Zbyněk Fiala
Čínská strategie postupně zvládla propojení socialismu s tržní ekonomkou, otvírání světu a přijetí globalizace. Teď potřebuje stabilitu, aby zvládla přesun do světa rovných.
Dokončil jsem cestu Čínou a viděl neutuchající snahu dohnat a předehnat. U nás to bývalo předmětem vtipů, kterými se bavívali pamětníci sovětského vůdce Nikity Chruščova, plného nápadů po návštěvě Spojených států. Tady je to fakt. Obrovitá země, která je počtem obyvatelstva srovnatelná jen s Indií (ale ta osloví svět se stejnou naléhavostí o něco později), teď potřebuje hlavně stabilitu, aby se dopracovala do úrovně, kdy může jednat s partnery jako rovný s rovným.
Někde už má předstih, jak bylo patrné nejen z přistání na odvrácené straně Měsíce, ale třeba z úspěchu telefonů Huawei, které způsobily propad prodejů amerických iPhonů v závěru loňského roku. Jenže tento úspěch je jen částečný, protože čipy, ony procesory, přes které se honí všechny programy a aplikace s rostoucí dávkou umělé inteligence, jsou převážně zahraničního původu. Odhaduje se, že v současnosti je Čína schopna sama vytvářet tyto součástky jen ze 30 procent. Vývoj letí kupředu, ale výroba smartphonů také, takže za pět let to nebude víc ne 40 procent. Podle dnešních představ, ale ty se mohou mýlit. Nicméně, je tu zřejmá potřeba zachování rozsáhlé mezinárodní spolupráce, které to vzájemné technologické závodění jen zvyšuje kondici.
Stabilita má také důležitou geografickou složku. Čínská říše se kdysi ustálila v dnešních rozměrech díky Velkému kanálu, který spojuje jih s jeho bohatými rýžovými poli se severem, který potřeboval stálé zásobování. To byla první velkokapacitní dálková dopravní trasa v lidské historii. Dnes Čínu protíná hustá síť dálnic a rychlostních železnic, takže místo týdnů, které bychom potřebovali po vodě, jsem cestu z Wu-ji-šanu do Pekingu urazil za pár hodin. První stovky kilometrů do Fu-čou vedly rychlostní železniční tratí v hornatém terénu, samé, tunely a mosty, po kterých se jede třístovkou. Číňané si zjednodušují práci tím, že trať nemá náspy, všude jede po pylonech, které se sází v terénu jako tyčky k fazolím. Bude toho víc, co mají promyšleno lépe než my, když za dobu, kdy o rychlostní železnici jen mluvíme, postavili desetitisíce kilometrů rychlých kolejí.
Jedna trať vede i do Prahy, a pár vlaků už po ní projelo. Není rychlá fyzicky, jen dvojnásobně proti námořní přepravě, ale místní speditéři vyladili rychlé odbavování zboží a nabízejí je na klíč. Do Prahy vede jedna z větví projektu Nové hedvábné stezky a budované překladiště v Ústí nad Labem má sloužit i tranzitu do okolních zemí. Mezinárodní obchodní integrace je dalším kamenem stability. Bude-li jí dopřáno.
Poslední den jsem strávil ve velkém mezinárodním hotelu, kde jsem mohl poslouchat i zprávy CNN. Byly plné kosmické srážky se zveřejněnou zprávou zvláštního vyšetřovatele Roberta Muellera o údajném ruském spiknutí s americkým prezidentem Donaldem Trumpem. Demokraté, kteří v tom viděli příležitost, jak smést politickou konkurenci, jsou zdrceni. Někteří i ohroženi, proto trvají na tom, že jedeme dál.
Že se o ruském spiknutí nakonec nic nenašlo? Že Muellerova zpráva nedoložila žádný ruský vliv na Donalda Trumpa? Bývalý šéf CIA James Brennan s tím nemá problém. „Ruský vliv na prezidenta Trumpa tu je, ať už vědomý, nebo nevědomý. A v uplynulém roce a půl jeho chování – alespoň pro mě – tuto obavu nikterak neoslabilo.“
Je-li nějaký subjekt, kterému patří označení „hluboký stát“ a má, jak se píše v komentářích, zájem na udržování napětí a pěstování nepřátel jako záminky pro zvyšování zbrojních výdajů a zachování zisků těch, kdo z této situace těží, pak pochopitelně potřebuje, aby se Trump účinně zapojil. Pokud však prezident odmítá hnát vztahy s Ruskem na ostří nože, nikoliv jen verbálně, což ho nic nestojí, ale v podobě reálných příprav na překvapivý útok, pak je asi pod vlivem Rusů. Třeba i nevědomky. Co si o tom myslet jiného?
Tlustou knihu se zprávou zvláštního vyšetřovatele Roberta Muellera jsem nečetl, a navíc by to bylo předčasné, protože Demokraty vedený Kongres požaduje vydat plnou verzi bez začerněných míst, kde pod blokem redakční tuše najdeme jen řádku, jak Trump říká: „Tak to je dobrý.“ Zaznělo v jedné z reakcí v nepřetržitém proudu debat v noční CNN, naladěné proti Trumpovi. Chtějí plný text, a pak do něj. Senátorka Elisabeth Warrenová, první uchazečka o kandidaturu do prezidentských voleb za Demokratickou stranu, už vyzvala k zahájení procesu impeachmentu prezidenta Trumpa. Iniciativu přebírají politici, když vyšetřovatelé a právníci selhali.
Na Fox News, které naopak Trumpovi fandí, vidí situaci přesně opačně. Ian Schwartz si všímá věty, která se líbila zájemcům o krev prezidenta nejvíc. Když se dozvěděl o zahájení zvláštního vyšetřování, které bylo proti němu namířeno, měl podle odposlechů prohlásit: „Ach, můj Bože! To je hrozné! To je konec mého prezidentství. Jsem hotov.“
Jak se ukázalo, poznamenává Ian Schwartz, Trump se zmýlil v detailu, nebyl obviněn. Mueller ho nedostal z úřadu. Ale jako obvykle, jistější byly jeho instinkty. Skutečně šlo o smrtelnou hrozbu – postihla věci, na kterých nejvíc záleželo, protože smyšlenka o ruském vlivu sabotovala jeho prezidentství. Muellerovo vyšetřování prakticky okamžitě přerušilo rozjezd klíčových věcí, který vzešel z volebního roku 2016. Zákonodárci, včetně – jak Schwartz píše – „několika ostudných hlasů Republikánů“, řečnili s mnohem větší ochotou o Rusku než o změnách ve Washingtonu, kvůli kterým byl Trump zvolen. Volby, které mohly zemi změnit, nakonec nepřinesly skoro nic. Uplynuly dva roky a nic podstatného se nezměnilo.
Následuje proud výčitek, jako že Amerika příliš dává. Ale vyberu ty, které mohou sdílet i jiní. Americké jednotky jsou stále uvázlé v Sýrii a Afghánistánu, připomíná komentátor Fox News. Goldman Sachs stále kontroluje americkou ekonomiku. Američané umírají příliš brzy a mají méně dětí. O tom se nemluví. Vyšetřování ruského vlivu nezničilo Trumpa, ale zničilo Ameriku, uzavírá autor.
Stabilita tedy začíná být stále vzácnějším zbožím, a o to cennější je vše, co se pro ni udělá. Je lepší, když se vzdálené konce provážou obchodem, než nepřátelstvím. Vracím se s pocitem, že obchod a technologickou spolupráci i s tak maličkou zanmí, jakou je odsud moje Česko, je tu opravdový, skoro bych řekl vřelý zájem. Nějak jsme si padli do oka. Ostatně, mezi oběma zeměmi létají už čtyři linky a brzy přibude i pátá, je stále dostupnější si to ověřit.
