„Věcná diskuse“ o krizi počesku

Nejen zloděj, ale zřejmě i „krize chodí tiše, podrážky má z plyše“. Tak lze snad parafrázovat starou píseň novodobého moravského barda, jemuž prý v poslední době – jak sám prozradil v umělecké zkratce – „Arab šahá na babu“. Prý mu vyškrábe oči. Ale jak, je-li sám slepý? V Česku o plíživé krizi víme málo, i když jsou si marxisté, neokeynesiánci i Financial Times jisti, že Velká finanční krize 2008 – navzdory několika rokům ekonomického oživení – vlastně vůbec neskončila. Z celosvětového pohledu se jen proměnila v „sekulární stagnaci“ (Larry Summers) nebo dokonce v „dlouhou depresi“ (Michael Roberts).

Zuby těchto metastáz prvotní krize zatím cvakají naprázdno ve formaldehydu digitálně naklikaných peněz. Už se ale pomalu s růstem úrokových sazeb noří ze skleněného válce vyfoukaného centrálními bankéři a vládami. Panuje nejapná – ekonomicky redukcionistická – shoda, že globální i lokální třenice, obchodní války, přeorávání politických scén do technokratična anebo autoritativna a vnitřní sociální konflikty – od francouzských „žlutých vest“ přes novou vlnu „arabského jara“ (Alžírsko, Súdán) až po silokřivky Brexitu – jsou jednak důsledkem krizového záblesku před deseti lety, jednak samostatným detonátorem příštího krizového zlomu. Ministři financí teď zírají na ekonomické ukazatele natolik soustředěně, až jim teče lůj z očí.

Nová dýka v zádech

Pozorovatelé si všimli, že neoliberální ideologie, volající po „strukturálních reformách“ (tedy po ožebračování lidí ve jménu konkurenceschopnosti), zůstala v minulém krizovém fičáku takřka nedotčena. A že všeobecné povstání lidu proti establishmentu se podařilo odklonit do hněvu proti dosavadní „kastě“ politiků, proti multikulturalistům, muslimům, migrantům, neomarxistům a teroristům politické korektnosti.

Demokracie měšťáky děsila vždycky – od chvíle, kdy si ji poprvé s odporem vzali do úst v boji s absolutistickými panovníky. Ve svých fabrikách demokracii také nikdy nezavedli a Andrej Babiš chce dnes pro jistotu „řídit stát jako firmu“.

Vedle hybridních válek na Ukrajině nebo ve Venezuele se objevil nový fenomén jakéhosi hybridního fašismu. Nejde jen o to, že třeba německá AfD má dvě křídla – jedno „normální“, nacionálně konzervativní, a druhé nefalšovaně fašistické, „nacionálně revoluční“. Profesor evropských studií Alex Callinicos z londýnské King’s College hybridizaci spatřuje v krocích současné extrémní pravice, která se pustila do nenápadné rekonstrukce neoliberálních politických struktur geniálně: zkombinovala antiimigrační rasismus, islamofobii a euroskepticismus. Dokázala přitom oslovit lidi vskutku alarmujícím sdělením: že totiž liberální elita zaprodala v každé evropské zemi národní suverenitu, aby ji zaplavila orientální pakulturou, mešitami a teroristy, ba vyměnila obyvatelstvo, stejně jako se v zábavných televizních pořadech vyměňují manželky.

Kdyby Václav Moravec učinil konečně zadost svobodě slova a pozval do svého pořadu Adolfa Hitlera, vůdce by zajisté vzbudil jásot davu klasickou nacistickou tezí, že liberální elita „vrazila národu dýku do zad“. Musel by být ale ve studiu za plentou, protože devětadevadesát procent našich dnešních fašistů Hitlera ostře odsuzuje. A opravdu, ale opravdu s ním nemají nic společného.

O chudé se nikdo nebojí

Je těžké si představit, co se za daných okolností stane, až si ministři financí protřou oči a zahlédnou v ukazatelích sytější červená čísla. A až lid „s dýkou v zádech“, jehož spotřební podíl na HDP už nějaký ten pátek klesá, ke všemu najednou zjistí, že má kapsy zcela vyprázdněné. A doma nic, čím psa vyvábit z boudy. Tahle apokalypsa v neděli tiše dokráčela na plyšových podrážkách už i do posledního Moravcova hlavního politického pořadu v České televizi, kam přizval tři bývalé ministry financí – Pavla Mertlíka, Jana Fischera a Ivana Pilného.

Sice jsme se napřed dozvěděli, že na hranici chudoby je u nás už dnes „téměř třetina lidí“, že inflaci máme až tříprocentní a „ekonomika začíná přibrzďovat“, že „skutečně chřadne“ a že „ta recese skutečně přijde“. Kdo by však čekal, že tato perspektiva vyvolá u exministrů obavy o „nízkopříjmové skupiny“ a o lidi „na hraně“, jen by se zesměšnil. Skoro celou hodinu z obrazovky unisono brojili proti „nezodpovědné fiskální politice“, proti „populistickým výkřikům“ typu zvýšení minimální mzdy (odbory požadují úhrnem mizerných 15 tisíc korun). Útočili na „populistická opatření“, jako jsou různé příspěvky rodinám, důchody, „zbytné“ žákovské jízdné nebo sektorová (bankovní) daň. K této dani Jan Fischer – bývalý premiér a kandidát na prezidenta 2013 – zasvěceně prohodil, že banky „si to velmi pohodlně vyinkasují zpátky“. Kdo umí, ten umí, kdo neumí, čumí. Pánové se dále shodli, že všechny dávky nemají být plošné, nýbrž adresné. Aniž by je zajímal problém sociální stigmatizace a faktické neuplatnění zákonného nároku řadou potřebných lidí, tedy problém, který je s adresností pokaždé spjat a rozšiřuje i prohlubuje chudobu. Šlo zkrátka o dobrou ilustraci, že i v Česku zůstal neoliberalismus v zásadě nedotčen. A že ani v zemském ráji (to napohled) není živáčka, který by se mu v televizi postavil. Nebo jen opět nebyl pozván?
Co je opravdu děsivé

Společenské povědomí o podstatě, souvislostech a důsledcích fungování neoliberálního impéria je však na otřesné úrovni. Agentura Kantar CZ tento fakt v průzkumu pro Českou televizi i doložila. Čím vyšší vzdělání, tím větší je u nás odpor k progresivnímu daňovému systému, jenž je sociálně nejspravedlivější a koresponduje dokonce i s oblíbenou ekonomickou teorií mezního užitku. Tady si připsal kladný bod Pavel Mertlík, který se nahlas zamyslel nad tím, že lidé s vyšším vzděláním, kteří odmítají daňovou progresi, to své vzdělání asi „nemají úplně dobré“. Posun k daňové progresi totiž hlásal už v 18. století Adam Smith, „otec kapitalismu“. Tak nevím. Ti naši mladí studovali nejspíš skvěle, ale pak možná až příliš často sledovali publicistické pořady. Zděšení Václava Moravce nad rozpočtovým schodkem bylo totiž znovu – pokolikáté už? – mimořádně autentické a působivé.

Z hlediska vyššího principu mravního naopak v debatě inkasovali záporné body hned dva exministři. Ivan Pilný přispěl s arogantní odrhovačkou, že nedostatek prostředků na plošné sociální dávky plyne z toho, že je „dostanou ti, kteří je zneužívají“. Jan Fischer se rovnou rozhořčil nad demokracií, řka, že „každá vláda je poznamenána krátkodobým viděním světa, od voleb do voleb, což je děsivé“. Demokracie totiž měšťáky děsila vždycky. A to od samého začátku, od chvíle, kdy si ji poprvé s odporem vzali do úst ve svém boji s absolutistickými panovníky z boží milosti. Ve svých fabrikách demokracii také nikdy nezavedli a Andrej Babiš chce dnes pro jistotu „řídit stát jako firmu“. Což je děsivé doopravdy.

Moderátor na závěr pochválil „věcnou diskusi“. Jak se to vezme. Do oken sálů, v nichž se takto a podobně diskutovalo, házeli v 19. století nespokojení námezdníci kameny. Tehdejší čeština měla pro kámen, hozený proletářem do buržoazních oken, zvláštní jméno: cambulák. Dnešní lid sice táhne v davech – a snad i s cambuláky – pod určitými mediálními okny, na které i často hněvivě zavrčí. Přitom v jiných mediálních šapitó, a to i v těch nejpitomějších, nadšeně tleská a nejméně jednoho kašpara s nosem na gumičce bude snad i volit na Hrad. Ale hlavně: v impozantních zástupech tento právem naštvaný dav táhne úplně jinam, než sídlí skuteční draci. Dnes například táhne na Brusel, pouhou průchozí kancelář draků národních. Případně lid jaksi metaforicky mašíruje k obraně hranic své ohrožené krásné vlasti (to napohled). Anebo možná na autostrádu D1, jestli tam zase nejedou nějací obzvlášť divocí uprchlíci. Tohle všechno je takříkajíc mimo mísu, zcela evidentně od věci. Obrodit u nás nikdo rozhodně nikdo potřebuje, probudit z psychedelických snů však ano. Jsou nebezpečné životu i svobodě. A krize se podle všeho blíží.

Autor je politický komentátor.