhodobý průměr odlivu HDP z ČR), aniž by naše vláda (jako celek a premiér Babiš obzvláště) s tím hodlali něco udělat. A tento trend dále pokračuje. Poměr mezi tím, jaké peníze od nás ročně odtékají a jaké se vrací formou eurodotací se tak změnil z cca 25% již na cca 20 %. Čerpáme tedy zhruba jednu pětinu toho, co od nás ročně odtéká. Pracujeme-li tedy na jiné v zahraničí, nemůžeme se mít jako celek dobře doma;

b) je obrovská škoda jak pro tento stát, tak i pro SPD, že tato strana s tím přichází teprve až teď. Na tyto záležitosti jsem upozorňoval (tehdy ještě jako člen ANS) již před volbami v létě r. 2017. Marně. Kdyby totiž SPD již tehdy postavila svoji volební kampaň podle současného vzoru, získala by výrazně lepší pozici v parlamentě, bez jehož souhlasu toho mnoho u nás neprosadí. Tedy ani onen zákon o obecném referendu, na což jsme již tehdy rovněž výslovně upozorňovali s tím, že touto cestou je referendum o (vystoupení z) EU v dohledné době neprosaditelné;

c) tehdy byla totiž reakce našich občanů na nepříznivý vývoj situace v EU a zejména na odmítání masové migrace a k potřebným změnám výrazně lepší než dnes, o což se v posledním období výraznou měrou zasloužily mainstreamové propagandistické prostředky v ČR a příliv peněz pro neziskovky.

2. Nepíši to proto, abych někomu vyčítal „chyby či přešlapy“ či abych zdůrazňoval ono okřídlené „já jsem vám to říkal“. O to naprosto nejde. Tady platí z titulku článku ono „Lepší pozdě než vůbec ne“. (V očekávání, že se z toho dotyční poučí). Tento článek ale píši zejména kvůli druhé části jeho názvu, která zní: „Ale víme už dnes, jak na to?“.
Situace je dnes taková, že:

a) předvolební kampaň pro eurovolby se blíží svému vrcholu;

b) opět se slibuje občanům, co se po zvolení těch správných kandidátů vše změní.

Jsem rozhodně pro to, raději volit takové kandidáty, kteří mají snahu jít do Bruselu prosadit podstatné změny k lepšímu, než přenechat prostor eurohujerům, jejichž hlavní kvalifikací (tak jako dosud) bude prvenství v jejich euroservilitě (v porovnání s dalšími, jim podobnými) s cílem zachovat u nás dosavadní status quo a jim samotným za to i nadále koryta v Bruselu či doma.

3. Píši ale tento článek pro to, abych se dotyčných kandidátů (a současně i jejich vysílajících stran a hnutí) dotázal, zda vědí, jak ty změny chtějí prosadit za situace, kdy namísto odchodu z EU a tím i docílení jejího rozpadu tak, aby na jejích troskách bylo možné vybudovat jiný subjekt na zcela jiných, pro evropské země přijatelných základech, nyní hovoří o tom, jak chtějí EU pouze „reorganizovat“. A fakticky stávající stav zakonzervovat, byť třeba s novým nátěrem na povrchu.

4. Pokud se někdo domnívá, že:
a) EU je vlastně výborná organizace a idea, kterou „pouze kazí bruselští byrokraté“, tak nepochopil vůbec nic, neboť EU (přes všechny předchozí proklamace) je nástrojem globalistů k ovládnutí Evropy a k její likvidaci v současné podobě podle desítky let předem připravovaného projektu (viz Coudenhove-Kalergiho plán o nové světle hnědé rase, o snížení průměrného IQ této nové rasy na 90 %, o snížení její životní úrovně a tedy i spotřeby atd.);

b) EU snad řídí Juncker a spol., opět je v těžkém omylu, ačkoliv Juncker se snaží zejména v poslední svými vyjádřeními tento dojem vzbuzovat. EU řídí globalisté ze zákulisí a využívají k tomu především orgány, kterými jsou:
– Evropská rada složená z představitelů jednotlivých členských zemí (či jejich zástupců, které lze s ohledem na jejich počet korumpovat či zastrašit a zejména
– Evropská komise, která se skládá z lidí vyslaných (leč nevolených) z jednotlivých členských zemí, kteří jsou schvalováni či najmenováni do funkcí eurokomisařů ze zákulisí skutečnými majiteli EU, tedy světovými globalisty. (Právě v jejich případě se Juncker v současnosti chválí tím, že on rozhoduje, kdo bude za eurokomisaře schválen a kdo ne a že již 6 adeptů na tuto funkci v poslední době odmítl. Skutečně vzorový příklad demokracie v praxi). Ve skutečnosti to dělají lidé ze zákulisí, avšak jeho prostřednictvím. V popisu práce eurokomisaři mají přitom výslovně hájit zájmy EU vůči členským zemím EU, a to vč. své vysílající (resp. domovské) země. Pak je zde:
– Evropský parlament, o němž se zmiňuji dále.

c) pomineme-li (v tuto chvíli záměrně) dále zřízené právní instituce EU, tak nám zbývá z orgánů EU k alespoň základnímu rozboru již jen Evropský parlament, do něhož jsou europoslanci v jednotlivých členských zemí voleni. Europarlament a jednotliví europoslanci se sice mohou vyjadřovat k návrhům zákonů předložených Evropskou komisí, avšak nemají zákonodárnou iniciativu. Nemohou tedy dávat návrhy ke změně předložených návrhů, nemohou dávat ani vlastní návrhy zákonů. Europarlament tedy může pouze zákony schválit či odmítnout. Z uvedeného tedy vyplývá, že Europarlament může nanejvýš zablokovat odsouhlasení předložených zákonů (pokud pro ně Evropská komise nevytvoří jiných schvalovací mechanismus, což se již v některých případech, jako jsou otázky migrace, děje), ale to je asi tak vše.

5. Je tedy zcela na místě (a nejvyšší čas) tázat se kandidátů do Europarlamentu (ale též politických subjektů, které je kandidují), zda vůbec tyto okolnosti znají a jak chtějí potřebné změny v EU vlastně prosadit. Z uvedeného je přitom zřejmé, že počet hlasů poslanců v té či oné parlamentní frakci není (a zřejmě ani nadále nebude) tím rozhodujícím faktorem. Tím je shora uvedená překážka v podobě záměrně nastavených pravidel.

A to ani nepřipomínám situaci např. s dvojí kvalitou potravin pro země V4, s níž v EU souhlasili právě ti naši „největší kamarádi“, z nichž část byla přítomna 25.4. t.r. na Václavském náměstí. Právě ti by přitom měli být totiž tou silou, na kterou kandidáti naší alternativy na europoslance nejvíce spoléhají.

Závěr:

1) Skutečná náprava EU spočívá v:

převzetí této mezinárodní organizace do výlučného spoluvlastnictví a řízení členskými zeměmi, tedy v odstranění lidí v zákulisí z jejího dosavadního skutečného vedení, a to definitivně;

novém uspořádání EU jako mezinárodní organizace pro spolupráci jednotlivých členských zemí na principech rovnosti a vzájemné výhodnosti, a to formou nově uzavřených mezinárodních smluv (tedy žádná unie či říše, žádná federace atd. ale konfederace);

zrušení Evropské komise, a to bez náhrady (rozhodovat bude Evropská rada složená z představitelů členských zemí, vše potřebné v oblasti administrativy zajistí profesionální aparát (do 50 členů celkem);

rozpuštění přemnoženého stavu úředníků EU, zrušení jejich platů, důchodů a dalších prebend, které jsou placeny občany členských zemí;

odstranění celých balíků zákonů EU z legislativ členských zemí;

okamžitém zastavení jakékoliv další masové migrace do Evropy a v důsledném odstraňování následků jejího záměrného organizování dosavadním vedením EU (země s armádami migrantů nebudou moci být členy nového společenství, které bude znovu zakotveno na křesťansko-židovských základech, na nichž je Evropa po staletí budována). Trestní stíhání pašeráků lidí, organizátorů pašeráctví a jejich financování bude nejen uzákoněno, nýbrž důsledně realizováno též v praxi;

zastavení a odstranění snahy o rozbití států a rodin v členských zemích, ať už je podoba těchto snah jakákoliv. Nezpochybnitelným základem rodiny bude opět muž a žena, bude opětovně položen důraz na význam národních států. Tyto instituty budou chráněny zákonem a důsledně hájeny i v praxi;

cílené systémové podpoře růstu nových generací ze strany příslušných členských zemí, přičemž těmto novým generacím bude nezbytně nutné závazně poskytovat řádné vzdělání, z něhož budou odstraněny bludy a lži zavedené v souvislosti se snahami dosavadního vedení EU o likvidaci Evropy a jejích členských zemí v její dřívější podobě;

odstranění jakýchkoliv dotací směřovaných z centra jednotlivým zemím, odvětvím atd., aniž by se přitom bránilo jednotlivým státům podporovat v rámci příslušné země své priority v některých odvětvích či v podpoře obnovy vlastního zemědělství a krajinotvorby, v projektech na retenci vody v krajině apod. Má-li ale dojít ke změnám k lepšímu, je třeba skončit s eurodotacemi, kdy jsou někteří naši občané upláceni z našich daní za plnění cizích zájmů na úkor těch našich národních, ale i osobních v dlouhodobějším měřítku. Kdy jsou navíc námi odváděné peníze do Bruselu používány jako bič proti nám;

zrušení příspěvků členských zemí této mezinárodní organizaci s výjimkou příspěvku na údržbu stálého sekretariátu této organizace v počtu max. do 50 osob celkem;

zásadní redukci stávajícího soudního aparátu EU, kterého nebude po změně podmínek zdaleka zapotřebí ve stávajícím rozsahu, neboť nebude nahrazovat ani suplovat soudní aparát v jednotlivých členských zemí ani nebude jemu nadřízen;
zásadní přehodnocení stávajících podmínek tzv. „volného pohybu zboží, služeb, kapitálu a osob“, které přinášejí jednostranné výhody silnějším a větším zemím na úkor těch ostatních a nejsou nic jiného než vábničkou globalistů pro důvěřivé občany. S ohledem na stav migrace v některých z členských zemí, na jejich montovny v dalších zemích atd. nelze stejně tyto podmínky dále aplikovat plošně. Mohou být proto výběrově sjednávány výlučně mezi jednotlivými členskými zeměmi formou uzavírané dvoustranné mezinárodní smlouvy. Jejich uzavření nebude tedy plošné, automatické a tedy ani vymahatelné, do níž nesmí být žádná ze stran nucena. Předpokládat se přitom bude reciprocita takových podmínek, a to nejen na papíře, nýbrž i v praxi;

odstranění podřízenosti centrálních bank členských zemí ECB a dalším globalistickým finančním institucím, které budou nahrazeny společně budovanou a řízenou Evropskou bankou pro investice a rozvoj, v níž budou jednotlivé členské země zastoupeny a do níž vloží dle svého uvážení a možností své kapitálové vklady;

podmínění příp. účasti Německa v tomto novém seskupení výlučně za podmínky:

předchozího úplného vypořádání dlužných válečných reparaci vůči zemím jako je ČR, Polsko či Řecko apod. a současně i

uspokojivého vyřešení stávající problematiky migrace, čímž si Německo uvolní potřebné zdroje k úhradě válečných reparací za 2. sv. válku;

dohodě členských zemí o společné obraně a ochraně jejich území před případnými útoky či pokusy o infiltraci zvenčí, a to s důrazem na spolupráci v rámci OBSE;

úplném zákazu cizích základen na území členských zemí.

Těch podmínek k nápravě bude nepochybně více, než jako příklad výše uvádím. Pro představu a další uvažování budou ale jistě postačující.

2) A nyní je na místě položit si přinejmenším tyto otázky:
a) Má-li dojít ke skutečným změnám k lepšímu, jsou shora uvedené kroky tím (neúplným) minimem. Opravdu si někdo myslí, že je schopen toho dosáhnout reorganizací (vedení) EU při současném systému vedení EU a jeho personálním obsazení? S kým se o tom v Bruselu chtějí dohadovat a na základě jaké kompetence?
b) Pokud je někdo i nadále setrvalým zastáncem oné „reorganizace EU“, měl by především ještě před volbami do EP dát jasné odpovědi na tyto otázky:

jakou Evropu si dále vůbec představuje s ohledem na rozbíhající se značné změny ve složení jejích obyvatel, na rostoucí ekonomické problémy EU, na rostoucí problémy s migrací, na klesající význam EU na mezinárodní scéně atd.;
kam se chce s Evropou bez zásadních změn postavit na mezinárodní scéně;
jak si vlastně celou „reorganizaci EU“ představuje, jaký má být její finální stav a
jak ho chce z pozice europoslance vůbec zajistit.

Pokud vám to vše připomíná situaci s deklarovanou, leč za daných okolností neprosaditelnou snahou u nás ohledně uskutečnění referenda o (vystoupení ČR z) EU prostřednictvím zákona o obecném referendu, pak to není podobnost čistě náhodná. A to je i důvod, proč o tom píši v těchto souvislostech.

Mějme přitom na paměti, co se říká o lidech, kteří opakují stále stejné chyby, či o lidech, kteří se nejsou schopni poučit z chyb druhých.

Proto nefanděme ani slepě nevěřme tomu či onomu, nýbrž předem se ptejme a přemýšlejme, aby to opět nedopadlo podle vyjádření někdejšího vrcholného představitele SSSR a později RF Viktora Černomyrdina: „Chtěli jsme jen to nejlepší a dopadlo to jako obvykle“.

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 750 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvod-ní stránce. Děkujeme!

Související články:

Závěr:

Sdílet